Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 40 000 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce , právnická osoba, s žalovaným uzavřel dne 15. 12. 2024 smlouvu o úvěru v částce 18 000 Kč v souladu s obchodními podmínkami. Následně byl úvěr navýšen na částku 40 000 Kč. Předmětná částka byla vyplacena žalovanému na účet. Úvěr měl být splacen do 16. 12. 2025, žalovaný však úvěr nesplatil. Pohledávka byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena žalobci. Žalobce se vedle dlužné jistiny 40 000 Kč domáhal smluvního úroku 11 488,59 Kč a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,5 % z částky 51 488,59 Kč od 17. 12. 2025 do zaplacení.2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, k jednání se nedostavil, neomluvil se, žalobce se z jednání omluvil, odročení nepožadoval. Soud tak věc rozhodl podle § 101 odst. 3 o.s.ř. v nepřítomnosti účastníků.3. Žalobce k důkazu předložil smlouvu o úvěru ze dne 15. 12. 2024 včetně dodatků, listiny však nebyly podepsány věřitelem ani žalovaným. Ani jinak uzavření smluv tvrzeného obsahu žalobce neprokázal. Z výpisů z účtů a ze zprávy banky bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce zaslal na bankovní účet č. , č. účtu, vedený na jméno žalovaného dne 15. 12. 2024 částku 18 000 Kč, dne 10. 2. 2025 částku 3 000 Kč, dne 10. 3. 2025 částku 10 000 Kč a dne 9. 7. 2025 částku 9 000 Kč. Z dalších předložených listin nebyly vzhledem k neprokázání uzavření smlouvy tvrzeného obsahu fakticky zjištěny žádné rozhodné skutečnosti. Ze smlouvy o postoupení pohledávky včetně oznámení o postoupení byla zjištěna aktivní legitimace žalobce. Z výzev s dokladem o odeslání bylo zjištěno, že žalobce žalovaného o zaplacení upomínal.4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 104 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, smlouva o spotřebitelském úvěru vyžaduje písemnou formu a musí obsahovat informace podle § 106 až 108 a § 109 odst. 1 tohoto uvedené jasným, výstižným a zřetelným způsobem. Nesplnění této povinnosti nebo písemné formy nemá za následek neuzavření nebo neplatnost smlouvy.6. Podle § 110 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neobsahuje-li smlouva o spotřebitelském úvěru informaci o zápůjční úrokové sazbě, o roční procentní sazbě nákladů nebo o celkové částce, kterou má spotřebitel zaplatit, nebyla-li ohledně některé z těchto informací dodržena písemná forma smlouvy, nebo nebylo-li písemné vyhotovení smlouvy obsahující tyto informace poskytnuto spotřebiteli v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat, platí, že zápůjční úrokovou sazbou je repo sazba uveřejněná Českou národní bankou, platná v den uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru, nebyla-li sjednána zápůjční úroková sazba nižší. K ujednáním o jiných platbách sjednaných ve smlouvě o spotřebitelském úvěru se nepřihlíží.7. Podle § 561 odst. 1 o.z., se k platnosti právního jednání učiněného v písemné formě vyžaduje podpis jednajícího. Podpis může být nahrazen mechanickými prostředky tam, kde je to obvyklé. Jiný právní předpis stanoví, jak lze při právním jednání učiněném elektronickými prostředky písemnost elektronicky podepsat.8. Podle § 562 odst. 1 o.z., je písemná forma zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby. Podle § 562 odst. 2 o. z., má se za to, že záznamy údajů o právních jednáních v elektronickém systému jsou spolehlivé, provádějí-li se systematicky a posloupně a jsou-li chráněny proti změnám. Byl-li záznam pořízen při provozu závodu a dovolá-li se jej druhá strana k svému prospěchu, má se za to, že záznam je spolehlivý.9. Podle § 86 odst. 1,2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.11. Podle § 1970 o.z., po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením (nařízení vlády č. 351/2013 Sb.); neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.12. Nejprve se soud zabýval tím, zda mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným byly platně uzavřeny smlouvy o úvěru. Jak bylo shora uvedeno, žalobcem předložené listiny nazvané jako smlouvy o úvěru vlastnoruční podpis žalovaného neobsahovaly, neobsahovaly však ani podpis elektronický. Z ustanovení § 562 odst. 1 o. z., vyplývá, že v případě právního jednání učiněného elektronickými prostředky je písemná forma zachována i v případě, kdy není využit elektronický podpis. To však za podmínky, že použité elektronické prostředky umožňují zachycení obsahu právního jednání a určení jednající osoby. Zde je však třeba vycházet i z ustanovení § 562 odst. 2 o. z., které stanovuje vyvratitelnou právní domněnku ohledně spolehlivosti záznamů o právních jednáních zachycených v elektronickém systému. Soud tak měl v úmyslu žalobce při jednání poučit podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., aby doplnil tvrzení a označil důkazy ohledně toho, že právní předchůdce žalobce záznamy v elektronickém systému prováděl systematicky, posloupně a že jsou chráněny proti změnám. Z žalobcem předložených listin a označených důkazů totiž není možné zjistit, zda listiny, které žalobce založil do spisu, skutečně obsahově odpovídají uzavřeným smlouvám mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným, a to bez ohledu na možnost uzavření smluv distančním způsobem, když soud existenci této možnosti nijak nerozporuje. Jelikož se žalobce jednání neúčastnil, připravil se o možnost být v tomto směru poučen (jak plyne z ustálené judikatury poučení podle § 118a o. s. ř. je zásadně poskytováno při jednání, přičemž lze po účastníkovi spravedlivě žádat, aby se takového jednání účastnil, nebo aby v opačném případě nesl procesní následky své neúčasti, soud není povinen uvedené poučení sdělovat účastníkovi jinak, či odročovat kvůli tomuto jednání, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 28 Cdo 3665/2009). Tvrzení žalobce o uzavření smluv o spotřebitelském úvěru tvrzeného obsahu prostřednictvím prostředků komunikace na dálku mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným nebylo v řízení prokázáno.13. V případě prokázání uzavření smluv měl taktéž soud v úmyslu poučit žalobce podle § 118a odst. 1, odst. 3 o.s.ř., aby doplnil tvrzení a označil důkazy, které by byly schopné prokázat, že právní předchůdce s odbornou péčí posoudil schopnost spotřebitele (tj. žalovaného) splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Svou nepřítomností na jednání se tak žalobce připravil i o možnost tohoto poučení. Žalobce žádná tvrzení o posouzení úvěruschopnosti ve vztahu k žalovanému neuvedl a neoznačil žádné důkazy. Pro případ, kdy by soud měl za prokázané uzavření smluv o úvěru, by tak nemohl dojít k jinému závěru, než posoudit předmětné smlouvy jako absolutně neplatné, k čemuž je soud povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 588 o.z.).14. Protože však žalobce prokázal, že právní předchůdce žalobce žalovanému poskytl celkem částku 40 000 Kč a žalovaný žádný právní důvod poskytnutí této částky netvrdil, vyšel soud z toho, že žalovaný se na úkor žalobce o tuto částku bezdůvodně obohatil. Žalobě tedy bylo co do částky 40 000 Kč a úroků z prodlení z této částky dle § 1968 o.z. ve spojení s § 1970 o.z. a § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., vyhověno. Zákonný úrok z prodlení nebylo možné žalobci přiznat od požadovaného dne, neboť v případech bezdůvodného obohacení je pro určení splatnosti dluhu rozhodné doručení výzvy k vydání bezdůvodného obohacení, popř. uplynutí lhůty, která je v této výzvě uvedena (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 4179/2007). Takovou výzvu žalobce poprvé prokazatelně žalovanému odeslal dne 16. 12. 2025, ve smyslu § 573 o. z. ji doručil žalovanému třetí pracovní den po odeslání. Žalovaný je tak od 21. 12. 2025 v prodlení. Třídenní lhůta k plnění byla stanovena v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť soud neshledal podmínky pro její prodloužení ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách. Ve zbylém rozsahu byla žaloba zamítnuta.15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud ve smyslu ustanovení § 142 odst. 2 o.s.ř., když žalobce zaznamenal v řízení nadpoloviční úspěch. Vycházel přitom ze skutečnosti, že žalobce zaslal žalovanému výzvu k plnění ve smyslu § 142a o.s.ř. Soud tak přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení pouze v poměrné části, neboť předmětem řízení bylo zaplacení částky 51 488,59 Kč, žalobce byl úspěšný pouze v částce 40 000 Kč. Při určení poměru úspěchu obou stran ve věci v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř. je pak třeba od úspěchu účastníka (zde žalobce) odečíst jeho neúspěch (tj. míru úspěchu druhé strany). Ve výši takto zjištěného rozdílu, tj. co do 55,38 %, pak má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil poměrnou část nákladů vynaložených při účelném uplatňování jeho práva u soudu. Tato částka nákladů řízení pak činí 2 755,15 Kč (tzn. poměrná část nákladů řízení v celkové výši 4 975 Kč), kterou tvoří soudní poplatek za žalobu ve výši 2 575 Kč, náklady právního zastoupení, sestávající z odměny za zastupování advokátem ve výši 3x 700 Kč dle § 7 a § 14b odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. (jedná se o žalobu podanou na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech, viz např. řízení vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 219 C 170/2023, 221 C 199/2022) za 3 úkony právní služby ve smyslu § 11 vyhlášky (příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby, výzva k plnění) a z paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč dle § 14b odst. 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. V souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. pak soud stanovil ve výroku III. rovněž třídenní lhůtu k plnění, ve smyslu § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám advokátky, která žalobce v řízení zastupovala.