Žalobkyně se domáhala žalobou podanou soudu proti žalované zaplacení částky 15 119,40 Kč s příslušenstvím. Tvrdila, že jde o nárok vyplývající ze smlouvy o úvěru, kterou se žalovanou uzavřel původní věřitel, společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen původní věřitel). Pohledávka byla žalobkyni postoupena.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. O skutkovém stavu věci soud z listinných důkazů zjistil, že původní věřitel se zavázal poskytnout žalované – spotřebitelce – peněžní prostředky ve celkové výši 9 000 Kč, což bylo zjištěno ze smlouvy o úvěru č. S000452572411960 Původní věřitel před poskytnutím úvěru neposoudil s odbornou péči schopnost žalované úvěr splácet. Úrok z úvěru stanovený ve výši 40 % ročně byl v rozporu s dobrými mravy. Smlouva o úvěru je neplatná. Z potvrzení o platbě bylo zjištěno, že na účet, který žalovaná ve smlouvě o úvěru označila, byla dne 5. 2. 2024 odeslána částka 9 000 Kč, původní věřitel ani žalobkyně neevidovali žádnou úhradu na poskytnutou částku.4. Soud jednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, neboť pro takový postup byly splněny podmínky uvedené v § 115a občanského soudního řádu. Hmotněprávní posouzení věci vychází zejména ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Vzhledem k tomu, že žalovaná při sjednání smlouvy o úvěru vystupovala v pozici spotřebitelky, soud při právním posouzení věci vycházel z také ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů.5. Bylo zjištěno, že původní věřitel a žalovaná – spotřebitelka – jednali o uzavření smlouvy o úvěru dle ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku. Původní věřitel před poskytnutím peněžitých prostředků neposoudil s odbornou péčí schopnost žalované úvěr splácet (86, § 87 zákona o spotřebitelském úvěru), smlouva o úvěru je tudíž neplatná.6. Soud shledal i další důvody neplatnosti úvěrové smlouvy.7. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.8. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.9. Dle rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 523/07 ze dne 7. 5. 2009 lze za dobré mravy považovat souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními i morálními zásadami demokratické společnosti.10. Podle § 576 občanského zákoníku týká-li se důvod neplatnosti jen takové části právního jednání, kterou lze od jeho ostatního obsahu oddělit, je neplatnou jen tato část, lze-li předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.11. Soud uzavřel, že v daném případě byl sjednaný úrok tím stěžejním, co vedlo věřitele k uzavření smlouvy o úvěru, neboť jen těžko si lze představit situaci, že by bez úroku v této výši byla smlouva o úvěru se žalovaným uzavřena. Soud proto považuje smlouvu o úvěru jako celek za neplatnou.12. Z hlediska dobrých mravů je dle ustálené judikatury úroková míra v rozporu s dobrými mravy tehdy, pokud výše sjednaných úroků podstatně převyšuje úrokovou sazbu obvyklou v době jejich sjednání, stanovenou s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů a půjček. Za nepřiměřenou se úroková sazba považuje u tohoto druhu úvěrů poskytovaných v nebankovním sektoru tehdy, pokud přesahuje obvyklou úrokovou míru přibližně trojnásobně, kdy původně sjednaná úroková sazba trojnásobek těchto obvyklých úroků výrazně přesáhla. Podle statistických údajů dostupných na internetu v roce 2024 v bankovním sektoru úroková sazba srovnatelných spotřebitelských úvěrů nepřesáhla 10 % ročně (mimo úvěrů na bydlení). Daná smlouva zněla na zápůjční úrokovou sazbou 40 % ročně, přípustná tolerance byla tedy překročena.13. S ohledem na výše uvedené soud smlouvu posoudil jako neplatnou ve smyslu ustanovení § 580 a ustanovení § 588 občanského zákoníku.14. Podle § 2993 občanského zákoníku platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.15. Přijetím částky 9 000 Kč se žalovaná bezdůvodně obohatila a bylo její povinností bezdůvodné obohacení vydat žalobkyni, které byla pohledávka postoupena dle § 1879 občanského zákoníku. Jelikož žalovaná neuhradila žádnou částku, výrokem rozsudku pod bodem I soud žalované uložil, aby tuto částku žalobkyni zaplatila. O povinnosti žalované platit žalobkyni úroky z prodlení soud rozhodl dle § 1970 občanského zákoníku, dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a dle úředního sdělení České národní banky o úpravě základních úrokových sazeb. Počátek doby prodlení byl vázán na výzvu k zaplacení.16. Výrokem rozsudku pod bodem II pak soud žalobu ve zbytku požadovaného nároku zamítl17. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (výrok III) vychází z ustanovení § 142 odst. 2 občanského soudního řádu s ohledem na poměrný úspěch účastníků ve věci.18. Lhůtu k plnění soud stanovil dle § 160 odst. 1 občanského soudního řádu.19. Platební rozkaz nebyl vydán v aplikaci CEPR, soud však neshledal důvody pro doměření soudního poplatku (výrok IV).