14 C 46/2023-32 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 14 093,46 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] ze dne 6. 2. 2020, kterou s žalovaným uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost [právnická osoba] Ta před sjednáním smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě jím poskytnutých informací a dokladů. Žalovaný podpisem zákaznické karty stvrdil správnost všech jím uváděných údajů. Žalobkyně rovněž poukázala, že ani případné nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost klienta nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy. Nadto je žalobkyně přesvědčena, že u nižších půjček s kratší dobou splácení a nižším rizikem porušení nelze po věřiteli požadovat rozsáhlé prověřování pravosti sdělených informací a předložených dokladů. Na základě uvedené smlouvy se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč, za což se žalovaný zavázal vedle jistiny zaplatit rovněž částku ve výši 9 506 Kč, která představuje úrok ve výši 4 266 Kč (sazba 24,24 % ročně), odměnu za zpracování ve výši 1 500 Kč a za službu komfortního splácení ve výši 1 400 Kč, a to vše v 78 týdenních splátkách po 212 Kč. Jelikož žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas, když na svůj dluh uhradil jen 454 Kč, právní předchůdkyni žalobkyně vzniklo právo na celou dosud neuhrazenou dlužnou částku, která činila na jistině 6 894,91 Kč a na poplatku 7 198,55 Kč. Žalobkyně dále po žalovaném požadovala zaplacení kapitalizovaných úroků ve výši 817,09 Kč, kapitalizovaných úroků z prodlení ve výši 823,22 Kč a dále úroků ve výši 24,24 % ročně a úroků z prodlení ve výši 8,25 % ročně, a to vždy z částky 6 894,91 Kč za dobu od 29. 1. 2022 do zaplacení. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Soud v souladu s § 115a o. s. ř. rozhodl bez nařízení jednání. 3. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že společnost [právnická osoba] a žalovaný uzavřeli dne 6. 2. 2020 smlouvu o zápůjčce [číslo] na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout částku ve výši 7 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté peněžní prostředky spolu s poplatkem ve výši 7 166 Kč, který představuje úrok ve výši 4 266 Kč (zápůjční úroková sazba byla sjednána jako pevná ve výši 24,24 % ročně), poplatek za zpracování ve výši 1 500 Kč, a poplatek za komfortní a flexibilní splácení ve výši 1 400 Kč, splatit v pravidelných 78 týdenních splátkách ve výši 212 Kč (poslední splátka činila 182 Kč). Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. V jejich čl. 6 bylo sjednáno, že pokud zákazník včas nesplní povinnost uhradit splátku, má poskytovatel zápůjčky právo požadovat uhrazení celé dosud neuhrazené části celkové dlužné částky. 4. Ze zákaznické karty klienta ze dne 6. 2. 2020 soud zjistil, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně sdělil, že je svobodný, nemá žádnou vyživovací povinnost a žije s rodiči. Žalovaný je zaměstnaný s příjmem 22 250 Kč měsíčně a dalšími příjmy domácnosti ve výši 65 000 Kč. Odhadované měsíční výdaje žadatele činily 2 500 Kč. Žalovaný uvedl, že nemá žádné závazky vůči poskytovatelům zápůjček. Dle zákaznické karty žalovaný předložil původní věřitelce výplatní pásky a pracovní smlouvu. 5. Z předložené tabulky umoření vyplývá, že žalovanému byla zápůjčka poskytnuta v den podpisu smlouvy, přičemž na svůj dluh uhradil celkem 454 Kč. 6. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30. 1. 2022 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovanému byla tato skutečnost, včetně výzvy k úhradě dlužné částky do 10 dnů od doručení tohoto dopisu, oznámena dopisem z téhož dne, odeslaným dne 24. 2. 2022. 7. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky rovněž předžalobní upomínkou ze dne 6. 6. 2022, odeslanou mu následujícího dne. 8. Dle § 2390 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. 11. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. 12. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 13. Soud má s ohledem na předložené listinné důkazy za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali dne 6. 2. 2020 smlouvu o zápůjčce, na základě které žalovaný v den podpisu obdržel částku 7 000 Kč. 14. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť z ničeho nevyplynulo, že by se jednalo o podnikatele a žádný z účastníků to ani netvrdil. Před poskytnutím úvěru je povinností poskytovatele s odbornou péčí zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet. Neučiní-li tak, smlouva je absolutně neplatná. Soud s ohledem na žalobní argumentaci poukazuje, že z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. sice vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, nicméně s ohledem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C -76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.) se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Povinnost posuzovat úvěruschopnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti zákona o spotřebitelském úvěru a poskytovatel se jí nemůže zprostit ani tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru nikterak vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. 15. Žalobkyně v žalobě uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela při posuzování úvěruschopnosti primárně z údajů, které žalovaný uvedl v zákaznické kartě s tím, že neměla důvod pochybovat o jejich věrohodnosti. Prosté spoléhání se na čestné prohlášení spotřebitele o tom, že jím poskytnuté informace jsou úplné a pravdivé, bez současného požadavku na doložení podkladů o majetkových poměrech dlužníka, nestačí a takový přístup nemůže sám o sobě požívat právní ochrany. Dále je ve vztahu k argumentaci žalobkyně ještě třeba zmínit, že požadavek na posuzování tzv. bonity klienta představuje veřejnoprávní povin