Žalobkyně se podanou žalobou domáhala rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 25.199,01 Kč s příslušenstvím z titulu nesplněných povinností vyplývajících žalované ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, uzavřené dne 26. 6. 2024 mezi společností , právnická osoba, . a žalovanou s tím, že žalovaná na dluh ničeho neuhradila.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.3. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. č. , Anonymizováno, a formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru soud zjistil, že se společnost , právnická osoba, . (dále jen „právní předchůdce žalobkyně“) zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 15.000 Kč a žalovaná se poskytnutý úvěr zavázala splatit spolu s úrokem ve výši 40 % ročně (RPSN 3765 %) v měsíčních splátkách ve výši 8.731 Kč (celkem 26.193 Kč) do 26. 9. 2024. Pro případ prodlení žalované s úhradou byla sjednána povinnost žalované hradit účelně vynaložené náklady spojené s prodlením a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky a pro případ neuhrazení dluhu v dodatečné lhůtě bylo sjednáno právo právního předchůdce žalobkyně úvěr zesplatnit a požadovat smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z celkového dluhu.4. Z potvrzení o provedené platbě soud zjistil, že na účet č. 2968647163/0800 uvedený ve smlouvě poukázala žalobkyně částku 14.000 Kč, ve zprávě pro příjemce bylo uvedeno zápůjčka č. , Anonymizováno, (číslo smlouvy o zápůjčce a číslo účtu uvedené v potvrzení se neshoduje s číslem smlouvy uzavřené s žalovanou a s číslem jejího účtu uvedeným ve smlouvě).5. Ze zprávy airbank ze dne 19. 6. 2026 soud zjistil, že žalobkyně dne 26. 6. 2024 poukázala na účet žalované č. , č. účtu, částku 15.000 Kč.6. Z rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 14. 6. 2023, z dílčí smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 18. 2. 2026 a seznamu postupovaných pohledávek soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně postoupil pohledávku za žalovanou žalobkyni.7. Z oznámení o postoupení pohledávek ze dne 7. 3. 2026 soud zjistil, že žalobkyně žalované oznámila postoupení pohledávky.8. Z předžalobní výzvy ze dne 7. 3. 2026 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu do 3 dnů.9. Soud dospěl k následujícím právním závěrům: Podle § 2395 z. č. 89/2012 Sb. (dále jen „občanského zákoníku“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Podle ustanovení § 1970 občanského zákoníku po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.11. Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.12. Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.13. Podle § 2993 věty první občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila.14. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu ust. § 2395 občanského zákoníku, na základě které právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované úvěr v celkové výši 15.000 Kč (žalobkyně zřejmě omylem předložila potvrzení o provedené k platbě vztahující se k jinému úvěrovému případu, nicméně výše poskytnutého úvěru byla prokázána sdělením banky vyžádaným soudem) a žalovaná se zavázala tento úvěr včetně úroku ve výši 40 % ročně splatit do tří měsíců. Žalovaná své povinnosti vyplývající ze smlouvy nesplnila, právnímu předchůdci žalobkyně ničeho neuhradila. S ohledem na uvedené má žalobkyně, na kterou byla pohledávka za žalovanou platně dle ust. § 1879 občanského zákoníku postoupena, nepochybně právo na vrácení jistiny, nicméně smlouvu a její jednotlivá ujednání musel soud podrobit zkoumání platnosti smlouvy a jejích jednotlivých ujednání, a to jak z hlediska postupu právního předchůdce žalobkyně při uzavírání smlouvy s odbornou péčí ve smyslu ust. § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, tak z hlediska ochrany spotřebitele a rozhodovací praxe Ústavního soudu.15. Ve vztahu ke zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyně na písemnou výzvu soudu uvedla, že právní předchůdce žalobkyně vycházel z dokladů poskytnutých žalovanou a současně provedl lustraci žalované ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI a EUCB s tím, že žádnými listinnými důkazy k prokázání úvěruschopnosti nedisponuje. Žalobkyně neuvedla, z jakých konkrétních skutečností její právní předchůdce dovodil, že žalovaná bude schopna úvěr splácet ve splátkách přesahujících 8.000 Kč měsíčně, neuvedla, zda a s jakým výsledkem bylo provedeno porovnání příjmů a výdajů žalované a dalších údajů o její finanční a ekonomické situaci a nepředložila soudu jediný důkaz. Soud proto uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně nedodržel postup upravený v ust. § 86 téhož zákona a požadavky vyplývající z judikatury interpretující uvedená zákonná ustanovení (např. z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18, Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 30/2015 a Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) a že úvěruschopnost žalované neposoudila s odbornou péčí dle § 75 zákona o spotřebitelském úvěru. Tomu dle názoru soudu nepřímo nasvědčuje i skutečnost, že žalovaná právnímu předchůdci žalobkyně ničeho neuhradila Přitom schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je třeba chápat jako situaci, kdy v závislosti na frekvenci splácení zbyde spotřebiteli v jeho osobním/domácím rozpočtu dostatek finančních prostředků na to, aby mohl za normálního běhu věcí bez problémů a omezení splácet splátku úvěru v předpokládané výši. Proto poskytovatel (věřitel) musí mimo jiné analyzovat spotřebitelův osobní/domácí rozpočet, a to jak stranu příjmů, tak stranu výdajů, a to vždy ve vztahu ke konkrétnímu žadateli o úvěr a informacím o jeho konkrétních příjmech ze zaměstnanecké či jiné činnosti, nákladech na bydlení, dopravu, domácnost nebo nezaopatřené děti, jakož i o dalších pravidelných výdajích spotřebitele (např. splátkách jiných úvěrů). Pokud tedy právní předchůdce žalobkyně porušil při uzavírání smlouvy ust. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, je úvěrová smlouva dle ust. § 588 občanského zákoníku absolutně neplatná. Problematika zjišťování poměrů úvěrované osoby je též probírána u Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 4129/18.16. Po přezkumu smlouvy a jejích jednotlivých ujednání z hlediska ochrany spotřebitele ve smyslu ust. § 1813 až 1815 občanského zákoníku a rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu z 11. 12. 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12 a nález Ústavního soudu z 26. 1.2 012 sp. zn. I. ÚS 199/11) dospěl k závěru, že smlouvu je nutné posoudit ji jako neplatnou ve smyslu ust. § 580 občanského zákoníku, neboť z důvodu nevyvážené úpravy práv a povinností smluvních stran (úroky 40% ročně, RPSN 3765 %) se jedná o smlouvu zjevně nespravedlivou a rozpornou s dobrými mravy.17. Smlouva uzavřená mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla soudem posouzena jako neplatná, nicméně účastníci neplatné smlouvy jsou povinni vrátit si navzájem poskytnutá plnění z titulu bezdůvodného obohacení dle ust. § 2993 občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že právní předchůdce žalobkyně žalované poskytl částku 15.000 Kč a žalovaná mu ničeho neuhradila, soud žalobkyni přiznal právo zaplacení částky 15.000 Kč. Ohledně úroků z prodlení přihlédl soud při vypořádání bezdůvodného obohacení k judikatuře Nejvyššího soudu, a to rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, v němž uzavřel, že „ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Jelikož nebyla tvrzena a ani prokázána dohoda o splatnosti mezi účastníky, určil soud splatnost v tomto rozhodnutí. Ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 10.199,01 Kč (požadovaná částky 25.199,01 Kč – přiznaná částka 15.000 Kč) a zákonného úroku z prodlení soud žalobu jako nedůvodnou zamítl (požadováno plnění dle neplatné smlouvy).18. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 584,25 Kč, přičemž tato částka představuje 19 % z jejich celkové výše 3.075 Kč (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 59,5 % a neúspěchu žalobkyně v rozsahu 40,5 %). Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.260 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 25.199,01 Kč sestávající z částky 400 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1.500 Kč ve výši 315 Kč.19. Výrok o povinnosti žalobkyně doplatit soudní poplatek částkou 252 Kč vychází z ust. § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., podle něhož je k úhradě soudního poplatku povinen navrhovatel (žalobkyně), přičemž výše soudního poplatku činí dle položky 2.2. Sazebníku ve spojení s položkou 1. 1. b) Sazebníku částku 1.260 Kč. Žalobkyně, která dosud na soudním poplatku zaplatila pouze částku 1.008 Kč, je proto povinna zaplatit státu doplatek soudního poplatku ve výši 252 Kč.