27 C 17/2023-31 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 67 211 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce [číslo] kterou se žalovaným uzavřela dne 29. 11. 2018 její právní předchůdkyně, společnost [právnická osoba] Ta před sjednáním smlouvy s odbornou péčí posoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě informací a dokladů od žalovaného. Jejich pravdivost žalovaný potvrdil podpisem zákaznické karty a předchůdkyně žalobkyně neměla důvod pochybovat o správnosti takto získaných údajů. Žalobkyně rovněž poukázala, že případné nesplnění povinnosti posoudit úvěruschopnost klienta nezpůsobuje absolutní neplatnost smlouvy. Na základě uvedené smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč. Za to se žalovaný zavázal vedle vrácení jistiny zaplatit rovněž poplatek ve výši 27 211 Kč, který představuje úrok ve výši 7 155 Kč (sazba 29 % ročně), odměnu za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 15 220 Kč, poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 4 836 Kč, a to vše v 60 týdenních splátkách po 1 121 Kč. Žalovaný od uzavření smlouvy na svůj dluh neuhradil ničeho, a tak žalobkyni nadále dluží celou jistinu 40 000 Kč i poplatek 27 211 Kč Vedle toho se žalobkyně domáhala zaplacení úroku ve výši 29 % ročně z částky 40 000 Kč od 24. 1. 2020 do 18. 12. 2020 ve výši 10 633,33 Kč a smluvního úroku ve výši 29 % ročně z téže částky od 19. 12. 2020 do zaplacení, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 40 000 Kč za dobu od 3. 4. 2019 do 18. 12. 2020 ve výši 6 781,67 Kč a úroku z prodlení ve výši 9,75 % ročně z téže částky od 19. 12. 2020 do zaplacení. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. 3. Soud v souladu s § 115a o. s. ř. rozhodl ve věci bez nařízení jednání. 4. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že společnost [právnická osoba] a žalovaný podepsali dne 29. 11. 2018 smlouvu o zápůjčce – [příjmení] v hotovosti [číslo] na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala žalovanému poskytnout zápůjčku ve výši 40 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal spolu s poplatkem ve výši 27 211 Kč, který představuje úrok ve výši 7 155 Kč (zápůjční úroková sazba byla sjednána jako pevná ve výši 29 % ročně), odměnu za zpracování, doručení, administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 15 220 Kč, poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 4 836 Kč, splatit v pravidelných 60 týdenních splátkách ve výši 1 121 Kč (poslední splátka činila 1 072 Kč). Z předložené tabulky umoření vyplývá, že žalovanému byla zápůjčka poskytnuta v den podpisu smlouvy, přičemž žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil. 5. Ze zákaznické karty ze dne 29. 11. 2018 soud zjistil, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně sdělil, že bydlí se spolubydlícím, je rozvedený, má učňovské vzdělání, je zaměstnán na plný pracovní úvazek s čistým měsíčním příjmem 19 117 Kč. Jeho odhadované měsíční výdaje představovaly částku 2 500 Kč. Žalovaný měl dle zákaznické karty právní předchůdkyni žalobkyně doložit 2 výplatní pásky za září a říjen 2018. 6. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne [datum] byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni. Žalovanému byla tato skutečnost oznámena dopisem ze dne 6. 1. 2021, odeslaným dne 25. 1. 2021. Žalovaný byl současně vyzván k úhradě dluhu do deseti dnů od doručení dopisu. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužných částek rovněž předžalobní upomínkou ze dne 18. 8. 2021, odeslanou téhož dne. 7. Při právním posouzení věci vycházel soud ze zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ o. z.“). Dle § 2390 odst. 1 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce. Dle § 2392 odst. 1 o. z. lze při peněžité zápůjčce ujednat úroky. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 10. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 11. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 12. Soud má po zhodnocení předložených listinných důkazů za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný podepsali dne 29. 11. 2018 smlouvu o zápůjčce, na základě které žalovaný v den podpisu obdržel v hotovosti částku 40 000 Kč. 13. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by ji žalovaný sjednal z pozice podnikatele. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru proto bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z., neboť dané porušení povinnosti poskytovatele zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud se proto musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy zkoumal tzv. bonitu spotřebitele (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C -377/14, Radlinger, C -76/10, Pohotovosť a zejména C -679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.). 14. Povinnost posouzení tzv. bonity spotřebitele chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Tato povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru nikterak vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. Bez dostatečného posouzení bonity klienta nelze podle soudu učinit závěr o nerizikovosti smluvního vztahu v tom směru, že bude celý závazek bez problémů splacen. Stejně tak ani nelze objektivně tvrdit, že úvěry s nižší částkou jistiny nebo kratší dobou splatnosti jsou z hlediska jejich„ návratnosti“ méně rizikové. Rovněž je třeba přihlížet k celkové částce, tj. k poplatkům, které se dlužník podpisem smlouvy zavazuje uhradit. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby poskytovatel spotřebitelského úvěru zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatí