Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 37 640 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně, společnost , Anonymizováno, , právnická osoba, ., IČO , IČO, , uzavřel se žalovaným dne 14. 7. 2024 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému částku v celkové výši 20 000 Kč. Žalovaná pohledávka v celkové výši 37 640 Kč se skládá z jistiny úvěru ve výši 20 000 Kč a smluvního úroku ve výši 8 000 Kč a smluvní pokuty ve výši 9 640 Kč. Žalobkyně tvrdila, že se žalovaný dostal do prodlení s úhradou dluhu, v upomínce ze dne 16. 10. 2024 byl žalovaný informován o zesplatnění celého úvěru a byl vyzván k okamžité úhradě dluhu. Proto požaduje rovněž úhradu zákonného úroku z prodlení od tohoto dne do zaplacení. Žalovaný byl opakovaně upomínán o úhradu dluhu, naposledy předžalobní upomínkou ze dne 10. 2. 2026.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporoval.3. Soud věc projednal a rozhodl v souladu s § 115a o. s. ř. bez nařízení jednání, když ve věci lze rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a účastníci s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasili, resp. proti tomu nevznesli námitky ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř.4. Soud provedl předložené listinné důkazy, z nichž učinil následující skutková zjištění:- z předložené smlouvy o spotřebitelském úvěru (dále jen „Smlouva“) bylo zjištěno, že byla vypracována listina, na základě které se právní předchůdce žalobkyně jako věřitel zavázal poskytnout žalovanému úvěr do výše 15 000 Kč a žalovaný se zavázal jej za podmínek uvedených ve smlouvě splatit, úroková sazba byla sjednána ve výši 40 % měsíčně, RPSN činí 5 494 %. V konceptu smlouvy je uvedeno RČ žalovaného , Anonymizováno, . Na předložené listině absentují podpisy (č. l. 13-14);- právní předchůdce žalobkyně má vypracované všeobecné obchodní podmínky (č. l. 6-10), a žalobkyně disponuje fotokopií přední strany občanského průkazu žalovaného (č. l. 33 a 34) a fotokopií rodného listu žalovaného (č. l. 36);- z potvrzení o finančních transakcích bylo zjištěno, že na účet č. , č. účtu, byla právním předchůdcem žalobkyně odeslána dne 14. 7. 2024 částka 15 000 Kč, dne 16. 7. 2024 částka 15 000 Kč, celkem tedy 20 000 Kč, obě s VS , var. symbol, (potvrzení na č. l. 12 a 15);- ze sdělení ČSOB a.s. ze dne 2. 7. 2026 bylo zjištěno, že bankovní účet č. , č. účtu, byl touto společností ještě ke dni 2. 7. 2026 vedený ve prospěch žalovaného (sdělení na č. l. 56);- z oznámení o zesplatnění zápůjčky ze dne 16. 10. 2024 soud zjistil, že právní předchůdce žalobkyně oznámil žalovanému zesplatnění úvěru ke dni 16. 10. 2024 a vyzval žalovaného k úhradě částky 47 432,38 Kč do tří dnů od doručení přípisu (oznámení na č. l. 25);- ze smluv o postoupení pohledávek ze dne 23. 1. 2026 bylo zjištěno, že předmětná pohledávka za žalovaným byla právním předchůdcem žalobkyně postoupena na společnost De Vries , právnická osoba, ., která ji téhož dne postoupila žalobkyni (smlouvy o postoupení pohledávek z 23. 1. 2026, č. l. 16-24 a 26-32 + netištěná elektronická příloha žaloby);- z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 6. 2. 2026, bylo zjištěno, že žalovaný byl právním předchůdcem žalobkyně vyrozuměn o postoupení pohledávky na žalobkyni (č. l. 11);- z předžalobní výzvy ze dne 6. 2. 2026 a potvrzení o odeslání zásilky ze dne 10. 2. 2026 bylo zjištěno, že právní zástupkyně žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě 66 681,66 Kč (č. l. 11v, 37).- soudu je z přední činnosti známo, že předmětem poskytovatele úvěru je poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru.5. Na základě těchto skutkových zjištění dospěl soud k závěru o relevantním skutkovém stavu: Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky v celkové výši 20 000 Kč ve dvou platbách a sice dne 14. 7. 2024 částku 15 000 Kč a dne 16. 7. 2024 částku 5 000 Kč. Platba byla identifikována rodným číslem žalovaného bez počáteční 0. Právní předchůdkyně žalobkyně připravila smlouvu, podle které měl žalovaný splatit poskytnutý úvěr spolu se zápůjční úrokovou sazbou ve výši 40 % měsíčně (480 % ročně). Tato smlouva nebyla podepsána. Předmětem podnikatelské činnosti právní předchůdkyně žalobkyně je poskytování spotřebitelských úvěrů. Předmětná pohledávka za žalovaným byla postoupena žalobkyni, o čemž byl žalovaný vyrozuměn a byla mu zaslána předžalobní výzva.6. Při právním posouzení věci se soud řídil následujícími úvahami, přičemž právní předpisy soud aplikoval ve znění účinném ke dni, kdy nastala konkrétní právní skutečnost, nestanoví-li relevantní přechodné ustanovení jinak. Soud vycházel zejména ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „občanský zákoník“), a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Zejména aplikoval ustanovení upravující smlouvu o úvěru (§ 2395 a násl. občanského zákoníku); ustanovení o postoupení pohledávky (§ 1879 a násl. občanského zákoníku); ustanovení o zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele (§ 86 zákona o spotřebitelském úvěru); ustanovení o neplatnosti právního jednání (§ 580 a násl. občanského zákoníku); ustanovení upravující bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. občanského zákoníku).7. Prvně byla v řízení prokázána aktivní legitimace žalobkyně, na kterou žalovaná pohledávka přešla na základě platných smluv o postoupení pohledávek ze dne 23. 1. 2026. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena úvěrová smlouva podle § 2395 a násl. občanského zákoníku, vzhledem k tomu, že žalovaný smlouvu uzavíral v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku), jedná se o tzv. spotřebitelský úvěr. Ačkoliv soudu byla předložena nepodepsaná smlouva, soud má za to, že smlouva (nikoli písemná) mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla uzavřena, byť soudu není znám její konkrétní obsah. Tento závěr činí s přihlédnutím k tomu, že, žalovaný zaslal právní předchůdkyni žalobkyně svůj rodný list a občanský průkaz, smlouva o úvěru byla připravena s použitím osobních údajů žalovaného, mimo jiné rodného čísla, které představovalo rovněž variabilní symbol provedených plateb a předmětem obchodní činnosti právní předchůdkyně žalobkyně je poskytování spotřebitelských úvěrů. Nedodržení požadavku na písemnou formu smlouvy o spotřebitelském úvěru nezpůsobuje její neplatnost (srov. § 104 a § 110 zákona o spotřebitelském úvěru).8. Soud tuto úvěrovou smlouvu vyhodnotil jako neplatnou podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru z důvodu absence řádného prověřování úvěruschopnosti žalovaného.9. Žalobkyně v podané žalobě (jakož i ve svém následném vyjádření ze dne 14. 7. 2026) uvedla, že žalovaný byl před uzavřením Smlouvy lustrován v celé řadě registrů a rejstříků, přičemž žalovaný podle čl. 3.1.6. VOP potvrdil, že je schopen zápůjčku splatit, pročež právní předchůdce žalobkyně nepojal důvodné podezření o neschopnosti žalovaného zápůjčku splatit. Takové posouzení úvěruschopnosti dlužníka však nelze považovat za řádné, když žalobkyně ani výše uvedená tvrzení o lustraci žalovaného přes výzvu soudu nedoložila žádnými důkazy.10. V souladu s § 86 zákona o spotřebitelském úvěru měl právní předchůdce žalobkyně jako věřitel povinnost před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně, s odbornou péčí, posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele, tj. jeho schopnost úvěr splácet. Věřitel přitom nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).11. Žalobkyně tak v řízení soudu neprokázala, že její právní předchůdce řádným (výše uvedeným) způsobem prověřoval schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr. Žalobkyně pouze uvedla, že právní předchůdce žalobkyně vycházel z tvrzení žalovaného o schopnosti zápůjčku splatit a dále z lustrací ve veřejně dostupných databázích, jejichž výstupy soudu žalobkyně nepředložila.12. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně při ověřování úvěruschopnosti žalovaného zjevně nedostál požadovanému standardu odborné péče při ověřování úvěruschopnosti, když dostatečně neověřoval schopnost žalovaného poskytnutý úvěr splatit (neověřoval jeho majetkové poměry, příjmovou ani výdajovou stránku, pouze se spoléhal na údaje ve veřejně dostupných databázích a prohlášení žalovaného). Smlouvu o spotřebitelském úvěru je proto nutné posoudit jako absolutně neplatnou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, č. j. 33 Cdo 656/2024-380, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024, bod 24).13. Vzhledem k neplatnosti úvěrové smlouvy je žalovaný podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu úvěru jakožto bezdůvodné obohacení v době přiměřené svým možnostem. Žalovaný obdržel částku 20 000 Kč, na kterou žalobkyni dosud neuhradil ničeho. Žalobkyně proto má nárok na vrácení poskytnuté částky v této výši. Vzhledem k tomu, že žalobkyně má nárok na vrácení výše uvedené částky, soud v tomto rozsahu žalobě výrokem I. tohoto rozsudku vyhověl. Požadavek na úhradu smluvního úroku a smluvní pokuty není důvodný, jelikož tyto položky nebyly platně sjednány z důvodu neplatnosti celé smlouvy; soud proto žalobu v této části výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.14. Ohledně požadovaného úroku z prodlení soud vyšel z toho, že žalovaný je podle § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit jistinu úvěru v době přiměřené svým možnostem, která se v případě sporu odvíjí buď od dohody účastníků nebo od určení soudem. Existence sporu je dána objektivně tím, že žalovaný jistinu dobrovolně nevrátil. Jelikož však žalovaný své možnosti jistinu vrátit nijak nespecifikoval (zůstal v řízení zcela pasivní), určil soud lhůtu k vrácení jistiny v délce tří dnů od právní moci rozsudku analogicky podle § 160 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem k výše uvedenému se žalovaný nemohl dostat do prodlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, čj. 33 Cdo 3675/2021); soud proto výrokem II. tohoto rozsudku jako nedůvodný zamítl i požadavek na úhradu úroku z prodlení.15. O náhradě nákladů řízení pak soud rozhodoval podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, je nutno při rozhodování o náhradě nákladů podle míry úspěchu ve věci zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. též stran příslušenství žalované pohledávky. Soud tedy při porovnání míry úspěchu účastníků zohlednil rovněž požadovaný zákonný úrok z prodlení kapitalizovaný ke dni vyhlášení rozsudku a dospěl k závěru, že v řízení byl zjevně úspěšnější žalovaný, kterému však podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.