Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 25 730 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně tvrdila, že nabyla pohledávku za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 3. 11. 2025 mezi žalobkyní a společností , právnická osoba, ., která pohledávku nabyla od původní věřitelky společnosti , právnická osoba, . Původní věřitelka poskytla žalované dne 18. 3. 2024 částku 25 730 Kč na základě smlouvy o úvěru č. , hodnota, . Žalovaná na tuto částku neuhradila ničeho. Dne 25. 11. 2025 bylo žalované oznámeno postoupení pohledávky a zaslána předžalobní výzva.2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.3. Žalobkyně a její zástupkyně se z jednání soudu omluvily, žalovaná se k jednání soudu dne 23. 7. 2026 bez omluvy nedostavila, soud proto věc projednal a rozhodl v souladu s § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., o. s. ř. v nepřítomnosti účastníků, vycházel přitom z obsahu spisu.Soud ve věci učinil následující skutková zjištění:4. Ze zprávy , právnická osoba, . ze dne 2. 6. 2026 bylo zjištěno, že účet číslo , č. účtu, patřil žalované a dne 18. 3. 2024 na něj byla připsána příchozí platba ve výši 25 730 Kč.5. Z potvrzení o provedené platbě ze dne 18. 3. 2024 bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně dne 18. 3. 2024 zaslala na účet žalované č. , č. účtu, částku 25 730 Kč.6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , VOP a standardních informací o spotřebitelském úvěru, čestného prohlášení a vysvětlení k posouzení smlouvy bylo zjištěno, že v ní je jako klientka uvedena žalovaná s tím, že úvěrový limit činí 25 730 Kč. Celková částka k úhradě měla být ve výši 120 631,33 Kč s RPSN 4678,99 %. Přiloženo bylo, mimo jiné, čestné prohlášení žalované, která uvedla čistý měsíční příjem ve výši 53 400 Kč, měsíční výdaje 4 000 Kč, splátky dalších úvěru 5 000 Kč.7. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 11. 2025 bylo zjištěno, že pohledávka za žalovanou byla postoupena původní věřitelkou společnosti , právnická osoba, .8. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 11. 2025 s přílohou bylo zjištěno, že pohledávka za žalovanou byla postoupena společností , právnická osoba, . žalobkyni.9. Z oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzvy ze dne 21. 11. 2025 s podacím lístkem bylo zjištěno, že dne 25. 11. 2025 bylo žalované odesláno oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzva.10. Ostatní důkazní návrhy soud pro nadbytečnost zamítl, když skutkový stav pro rozhodnutí ve věci byl dostatečně zjištěn z provedených důkazů.Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu:11. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované dne 18. 3. 2024 částku 25 730 Kč s tím, že žalovaná se zavázala uhradit celkem částku 120 631,33 Kč. Žalovaná na poskytnutý úvěr neuhradila ničeho. Žalobkyně získala pohledávku za žalovanou na základě smlouvy o postoupení pohledávek. Oznámení o postoupení pohledávky a předžalobní výzva byly žalované zaslány dne 25. 11. 2025. Žalobkyně neprokázala prověření úvěruschopnosti žalované, když v tomto směru nepředložila ničeho relevantního k prokázání svých tvrzení.12. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.13. Podle § 2398 odst. 1 o. z., úvěrující poskytne úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.14. Podle § 2399 odst. 1 o. z., úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl požádán.15. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.16. Podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.17. Podle § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem (odst. 1). Je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům (odst. 2). Změní-li se možnosti spotřebitele, může soud na návrh některé ze smluvních stran sjednanou dobu nebo dobu určenou rozhodnutím změnit (odst. 3).18. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.19. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.20. Podle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž by tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.21. Soud na zjištěný skutkový stav aplikoval výše citovaná zákonná ustanovení a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná jen z části.22. Nejprve se soud zabýval otázkou, zda právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru řádně prověřila úvěruschopnost žalované. Podle aktuální judikatury Ústavního soudu ČR by měly obecné soudy poskytovatele úvěru vést k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit, když jde o obecný princip, který by soudy měly vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven či nikoliv. Úvěrovou smlouvu uzavřenou bez takového řádného zkoumání úvěruschopnosti dlužníka je tedy dle Ústavního soudu ČR třeba posoudit jako rozpornou s dobrými mravy (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Z výše uvedených závěrů Ústavního soudu ČR tedy vyplývá, že pokud řádné nezkoumání úvěruschopnosti dlužníka při uzavření úvěrové smlouvy může vést k posouzení úvěrové smlouvy jako rozporné s dobrými mravy dle ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, je soud povinen se otázkou řádného zkoumání úvěruschopnosti zabývat i bez námitky žalované strany, neboť zjevný rozpor s dobrými mravy zakládá dle ustanovení § 588 občanského zákoníku absolutní neplatnost takového právního jednání, ke které je soud povinen přihlédnout i bez návrhu. Podle ustálené judikatury věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. To stejné platí rovněž pro výdaje dlužníka. Žalobkyně sice v žalobě tvrdila, že při schvalování úvěru byla řádně zkoumána úvěruschopnost žalované, k prokázání tohoto svého tvrzení však předložila pouze čestné prohlášení žalované ohledně jejího příjmu a výdajů, které však nebyly nijak doloženy. Žalobkyně se z jednání soudu omluvila a sama se tak zbavila možnosti být poučena dle § 118a odst. 1, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) k doplnění skutkových tvrzení k prověření úvěruschopnosti žalované a označení důkazů k jejich prokázání. V dané situaci soud uzavírá, že žalobkyně neprokázala splnění zákonné povinnosti dle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., a předmětnou smlouvu o úvěru uzavřenou mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou posoudil jako absolutně neplatnou podle § 580 odst. 1 o. z. a § 588 o. z.23. Plnění poskytnuté žalované je pak třeba vypořádat podle § 2993 o. z., z titulu bezdůvodného obohacení jako plnění poskytnutá na základě neplatné smlouvy. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku celkem 25 730 Kč. Žalovaná neuhradila ničeho. Soud tedy zavázal žalovanou k úhradě jistiny ve výši 25 730 Kč. Pokud jde o příslušenství jistiny, soud postupoval v souladu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozsudek NS sp. zn. 33 Cdo 3675/2021), která říká, že v případě vypořádání plnění z neplatné smlouvy podle zásad bezdůvodného obohacení vzniká nárok na zákonné úroky z prodlení teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. jako třídenní.24. S ohledem na neplatnost celé smlouvy o úvěru pak žalobkyni nevznikl nárok na zákonný úrok z prodlení z jistiny – odůvodnění viz bod 23. Soud proto žalobu v této části jako nedůvodnou zamítl.25. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 3 o. s. ř. a § 142a o. s. ř. tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 2 845 Kč, neboť ta byla v řízení prakticky plně procesně úspěšná, a proto jí přísluší náhrada účelně vynaložených nákladů řízení. V daném případě pak náklady řízení tvoří zaplacený soudní poplatek ve výši 1 030 Kč, dále odměna za zastoupení advokátem za 3 úkony právní služby po 400 Kč dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „a. t.“) - převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, sepis žaloby, 3 x režijní paušál za uvedené úkony po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a 21 % DPH z odměny a náhrad v celkové výši 315 Kč, neboť zástupkyně žalobkyně doložila, že je plátcem DPH. Podmínky pro aplikaci § 14b odst. 1 a. t. byly splněny, neboť řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech a předmětem řízení je peněžité plnění, kdy tarifní hodnota nepřevyšuje 50 000 Kč. Částku 2 845 Kč je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni v souladu s ustanovením § 149 odst. 1 o. s. ř. k rukám její zástupkyně. Lhůtu k plnění soud určil podle § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř. jako třídenní.