15 C 170/2022-133 — Okresní soud v Mladé Boleslavi

1. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem č. j. 15 C 170/2022-80 ze dne 14. 6. 2022 (dále též jen„ rozsudek soudu prvního stupně“) zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhá vydání rozhodnutí, jímž by byl„ zrušen“ (správně: nahrazen) nález finančního arbitra č. j. FA/SR/SU [číslo] ze dne 4. 1. 2022 a navazující (ve spojení s ) rozhodnutí finančního arbitra o námitkách č. j. FA/SR/SU [číslo] ze dne 21. 2. 2022 a zamítnut návrh účastnice [celé jméno žalované] jako navrhovatelky, podaný finančnímu arbitrovi dne 30. 3. 2021 (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit účastnici náhradu nákladů řízení 8 228 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce této účastnice (výrok II.). Soud prvního stupně uzavřel, že žaloba byla v dané věci podána žalobkyní dne 22. 4. 2022 coby žaloba dle části páté občanského soudního řádu. Citovaným rozhodnutím – nálezem finančního arbitra ze dne 4. 1. 2022, ve spojení s rozhodnutím finančního arbitra o námitkách ze dne 21. 2. 2022 (dále též jen„ rozhodnutí finančního arbitra“) bylo rozhodnuto, že žalobkyně je povinna zaplatit účastnici částku ve výši 19 912 Kč do tří dnů od právní moci nálezu (výrok I. rozhodnutí finančního arbitra), dále byl návrh účastnice„ ve zbývající části“ (o určení neplatnosti smluv o spotřebitelských úvěrech [číslo] ze dne 3. 5. 2019, [číslo] ze dne 22. 8. 2019 a [číslo] ze dne 19. 12. 2019 zamítnut (výrok II. rozhodnutí finančního arbitra) a žalobkyni uložena povinnost zaplatit finančnímu arbitrovi sankci ve výši 15 000 Kč do 15 dnů od právní moci nálezu (výrok III. rozhodnutí finančního arbitra). Soud prvního stupně uzavřel, že rozhodnutí finančního arbitra je věcně správné, neboť žalobkyně při poskytování spotřebitelských úvěrů účastnici na základě smluv ze dne 3. 5. 2019 ve výši 20 000 Kč, ze dne 22. 8. 2019 ve výši 10 000 Kč a ze dne 19. 12. 2019 ve výši 40 000 Kč nezkoumala řádným způsobem její úvěruschopnost. Tato úvěruschopnost byla zjišťována vyplněním evidenční karty, doložen byl toliko příjem z pracovního poměru. Výdaje účastnice nebyly nikterak ověřovány. Žalobkyně nezkoumala řádně úvěruschopnost účastnice – spotřebitele při uzavírání smluv o úvěru, a to nejen s ohledem na rozdílnost informací v interním systému žalobkyně a evidenčních kartách klienta, zejména tím, že nebyly nikterak zkoumány pravidelné výdaje účastnice, žalobkyně se spokojila pouze s jejími uvedenými tvrzeními. Nezkoumala blíže výdaje účastnice, např. jaké konkrétní výdaje vynakládá na poplatky za služby poskytované v souvislosti s bydlením (voda, elektřina, případně plyn), které lze doložit poměrně snadno (např. výpisem z účtu). Nebyly zkoumány ani další běžné měsíční výdaje účastnice, např. na jízdné, platbu mobilnímu operátorovi, záliby, ošetření apod. Žalobkyně si nevyžádala ani např. výpisy z běžného účtu účastnice. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně tak při poskytování spotřebitelských úvěrů účastnici nedodržela své povinnosti, coby poskytovatele spotřebitelského úvěru, před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele ve smyslu § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném v době uzavření předmětných úvěrových smluv (dále též jen„ zákon o spotřebitelském úvěru“). Porušení této povinnosti má ve smyslu § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, § 588 občanského zákoníku za následek absolutní neplatnost všech tří smluv o úvěru. 2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně včasné odvolání, kterým jej napadla v celém rozsahu. V odvolání namítá nesprávný závěr soudu prvního stupně, že řádně nezkoumala úvěruschopnost účastnice. Postupovala v souladu s ustanovením § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Vycházela z informací a podkladů (dokumentů) získaných od účastnice, prostřednictvím předložených výplatních pásek, nájemní smlouvy, pracovní smlouvy tyto informace doplnila (ověřila). Z procesního hlediska soud prvního stupně přistoupil ke zkoumání prověřování úvěruschopnosti účastnice žalobkyni tak, že účastnici jako stranu sporu„ nestihla prakticky vůbec žádná povinnost tvrzení a důkazní“. Věřitel při zkoumání úvěruschopnosti vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává, při respektování principu přiměřenosti, nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti, při maximálním respektování spotřebitelových práv a ochraně jeho osobních údajů, jak se podává z důvodové zprávy k návrhu zákona o spotřebitelském úvěru. Současně platí, že v případě, kdy informace zjištěné v rámci procesu prověření úvěruschopnosti odpovídají reálné situaci úvěrované osoby, je tato skutečnost sama o sobě důkazem, že byla úvěruschopnost prověřena řádně. Výsledek posuzovacího procesu je proto nutno poměřit právě reálným stavem. Není správný postup, kdy je úvěrující sankciován neplatnosti smluvního vztahu na základě nezjištěných skutečností, které v reálné situaci vůbec nemusely nastat. Zdůraznila, že navrhovala účastnický výslech účastnice za účelem zjištění, které skutečnosti žalobkyně údajně zjistit měla, avšak tyto nezjistila. Tento návrh na doplnění dokazování však byl soudem prvního stupně zamítnut. Jedním z prostředků zjištění situace klienta je právě pohovor s ním, na jehož základě je sepsána a podepsána evidenční karta klienta. Žalobkyni také nemůže být v rámci povinnosti prověřit úvěruschopnost klienta ukládáno členství v soukromoprávních subjektech či sdruženích provozujících registry klientských informací (např. NRKI/BRKI, [příjmení] apod.). Žalobkyni není uložena žádná povinnost získávat konkrétní informace či informace z konkrétních zdrojů. Nemůže jí být kladeno k tíži, že určitý informační zdroj neověřila. Bez porovnání reálného stavu klienta a stavu zjištěného žalobkyní v rámci sjednávání spotřebitelských úvěrů nelze uzavřít, zda žalobkyně dostála náležitě své povinnost prověřit úvěruschopnost účastnice při poskytování úvěrů. Je nesprávný přístup, kdy spotřebiteli stačí, aby prohlásil, že nebyla úvěruschopnost řádně zkoumána, a žalobkyni bylo současně znemožněno provést důkaz ve směru, jak ve skutečnosti probíhal pohovor a zda údaje zaznamenané v evidenčních kartách odpovídaly tomu, co zaznělo při pohovoru, nebo nikoliv. Účastnice potvrdila svým podpisem jak v evidenčních kartách, tak v protokolech o informační schůzce, že uvedla všechny údaje, a to řádným, vyčerpávajícím a správným způsobem. Žalobkyně proto navrhla rozsudek soudu prvního stupně změnit tak, aby rozhodnutí finančního arbitra bylo nahrazeno a návrh účastnice zcela zamítnut. 3. Účastnice navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného. Žalobkyně nedostatečně zkoumala zejména výdajovou stránku rozpočtu účastnice, nijak nedoložila, že by jakkoliv výdaje účastnice ověřovala. Žalobkyně si nevyžádala alespoň výpisy z účtu účastnice, a to před poskytnutím úvěru, neboť jimi nedisponuje. Nedoložila, že by jakékoliv výdaje žalované ověřila, když současně nepředložila žádné další doklady, ani doklady ohledně nákladů bydlení např. doklady SIPO. V dané věci také docházelo k odchylkám vůči sjednané splatnosti úvěrů; to rovněž mělo vést k určité obezřetnosti. Ohledně aktuální výdajové stránky rozpočtu účastnice se žalobkyně spokojila s jejími ničím nepodloženými tvrzeními. Žalobkyně tak nedostála své povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost účastnice. Žalobkyně nemůže požadovat zhojení své povinnosti jejím přenesením na účastnici, přestože se v podaném odvolání na několika místech snaží vyvolat opak. Není na účastnici, aby prokazovala svou finanční situaci před uzavřením smluv, když je to právě žalobkyně, které zákon tuto povinnost výslovně ukládá. Ze strany žalobkyně jde o nepřípustné přenášení důkazního břemene na účastnici. Pro výsledek řízení není rozhodné, jaké měla účastnice fakticky příjmy a výdaje, proto je její účastnický výslech nadbytečný; účastnice s tím navíc nesouhlasí. Žalobkyně neunesla své důkazní břemeno ohledně prokázání řádného zkoumání úvěruschopnosti účastnice před uzavřením jednotlivých úvěrových smluv. 4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které mu předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1, 5 občanského soudního řádu (dále též jen „o.s.ř.“) a shledal odvolání žalobkyně opodstatněným. 5. Odvolatelka – žalobkyně obsahově uplatnila odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. – rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, co do závěru, že žalobkyně řádným způsobem před uzavřením smluv o spotřebitelském úvěru s účastnicí neposoudila její úvěruschopnost coby spotřebitele a že v důsledku toho jsou uzavřené smlouvy o úvěru absolutně neplatné dle § 86 odst. 1, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, § 588 občanského zákoníku. 6. Rozhodnutí finančního arbitra (o námitkách) bylo žalobkyni doručeno dne 22. 2. 2022, žaloba byla odeslána a podána soudu dne 22. 4. 2022; žaloba tak byla podána ve lhůtě dvou měsíců uvedené v ustanovení § 247 odst. 1 o.s.ř. 7. Od