Žalobce se žalobou ze dne 31. 1. 2026, ve znění vyjádření ze dne 17. 6. 2026, domáhal po žalované zaplacení peněžitého plnění specifikovaného ve výroku I. rozsudku. Pro odůvodnění nároku tvrdil, že dne 30. 3. 2025 došlo mezi žalobcem a žalovanou k uzavření smlouvy o podnikatelském úvěru č. , hodnota, , na základě které byly žalobci poskytnuty finanční prostředky ve výši 256 003 Kč. Poplatek za poskytnutí úvěru činil 1 % denně, tj. 365 % ročně. Žalobce uhradil žalované plnění ve výši 353 123 Kč. Žalobce považuje smlouvu o úvěru za neplatnou jednak z důvodu nepřiměřené výše úroků a poplatků za poskytnutý úvěr, jednak z důvodu, že nedošlo ze strany žalované k dostatečnému zkoumání úvěruschopnosti žalobce, neboť předmětná smlouva není podnikatelským, nýbrž ryze spotřebitelským úvěrem, kdy prostředky získané úvěrem byly žalobcem použity pro soukromé účely a úhradu předchozích soukromých smluvních závazků. Žalobce vyzval žalovanou k vydání finančních prostředků ve výši 97 120 Kč (rozdíl úhrad provedených žalobcem a plněním žalované) výzvou ze dne 23. 12. 2025 do 10. 1. 2026. Žalovaná na výzvu nereagovala. Žalobce nárokuje rovněž zákonný úrok z prodlení.2. Žalovaná ve vyjádření ze dne 24. 4. 2026 učinila nesporným tvrzení žalobce o uzavření smlouvy o podnikatelském úvěru, jakož i vzájemně poskytnutém plnění. Nesouhlasila s hodnocením žalobce o neplatnosti uzavřené smlouvy z důvodu ujednané výše smluvních poplatků s poukazem na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 29. 9. 2022 č. j. 53 ICm 861/2022-37 a je přesvědčena, že ujednání o plnění za poskytnutí úvěru bylo sjednáno platně. Bylo sjednáno jasně a přehledně a bylo zcela na žalobci, který měl tomuto ujednání věnovat maximální pozornost, zda smlouvu s takovou výší úroků uzavře či nikoliv.3. Z jednání ze dne 23. 6. 2026 se žalovaná omluvila.4. Po provedeném dokazování a ze shodných tvrzení účastníků soud dospěl k následujícímu skutkovému stavu: Mezi účastníky byla dne 30. 3. 2025 uzavřena smlouva označená jako smlouva o podnikatelském úvěru č. , hodnota, Úvěr byl poskytnut na financování podnikatelských potřeb žalovaného, bez omezení konkrétního podnikatelského účelu úvěru. Poplatek za poskytnutí úvěru byl sjednán ve výši 1 % za každý den čerpání úvěru, tj. ode dne poskytnutí do jeho úplného splacení /smlouva o podnikatelském úvěru č. , hodnota, ze dne 30. 3. 2025/. Žalovaná poskytla žalobci celkem částku 256 003 Kč a žalovaný uhradil žalované částku 353 123 Kč, o čemž nebylo mezi účastníky sporu. Žalovaný žalovanou výzvou ze dne 23. 12. 2025 vyzval k vydání bezdůvodného obohacení ve výši 97 120 Kč (rozdíl úhrad provedených žalobcem a plněním žalované) do 10. 1. 2026 /výzva k vydání bezdůvodného obohacení ze dne 23. 12. 2025 včetně dodejky z datové schránky/.5. Podle § 2 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli.6. Podle § 86 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 87 odst. 1 zák. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Podle § 580 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.9. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.10. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.11. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.12. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.13. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018 pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí, kterou mu ukládá zákon o spotřebitelském úvěru, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, majetkových a výdělkových poměrech. Povinnost věřitele zaobírat se s péčí řádného hospodáře úvěruschopností dlužníka, tedy ověřovat si jím tvrzené skutečnosti, je pak podrobně řešena např. již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011 sp. zn. Pl. ÚS 1/10, v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. III. ÚS 4129/18 nebo v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 702/20, dle kterého pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.14. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl, že soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen „Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele.15. Na základě shora uvedeného je tedy třeba v souladu s judikaturou vycházet z toho, že v případě řádného neprověření úvěruschopnosti je úvěrová smlouva absolutně neplatná, tedy i bez námitky uplatněné spotřebitelem.16. Ústavní soud v usnesení ze dne 8. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 1176/21 k charakteru úvěru uvedl, že je podstatné odlišit, zda podnikající fyzická osoba jedná coby podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, nebo jedná jako fyzická osoba mimo rámec svého podnikání. Z toho vyplývá, že i osoba s živnostenským oprávněním může vystupovat v konkrétním vztahu také jako spotřebitel, pokud jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze prokazovat jen tak, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním čísle podnikatele, ani tím, že smlouva "skrytě" obsahuje ve formulářových ustanoveních blíže neurčené označení "podnikatelské účely". Pro určení, zda se jedná o podnikatelský či spotřebitelský charakter vztahu tak je třeba vycházet ze všech podstatných okolností, z nichž by bylo zřejmé, že se při vzniku závazkového vztahu týkají podnikatelské činnosti.17. Z výše uvedeného je zřejmé, že pro určení charakteru smlouvy není relevantní ve smlouvě obsažená identifikace stran (IČ žalobce) a obecné a blíže neurčené prohlášení o užití finančních prostředků pro podnikatelský účel, nýbrž bylo třeba zkoumat faktický stav věci, tj. zda žalobce při uzavírání smlouvy ze dne 30. 3. 2025 jednal jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti a zda zde byla skutečná souvislost půjčovaných finančních prostředků s podnikáním žalobce. Po charakter závazkového vztahu je zásadní vycházet ze všech okolností, z nichž by bylo zřejmé dovodit, že se závazkový vztah týkal podnikatelské činnosti. V tomto směru by soud žalované, pokud by se dostavila k jednání, poskytl poučení podle § 118a odst. 1, 3 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), aby doplnila rozhodné skutečnosti, z nichž by vyplýval podnikatelský charakter smlouvy, tj. provázanost poskytnutých finanční prostředků s podnikáním žalobce. Tím však, že se žalovaná dobrovolně vzdala účasti u ústního jednání, se současně vzdala ke své tíži možnosti být soudem výše uvedeným způsobem poučena. Ustanovení § 118a o. s. ř. pak upravuje poučovací povinnost soudu při jednání. Účastník, který se nedostavil k jednání a včas a z důležitého důvodu nepožádal o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle § 118a o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníkovi poučení podle § 118a o. s. ř., protože se nedostavil k jednání, není oprávněn ani povinen mu sdělovat potřebná poučení a není ani povinen z tohoto důvodu odročovat jednání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010 sp. zn. 28 Cdo 3665/2009).18. Soud uzavřel, že žalovaná neunesla důkazní břemeno k tvrzení, že žalobce při uzavírání smlouvy vystupoval jako podnikatel, když neunesla břemeno tvrzení ohledně provázanosti poskytnutí finančních prostředků s podnikáním žalobce, soud tedy danou smlouvu neposuzoval jako smlouvu o podnikatelském úvěru, nýbrž jako smlouvu o spotřebitelském úvěru. Žalovaná porušila povinnost posoudit úvěruschopnost žalobce. Povinnost posouzení úvěruschopnosti pak chrání nejen spotřebitele před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, společnost jako celek před nežádoucím sociálním důsledkům předlužení a insolvence, ale snižuje i riziko věřitelů (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019 sp. zn. 33 Cdo 201/2018). Žalovaná jako profesionál v oblasti poskytování nebankovních úvěrů by měla být více obezřetná už jen proto, že uzavírá smluvní vztahy s velmi vysokými sankcemi za porušení smluvních povinností, na které by jinak solventní a úvěruschopný podnikatel neměl důvod přistupovat. Pokud její podnikatelský záměr stojí na předpokladu, že úvěrovaný nebude schopen smluvnímu závazku dostát a žalovaná se zhojí na vysokých sankcích za porušení povinností, a úvěrové smlouvy jsou sjednávány s drobnými živnostníky jako podnikatelské právě s cílem vyloučit ochranu spotřebitele (zejména obejít povinnost zkoumat úvěruschopnost dlužníka tím, že je do smlouvy vloženo vágní ustanovení o podnikatelském účelu úvěru), nemůže takový záměr požívat právní ochrany (§ 6 odst. 2, § 8 o. z.).19. Vzhledem k tomu, že se žalobce dovolal neplatnosti smlouvy z titulu spotřebitelského práva, soud shledal smlouvu neplatnou i pro rozpor s dobrými mravy, neboť roční úroková sazba ve výši 365 % je mnohonásobně vyšší oproti průměrné roční úrokové sazbě poskytované u úvěrů domácností na spotřebu bankami, která činila 7,19 % v roce 2025 (ustálená judikatura připouští dvojnásobnou, výjimečně trojnásobnou roční úrokovou sazbu).20. Námitku žalované, že neplatnost smlouvy nemůže způsobit ujednaná výše smluvních poplatků, by soud vzal za relevantní, pokud by se jednalo o podnikatelský úvěr a v takovém případě by soud v souladu s odůvodněním plynoucím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2021 sp. zn. 23 ICdo 56/2019 naopak po žalobci požadoval doplnění tvrzení o mimořádné okolnosti případu, které by vedly k závěru o absolutní neplatnosti ujednání stran o úroku pro rozpor s dobrými mravy, když důvodem nemůže být pouze jeho nepřiměřená výše.21. S ohledem na uvedené, kdy se jednalo o spotřebitelský úvěr, měla žalovaná nárok na vrácení pouze půjčené jistiny, tj. částky 256 003 Kč. Žalobce uhradil žalované plnění ve výši 353 123 Kč (výše plnění ze strany žalované i ze strany žalobce byla mezi účastníky nesporná), v případě částky 97 120 Kč jde o důvodný nárok žalobce na bezdůvodné obohacení dle § 2991 o. z. Soud proto žalobě co do částky 97 120 Kč vyhověl včetně zákonného úroku z prodlení ode dne splatnosti stanoveného ve výzvě ze dne 23. 12. 2025 v souladu s § 1970 o. z. a ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.22. Lhůta k plnění byla stanovena podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., když soud neshledal žádné důvody pro její prodloužení.23. O nákladech řízení soud rozhodoval ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že úspěšnému žalobci přiznal vůči žalované náhradu účelně vynaložených nákladů tohoto řízení. Jejich výše je představována zaplaceným soudním poplatkem v částce 3 885 Kč; odměnou advokáta za 4 úkony právní služby po 5 020 Kč dle § 6 odst. 1, 7 bod 5., 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), d), g) vyhl. č. 177/1996 Sb. (příprava a převzetí věci, písemné podání ve věci samé – podání žaloby, podání ze dne 17. 6. 2026, účast na jednání ze dne 23. 6. 2026), za jeden úkon právní služby po 2 510 Kč dle § 6 odst. 1, 7 bod 5., 8 odst. 1, § 11 odst. 2 písm. h) vyhl. č. 177/1996 Sb. (výzva k plnění ze dne 23. 12. 2025); z náhrady hotových výdajů za 5 úkonů právní služby po 450 Kč dle § 13 odst. 1, 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. Žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by soud ve smyslu § 150 o. s. ř. výjimečně nepřiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení v plné výši, zjištěny ani tvrzeny nebyly. Ze všech těchto důvodů tedy soud uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení ve výši 33 941,40 Kč k rukám jeho zástupce podle § 149 odst. 1 o. s. ř. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., když soud neshledal důvody pro stanovení lhůty delší.