14 C 184/2022-33 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 18 100 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru [číslo] kterou s žalovaným dne 17. 8. 2019 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba]. Ta před sjednáním smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě jím poskytnutých dokladů a informací, jejichž pravdivost stvrdil podpisem zákaznické karty. Žalobkyně rovněž poukázala, že ani případné nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost klienta nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy. Nadto je žalobkyně přesvědčena, že u nižších půjček s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení nelze po věřiteli požadovat rozsáhlé prověřování pravosti sdělených informací a předložených dokladů. Na základě uvedené smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 15 000 Kč. Žalovaný se za to zavázal kromě jistiny zaplatit rovněž úrok ve výši 3 000 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 3 000 Kč, odměnu za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč, a to vše v 60 týdenních splátkách po 450 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, jelikož na svůj dluh uhradil jen 9 400 Kč. Žalobkyni proto vzniklo právo na dosud neuhrazenou jistinu ve výši 14 077,78 Kč a poplatek za hotovostní inkaso splátek ve výši 4 022,22 Kč. Žalobkyně dále po žalovaném požadovala zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 4 575,11 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 464,68 Kč a dále úroků ve výši 25,77 % ročně a úroků z prodlení ve výši 8,25 % ročně, a to vždy z částky 14 077,78 Kč od 8. 1. 2022 do zaplacení. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Soud v souladu s § 115a o. s. ř. rozhodl bez nařízení jednání. 3. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne 17. 8. 2019 smlouvu o spotřebitelském úvěru [číslo] – [anonymizována dvě slova], na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky v hotovosti ve výši 15 000 Kč, ve smlouvě specifikované jakožto peněžitá zápůjčka. Žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr spolu s úrokem ve výši 3 000 Kč (úroková sazba byla sjednána jako pevná ve výši 32,15 % ročně), poplatkem ve výši 3 000 Kč, poplatkem za hotovostní inkaso splátek ve výši 6 000 Kč, splatit v pravidelných 60 týdenních splátkách ve výši 450 Kč. 4. Ze zákaznické karty klienta ze dne 17. 8. 2019 soud zjistil, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně sdělil, že žije s rodiči, je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost, nemá žádné závazky vůči právní předchůdkyni žalobkyně, má zápůjčku mimo [příjmení] [jméno] a je proti němu vedena jedna exekuce. Je zaměstnán s příjmem 13 848 Kč měsíčně, mezi jeho výdaje patří výdaje na bydlení ve výši 1 500 Kč (viz též výdajový doklad) na osobní výdaje (telefon, doprava, oblečení) vynakládá 4 000 Kč měsíčně a splácí 2 450 Kč splátky úvěru. Použitelná částka tak činila 5 898 Kč. V zákaznické kartě je dále uvedeno, že žalovaný předložil svůj občanský průkaz, výplatní pásky a pracovní smlouvu. Dle tří výplatních pásek z května, června a dalšího měsíce 2019 měl příjem 2 x 11 175 Kč a 14 012 Kč a byla mu srážena nepřednostní srážka od 1 450Kč po 2 450 Kč (pásky jsou špatně čitelné.) 5. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 7. 1. 2022 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovanému byla tato skutečnost, společně s výzvou k úhradě dlužné částky do 10 dnů, oznámena dopisem ze dne 3. 2. 2022, odeslaným dne 4. 2. 2022. 6. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky rovněž předžalobní upomínkou ze dne 14. 4. 2022, odeslanou dne 19. 4. 2022. 7. Dle § 2390 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Podle § 2392 odst. 1 o. z. při peněžité zápůjčce lze ujednat úroky. 8. Dle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 11. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 12. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 13. Soud má s ohledem na předložené listinné důkazy za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali dne 17. 8. 2019 smlouvu, na základě které žalovaný v den podpisu obdržel v hotovosti zápůjčku ve výši 15 000 Kč. 14. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť z ničeho nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele. Před poskytnutím spotřebitelského úvěru bylo proto povinností předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet. Soud s ohledem na žalobní argumentaci poukazuje, že z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. sice vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, nicméně s ohledem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C -76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.) se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Pokud tak poskytovatel neučiní, smlouva je absolutně neplatná. 15. Povinnost posouzení bonity spotřebitele chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Tato povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru nikterak vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. Bez dostatečného posouzení bonity klienta nelze podle soudu učinit závěr o nerizikovosti smluvního vztahu v tom směru, že bude celý záv