Žalobkyně se podanou žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 74 322 Kč s příslušenstvím, náklady spojené s uplatněním pohledávky ve výši 1 000 Kč a smluvní pokutu ve výši 445,93 Kč z titulu nesplněné povinnosti vyplývající žalovanému ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. , číslo, ze dne 28. 7. 2025. Svá tvrzení doplnila tak, že žalovaný na úvěr uhradil pouze 6 splátek v celkové výši 19 169 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. 3. V souladu s ust. § 115a o. s. ř. rozhodl soud ve věci bez nařízení ústního jednání.4. Z předsmluvních informací, z žádosti o čerpání dalších tranší úvěru, z potvrzení o zaplacení verifikační platby, z auditní doložky elektronického podpisu, ze smlouvy o revolvingovém úvěru č. , číslo, ze dne 28. 7. 2025 a z potvrzení o vyplacení jednotlivých tranší úvěru bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši úvěrového rámce 74 860 Kč a žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 57,99 % ročně ve lhůtě 72 měsíců od čerpání poslední tranše úvěru ve splátkách ve výši 5 % z čerpané a dosud nesplacené jistiny, minimálně ve výši 1 450 Kč. RPSN činila dle údajů ve smlouvě 76,18 %. Pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátky byla v čl. 5 sjednána povinnost žalovaného hradit účelně vynaložené náklady, poplatky za zaslání 2 upomínek ve výši 500 Kč a právo na zesplatnění jistiny úvěru v případě, že žalovaný neuhradí ani po dvou upomínkách dlužnou částku, a dále smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z výše poskytnutého úvěru.5. V příloze č. 1 – posouzení úvěruschopnosti bylo uvedeno, že žalovaný má příjem 50 000 Kč měsíčně, náklady na bydlení činí 8 000 Kč (minimální sazba), běžné náklady 6 000 Kč (minimální sazba), finanční závazky v registru SOLUS 18 299 Kč měsíčně, v lustraci CEE, insolvenčním rejstříku bez záznamu, je svobodný a bez vyživovacích povinností, finanční zůstatek činí 15 655 Kč.6. Z upomínek ze dne 20. 2. 2026 a ze dne 5. 3. 2026 bylo zjištěno, že žalobkyně upomenula žalovaného o úhradu dlužné splátky splatné dne 15. 2. 2026 s upozorněním na možnost zesplatnění celého úvěru, upomínky měly být odeslány poštou a emailem, doklad o odeslání poštou nebyl doložen.7. Z předžalobní výzvy, zesplatnění úvěru ze dne 21. 5. 2026 bylo zjištěno, že žalobkyně úvěr zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě dluhu do 4. 6. 2026.8. Uvedená dílčí skutková zjištění soud převzal za svůj skutkový závěr ve věci.9. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Podle ust. § 2001 občanského zákoníku lze od smlouvy odstoupit, ujednají-li si to strany, nebo stanoví-li tak zákon.11. Podle ust. § 2004 odst. 1 občanského zákoníku se odstoupením od smlouvy závazek zrušuje od počátku.12. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv a povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.13. Podle § 1815 k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.14. Podle § 2 odst. 3 občanského zákoníku výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění.15. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.16. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.17. Podle § 75 zákona o spotřebitelském č. 257/2016 (dále jen „ZOSÚ“) poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Postup poskytovatele před uzavřením upravuje § 86 ZOSÚ. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.18. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.19. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru podle ust. § 2395 a násl. občanského zákoníku, na jejímž základě se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr a žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr vrátit spolu s úroky. Žalobkyně své povinnosti vyplývající ze smlouvy splnila, finanční prostředky žalovanému poskytla, žalovaný však svému závazku úvěr řádně splatit nedostál, když neuhradil splátku splatnou dne 15. 2. 2026 a další splátky ani po zaslání upomínek žalobkyně. S ohledem na uvedené má žalobkyně nepochybně právo na vrácení jistiny, nicméně smlouvu a její jednotlivá ujednání musel soud podrobit zkoumání z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu a dále z hlediska dodržení postupu žalobkyně dle ust. § 75 a § 86 zákona o spotřebitelském úvěru.20. Po přezkumu smlouvy a jejích jednotlivých ujednání z hlediska ochrany spotřebitele ve smyslu ust. § 1813 až 1815 občanského zákoníku a rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1.2 012 sp. zn. I. ÚS 199/11) dospěl soud k závěru, že smlouvu je nutné posoudit ji jako neplatnou ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku, neboť z důvodu nevyvážené úpravy práv a povinností smluvních stran (úrok za rok dosahující téměř 2,5násobku jistiny za dobu splácení, RPSN dosahující téměř 77 %, smluvní pokuta z celkové dlužné částky) se jedná o smlouvu zjevně nespravedlivou a rozpornou s dobrými mravy. Jednotlivá ujednání posuzované smlouvy přitom nelze oddělit od celku pro provázanost jednotlivých ujednání smlouvy vedoucí ke závěru o nevyváženosti a není možné k případným ujednáním zakázaným ustanovením § 1813 občanského zákoníku pouze nepřihlížet dle § 1815 občanského zákoníku a pro rozpor s dobrými mravy dle § 2 odst. 3 občanského zákoníku. Jedná se o smlouvu tzv. „take it or leave“, tj. žalovaný vezme peníze oproti podpisu smlouvy, aniž by mezi stranami reálně proběhlo vyjednávání o obsahu jednotlivých práv a povinností.21. Dále soud přihlédl ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, reprezentované nálezem sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž, mimo jiné, uzavřel: „Naopak obecné soudy – a tedy i krajský soud v nyní posuzované věci – by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. Krajský soud se však v ústavní stížností napadeném usnesení tím, zda a jak si vedlejší účastnice posoudila – řečeno slovy judikatury Soudního dvora – úvěruschopnost stěžovatele, dostatečně nezabývá“. Z uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu jednoznačně vyplývá, že otázka posouzení úvěruschopnosti je zásadou soukromého práva a taková neplatnost je absolutní podle § 588 občanského zákoníku.22. Z citovaných zákonných ustanovení vyplývají povinnosti poskytovatele při posuzování úvěruschopnosti žadatele, přičemž ke splnění těchto povinností musí poskytovatel přistupovat s odbornou péčí dle § 75 ZOSÚ. Schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Analýza pouze některé ze stran rozpočtu sama o sobě k posouzení úvěruschopnosti nepostačuje. Odbornou péči vymezuje v oblasti ochrany spotřebitele např. § 2 odst. 1 písm. p) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, který stanoví, že odbornou péči se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Odborná péče je tak v kontextu ZOSÚ korektiv jednání poskytovatele (věřitele), a zakládá se jak na objektivním hledisku, tj. na odborných znalostech a schopnostech, tak na hledisku subjektivním, spočívajícím v pečlivosti konkrétního věřitele. Ke shodným závěrům co do posouzení úvěruschopnosti s odbornou péčí dospěl i Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 za účinnosti předchozího zákona o spotřebitelském úvěru č. 145/2010 Sb., přičemž judikatorní závěry jsou použitelné i za stávající hmotněprávní úpravy citované shora, a ve kterém dovodil, že „věřitel musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení. Je také nutno dovodit, že věřitel by měl úvěruschopnost dlužníka aktivně zjišťovat a prověřovat, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními“…. Nejvyšší správní soud dále konstatoval, že „požadovanými doklady pro prokázání úvěruschopnosti spotřebitele mohou být např. potvrzení o zaměstnání a příjmu, výplatní pásky, výpis z bankovního účtu žadatele a podobně. Mělo by jít o doklady vydané spotřebiteli třetí stranou, které budou objektivně a věrohodně vypovídat o spotřebitelově schopnosti dostát svým závazkům ze smlouvy o úvěru“. Nejvyšší správní soud to odůvodnil tím, že „zákon o spotřebitelském úvěru klade velký důraz na ochranu spotřebitelů před neodpovědným zadlužováním, které je v současnosti závažným společenským problémem, jehož řešení patrně nelze ponechat pouze na odpovědnosti samotných dlužníků. K řešení tohoto problému tak mají věřitelé přispět tím, že budou před uzavřením úvěrových smluv pečlivě zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet a eliminovat tak možné tendence spotřebitelů zkreslovat své majetkové poměry ve snaze získat spotřebitelský úvěr, bez ohledu na předchozí uvážení o svých schopnostech jej splácet. Jedná se tedy o právní úpravu orientovanou na ochranu spotřebitele, jakožto slabší smluvní strany, která s sebou nese naopak větší zatížení povinnostmi na straně podnikatele – zde poskytovatele spotřebitelského úvěru“. Věřitel je tedy povinen vyžádat si od spotřebitele potřebné informace, aktivně opatřovat další přiměřené a objektivně zjistitelné informace o spotřebiteli a všechny získané informace řádně ověřit a vyhodnotit. Shodný názor co do povinnosti věřitele v rámci postupu s odbornou péčí ověřit tvrzení spotřebitele ostatně zastávají i obecné soudy (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).23. V daném případě předložila žalobkyně soudu dokument nazvaný příloha č. 1 – posouzení úvěruschopnosti, z něhož vyplývaly v odstavci 5 uvedené údaje ohledně příjmu a výdajů žalovaného, v lustraci CEE, insolvenčním rejstříku a interní evidenci je bez záznamů, je svobodný a bezdětný, uvedené údaje však žalobkyně nedoložila, ačkoliv byla k předložení důkazů týkajících se prověření úvěruschopnosti žalovaného vyzývána. Dle názoru soudu již samotné údaje týkající se výše běžných nákladů a nákladů na bydlení vzbuzují určité pochybnosti, zda tyto nejsou výrazně podhodnoceny. Za situace, kdy nebyly předloženy ani výplatní pásky ani výpisy z účtu žalovaného, vyvstala otázka, zda finanční situace žalovaného skutečně odpovídala údajům uvedeným v příloze smlouvy o úvěr. Soudu proto nezbylo než uzavřít, že žalobkyně nedodržela postup upravený v ust. § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení (např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a že úvěruschopnost žalovaného neposoudila s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Nepřímo tomu nasvědčuje i skutečnost, že žalovaný dle tvrzení žalobkyně uhradil pouze šest ze 72 splátek. Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbude spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně porušila při uzavírání smlouvy ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, je úvěrová smlouva dle ust. § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná. Problematika zjišťování poměrů úvěrované osoby je též probírána u Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/18.24. Podle neplatné smlouvy jsou účastníci povinni si vrátit vzájemně poskytnutá plnění (k tomu srovnej § 2993 občanského zákoníku), na ostatní sjednaná plnění nemá žalobkyně podle neplatné smlouvy nárok. Soud proto přiznal žalobkyni právo na zaplacení částky 55 691 Kč jako rozdílu mezi poskytnutým plněním a úhradami žalovaného (74 860 – 19 169 Kč), ve zbývajícím rozsahu (náklady spojené s uplatněním pohledávky 1.000 Kč – upomínky, smluvní pokuta a úroky z prodlení) ve výroku II. rozsudku zamítl. Ve vztahu k úrokům z prodlení a určení počátku prodlení žalovaného přihlédl soud přihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu týkající se vypořádání bezdůvodného obohacení, a to k rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí lhůtou 3 dnů od právní moci rozsudku25. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 9 920,65 Kč, přičemž tato částka představuje 48,98 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 74,49 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 25,51 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatkuodst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 74 767,93 Kč sestávající z částky 4 100 Kč za každý ze tří úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. realizovaných po podání návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. b) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 13 650 Kč ve výši 2 866,50 Kč.26. Jelikož soud ve věci nevydal navrhovaný elektronický platební rozkaz, doměřil žalobkyni doplatek soudního poplatku ve výši 281 Kč dle položky č. 2, bodu 2., ve spojení s položkou 1, bodu 1. Sazebníku soudních poplatků.