225 C 217/2022 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení shora uvedené částky s odůvodněním, že žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 29. 7. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru [anonymizováno] půjčka [číslo] na základě které byl žalovanému poskytnut spotřebitelský úvěr ve výši 35 000 Kč. Před poskytnutím úvěru žalobkyně posuzovala úvěruchopnost žalovaného. Žalovaný na úvěr nezaplatil ničeho. Následně došlo ke dni 20. 1. 2022 k zesplatnění úvěru. Žalovanou částku tvoří zůstatek jistiny ke dni zesplatnění ve výši 35 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 499 Kč a 10 255 Kč (ve výši 0,1 % denně z částky 35 000 Kč od 21. 1. 2022 do sepsání žaloby dne 9. 11. 2022), kapitalizovaný úrok ve výši 111,33 % ročně z nesplacené části jistiny ve výši 35 000 Kč od 4. 8. 2021 do 20. 1. 2022, celkem 17 894,84 Kč. Dále žalobkyně požaduje náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 900 Kč. Žalovaný byl o zaplacení upomínán, naposledy předžalobní výzvou ze dne 22. 2. 2022, dluh však neuhradil. 2. Podáním ze dne 20. 2. 2023 vzala žalobkyně žalobu zpět co do částky 17 894,8 Kč představující požadovaný kapitalizovaný úrok ve výši 111,33 % ročně z částky 35 000 Kč od 4. 8. 2021 do 20. 1. 2022 v rámci ochoty ke smírnému řešení. V tomto rozsahu tak soud řízení výrokem III. zastavil podle § 96 odst. 1, 3, 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). 3. Žalovaný se ve věci vyjádřil tak, že s žalovanou pohledávkou s příslušenstvím souhlasí a navrhl splátku ve výši 5 000 Kč splatnou každého 20. dne v měsíci počínaje 20. 4. 2023. Z jednání se omluvil z důvodu nemoci. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila a požádala, aby soud o věci rozhodl v její nepřítomnosti. Soud proto věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti účastníků podle § 101 odst. 3 o. s. ř. 4. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru [anonymizováno] půjčka [číslo] ze dne 29. 7. 2021 včetně smluvních podmínek bylo zjištěno, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli v písemné podobě smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému převodem na jeho účet dne 3. 8. 2021 částku 35 000 Kč, což bylo potvrzeno dokladem o vyplacení úvěru společně s výpisem z internetového bankovnictví žalovaného. Žalovaný se zavázal splatit úvěr ve 30 měsíčních splátkách po 3 491 Kč společně s úrokem ve výši 111,33 % ročně. Žalovaný netvrdil, a ani jinak v řízení nevyšlo najevo, že by na svůj dluh něčeho zaplatil, ani že by jeho závazek zanikl z jiného důvodu, soud proto vycházel z tvrzení žalobkyně. Žalobkyně žalovaného několikrát upomínala o úhradu dluhu, předžalobní výzva ze dne 22. 2. 2022 byla odeslána dne 25. 2. 2022. 5. V souvislosti se zkoumáním úvěruschopnosti žalovaného byly soudu doloženy jeho výplatní pásky za duben a květen 2021 a lustrace žalovaného v Centrální evidenci exekucí s negativním výsledkem. Dále žalobkyně předložila úvěrovou zprávu NRKI – BRKI, ze které bylo zjištěno, že žalovaný splácí úvěr se zbývající dlužnou částkou ve výši 88 795 Kč s tím, že v období od května do června 2021 mu bylo odmítnuto poskytnutí 2 úvěrů. 6. Soud hodnotil vztah mezi účastníky jako spotřebitelský, neboť žalobkyně je obchodní korporací, která se zabývá poskytováním nebo zprostředkováním spotřebitelských úvěrů a žalovaný smlouvu uzavíral jako spotřebitel. Ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru se nepochybně řídí i smlouva o úvěru podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) uzavřená mezi účastníky. 7. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V případě porušení povinnosti úvěrujícího dostatečně zkoumat úvěruschopnost spotřebitele před poskytnutím úvěru je smlouva o úvěru uzavřená v režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neplatná absolutně (viz aktuálně rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C -679/18). 8. Žalobkyně sice určité dílčí úkony stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného prováděla (např. doložení příjmů žalovaného), ale za situace, kdy nezkoumá i výdaje (např. vyžádáním pohybů na bankovním účtu spotřebitele), postrádá takový postup na významu, neboť je možné, že i osoba, která dosahuje vysokých příjmů, je tak zadlužena, že úvěruschopná není. V tomto směru se žalobkyně omezila pouze na údaje zjištěné přímo od žalovaného. Žalobkyně vůbec po žalovaném nepožadovala doložení jeho výdajů jako např. nákladů na bydlení (náklady na elektřinu, vodu, plyn a další poplatky), jakož ani dalších životních nákladů, jako třeba vyúčtování za telefonní služby apod. Vzhledem k tomu, žalovaný v době poskytnutí úvěru žalobkyni splácel jiný úvěr a dvě žádosti v období bezprostředně předcházejícím poskytnutí úvěru žalobkyní byly zamítnuty, měla z této skutečnosti žalobkyně vyvodit odpovídající důsledky a zaměřit se na další, obsáhlejší proces zkoumání finanční situace žalovaného tak, aby mohla následně učinit relevantní a podložený závěr o tom, zda žalovaný bude schopen nově poskytovaný úvěr splácet. 9. Soud měl v úmyslu při jednání poučit žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. v tom směru, aby uvedla tvrzení a označila důkazy, které by byly schopné prokázat, že žalobkyně s odbornou péčí posoudila schopnost spotřebitele (tj. žalovaného) splácet poskytnutý úvěr. Žalobkyně se však jednání nezúčastnila, a své břemeno tvrzení a důkazní ve vztahu ke zjišťování schopností žalovaného splácet spotřebitelský úvěr neunesla. 10. Vzhledem k výše uvedenému soud nemohl dojít k jinému závěru, než posoudit předmětnou smlouvu jako absolutně neplatnou, k čemuž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 o. z.). Neplatnost právního jednání, ke které soud přihlédl z úřední povinnosti, pak postihuje všechna ujednání svou povahou neoddělitelná od smlouvy o úvěru, tedy postihuje také ujednání o úroku, smluvních pokutách, poplatcích, pojištění a dalších plněních (§ 1727 o. z.). 11. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 12. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen. 13. Podle § 1970 o. z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. 14. Žalovaný od žalobkyně obdržel částku ve výši 35 000 Kč, přičemž žalobkyni nevrátil ničeho. V řízení tak bylo prokázáno, že se žalovaný na žalobkyni ve smyslu § 2991 o. z. bezdůvodně obohatil co do částky 35 000 Kč, kterou je žalobkyni povinen vydat včetně zákonného úroku z prodlení dle § 1968 a § 1970 o. z. ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. V případech bezdůvodného obohacení je pro určení splatnosti rozhodné doručení výzvy k vydání takového obohacení, popř. uplynutí lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Takovou výzvu žalobkyně uč