22 C 122/2020-140 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 23 000 Kč s příslušenstvím. Z podané žaloby vyplynulo, že mezi ní a žalovanou vznikl na základě pracovní smlouvy ze dne 3. 11. 2015 pracovní poměr, v rámci něhož strany uzavřely téhož dne také„ Smlouvu o poskytnutí náborového příspěvku zaměstnanci“, na jejímž základě žalobkyně vyplatila žalované jeho část ve výši 30 000 Kč. Jelikož pracovní poměr mezi účastníky zanikl dříve, než předpokládala tato smlouva, a to výpovědí ze strany žalované, byla žalovaná povinna část vyplaceného náborového příspěvku vrátit do 30 dnů od skončení pracovního poměru, tedy do 30. 8. 2017. Z tohoto dluhu bylo uhrazeno nicméně jen 7 000 Kč. Žalobkyně dále v průběhu řízení upřesnila, že k pozastavení výplaty zbylé části náborového příspěvku došlo na vlastní žádost žalované, která v dané době procházela oddlužením a která dospěla k závěru, že by se výplata náborového příspěvku stala součástí majetkové podstaty, a tedy že by tento příspěvek byl použit v rámci oddlužení na pokrytí pohledávek jejích věřitelů. 2. Žalovaná nárok neuznala a namítala především to, že jí žalobkyně nevyplatila řádně celý náborový příspěvek ve výši 100 000 Kč a uhradila jen jeho část ve výši 30 000 Kč; bylo přitom její povinností vyplatit dalších 10 000 Kč s druhou výplatou mzdy, dalších 10 000 Kč s třetí výplatou mzdy, dále 25 000 Kč s šestou výplatou mzdy a zbývajících 25 000 Kč s dvanáctou výplatou mzdy. Byla to tedy sama žalobkyně, kdo neplnil řádně své povinnosti ze„ Smlouvy o poskytnutí náborového příspěvku zaměstnanci“, a proto je její požadavek, aby žalovaná vyplacenou část náborového příspěvku vrátila poté, co odpracovala cca 20 měsíců oproti dohodnutým 24 měsícům, v rozporu s dobrými mravy. Nesouhlasila ani s tvrzením, že o pozastavení výplaty náborového příspěvku sama požádala v návaznosti na probíhající oddlužení; naopak uvedla, že náborový příspěvek vnímala jako částku, která pokryje podstatnou část pohledávek věřitelů, což byla také motivace pro uzavření pracovní smlouvy s žalobkyní. Kromě toho vytýkala žalobkyni, že jí po podání výpovědi neoprávněně srazila ze mzdy za měsíce květen a červen 2017 celkovou částku 7 000 Kč a v průběhu pracovního poměru opakovaně nedodržovala pracovněprávní předpisy (nepřiznávala žalované řádnou mzdu i zákonem zaručené příplatky, nerespektovala zdravotní omezení žalované a i přes příslib jí neumožnila vykonávat jinou pracovní pozici, případně rozvázat pracovní poměr dohodou, neproplatila žalované dovolenou a neposkytla jí zápočtový list). Na tato porušování dohod a ustanovení pracovně právních předpisů si žalovaná opakovaně stěžovala, avšak bez úspěchu, a proto nakonec pracovní poměr s žalobkyní rozvázala výpovědí. 3. Mezi účastníky nebylo předmětem sporu, že dne 3. 11. 2015 uzavřeli pracovní smlouvu na dobu neurčitou s tříměsíční zkušební dobou, na základě níž měla být žalovaná u žalobkyně zaměstnána od výše uvedeného data jako„ [anonymizována dvě slova]“ s tím, že obvyklé místo výkonu práce byla [územní celek] (sídlo žalobkyně). Žalovaná nerozporovala ani to, že s žalobkyní uzavřela téhož dne„ Smlouvu o poskytnutí náborového příspěvku zaměstnanci“, jejímž čl. 2 písm. b) se zavázala nastoupit u žalobkyně do pracovního poměru a setrvat v něm po dobu alespoň dvou let (24 měsíců) a jejíž článek 3 písm. a) této smlouvy upravoval výši (celkem 100 000 Kč) a harmonogram výplaty náborového příspěvku. Dále nebylo sporu o tom, že si účastníci v čl. 4 písm. b) této smlouvy ujednali, že v případě, zanikne-li pracovní poměr jiným způsobem než výpovědí ze strany zaměstnavatele pro důvod podle § 52 písm. a) až c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále též jen „zákoník práce“), nebo dohodou z týchž důvodů, tedy pokud zanikne zejména výpovědí ze strany zaměstnance, zaniká zaměstnanci nárok na náborový příspěvek a zaměstnanec se zavazuje vrátit poskytovateli náborového příspěvku vyplacený náborový příspěvek v plné výši 100 000 Kč hrubého nejpozději do 30 dnů ode dne ukončení pracovního poměru. Konečně nebylo mezi účastníky sporu o tom, že žalovaná podala dne 29. 5. 2017 výpověď z pracovního poměru s obecným odkazem na § 50 zákoníku práce a bez skutkové specifikace důvodu výpovědi a že tento pracovní poměr skončil uplynutím dvouměsíční výpovědní doby k 31. 7. 2017. 4. Mezi účastníky však bylo sporné především to, z jakého důvodu neprovedla žalobkyně výplatu náborového příspěvku v plné výši (zda se tak skutečně stalo na vlastní žádost žalované s ohledem na probíhající oddlužení a zda se toto ujednání promítlo do písemného dodatku„ Smlouvy o poskytnutí náborového příspěvku zaměstnanci“ či do jiné formy písemné dohody). Dále se účastníci neshodli ani na tom, zda žalobkyně porušovala pracovněprávní předpisy a jakým způsobem a zda a jak žalovaná tato porušení žalobkyni vytýkala. Konečně zůstalo mezi účastníci sporné, zda se dohodli na provedení srážek ze mzdy za měsíce květen a červen 2017 v celkové výši 7 000 Kč, či nikoli. 5. Soud provedl ve věci následující důkazy: 6. Usnesením [název soudu] ze dne 26. 2. 2015, č. j. [insolvenční spisová značka], byl zjištěn úpadek žalované a jejího manžela [jméno] [příjmení], [datum narození], a oběma dlužníkům bylo povoleno oddlužení. 7. Z e-mailu datovaného dne 2. 11. 2017, který zaslala [jméno] [příjmení] (dříve [příjmení]) jakožto tehdejší mzdová účetní žalobkyně z e-mailové adresy [email] právnímu zástupci žalobkyně, lze vyrozumět zaprvé to, že podle názoru [jméno] [příjmení] čerpala žalovaná dovolenou v množství, na které měla nárok za dobu trvání pracovního poměru (e-mail obsahuje detailní výčet dnů vybrané dovolené); zbývající nepřítomnost žalované v zaměstnání tedy musela proběhnout v režimu neplaceného volna. Pokud jde o náborový příspěvek, podle obsahu tohoto e-mailu sama žalovaná žádala o ukončení jeho výplaty ihned po vyplacení první dílčí části v listopadu roku 2015, neboť se doslova vyjádřila, že jí ho„ sežere“ soudní srážka. Slibovala, že se dostaví na personální oddělení a podepíše na tiskopis o náborovém příspěvku, že o jeho další vyplácení nemá zájem, avšak nikdy se tak nestalo; současně ale nikdy nevznesla jakýkoli protest proti tomu, že jí už není vyplácen. Dále z e-mailové zprávy vyplynulo, že žalovaná souhlasila též s provedením srážky ze mzdy ve výši 7 000 Kč a slibovala, že zbytek náborového příspěvku ve výši 23 000 Kč vrátí převodem na účet žalobkyně, ale ani k tomu nakonec nedošlo. Nepřišla si ani pro výstupní dokumenty, a nakonec přestala se mzdovou účtárnou zcela komunikovat. 8. Obsah e-mailu z 2. 11. 2017 potvrdila [jméno] [příjmení] (dříve [příjmení]) ve své svědecké výpovědi, avšak pouze v obecné rovině, protože s ohledem na časový odstup čtyř let si přesně nevybavovala osobu žalované a ani detailní podmínky vyplácení náborového příspěvku (zejména jeho přesnou výši či v kolika částech byl vyplácen). Nad rámec výše uvedeného e-mailu k věci uvedla, že v období od 1. 8. 2013 do 31. 3. 2018 pracovala u žalobkyně jako mzdová účetní, společně s dalšími účetními (paní [příjmení], [příjmení] a [příjmení]). V dané době měla žalobkyně cca 1 000 zaměstnanců, kteří byli původně mezi jednotlivé mzdové účetní rozděleni podle oboru práce, ale později, když se navyšovaly počty řidičů, připadlo na každou účetní 300 až 350 zaměstnanců podle abecedního kritéria. K náborovému příspěvku si pamatovala, že jej dostávali nově nastupující řidiči. Stávalo se však, že pracovní poměr ukončili před ujednanou dobou, a proto museli příspěvek nebo jeho část vracet, což byl patrně i případ žalované, a dále někteří z nich žádali, aby jim výplata příspěvku byla pozastavena např. proto, že nebyli v práci spokojení a předpokládali, že pracovní poměr ukončí před dojednanou dobou, a tímto způsobem se snažili vyhnout situaci, kdy by náborový příspěvek museli vracet; podle odhadu svědkyně se mohlo jednat o cca 10 % řidičů. Mnozí řidiči byli v insolvenci, ale zda a jak často byla insolvence důvodem žádosti o zastavení výplaty náborového příspěvku, nedokázala říct. Uvedla tedy s jistotou pouze, že standardně žádost o pozastavení výplaty náborového příspěvku vzešla z iniciativy zaměstnance (řidiče) a řešila se nejprve telefonicky či e-mailem s následným podpisem dohody, že další části náborového příspěvku vypláceny zaměstnanci nebudou. U mnohých řidičů byl totiž problém s jejich fyzickou dostupností a u zaměstnavatele se vyskytovali jen velmi sporadicky, například jednou za měsíc či dva měsíce nebo dokonce jen za účelem podpisu daňových prohlášení, a tedy tyto dohody mohly být uzavírány se zpožděním od okamžiku výše uvedené telefonické nebo e-mailové komunikace; stávalo se i to, že se řidiči osobně k podpisu dohody vůbec nedostavili. Svědkyně si byla jistá i tím, že pokud by si někdo stěžoval, že mu náborový příspěvek vyplácen není, situace by se okamžitě řešila; rovněž vyloučila, že by žalobkyně vyplácení náborového příspěvku někdy ukončila z vlastní vůle (respektive takový případ si nepamatovala). V případě, že některý ze zaměstnanců ztratil nárok na náborový příspěvek z