Žalobkyně se domáhala stanovení povinnosti žalované zaplatit částku 76 846,48 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že dne , datum, uzavřela žalobkyně s žalovanou smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytla žalované úvěrový rámec ve výši 75 000 Kč s možností opakovaného čerpání. Načerpanou částku měla žalovaná vrátit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3,29 % z načerpané částky. Žalovaná celkem načerpala částku 91 808,68 Kč a uhradila částku 105 179 Kč. Žalovaná však nesplácela úvěr řádně a včas, a tak žalobkyně přistoupila ke dni , datum, k zesplatnění celého úvěru. Ke dni , datum, zbývalo žalované uhradit dlužnou jistinu 74 237,52 Kč, poplatky za pojištění ve výši 878,96 Kč, náklady na vymáhání ve výši 730 Kč a smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč. Žalovaná dlužné částky neuhradila ani po tom, co byla žalobkyní vyzvána k plnění. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že vypočetla MLS klienta, do kterého započetla příjmy žalované ve výši 24 485 Kč, a následně odečetla částku životního minima žalované, životní minima dvou vyživovaných dětí, dosavadní externí splátky ve výši 5 556 Kč a výši schvalované splátky. Takto dospěla k částce 11 361 Kč. Totéž provedla při výpočtu MLS domácnosti. K ověření příjmů a výdajů žalované si žalobkyně vyžádala výpis z účtu žalované za období od , datum, do , datum, . Příjmy žalované ze zaměstnání činily za březen 2022 částku 5 191 Kč, za duben 2022 částku 14 917 Kč a za květen 2022 částku 12 339 Kč. Žalovaná dále pobírala sociální dávky ve výši 13 670 Kč. Vedle toho žalobkyně uvedla, že žalovaná na účtu disponovala s asi 50 000 Kč, které však do výpočtu úvěruschopnosti nezapočítala. Žalobkyně dále ověřovala výdaje žalované, kdy z účtu lze vysledovat platby za nájem ve výši 6 500 Kč, dále pak platby v potravinách, drogeriích či u telekomunikačních služeb. Žalované pak také prováděla výběry v hotovosti. Žalobkyně si dále prolustrovala žalovanou v externích i interních databázích, kdy ze zprávy NRKI bylo zjištěno, že aktuální výše závazků žalované byla 5 556 Kč měsíčně a že se žalovaná dostávala se splácením svých závazků do prodlení spíše výjimečně. Na závěr žalobkyně uvedla, že žalovaná řádně hradila svůj závazek po dobu tři a půl roku, z čehož usuzuje, že jde o potvrzení skutečnosti, že úvěruschopnost zkoumala řádně.2. Žalovaná uvedla, že je nesporné, že načerpala částku 91 808,68 Kč a uhradila celkem 105 179 Kč. Dále uvedla, že když smlouvu uzavírala, byla zaměstnána a starala se o dvě děti. Později se dostala do situace, kdy nezvládla své závazky platit a situaci řešila, aby předešla insolvenci. Zaměstnání měla stabilní. Dále uvedla, že žalobkyně řádně nezkoumala její úvěruschopnost. Žalovaná dále uvedla, že užití statistického modelu nepředstavuje řádné zkoumání úvěruschopnosti. K uzavření smlouvy uvedla, že úvěr uzavírala na webu žalobkyně a nebyly zde naplněny požadavky daného právního jednání, a tak i z tohoto důvodu smlouvu považuje za neplatnou. Žalovaná uzavřela, že smlouva je absolutně neplatná, a to jednak z důvodu jejího způsobu uzavírání, jednak z nedostatečného zkoumání úvěruschopnosti a navrhla, aby byla žaloba zamítnuta.3. Z provedeného dokazování bylo prokázáno, že žalobkyně uzavřela s žalovanou dne , datum, smlouvu, na jejímž základě poskytla žalované úvěrový limit ve výši 75 000 Kč. Načerpanou částku měla žalovaná vrátit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3,29 % z načerpané částky společně s úrokem ve výši 27,88 %. RPSN činilo 31,74 % (smlouva o revolvingovém úvěru č. , číslo smlouvy, ze dne , datum, a úvěrové podmínky společnosti , právnická osoba, .)4. Z podacího archu ze dne , datum, bylo prokázáno, že dne , datum, zaslala žalobkyně žalované doporučenou zásilku.5. Z výzvy ke splacení celého úvěru ze dne , datum, bylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k uhrazení celkové dlužné částky 84 456,54 Kč.6. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad žalované bylo prokázáno, že žalovaná celkem načerpala částku 91 808,68 Kč a celkem uhradila částku 105 179 Kč.7. Z podacího archu ze dne , datum, bylo prokázáno, že zástupce žalobkyně zaslal žalované doporučenou zásilku.8. Z předžalobní výzva k plnění ze dne , datum, bylo prokázáno, že zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k úhradě částky 84,683.36 Kč do , datum, s tím, že pokud tak neučiní, bude se svého nároku domáhat soudní cestou.9. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku bylo prokázáno, že žalobkyně je zapsaná v Obchodním rejstříku vedeným u Krajského soudu v Brně.10. Z karty klienta ze dne , datum, bylo prokázáno, že jde o dokument vytvořený žalobkyní shrnující poskytnutí půjčky žalované. Jde o revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem 75 000 Kč, žalovaná je rozvedená, bydlí ve vlastním a má dvě vyživované děti. Pracuje jako zaměstnanec s příjmem 14 000 Kč měsíčně, příjmy domácnosti jsou 34 000 Kč a jako výdaje uvedla 6 000 Kč.11. Z úvěrové zprávy žalované bylo prokázáno, že jde o výpis z databáze NRKI, kdy na žalovanou bylo nalezeno 10 splátkových úvěrů, z toho pět odmítnutých, dva existující a tři ukončené a pět kreditních karet, z toho jedna existující a čtyři ukončené. Měsíční splátky byly ve výši 7 350 Kč a zbývající částka k úhradě 295 532 Kč + kreditní karta ve výši 30 000 Kč.12. Z návrhu smírného řešení ze dne , datum, bylo prokázáno, že žalovaná zaslala dne , datum, žalobkyni dopis, ve kterém žalobkyni sděluje, že s žalobkyní v minulosti uzavřela dvě smlouvy, ze kterých načerpala 116 526 Kč a uhradila celkem 110 280 Kč, kdy rozporuje platnost jejich uzavření dle požadavků, které jsou zákonem kladeny na elektronické komunikace a dále upozorňuje na spornost cenového ujednání, kdy RPSN smlouvy činilo 49,2 %, kdy obvyklá výše v dané době činila 8,81 % a RPSN u smlouvy uzavřené s žalobkyní převyšuje obvyklou výši šestinásobně. S odkazem na ustálenou judikaturu pak namítá, že smlouvy uzavřené s žalobkyní jsou neplatné a navrhuje uzavření individuální dohody, kdy by celková uhrazená částka byla započítána na jistiny dluhů a zbytek dlužné jistiny uhradila v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč s tím, že pokud žalobkyně nezareaguje, obrátí se žalovaná na finančního arbitra. Na závěr pak žalovaná odvolala veškeré kdykoliv udělené souhlasy se zpracováním osobních údajů.13. Z dopisu , Jméno žalobkyně, . – reakce na žádost žalované bylo prokázáno, že žalobkyně zareagovala na dopis žalované, kdy žalobkyně tvrdí, že RPSN není nepřiměřeně vysoké, ale odpovídá tržním poměrům a dle žalobkyně pak neexistuje nutnost kvalifikovaného podpisu pro úvěrové smlouvy. Z toho důvodu žalobkyně usuzuje, že úvěrové smlouvy jsou platné a návrh žalobkyně neakceptuje, neboť je nepřiměřený a sděluje, že částka k jednorázovému doplacení činí 4 577 Kč pro prvý úvěr a 84 575 Kč pro druhý úvěr.14. Z oznámení o zahájení řízení před finančním arbitrem ze dne , datum, bylo prokázáno, že žalovaná dne , datum, podala návrh na zahájení řízení před finančním arbitrem proti žalobkyni, kdy finanční arbitr zároveň vyzval žalobkyni, aby se vyjádřila, zda má zájem o smírné vyřešení věci.15. Z podacího lístku ze dne , datum, bylo prokázáno, že dne , datum, zaslala žalovaná žalobkyni doporučenou zásilku.16. Z dohledání informací o činnosti klienta ze dne , datum, nebylo prokázáno ničeho.17. Ze znaleckého posudku č. , hodnota, ze dne , datum, bylo prokázáno, že si žalobkyně nechala vyhotovit znalecký posudek ze dne , datum, z oboru kybernetika za účelem vedení elektronické evidence zřizování a čerpání jejích služeb.18. Z kopie občanského a řidičského průkazu žalované bylo prokázáno, že jimi žalobkyně disponuje.19. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.20. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.21. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění do 23. 4. 2020 (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.22. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.23. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.24. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.25. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.26. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o. z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.27. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.28. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016., Anonymizováno, Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.29. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, které by přiměřeně korigovaly interpretační výsledky plynoucí ze základního, nikoliv však jediného, výkladu jazykového.“ V této souvislosti proto soud dále posuzoval smysl a účel nové právní úpravy, a to s přihlédnutím k vývoji v zákonodárství, evropským předpisům a k ustálené rozhodovací praxi.30. Koncepce ochrany spotřebitele jakožto subjektu, který nemá znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing a ekonomickou sílu je pevně zakotvena v českém právním řádu (mj. právě v zákoně č. 257/2016 Sb., ale též zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, a § 1810 až 1867 o. z.) i evropských předpisech (směrnice č. 93/13/EHS a směrnice č. 2008/48/EHS) s tím, že dorovnává faktickou nerovnost spotřebitele a podnikatele jako profesionála. Účelem této ochrany je, že po spotřebitelských úvěrech si přirozeně poptávají osoby, které volné peněžní prostředky spíše nemají a tyto prostředky se proto snaží získat za každou cenu. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Proto je povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána zákonem nikoli spotřebiteli, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Následek relativní neplatnosti ovšem tento účel zákona znemožňuje, když soudu neumožňuje splnění této povinnosti kontrolovat z vlastní iniciativy – bez návrhu protistrany, čímž nestanovuje dostatečně účinné následky porušení povinnosti podnikatele jako profesionála při neposuzování úvěruschopnosti. Poskytovatelům úvěrů následek v podobě relativní neplatnosti umožňuje systematicky takovou povinnost porušovat. Oslabení ochrany spotřebitele však nebylo záměrem zákonodárce.31. V důvodové zprávě k zákonu č. 257/2016 Sb. totiž zákonodárce uvádí, že „stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Nová úprava tudíž jako svůj cíl deklaruje „posílení principu zodpovědného úvěrování“, tj. aby byl takovýto věřitel dostatečně efektivně motivován k řádnému plnění svých zákonných povinností. Lze proto s ohledem na výše uvedené konstatovat, že smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo namístě důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Účelem této úpravy je předejít případnému nezvladatelnému zadlužování těch spotřebitelů, kteří by mohli skončit ve spirále dluhů, předlužení a insolvence se všemi negativními důsledky s tím spojenými, včetně pádu spotřebitele a všech osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů, jejich přechodu do šedé ekonomiky atd., jak se nezřídka u narůstajícího počtu dlužníků stává. V současné době jsou již nadto zřejmé negativní celospolečenské dopady ponechání vývoje spotřebitelských vztahů pouze na nikterak neomezené smluvní volnosti. Porušení této povinnosti nelze akceptovat s odkazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele odsouhlasil. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly rozebírány v již zmíněném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018.32. Nelze ani pominout, že tento závěr podporuje též nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle kterého obecný soud poruší právo spotřebitele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže nezkoumá, zda věřitel dostatečně zjišťoval úvěruschopnost spotřebitele.33. Z provedeného dokazování vyplývá, že žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. přistupovala převážně formálně, nepostupovala s řádnou péčí odborníka a nebylo spolehlivě zjištěno, že žalovaná bude schopna dostát svým závazkům, a to na poskytnutý úvěr s výší úvěrového rámce 75 000 Kč zaplatit celkem 3,29 % z načerpané částky měsíčně. K ověření tvrzených údajů použila žalobkyně výpis z účtu žalované, kdy byl ověřen jednak příjem žalované, který ověřila žalobkyně prostřednictvím výpisu z účtu žalované, jednak některé výdaje žalované, taktéž ověřeny z výpisu z účtu. Tento (průměrný čistý) měsíční příjem činil 24 485 Kč, kdy se skládá z výdělku žalované v práci (5 191 Kč za březen 2022, 14 917 Kč za duben 2022 a 12 339 Kč za květen 2022, jednak z dávek od Úřadu práce (příspěvek na děti a rodičovský příspěvek) ve výši 13 670 Kč. Výdaje žalované žalobkyně vysledovala na 6 500 Kč za nájem, dále pak platby v potravinách, drogeriích, textilu a dalších obchodech v různé výši a občasné výběry z bankomatu. Nechybí ani platby za energie či dětem na družinu ve výši nižších tisícikorun. Žalovaná dále uvedla další příjem domácnosti ve výši 34 000 Kč, nicméně k tomuto nebylo ničeho dokazováno. K výdajům žalované pak ze zprávy NRKI ještě vyplynulo, že žalovaná splácí měsíčně 7 350 Kč + kreditní kartu. Ačkoliv tedy žalobkyně úvěruschopnost žalované zkoumala, došlo z její strany k jejímu zcela mylnému vyhodnocení. Již samotný součet výdajů za nájem a dosavadní splátky převyšuje příjmy žalované plynoucí ze zaměstnání a na výdaje na ostatní životní potřeby (včetně energií, telefonu, a hlavně veškerých potravin, drogistky a léků) zbývají dávky od úřadu práce (ve výši kolem 13 600 Kč), které jsou navíc dávkami na děti, a to za situace, že žalovaná v době poskytnutí úvěru vyživovala dvě malé děti. Za této situace musel každý, kdo postupuje s řádnou odborností poskytovatele spotřebitelského úvěru, která je na něj ze zákona kladena dospět k závěru, že žádné další navýšení splátek již žalovaná neunese. Navíc v případě načerpání celého úvěrového limitu, by měsíční splátka byla v poměrně vysoké výši necelých 2 500 Kč. Uvedený postup žalobkyně v tomto případě lze tedy jen stěží označit jako řádné a správné vyhodnocení schopnosti žalované splácet úvěr.34. V souladu se § 86 odst. 2 zákon č. 257/2016 Sb. poskytovatel posouzení činí zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů. K tomuto porovnání sice došlo, žalobkyně podložila jednak zkoumání dosavadních závazků žalované a jejich výdajů na bankovním účtu, ale vyhodnocení schopnosti žalované splácet úvěr bylo zcela v rozporu se zjištěnou realitou a žalobkyně tím, že došla k závěru, že žalovaná bude schopna splácet došla ke zcela opačnému závěru, než který jako jediný z dosavadního hospodaření žalované plyne. Žalobkyně sice uvedla, že v době poskytnutí úvěru se dle výpisu z NRKI žalovaná dostala do prodlení se splácením svých závazků jen výjimečně, což je pravda, ale již samotná výše poskytnutých úvěrů a kreditních karet měla vést obezřetného poskytovatele úvěru k závěru, že situace žalované není v pořádku. Na závěr si soud dovolí ještě okomentovat tvrzení žalobkyně, že řádné zkoumání a vyhodnocení úvěruschopnosti lze dovodit i ze skutečnosti, že žalovaná po delší dobu řádně splácela. Toto posuzování úvěruschopnosti ex post jakkoli je často tvrzené a objevuje se i judikatura tento názor podporující, považuje soud za nutné zdůraznit, že v případě splácení po delší dobu nelze jednoznačně z dostupných důkazů zjistit, z jakých zdrojů žalovaná splátky hradila. Je totiž obecně možná situace, že dlužník ocitnuvší se v dluhové spirále, hradí starší půjčky z finančních prostředků půjčených později, kdy tímto celý problém sice jen oddaluje, ale při posuzování historie splátek oněch starších úvěrů se tato skutečnost neprojeví nijak, pouze se bude zdát, že došlo k řádnému splácení po delší období. Soud se proto s touto argumentací posuzování úvěruschopnosti ex post nemůže ztotožnit, kdy shledává, že by přistoupení na ni vedlo k samotnému popření celé myšlenky, která zákonodárce, ale i soudy vedla při utváření právní úpravy a následné judikatury spotřebitelských úvěrů. Soud tak uzavřel, že žalobkyně řádně a správně nevyhodnotila zkoumání úvěruschopnosti žalované.35. Soud uzavírá, že žalobkyně v daném případě nesplnila svoji povinnost poskytovatele spotřebitelského úvěru podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. řádně posoudit a vyhodnotit úvěruschopnost spotřebitele, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Porušení této povinnosti pak podle § 87 odst.1 zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 588 o. z. vede k absolutní neplanosti smlouvy o úvěru, neboť toto odporuje smyslu a účelu zákona a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Absolutně neplatné právní jednání nevyvolává žádné zamýšlené právní následky. V řízení však bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalované částku 91 808,68 Kč, přičemž nevrácená část finančního plnění činila ke dni rozhodnutí 0 Kč. Vzhledem k tomu, že soud uzavřel, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná, jedná se ze strany žalobkyně o plnění bez právního důvodu, kdy z důvodu uhrazení částky vyšší, než byla částka půjčená ke dni podání žaloby již žádné bezdůvodné obohacení nevzniklo. Soud proto žalobu zamítl, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.36. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalované, žádné náklady nevznikly (výrok II).