Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 8 900 Kč spolu s poplatkem za zápůjčku ve výši 890 Kč, náklady spojenými s uplatněním pohledávky ve výši 2 500 Kč, s úroky z prodlení z částky 9 790 Kč a dále se smluvní pokutou ve výši 2 447 Kč. Žalobu odůvodnila tím, že žalobkyně a žalovaná uzavřely prostřednictvím webových stránek žalobkyně www., Anonymizováno, .cz dne 18. 8. 2025 smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované částku 8 900 Kč a žalovaná se ji zavázala vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 890 Kč do 5 dnů, tedy do 23. 8. 2025. Žalovaná zápůjčku řádně a včas nezaplatila, proto po ní žalobkyně požaduje kromě neuhrazené jistiny zápůjčky a poplatku částku 2 500 Kč jako účelně vynaložené náklady v souvislosti s prodlením žalovaného (písemné upomínky, sms, emailové výzvy) a smluvní pokutu ve výši 2 447 Kč jako pokutu ve výši 0,10 % denně od 24. 8. 2025, tedy ode dne následujícího po splatnosti zápůjčky, do 26. 5. 2026, kdy došlo k podání žaloby.2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a k jednání se nedostavila, proto soud se souhlasem žalobkyně věc rozhodl podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a jednal v nepřítomnosti účastníků (žalobkyně se z účasti u jednání předem omluvila).3. Z předložených listinných důkazů, a to ze smlouvy o zápůjčce ze dne 18. 8. 2025, z potvrzení o platbě a upomínkách (včetně předžalobní upomínky), vzal soud za prokázaný následující skutkový stav: Dne 18. 8. 2025 žalobkyně a žalovaná uzavřely v elektronické podobě smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalované převodem na jeho účet dne 18. 8. 2025 částku 8 900 Kč na dobu 5 dnů za poplatek 890 Kč. Žalovaná žalobkyni podle jejího tvrzení žádné plnění neposkytla. O zaplacení dluhu byla žalovaná opakovaně upomínána.4. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.5. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou tohoto zákona, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Dle odst. 2 je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Dle odst. 3 změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit.6. Podle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.7. Podle § 76 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel a zprostředkovatel jedná čestně, transparentně a zohledňuje práva a zájmy spotřebitele.8. Podle § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, je odborná péče úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.9. Po právní stránce soud věc hodnotil tak, že žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvou o úvěru podle § 2395 a násl. občanského zákoníku. Úvěr byl sjednán jako spotřebitelský ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, neboť žalovaná vystupovala jako spotřebitelka (§ 419 občanského zákoníku). Žalobkyně pak byla poskytovatelkou podle 3 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť jako podnikatelka (§ 420 občanského zákoníku) poskytla spotřebitelský úvěr. Soud proto vedle občanského zákoníku aplikoval i příslušná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru.10. Z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru plyne povinnost poskytovatele s odbornou péčí (§ 75 tohoto zákona) posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel může spotřebitelský úvěr poskytnout jen tehdy, pokud z výsledku tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Porušení této povinnosti § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sankcionuje neplatností smlouvy o úvěru. Podle ustálené judikatury přitom platí, že se jedná o neplatnost absolutní (§ 588 občanského zákoníku), ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu (viz zejména rozsudek Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, OPR-Finance, C-679/18, a dále např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2020, č. j. 27 Co 230/2020–103, s jejichž závěry se soud plně ztotožňuje a odkazuje na ně).11. Soud má za to, že žalobkyně řádně neposoudila úvěruschopnost žalované. Jak plyne z § 86 odst. 2 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, při hodnocení úvěruschopnosti je třeba mj. porovnávat příjmy a výdaje spotřebitele. Posouzení se pak podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru sice zakládá především na informacích poskytnutých spotřebitelem, ty však musí být mj. spolehlivé a dostatečné. Z judikatury k předchozí právní úpravě spotřebitelského úvěru (která je použitelná i nyní s ohledem na prakticky shodný obsah dotčených ustanovení) v této souvislosti plyne, že odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Naopak nepostačuje, pokud poskytovatel vyjde z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).12. Žalobkyně však neprokázala a ani netvrdila, že by při posuzování, zde žalované poskytnout peněžní prostředky, vycházela z jiných nežli jen patrně z údajů, které jí poskytla sama žalovaná (ani ty však nejsou ve spise založeny). Chybí tvrzení o příjmech domácnosti, není zřejmé, zda vůbec s někým v domácnosti žalovaná žije. Nebylo prokázáno, že by byly zkoumány příjmy a výdaje žalované a celkové její domácnosti.13. Žalobkyně ani žádné listiny či jiné důkazy, které by výsledek prověření úvěruschopnosti žalované prokazovaly, neoznačila k důkazu.14. Soud zdůrazňuje, že bylo na žalobkyni, aby řádně tvrdila skutečnosti ohledně posouzení úvěruschopnosti žalované, tj. na základě jakých údajů a proč dospěla ke kladnému závěru. Na soudu naopak není, aby si sám dohledával údaje svědčící o úvěruschopnosti žalované a nahrazoval tím nedostatek tvrzení žalobkyně. Taková tvrzení (tedy např. jaké konkrétní výdaje žalovaná měla a jak plynou z těchto listin) žalobkyně nepřednesla, neunesla tedy v tomto směru své břemeno tvrzení.15. Soud měl v úmyslu při jednání poučit žalobkyni ve smyslu § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby doplnila svá tvrzení a označila důkazy k tomu, že s odbornou péčí posoudila schopnost žalované splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Žalobkyně se však jednání nezúčastnila. Jak plyne z ustálené judikatury, poučení podle § 118a o. s. ř. je zásadně poskytováno při jednání. Po účastníkovi lze spravedlivě žádat, aby se takového jednání účastnil, nebo aby v opačném případě nesl procesní následky své neúčasti. Soud ani není povinen uvedené poučení sdělovat účastníkovi jinak, či odročovat kvůli tomu jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009).16. Soud tedy uzavírá, že žalobkyně neunesla své břemeno tvrzení a důkazní stran toho, že dostála své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované v rozporu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Na základě takového nedostatečného posouzení nemohla mít bez důvodných pochybností za to, že žalovaná bude schopna na základě spotřebitelské smlouvy splácet, jak vyžaduje § 86 odst. 1 věta druhá zákona o spotřebitelském úvěru. Jelikož zápůjčka byla žalované poskytnuta v rozporu s tímto ustanovením, je předmětná smlouva o absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, a to včetně ujednání o úroku, poplatcích, náhradě nákladů spojených s vymáháním, přirůstání těchto a dalších nároků k jistině, o smluvní pokutě a splatnosti. Smlouva mezi žalobkyní a žalovanou pro neplatnost vůbec nevznikla.17. Žalobkyně nicméně žalované na základě neplatného závazku poskytla peněžní prostředky ve výši celkem 8 900 Kč, z nichž jí žalovaná doposud nevrátila ničeho. Částka 8 900 Kč tedy představuje bezdůvodné obohacení (§ 2991 a § 2993 občanského zákoníku) na straně žalované, které byla povinna podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona o spotřebitelském úvěru vrátit žalobkyni v době přiměřené jejím možnostem.18. Splatnost se v případech bezdůvodného obohacení obecně řídí doručením výzvy k vydání takového obohacení, popř. uplynutím lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Žalobkyně vyzvala žalovanou dopisem ze dne 6. 5. 2026 k úhradě dlužné částky – do tří dnů. Žalovaná se nijak nebránila, avšak zůstala nečinná. Počínaje dnem 10. 5. 2026 je tak žalovaná v prodlení. Od tohoto dne též žalobkyni náleží zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 občanského zákoníku ve výši určené nařízením vlády č. 351/2013 Sb.19. Ze shora uvedených důvodů soud žalobě prvním výrokem vyhověl v části 8 900 Kč, představující výši bezdůvodného obohacení, jak uvedeno shora a zákonného úroku z prodlení z této částky ve výši 11, 50 % ročně od 10. 5. 2026 do zaplacení. Ve zbývající části soud žalobu druhým výrokem jako nedůvodnou zamítl.20. Třetím výrokem soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., Ve věci dosáhla žalobkyně pouze částečného úspěchu, odpovídajícího 45,46 % (odečtem úspěchu žalované od úspěchu žalobkyně). tomuto poměru odpovídá částka ve výroku uvedená, když 100 % náklady řízení žalobkyně by činily 2 815 Kč (soudní poplatek 1 000 Kč, 3 úkony po 400 Kč a 3 režijní paušály po 100 Kč, vše podle § 14b vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění – advokátního tarifu. Podle § 137 odst. 3 o. s. ř. soud připočetl k nákladům řízení – s výjimkou soudního poplatku – 21% DPH, neboť zástupce žalobkyně osvědčil, že je plátcem této daně.