Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 13 771 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdce žalobkyně, , Anonymizováno, ., IČO , IČO, , uzavřel se žalovanou dne 1. 9. 2024 smlouvu o úvěru, na jejímž základě poskytl žalované částku 9 500 Kč. Žalovaná pohledávka v celkové výši 13 771 Kč se skládá z jistiny úvěru ve výši 9 500 Kč, poplatku za sjednání úvěru ve výši 3 989,90 Kč a smluvního úroku ve výši 281,10 Kč. Žalobkyně tvrdila, že se žalovaná dne 21. 1. 2025 dostala do prodlení s úhradou dluhu, a proto požaduje rovněž úhradu zákonného úroku z prodlení od tohoto dne do zaplacení. Žalovaná byla opakovaně upomínána o úhradu dluhu, naposledy předžalobní upomínkou dne 17. 2. 2026.2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila, skutková tvrzení žalobkyně nikterak nerozporovala.3. Z provedeného dokazování učinil soud následující skutková zjištění:- ze smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , spisová značka, (dále jen „Smlouva“) bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně a žalovaná dne 1. 9. 2024 vyjádřili vůli uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru, kterou se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalované peněžní prostředky ve výši 9 500 Kč a žalovaná se zavázala tyto finanční prostředky vrátit do třiceti dnů od odeslání finančních prostředků žalované a zaplatit právnímu předchůdci žalobkyně úrok 36 % ročně a poplatek za sjednání úvěru ve výši 3 191,92 Kč, RPSN smlouvy činí 4 329,58 %. Ve smlouvě je uvedeno č. bankovního účtu žalované: , č. účtu, (č.l. 23-26);- z dodatku ke smlouvě o půjčce ze dne 10. 1. 2025 bylo zjištěno, že strany smlouvy o úvěru č. , spisová značka, vyjádřily vůli prodloužit dobu splatnosti úvěru do 20. 1. 2025, za což se žalovaná zavázala právnímu předchůdce žalobkyně uhradit poplatek 1 306,30 Kč (č.l. 14);- z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně vypracoval tento formulář, se kterým se žalovaná dne 1. 9. 2024 seznámila, a který obsahuje informace o úvěru č. , spisová značka, (č.l. 9-13)- z potvrzení o provedení transakce bylo zjištěno, že na bankovní účet č. , č. účtu, byla právním předchůdcem žalobkyně dne 1. 9. 2024 odeslána částka 9 500 Kč (č.l. 16);- z informace o vlastníkovi bylo zjištěno, že vlastníkem bankovního účtu č. , č. účtu, je žalovaná (č.l. 15);- ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 2. 2026 bylo zjištěno, že předmětná pohledávka za žalovanou byla právním předchůdcem žalobkyně postoupena žalobkyni (č.l. 17-18, 20-21);- z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 14. 2. 2026, bylo zjištěno, že žalovaná byla právním předchůdcem žalobkyně vyrozuměna o postoupení předmětné pohledávky žalobkyni (č.l. 22);- z předžalobní výzvy ze dne 14. 2. 2026 a potvrzení o odeslání zásilky ze dne 17. 2. 2026 bylo zjištěno, že právní zástupkyně žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě 34 441,83 Kč (č.l. 22v, 19).4. Na základě těchto skutkových zjištění dospěl soud k závěru o relevantním skutkovém stavu: Právní předchůdce žalobkyně vyjádřil vůli uzavřít se žalovanou smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě poskytl žalované finanční prostředky ve výši 9 500 Kč, které se žalovaná zavázala splatit spolu se zápůjční úrokovou sazbou ve výši 36 % ročně a poplatkem za sjednání úvěru ve výši 3 191,92 Kč, RPSN smlouvy činí 4 329,58 %. Právní předchůdce žalobkyně uhradil na bankovní účet žalované 9 500 Kč. Předmětná pohledávka za žalovanou byla postoupena žalobkyni, o čemž byla žalovaná vyrozuměna a byla jí zaslána předžalobní výzva.5. Při právním posouzení věci se soud řídil následujícími úvahami, přičemž právní předpisy soud aplikoval ve znění účinném ke dni, kdy nastala konkrétní právní skutečnost, nestanoví-li relevantní přechodné ustanovení jinak. Soud vycházel zejména ze zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v rozhodném znění (dále jen „občanský zákoník“), a ze zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Zejména aplikoval ustanovení upravující smlouvu o úvěru (§ 2395 a násl. občanského zákoníku); ustanovení o postoupení pohledávky (§ 1879 a násl. občanského zákoníku); ustanovení o zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele (§ 86 zákona o spotřebitelském úvěru); ustanovení o neplatnosti právního jednání (§ 580 a násl. občanského zákoníku); ustanovení upravující bezdůvodné obohacení (§ 2991 a násl. občanského zákoníku).6. V prvé řadě byla v řízení prokázána aktivní legitimace žalobkyně, na kterou žalovaná pohledávka přešla na základě smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené s právním předchůdcem žalobkyně.7. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou byla uzavřena úvěrová smlouva podle § 2395 a násl. občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že žalovaná smlouvu uzavírala v postavení spotřebitele (§ 419 občanského zákoníku), jedná se o tzv. spotřebitelský úvěr. Povinností právního předchůdcem žalobkyně tak bylo zkoumat schopnost žalované poskytnutý úvěr splácet. Soud však dospěl k závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že její právní předchůdce provedl řádné posouzení úvěruschopnosti žalované.8. Pokud má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby věřitel zjistil řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací, resp. i z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, na straně jedné příjmy a dosavadní dluhové zatížení klienta, a na straně druhé pak přinejmenším základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, ošacení apod. Při hodnocení výdajů spotřebitele je totiž nutno brát v potaz i jistou rezervu na různé nepravidelné a neplánované výdaje, které lze u každé osoby v průběhu trvání smluvního vztahu let zajisté očekávat. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).9. Soud po provedeném dokazování konstatuje, že v tomto konkrétním případě žalobkyně neprokázala splnění povinnosti svého právního předchůdce řádně posoudit úvěruschopnost žalované, když žalobkyně ke zkoumání úvěruschopnosti žalované uvedla pouze to, že za účelem ověření úvěruschopnosti byla žalovaná povinna doložit výplatní pásky, výpis z bankovního účtu nebo daňové přiznání a současně byla právním předchůdcem žalobkyně lustrována z veřejně dostupných databází, přičemž na základě uvedené lustrace nedošlo k důvodným pochybám ohledně úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně přitom netvrdila ani neprokázala, že by se zabývala ověřováním skutečné výše příjmů a výdajů žalované, přičemž soudu nepředložila ani žádné výstupy z databází, ve kterých měla být žalovaná lustrována právním předchůdcem žalobkyně. Žalobkyně se nedostavila k nařízenému jednání a sama se tak zbavila práva být soudem poučena podle § 118a o. s. ř. ve smyslu § 5 o. s. ř. o tom, že má doplnit svá tvrzení ve výše uvedeném směru a označit důkazy k prokázání těchto svých tvrzení. Žalobkyně tak neunesla důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že její právní předchůdce před uzavřením úvěrové smlouvy řádně a úplně posoudil schopnost žalované úvěr splácet.10. S ohledem na uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že právní předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti s odbornou péčí posoudit úvěruschopnost žalované, tedy aby mohl učinit závěr o tom, že žalované po vynaložení běžných výdajů a po úhradě všech dalších závazků zbude taková částka, aby mohla sjednaný úvěr ve lhůtě splatnosti uhradit. Tato skutečnost tak zakládá absolutní neplatnost smlouvy o úvěru podle ustanovení § 87 odst. 1 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Pro nadbytečnost se tedy soud již nezabýval možnou absolutní neplatností smlouvy podle § 588 občanského zákoníku z důvodu reálné výše smluvního úroku (do kterého je třeba započíst i tzv. poplatek za sjednání úvěru ve výši cca 30 % částky poskytnuté na 30 dnů), ačkoli RPSN smlouvy ve výši 4 329,58 % se již na první pohled jeví jako zjevně rozporná s dobrými mravy.11. Vzhledem k neplatnosti úvěrové smlouvy je žalovaná podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu úvěru jakožto bezdůvodné obohacení v době přiměřené svým možnostem. Žalovaná obdržela částku 9 500 Kč, na kterou žalobkyni dosud neuhradila ničeho. Žalobkyně proto má nárok na vrácení poskytnuté částky v této výši. Vzhledem k tomu, že žalobkyně má nárok na vrácení výše uvedené částky, soud v tomto rozsahu žalobě výrokem I. tohoto rozsudku vyhověl.12. Jelikož v řízení nebylo zjištěno, že by se účastníci řízení dohodli na době, v níž je žalovaná povinna jistinu úvěru vrátit (tj. době splatnosti), určil ji soud. Žalovaná byla během celého řízení zcela pasivní, ničeho netvrdila ani soudu k věci neoznačila žádné důkazy. Vzhledem k tomu, že soud tak nebyl schopen zjistit (platební) možnosti žalované, určil lhůtu pro vrácení jistiny úvěru žalobkyni jako obecnou lhůtu k plnění podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., tedy v délce tří dnů ode dne právní moci tohoto rozsudku.13. Požadavek na úhradu smluvního úroku, poplatku za sjednání úvěru a úroku z prodlení tak není důvodný, jelikož žalovaná dosud není v prodlení s vrácením poskytnuté jistiny úvěru a ostatní položky nebyly platně sjednány z důvodu absolutní neplatnosti celé smlouvy; soud proto žalobu v této části výrokem II. tohoto rozsudku zamítl.14. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl výrokem III. tohoto rozsudku podle § 142 odst. 2 o. s. ř., přičemž při hodnocení procesního úspěchu ve věci vzal soud v úvahu částky, které žalobkyně požadovala ke dni vyhlášení rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08). Z celkového předmětu řízení (16 228,01 Kč) byla žalobkyně úspěšná co do 58,54 % (9 500 Kč) a neúspěšná co do 41,46 % (6 728,01 Kč sestávající z poplatku ve výši 3 989,90 Kč, kapitalizovaného smluvního úroku ve výši 281,10 Kč a úroku z prodlení ve výši 12 % ročně z částky 13 489,90 Kč od 21. 1. 2025 do zaplacení, kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku částkou 2 457,01 Kč).15. Žalobkyni tak náleží náhrada 17,08 % (58,54 – 41,46) nákladů řízení jí vzniklých, které sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč; odměny advokáta ve výši 1 200 Kč za 3 úkony právní služby po 400 Kč (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění, sepis žaloby) podle § 14b odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „AT“); dále z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za 3 úkony právní pomoci po 100 Kč podle § 14b odst. 6 AT (když se jedná o návrh na ustáleném vzoru uplatňovaný opakovaně stejnou žalobkyní ve skutkově a právně obdobných věcech – viz rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 3923/11).16. Náhradu nákladů řízení žalobkyně ve výši 392,84 Kč (2 300 Kč x 0,1708) je žalovaná povinna uhradit k rukám právní zástupkyně žalobkyně podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto rozsudku podle § 160 odst. 1 věty první před středníkem o. s. ř.