Žalobkyně se obrátila dne , datum, ke zdejšímu soudu s žalobou, v níž vůči žalované uplatnila nárok na zaplacení částky ve výši 12 080 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 12 080 Kč od , datum, do zaplacení. Uplatněný nárok odůvodnila tím, že žalovaná dne , datum, uzavřela se společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, , se sídlem , adresa, (dále také jen ,,právní předchůdkyně žalobkyně“) smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč. Smlouva byla uzavřena prostřednictvím webové stránky www.tando.cz, a to tak, že si žalovaná vybrala dostupné parametry úvěru (výše, doba splatnosti) a následně vyplnila registrační formulář, kde uvedla své osobní údaje včetně telefonního čísla a e-mailové adresy. Registrace a vstup do uživatelského účtu byly podmíněny souhlasem žalované se smluvní dokumentací. Registraci žalovaná dokončila zadáním pětimístného verifikačního SMS kódu do žádosti o úvěr, který jí byl zaslán na uvedené telefonní číslo. Vložením SMS kódu do formulářového pole na webových stránkách a jeho vložením do příslušného formulářového pole žalovaná potvrdila svou vůli být smlouvou vázána. K ověření údajů žalovaná poskytla fotokopii dokladu totožnosti. K ověření úvěruschopnosti žalovaná poskytla právní předchůdkyni žalobkyně výpisy svého bankovního účtu či výplatní listy a současně byla lustrována ve veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, NRKI a BRKI. Při posuzování úvěruschopnosti žalované nedošlo k důvodným pochybám a žádost o poskytnutí úvěru byla žalované schválena. Následně právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované na její bankovní účet úvěr ve výši 10 000 Kč. Úvěr byl poskytnut na dobu neurčitou a žalovaná se zavázala zaplatit smluvní úrok ve výši 40 % p. m. z jistiny. S úhradou úvěru se žalovaná dostala do prodlení, a proto byla právní předchůdkyní žalobkyně informována o zesplatnění úvěru a byla vyzvána k jeho úhradě. Poskytnutý úvěr žalovaná nevrátila. Pohledávka za žalovanou byla ze strany právní předchůdkyně žalobkyně postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek, která byla uzavřena dne , datum, . Před podáním žaloby byla žalovaná vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou, která jí byla odeslána zástupkyní žalobkyně dne , datum, . Požadovaná částka ve výši 12 080 Kč se skládala z nesplacené jistiny ve výši 10 000 Kč a z nesplacené části smluvního úroku ve výši 40 % p. m. z jistiny pouze za první měsíc doby čerpání úvěru v kapitalizované výši 2 080 Kč. Pokud by soud neměl za prokázaný předmětný nárok z titulu smlouvy o úvěru, pak žalobkyně navrhovala, ať je tento nárok posouzen jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jelikož se žalovaná bez spravedlivého důvodu na úkor žalobkyně obohatila a je tak povinna jí bezdůvodné obohacení vydat.2. Žalovaná se k podané žalobě vyjádřila tak, že danou smlouvu uzavřela. V době uzavření smlouvy hradila již další své závazky a dostala se do dluhové pasti, když úvěry hradila formou jiných úvěrů, což se jí po dobu několika měsíců dařilo. Následně se obrátila na Člověka v tísni. S žalobkyní se jí nepodařilo dospět ke smírnému řešení a věc postoupila finančnímu arbitrovi. Žalobkyní uplatněný nárok neuznávala a uvedla své výhrady k uzavření smlouvy na dálku a samotnému kontraktačnímu procesu. Dále žalovaná namítla, že právní předchůdkyně žalobkyně nedostatečně prověřovala její schopnost úvěr splatit. Právní předchůdkyně žalobkyně nijak neprověřovala její výdaje, ať již náklady na živobytí či její další závazky. Příjmy a výdaje nebyly ze strany právní předchůdkyně žalobkyně blíže zkoumány. Současně poukazovala také na RPSN ve výši 5 806,4 % a výši úroků, když tuto s ohledem na jejich sjednanou výši považovala za rozpornou s dobrými mravy, jelikož podstatně přesahovala horní hranici obvyklé úrokové míry. Jelikož žalovaná doposud na poskytnutý úvěr uhradila částku ve výši 7 500 Kč, zbývá k úhradě ve prospěch žalobkyně částka ve výši 2 500 Kč. Tuto částku požadovala žalovaná s ohledem na její finanční situaci uhradit ve splátkách ve výši 500 Kč. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru nebyla uzavřena platně, poukazovala žalovaná na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, s tím, že žalobkyni svědčí toliko nárok na vrácení neuhrazené části jistiny úvěru a nikoliv na úrok z prodlení.3. Soud věc projednal postupem podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”), v nepřítomnosti žalobkyně, když žalobkyně se z jednání omluvila a navrhla, aby bylo rozhodnuto v její nepřítomnosti.4. Po provedeném dokazování dospěl soud k následujícím skutkovým zjištěním: Právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovanou dne , datum, elektronickým způsobem smlouvu o úvěru č. , hodnota, , dle níž byl žalované poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč, který se žalovaná zavázala uhradit spolu s úrokem ve výši 40 % p.m. z nesplacené jistiny. RPSN činilo 5806,4 %. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné obchodní podmínky /viz smlouva o úvěru na č. l. 6 - 7, formulář pro standardní informace na č. l. 8 - 9 spisu, všeobecné obchodní podmínky v elektronickém systému CEPR/. V žádosti o spotřebitelský úvěr bylo uvedeno, že žalovaná má 2 vyživovací povinnosti, příjem z mateřské/rodičovské ve výši 33 653 Kč a výdaje ve výši 15 000 Kč /viz žádost o úvěr na č. l. 10 spisu/. Dne , datum, obdržela žalovaná od právní předchůdkyně žalobkyně na svůj bankovní účet finanční prostředky ve výši 10 000 Kč /viz potvrzení o platbě na č. l. 11, potvrzení o transakci na č. l. 23, sdělení banky na č. l. 24 spisu/. Právní předchůdkyně žalobkyně vyhotovila dopis s informací o zesplatnění úvěru č. , hodnota, s datem vyhotovení , datum, /viz zesplatnění na č. l. 12 spisu/. Žalobkyně a právní předchůdkyně žalobkyně uzavřely dne , datum, smlouvu o postoupení pohledávek, na jejímž základě byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Žalovaná byla o této skutečnosti vyrozuměna dopisem ze dne , datum, a současně jí byla také zaslána výzva k úhradě dlužné částky do 3 dnů, když tyto dokumenty byly žalované doručeny dne , datum, /viz smlouva o postoupení pohledávek vč. seznamu v elektronickém systému CEPR, oznámení o postoupení na č. l. 12a, předžalobní výzva na č. l. 12a p.v., potvrzení na č. l. 13, výpis ze sledování zásilky , Anonymizováno, na č. l. 41 spisu/. Žalovaná právní předchůdkyni žalobkyně oslovila z důvodu žádosti o smír, kdy se zároveň dovolávala neplatnosti uzavřené smlouvy o úvěru z důvodu porušení povinnosti řádně zkoumat její úvěruschopnost. Právní předchůdkyně žalobkyně žalované sdělila, že postupovala v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru. Žalovaná následně vyplnila návrh na zahájení řízení u finančního arbitra /viz e-mailová zpráva na č. l. 34 - 35, návrh na zahájení řízení na č. l. 31 - 33 spisu/. Žalovaná uhradila právní předchůdkyni žalobkyně ve dvou platbách celkem částku ve výši 7 500 Kč, a to dne , datum, částku ve výši 4 500 Kč a dne , datum, ve výši 3 000 Kč /viz potvrzení o transakci na č. l. 36 spisu/.5. Z účastnického výslechu žalované soud zjistil, že s právní předchůdkyní žalobkyně příslušnou smlouvu o úvěru uzavřela. Bylo po ní požadováno uvedení výše příjmu za poslední tři měsíce, ale k tomuto nechtěli nic dokládat. Žalovaná měla příjem z mateřské ve výši 24 000 Kč a následně rodičovský příspěvek ve výši 15 000 Kč. V té době měla již půjčky asi ve výši 100 000 Kč. Žalovaná si půjčovala kvůli půjčkám a dále kvůli sázení, s čímž se snaží léčit. Kvůli tomu byla také v insolvenci. Od ledna 2026 je vedena jako uchazeč o zaměstnání u Úřadu práce a od měsíce listopadu by měla nastoupit do zaměstnání. Rodina je závislá na jejím partnerovi, který je nyní také v insolvenci. Žalovaná by aktuálně byla schopna hradit částku ve výši 500 Kč měsíčně.6. Závěr o skutkovém stavu je takový, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná uzavřely dne , datum, smlouvu o úvěru, na jejímž základě byly žalované poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 000 Kč. Žalovaná na poskytnutý úvěr vrátila celkem částku ve výši 7 500 Kč. Pohledávka byla právní předchůdkyní žalobkyně postoupena na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek, která byla uzavřena dne , datum, . O tomto postoupení byla žalovaná vyrozuměna. Žalovaná jednala s právní předchůdkyní žalobkyně o smírném řešení, kdy jí kontaktovala z důvodu neplatnosti uzavřené smlouvy. Žalovaná si půjčovala za účelem úhrady jiných půjček a z důvodu problémů s hazardem. Žalovaná je v současné době schopna hradit žalobkyni splátky ve výši 500 Kč měsíčně.7. Soud však nemohl učinit závěr o prokázání toho, že by ze strany právní předchůdkyně žalobkyně bylo provedeno řádné zkoumání úvěruschopnosti žalované, a to z důvodů, které jsou blíže konkretizovány v bodě 16 odůvodnění tohoto rozsudku.8. Podle § 101 odst. 1 písm. b) o. s. ř. k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, jsou účastníci povinni plnit důkazní povinnost. Podle § 118a odst. 3 o. s. ř. zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, poučovací povinnost podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. soud plní při jednání (ve znění před novelou č. 7/2009 Sb., nyní při přípravném jednání nařízeném ve smyslu § 114c o. s. ř.). Při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinností důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. Žalobkyně se z jednání omluvila a požádala, aby bylo rozhodnuto v její nepřítomnosti. Svým procesním postupem se tak sama zbavila možnosti být poučena soudem při jednání o povinnosti označit důkazy, včetně následku nesplnění této povinnosti v podobě neúspěchu ve sporu dle § 118a odst. 3 o. s. ř.9. Po právní stránce soud hodnotil věc podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoSÚ“).10. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.11. Podle § 1879 o. z. může věřitel celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).12. Podle § 2 odst. 1 ZoSÚ je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.13. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.14. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.15. Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů každého jednotlivě a všech v jejich vzájemné souvislosti dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně své pohledávky za žalovanou postoupila na žalobkyni. Žalobkyně je proto k podání žaloby aktivně legitimována. Soud se pak předně zabýval tím, zda byla smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřena platně, a to po řádném posouzení úvěruschopnosti žalované. Na základě učiněného dokazování však musí konstatovat, že úvěruschopnost žalované nebyla právní předchůdkyní žalobkyně posuzováno řádně, respektive v řízení nebylo prokázáno, že by tak bylo učiněno. Smyslem zakotvení povinnosti poskytovatelů spotřebitelských úvěrů posuzovat úvěruschopnost spotřebitele je především ochrana spotřebitelů před rizikovými úvěry a dále řešení problému rostoucího zadluženosti domácností (k tomuto viz důvodovou zprávu k zákonu o spotřebitelském úvěru). Povinnost věřitele posoudit před uzavřením smlouvy bonitu spotřebitele představuje pro spotřebitele i určitou záruku, že věřitel bude při poskytování úvěru postupovat tak, aby jej do určité míry chránil před neschopností splácet. Primárním chráněným zájmem je zde ochrana spotřebitele před neodpovědným poskytnutím úvěru, které by vedlo k jeho insolvenci se všemi negativními následky, a to jak ekonomickými v podobě ztráty majetku, tak společenskými v podobě společenské stigmatizace (viz Wachtlová, L.; Slanina, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 99). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je přitom i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření (požadavku na doložení) těchto tvrzení (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, čj. 1 As 30/2015-39, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 3225/2015, použitelný i za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb.). Podle § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru činí poskytovatel předmětné posouzení zejména na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele, a dále způsobu plnění dosavadních dluhů.16. Ve vztahu k žalované pohledávce bylo v řízení prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru a následně žalované poskytla jistinu úvěru ve výši 10 000 Kč. Žalobkyně sice tvrdila, že před uzavřením úvěrové smlouvy její právní předchůdkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalované, kterou ověřovala ve veřejně přístupných databázích ISIR, CEE, NRKI a BRKI. Pro účely ověření měla mít k dispozici také výpisy z bankovního účtu žalované, případně výplatní pásky. Žalobkyně k prokázání majetkové situace žalované ničeho nedoložila a nic nedoložila ani k tvrzeným lustracím, které měly být před poskytnutím úvěru provedeny. Žalobkyně nedoložila ani žádné jiné listiny, které by obsahovaly údaje o majetkových poměrech žalované, a to tedy pouze s výjimkou příslušné žádosti. Nicméně uvedené skutečnosti (zaznamenaný příjem ve výši 33 653 Kč z titulu mateřské/rodičovské) nebyly nijak ověřovány, resp. taková skutečnost nebyla dokládána. Stejně tak nebyly doloženy žádné podklady k tomu, že by právní předchůdkyně žalobkyně vůbec zkoumala a ověřovala výdaje žalované.17. Vzhledem k uvedenému tedy soudu nezbylo než konstatovat, že žalobkyně neprokázala, že by před uzavřením smlouvy došlo k řádnému posouzení úvěruschopnosti žalované, a tedy také konstatovat, že nebylo prokázáno splnění povinnosti dle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Důsledkem nesplnění této zákonné povinnosti je tak neplatnost dotčené úvěrové smlouvy. Neplatnost stanovenou v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, jakožto důsledek porušení povinnosti poskytovatele řádně a s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost spotřebitele, je přitom nutno vykládat za použití § 588 o. z. jako neplatnost absolutní. Dané porušení povinnosti totiž odporuje zákonu a zároveň (pro širší dopady porušení této povinnosti) zjevně narušuje veřejný pořádek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, č. j. 33 Cdo 2178/2018-77 či nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Žalovaná ostatně sama poukazovala na to, že předmětná smlouva nebyla uzavřena platně.18. Důsledkem výše popsané absolutní neplatnosti smlouvy je v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí zákona o spotřebitelském úvěru redukce nároku žalobkyně vůči žalované na vrácení holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru, a to z titulu bezdůvodného obohacení. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované jistinu ve výši 10 000 Kč. Žalovanou pak bylo prokázáno, že z její strany byla již uhrazena celkem částka ve výši 7 500 Kč. Na jistině tak zbývá žalované uhradit částku ve výši 2 500 Kč. Soud proto žalobě v rozsahu této dosud neuhrazené částky vyhověl. Podle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru pak platí, že je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. V projednávané věci byla splněna podmínka sporu o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele. Žalobkyně se domáhala úhrady ve lhůtě 3 dnů ode dne nabytí právní moci. Žalovaná poukazovala na svou současnou majetkovou situaci, kdy tvrdila, že jí její současné poměry umožňují uhradit dluh pouze ve splátkách, a to ve výši maximálně 500 Kč měsíčně. V této části soud vycházel z výpovědi žalované, která uvedla, že je vedena jako uchazeč o zaměstnání a rodina je závislá na jejím partnerovi, který je však aktuálně v insolvenci. Soud tedy zohlednil majetkovou situaci žalované a povinnost k úhradě dlužné částky stanovil právě ve výši uváděné maximální splátky. Ostatně i s ohledem na výši dlužné částky (2 500 Kč) lze objektivně konstatovat, že nárok žalobkyně bude takto uspokojen v poměrně krátké lhůtě. Takto stanovený způsob splnění povinnosti odpovídá účelu zákonné úpravy, která má v případě, že dojde k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, na zřeteli především ochranu spotřebitele, jak vyplývá mj. z důvodové zprávy k § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, dle které „s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Slova "v době přiměřené jeho možnostem" míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu dle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany. Poskytovatel, pokud se domnívá, že spotřebitel nesplácí podle svých možností, může podat návrh soudu, aby určil, v jakých lhůtách má spotřebitel splácet.“ Tímto stanovením nové splatnosti pohledávky, a to ve splátkách, reagoval soud na možnosti žalované jakožto spotřebitelky. Splatnost dlužné částky jistiny lze pak změnit pouze postupem podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru (výrok I. tohoto rozsudku).19. S ohledem na výše uvedené nemohl soud žalobkyni přiznat nárok na úhradu zákonného úroku z prodlení ze zůstatku jistiny, neboť splatnost pohledávky byla nově stanovena do budoucna. Takový postup považuje za správný rovněž Nejvyšší soud. Ten v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, rozvinul výše citované závěry důvodové zprávy a mj. uvedl, že „konkrétním účelem § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je (krom ochrany spotřebitele) postih poskytovatele spotřebitelského úvěru, který nedostatečně posoudil úvěruschopnost žadatele (při upřednostnění svého ekonomického zájmu poskytnout úvěr) a zapříčinil tak neplatnost úvěrové smlouvy, soukromoprávní sankcí, jejímž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru. Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad). Komentářová literatura uvedené rozvádí v tom směru, že důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru posoudit úvěruschopnost žadatele (a tedy soukromoprávní sankcí) je neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru a to, že spotřebitel vrací jistinu úvěru podle svých možností. Pokud je spor o vracení jistiny, rozhodne o jejím splácení soud. Často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran (srov. Slanina, J., Jemelka, L., Vetešník, P., Wachtlová, L., Flídr, J. Zákon o spotřebitelském úvěru. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 436-440). Obecně shrnuto, ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení a upravuje soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů.“ Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. by tedy žalobkyni vznikl teprve v okamžiku prodlení žalované s vrácením holého zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy až po uplynutí doby přiměřené možnostem žalované.20. Pro úplnost soud dodává, že v posuzovaném případě nebylo ani možné, aby žalované byla povinnost k úhradě dlužné částky ve splátkách uložena pod ztrátou výhody splátek pro případ, že by se s úhradou splátky dostala do prodlení. Jak bylo již soudem uvedeno výše, byla výrokem I. tohoto rozsudku nově stanovena splatnost pohledávky do budoucna, kdy při tomto soud zohlednil právě majetkovou a sociální situace žalované. Žalovaná byla zavázána k tomu, aby zůstatek jistiny uhradila v pravidelných měsíčních splátkách, které odpovídají její majetkové situaci. Takový postup odpovídá § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, dle kterého dobu splácení zůstatku jistiny určí soud právě s ohledem na majetkovou a sociální situaci spotřebitele v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností stran. Na takto jasně vymezený postup tak navazuje také odst. 3 uvedeného ustanovení, který upravuje možnost změny doby určené rozhodnutím soudu. Ten stanoví, že ke změně doby, určené rozhodnutím soudu, může dojít pouze rozhodnutím soudu, a to v případě, změní-li se možnosti spotřebitele (a nadto pouze k návrhu některé ze stran). Jak vyplývá z výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu je za dané situace splatnost zůstatku jistiny stanovena do budoucna, k čemuž soud odkazuje na výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu včetně důvodové zprávy, zejména pak na závěr Nejvyššího soudu, dle kterého „často tedy dojde k tomu, že splátky jistiny budou zcela minimální, a nelze a priori vyloučit ani to, že soud uzná, že v možnostech spotřebitele není v daném okamžiku vracet jistinu vůbec. V případě, že se následně změní možnosti spotřebitele, může soud na návrh změnit dobu, během které má spotřebitel jistinu vrátit, ať již byla určena rozhodnutím, nebo dohodou stran.“ Tím, že soud svým rozhodnutím stanovil novou splatnost pohledávky, a to ve splátkách, reagoval na možnosti žalované jakožto spotřebitele. Tyto možnosti jsou pak stěžejní pro stanovení splatnosti. Splatnost (dobu ke splacení dlužné částky) jistiny lze změnit právě pouze postupem podle § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru. Pokud by tedy byla možnost úhrady zůstatku jistiny ve splátkách stanovena pod ztrátou výhody splátek, došlo by tím fakticky k obcházení uvedeného ustanovení, které jasně vymezuje, jakým způsobem (pouze rozhodnutím soudu) může být doba stanovená podle § 87 odst. 2 měněna. Pokud by tedy žalovaná nebyla v budoucnu schopna měsíční splátku ve výši 500 Kč hradit, nemůže být s ohledem na znění § 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru možné, aby na základě této skutečnosti došlo k zesplatnění celé dlužné částky (resp. její zbývající části). Tím by se toto ustanovení stalo v podstatě obsoletním, jelikož by byl zcela vyprázdněn jeho účel v podobě ochrany spotřebitele právě před vznikem situace, kdy by mu měla vzniknout povinnost k úhradě jistiny úvěru z absolutně neplatné smlouvy, ačkoliv by to nebylo v jeho možnostech. I s ohledem na výše uvedené závěry Nejvyššího soudu je patrné, že zákonodárce přijal tuto úpravu se záměrem, aby dluhy z úvěrů, vzniklé v důsledku porušení zákona ze strany poskytovatele úvěru, mohl spotřebitel hradit přiměřeně dle svých skutečných možností. Bylo by tak v rozporu se záměrem příslušného zákona, pokud by případná změna poměrů žalované, vedoucí k její neschopnosti dlužnou jistinu ve stanovených splátkách uhradit, měla vést k zesplatnění celé dlužné částky. Z těchto uvedených důvodů v daném případě (i při zohlednění zásady speciality) nelze pro stanovení podmínky řádného splácení pod ztrátou výhody splátek aplikovat § 160 odst. 1 o. s. ř. Aplikace tohoto ustanovení nadto není přiléhavá rovněž z toho důvodu, že se jeho prostřednictvím se stanoví nikoli hmotněprávní lhůta (jako je tomu v případě postupu dle § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru), ale procesní lhůta již podle hmotného práva splatného plnění. Naopak ustanovení § 160 odst. 2 o. s. ř., podle něhož soud postupuje, pokud sám stanovuje hmotněprávní splatnost budoucích splátek, s možností ztráty výhody splátek vůbec nepočítá.21. Soud zde ještě poznamenává, že se s ohledem na shora uvedené již nezabýval námitkou žalované v tom smyslu, že úrok úvěru byl sjednán v rozporu s dobrými mravy.22. Soud dále nemohl vyhovět dalším žalobkyní uplatněným nárokům (částce převyšující holý zůstatek jistiny, kapitalizovanému úroku), neboť tyto nároky vycházely z absolutně neplatné smlouvy o úvěru. V tomto rozsahu proto žalobu zamítl (viz výrok II. tohoto rozsudku).23. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že právo na náhradu nákladů, přiznal žalované, která byla ve věci procesně úspěšnější. Soud v souladu s § 151 odst. 3 o. s. ř. analogicky aplikoval předpis povahou a účelem nejbližší, a to § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále také jen ,,a. t.“), když nezastoupenému účastníkovi přiznal v situaci, na níž by jinak dopadal § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, paušální náhradu hotových výdajů ve výši 450 Kč za úkon), a to za úkony podání ve věci samé - vyjádření k žalobě, příprava účasti na jednání, účast na jednání před soudem dle § 1 odst. 3 písm. a), b), c) vyhlášky č. 254/2015 Sb. K tomuto závěru soud odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, č. j.: 28 Cdo 2638/2025-615, v němž byl přijat závěr, že v otázce paušální náhrady nákladů nezastoupeného účastníka je potřeba vycházet z částky ve výši 450 Kč/úkon (na místo částky 300 Kč dle vyhlášky č. 254/2015 Sb.), aby nedocházelo k nedůvodnému rozlišování mezi stranami civilního sporu podle toho, zda jsou či nejsou zastoupeny. Žalované tak soud přiznal na náhradě nákladů řízení částku ve výši 892,89 Kč, přičemž tato částku představuje 66,14 % z jejich celkové výše 1 350 Kč (žalovaná byla úspěšná v rozsahu 83,07 % a neúspěšná v rozsahu 16,93 %). Při poměřování míry úspěchu a neúspěchu účastníků bylo třeba s ohledem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015 sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, či nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, přihlížet též k uplatněnému příslušenství, které bylo předmětem řízení. Zaplacení nákladů řízení soud žalobkyni uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o. s. ř. (výrok III. tohoto rozsudku).