Žalobce se svou žalobou došlou soudu dne , datum, domáhal po žalované zaplacení částky , částka, . Žalobu odůvodnil tím, že právní předchůdce žalobce se žalovanou prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřeli Smlouvu o úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobce (, právnická osoba, ., IČO , IČO, , sídlem , adresa, ) dne , datum, žalované poskytl částku , částka, , kterou žalovaná v dohodnuté lhůtě splatnosti nevrátila. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne , datum, právní předchůdce žalobce postoupil pohledávku, která je předmětem tohoto řízení, na žalobce. Vedle jistiny dluhu se žalobce s odkazem na citovanou smlouvu dále domáhal zaplacení:- zákonného úroku z prodlení z částky , částka- poplatku za uzavření smlouvy ve výši , částkaŽalovaná se k věci nevyjádřila.V souladu s ustanovením § 115a o. s. ř. soud rozhodoval bez jednání a dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobce (, právnická osoba, ., IČO , IČO, , sídlem , adresa, ) se žalovanou prostřednictvím prostředků komunikace na dálku uzavřel Smlouvu o úvěru, na jejímž základě právní předchůdce žalobce (, právnická osoba, ., IČO , IČO, , sídlem , adresa, ) dne , datum, žalované poskytl částku , částka, , kterou žalovaná v dohodnuté lhůtě splatnosti do dne , datum, nevrátila. Dopisem ze dne , datum, byla žalovaná vyzvána k úhradě dluhu.Podle § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.Podle § 1813 občanského zákoníku se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.Podle § 580 odst. 1 občanského zákoníku neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.Na základě shora uvedeného skutkového závěru, s odkazem na citovaná zákonná ustanovení, dospěl soud k právnímu závěru, že mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou (právní předchůdce žalobce coby podnikatel a žalovaná coby spotřebitel; § 1810 občanského zákoníku) byla platně uzavřena spotřebitelská smlouva o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku. Co se týče zkoumání schopnosti žalované úvěr řádně splácet, pak soud dospěl k závěru, že úvěr vzhledem ke své výši nepodléhal povinnosti úvěrujícího zkoumat schopnost úvěrované úvěr splácet (viz článek 2 bod 2, písm. c) směrnice EP a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru). Žalované byl poskytnut úvěr ve výši , částka, , kterou měla vrátit do , datum, . Jelikož žalovaná poskytnuté peněžní prostředky nevrátila, uložil jí tuto povinnost soud rozsudkem. Pohledávka, která je předmětem tohoto řízení, byla na žalobce postoupena v souladu s § 1879 občanského zákoníku.Úprava spotřebitelských smluv má svůj původ v právu Evropské unie (viz § 1810 a násl. občanského zákoníku), národní úpravu, třebaže neprovádějící nebo nedostatečně provádějící směrnici, je nutné v co největším rozsahu interpretovat ve světle znění a účelu směrnice, aby bylo dosaženo výsledku uvedeného ve směrnici, nezbytnost ochrany je dána nerovným postavením ve vztahu spotřebitel – podnikatel (profesionál), vnitrostátní soud musí posuzovat zneužívající charakter určité smluvní klauzule z úřední povinnosti, přičemž ochrany spotřebitele se dosahuje zejména zákazem určitých typových smluvních ujednání (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, , který přehledně uvádí judikaturu Evropského soudního dvora týkající se spotřebitelského práva).Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení § 1810 a následující občanského zákoníku, která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky, mimo jiné i směrnice Rady 93/13/EHS ze dne , datum, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Vymezení pojmu nepřiměřených podmínek (zneužívajících klauzulí) obsahuje § 1813 občanského zákoníku. Oproti příloze směrnice ustanovení § 1814 občanského zákoníku mezi demonstrativně vyjmenovaná nepřípustná ujednání (zneužívající klauzule) výslovně nezahrnuje požadavek na spotřebiteli, který neplní svůj závazek, aby platil nepřiměřeně vysoké odškodné písm. e)]. Smluvní ujednání odporující nejen § 1813 občanského zákoníku, ale i směrnici Rady 93/13/EHS s přílohou je absolutně neplatné dle § 580 odst. 1 občanského zákoníku, přičemž k takové neplatnosti soud přihlíží z úřední povinnosti.Optikou citovaných zákonných ustanovení a judikaturních závěrů soud posuzoval další ujednání účastníků, obsažených ve smlouvě o úvěru podle § 2395 občanského zákoníku.Mezi ujednání týkající se odměny za poskytnutí peněžních prostředků se řadí jednak poplatek za uzavření smlouvy, jednak úroky. V rozporu s dobrými mravy (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 1 odst. 2 občanského zákoníku) je zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (k tomu srovnej například rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, ).Poplatek za poskytnutí úvěru ve výši , částka, představuje 109,2 % z poskytnuté jistiny , částka, , přepočteno na roční úrokovou sazbu pak 1 310 %. Taková výše poplatku zcela vybočuje z běžné úvěrové praxe, v níž jsou náklady spojené se sjednáním úvěru zpravidla zahrnovány do úrokového zatížení nebo dosahují pouze zlomku výše jistiny. Požadavek na úhradu částky převyšující samotný objem poskytnutých peněžních prostředků nelze rozumně zdůvodnit administrativními náklady ani zvýšeným podnikatelským rizikem věřitele. Soud proto uzavírá, že předmětný poplatek představuje nepřiměřenou smluvní podmínku, která zakládá k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu ve smyslu § 1813 občanského zákoníku a současně odporuje požadavku poctivosti a dobrým mravům (§ 6 odst. 1 a § 580 odst. 1 občanského zákoníku). Z toho důvodu soud žalobu v této části zamítl.Konečně žalobce požaduje po žalované placení zákonného úroku z prodlení ve výši, která odpovídá ustanovení § 1970 občanského zákoníku ve spojení s § 2 prováděcího nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve znění pozdějších změn a doplňků, a to ode dne následujícího po splatnosti shora uvedené, soud proto žalobě v této části vyhověl.O náhradě nákladů řízení rozhodl soud na základě skutečnosti, že převážně úspěšné žalované žádné náklady v tomto řízení nevznikly.