10 C 86/2026-18 — Okresní soud v Klatovech

1. Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu domáhala na žalovaném zaplacení celkem 36 539,81 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím. K uplatněnému právu uvedla, že uzavřela s žalovaným dne , datum, smlouvu o revolvingovém spotřebitelském úvěru, na jejímž základě se zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky až do výše 18 200 Kč s možností postupného čerpání. Úvěr byl žalovanému poskytnut dne , datum, v částce 17 000 Kč bezhotovostním převodem na bankovní účet č. , č. účtu, . Žalovaný nedodržel svůj závazek splatit poskytnutý úvěr řádně a včas, když se dostal do prodlení s úhradou splátek, načež žalobkyně přikročila k zesplatnění celého úvěru. Žalovaný splatil na jistinu celkem jen 162,92 Kč. Výzvu k zaplacení zbytku dluhu žalovaný nevyslyšel.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, , uzavřené mezi účastníky dne , datum, , soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému finanční prostředky až do výše 18 200 Kč s možností jejich postupného čerpání. Žalovaný se zavázal splatit úvěr formou pravidelných denních splátek, jejichž aktuální výše byla určena podle vzorců obsažených v bodu 5 všeobecných obchodních podmínek, jak soud zjistil z jejich obsahu, jakož i z předpisu denních splátek. Dále byla sjednána pevná denní úroková sazba ve výši 0,933 %. Úvěr měl být dle smlouvy zcela splacen nejpozději k , datum, .4. Z přehledu bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli bylo zjištěno, že úvěrové prostředky ve výši 17 000 Kč byly žalovanému bezhotovostně poskytnuty na bankovní účet č. , č. účtu, , sjednaný ve smlouvě, a sice dne , datum, .5. Z dopisu (emailové zprávy) ze dne , datum, bylo zjištěno, že žalobkyně přistoupila k zesplatnění úvěru pro prodlení žalovaného v trvání 92 dnů s úhradou nejstarší neuhrazené splátky. Žalobkyně naposledy vyzvala žalovaného k úhradě dluhu předžalobní výzvou ze dne , datum, , podanou k poštovní přepravě , datum, (doloženo stvrzenkou o odeslání).6. Podle § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), platí, že plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.7. Při hodnocení důvodnosti uplatněného nároku žalobkyně se soud zabýval v prvé řadě obsahem samotné smlouvy o úvěru, přičemž dospěl k závěru, že tuto smlouvu je nutné shledat absolutně neplatnou, a sice pro její rozpor s dobrými mravy podle ustanovení § 580 odst. 1 o. z., podle něhož je neplatným právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Toto ustanovení představuje zákonný korektiv, jehož účelem je odstranit nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, která nepožívá právní ochrany. K neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, přitom soud přihlédne i bez návrhu (§ 588 o. z.), tj. z úřední povinnosti. Právním následkem ujednání, které se příčí dobrým mravům, je pak absolutní neplatnost tohoto úkonu (právního jednání).8. V souzené věci je z obsahu dané smlouvy patrné, že žalovaný v závazkovém vztahu vystupoval v pozici spotřebitele podle ustanovení § 419 o. z. Smlouva samotná byla koncipována nevyváženě, v neprospěch spotřebitele, neboť ten se zavázal vrátit úvěrujícímu částku spolu s úrokem v denní výši 0,933 %, tj. s ročním úrokem ve výši přibližně 340 %. Takovýmto ujednáním nepochybně dochází k neúměrnému navyšování dlužné částky. Soud je toho názoru, že při zohlednění celkové koncepce smlouvy, včetně toho, že celková výše peněžních prostředků, které je třeba na základě smlouvy úvěrujícímu vrátit, není pro spotřebitele ujednána dostatečně srozumitelně a jasně (toliko s odkazem na klientskou zónu), nemůže takovéto právní jednání věřitele požívat právní ochrany s odkazem na autonomii vůle účastníků (subjektů) závazkového vztahu. Ani autonomie vůle totiž nemůže být bezbřehá, usměrňují ji korektivy předvídané právním řádem.9. Ve světle řečeného tedy soud dospěl k závěru o neplatnosti předmětné úvěrové smlouvy pro její rozpor s dobrými mravy, neboť tím dochází k celkovému neúměrnému navyšování prostředků, které je úvěrovaný povinen úvěrujícímu v souvislosti s poskytnutím úvěru vrátit. Nárok žalobkyně tak bylo třeba po právní stránce posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení dle výše citovaného ustanovení § 2993 o. z. V řízení bylo prokázáno, že žalovaný přijal od žalobkyně peněžité plnění ve výši 17 000 Kč, aniž tu však byl platný závazek, a proto má žalobkyně vůči žalovanému nárok na vrácení toho, oč se žalovaný případně obohatil (§ 2991 odst. 1 o. z.). Dle tvrzení žalobkyně žalovaný ve prospěch úvěru uhradil 162,92 Kč. Žalovaný v průběhu řízení netvrdil, a tím ani neprokázal, že by byl zbývající dluh uhradil, nárok žalobkyně nezpochybnil, resp. neuplatnil jakoukoliv procesní obranu. Žalobkyně má proto právo na úhradu poskytnutého plnění ve výši 16 837,08 Kč představujícího rozdíl mezi plněním poskytnutým žalovanému a jím vráceným plněním (protiplněním). Potud soud žalobě vyhověl a ve zbytku ji jako nedůvodnou zamítl. Ohledně příslušenství pohledávky soud přiznal žalobkyni zákonný úrok z prodlení ode dne, kdy byl žalovaný požádán o vrácení poskytnutého plnění. Tak se dle listinných důkazů stalo výzvou ze dne , datum, . Zákonný úrok z prodlení vychází z ustanovení § 1970 občanského zákoníku a jeho výše se podává z § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.10. Výrok o nákladech řízení mezi účastníky je založen na ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., tj. na převažujícím procesním úspěchu žalovaného. Tomu však v řízení žádné náklady nevznikly, pročež soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.11. Při úvaze o lhůtě ke splnění rozsudkem uložených povinností se soud řídil ustanovením § 160 odst. 1 o. s. ř. a určil zákonem předvídanou výchozí lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku, když nezjistil žádné okolnosti, pro které by bylo namístě pariční lhůtu prodloužit, anebo stanovit, že peněžité plnění se má stát ve splátkách.