Žalobkyně se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným dne 24. 2. 2026 domáhala zaplacení částky 60 250,82 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o poskytnutí úvěru na sporožirový účet. Žalobkyně tvrdila, že dne 3. 8. 2010 uzavřela s žalovaným smlouvu o účtu č. , hodnota, , na základě kterého byl žalovanému zřízen sporožirový účet. Následně dne 11. 10. 2021 uzavřela žalobkyně se žalovaným smlouvu o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu, na základě které byl žalovanému poskytnut kontokorentní úvěr do limitu 55 000 Kč. Žalovaný se zavázal nepřekročit povolený limit kontokorentu. Žalovaný byl dle smlouvy povinen zaplatit roční úrok ve výši 11,5 % (ačkoliv dle oznámení žalobkyně činila ke dni vzniku debetního zůstatku výše úrokové sazby 18,9 % ročně). Pohledávka byla postoupena dne 22. 10. 2025, s účinností ke dni 1. 11. 2025, z právní předchůdkyně žalobkyně, na žalobkyni. O postoupení byl žalovaný obeznámen dopisem ze dne 13. 11. 2025. Ke dni podání žaloby činil nepovolený debetní zůstatek částku 60 250,82 Kč, úrok z úvěru 531,67 Kč a úrok z prodlení 2 591,94 Kč. Ač vyzván, žalovaný na svůj dluh ničeho neuhradil.2. V podání ze dne 15. 6. 2026 k výzvě soudu žalobkyně sdělila, že úvěruschopnost žalované zkoumala právní předchůdkyně žalobkyně řádně a s odbornou péčí, a to na základě informací získaných od žalovaného, které jsou zaznamenány v posouzení úvěruschopnosti klienta a dále informací vyplývajících z výpisu z účtu č. , č. účtu, . Žalovaný uvedl, že jeho čistý měsíční příjem je 32 546 Kč, přičemž tato částka byla žalobkyní ověřena dle výpisu z bankovního účtu. Žalovaný uvedl výdaje ve výši 0 Kč a nájemné ve výši 10 000 Kč. Žalobkyni zjistila, že žalovaný má 5 dalších úvěrů. K soudem požadovaným dokladům uvedla, že dle rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č.j. 5 Co 231/2020–97, stačilo, pokud měl poskytoval zápůjčky listiny prověřující úvěruschopnost k dispozici ke dni sepsání zápůjčky.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Účastníci řízení na základě výzvy soudu souhlasili s tím, aby soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Soud proto ve věci postupoval podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”)., dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednávání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání souhlasí.5. Z předložených listinných důkazů zjistil soud následující skutkový stav:.6. Žalovaný uzavřel dne 3. 8. 2010 s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, ., IČO , IČO, , jako věřitelem, smlouvu o osobním účtu, na základě které zřídila právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému osobní účet č. , č. účtu, (viz Smlouva o osobním účtu , právnická osoba, ). Právní předchůdkyně žalobkyně následně dne 11. 10. 2021 uzavřela s žalovaným smlouvu o kontokorentním úvěru, na základě které poskytla žalovanému úvěr ve výši 35 000 Kč. Výše kontokorentního úvěru pak byla navýšena na částku 55 000 Kč, RPSN bylo stanoveno na 21,88 %. Žalovaný měl celkem zaplatit 57 674 Kč. (viz Smlouva o kontokorentním úvěru ze dne 11. 10. 2021, Dodatek ke smlouvě o kontokorentním úvěru vedeném na účtu č. , č. účtu, , Všeobecné obchodní podmínky , Anonymizováno, , Oznámení o úrokových sazbách, Ceník pro soukromou klientelu). Z výpisů z bankovního účtu č. , č. účtu, za období od 1. 5. 2021 do 31. 10. 2021 zjistil soud příjmy a výdaje žalovaného (Výpis z účtu žalovaného). Žalovaný překročil kontokorentní limit, a čerpal peněžní prostředky ve výši 60 250,82 Kč (Výpis z účtu za období 1. 6. 2025 až 31. 7. 2025). Dne 2. 7. 2025 převedla žalobkyně pohledávku z uvedeného účtu na evidenční účet pohledávek z nepovolených debetních zůstatků, o čemž byl žalovaný vyrozuměn (Poslední výzva před podáním žaloby ze dne 3. 7. 2025). Ač vyzván, svůj dluh neuhradil (Předžalobní výzva ze dne 29. 1. 2026 vč. podacího lístku ze dne 30. 1. 2026). Dne 14. 10. 2025 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně žalobkyní uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, na základě níž byly na žalobkyni postoupeny pohledávky z předmětných smluv (viz Smlouva o postoupení pohledávek, vč. Seznamu postoupených pohledávek). Dopisem ze dne 12. 11. 2023 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky (viz Oznámení o postoupení pohledávky ze dne 12. 11. 2025 a podací lístek ze dne 13. 11. 2025).7. Na základě uvedených skutkových zjištění dospěl soud k následujícím právním závěrům ve věci:8. Podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 31. 12. 2023, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), v účinném znění, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje11. Podle § 588 odst. 1 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.12. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.13. Podle § 2993 o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.14. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.15. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tato judikatura je použitelná i v intencích nového zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zákona č. 257/2016 Sb.16. Podle rozhodnutí Krajského soudu v Praze, č. j. 27 Co 38/2021-64, krajský soud připustil, že pouze jazykový výklad právní úpravy obsažené v § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, by (zejména vzhledem k druhé větě § 87 odst. 1) mohl nasvědčovat tomu, že zákonným důsledkem porušení povinnosti poskytovatele úvěru bude relativní neplatnost smlouvy. Při výkladu a aplikaci právních předpisů pomíjet jejich účel a smysl, který není možné hledat jen ve slovech a větách toho kterého předpisu, ale je v něm třeba vždy nalézat i zásady uznávané demokratickými právními státy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. I. ÚS 523/07). Mezi tyto náleží i zásada rovnosti a s ní související zásada ochrany slabší strany, jejímž projevem je i ochrana spotřebitele, vtělená do zvláštní úpravy spotřebitelských vztahů, která usměrňuje v oblasti soukromého práva uplatnění obecné zásady autonomie vůle. Nelze současně tolerovat systematické porušování či obcházení zákona ze strany poskytovatelů jen s poukazem na zásadu pacta sunt servanda s tím, že spotřebitel přístup poskytovatele na připraveném formuláři odsouhlasil. Dle krajského soudu je nutné vyvažovat faktické nerovnosti mezi oběma smluvními stranami. Spotřebitel je skutečně slabší stranou, a je tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Nemá na rozdíl od poskytovatelů před uzavřením smlouvy znalost oboru, dostatek profesionálních zkušeností, právní poradenství, účinný marketing, ekonomickou sílu, nemá možnost stanovovat si smluvní podmínky, když smlouvy bývají uzavírány jako adhezní, apod. Současně již z podstaty věci si peněžní prostředky ze spotřebitelského úvěru nejčastěji obstarávají takové osoby, které volných peněžních prostředků zpravidla nemají mnoho nazbyt, nebo je dokonce zcela postrádají, a jejich cílem je úvěr (někdy za každou cenu) získat. Svou schopnost úvěr splácet pak subjektivně často přeceňují, a naopak podceňují rizika s jeho vzetím spojená. Také proto je zákonem povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele před uzavřením smlouvy ukládána nikoli spotřebiteli samotnému, ale poskytovateli, od něhož se očekává, že k tomuto přistoupí jakožto profesionál v daném oboru s náležitou odbornou péčí a objektivitou. Relativní neplatnost jako následek porušení právní úpravy na ochranu spotřebitele toto účinné vyvažování znemožňuje a bez prověřování úvěruschopnosti je ochrana pouze iluzorní. Tento náhled, odmítající relativní neplatnost jakožto nedostatečný nástroj ochrany spotřebitele, je dlouhodobě sdílen i judikaturou Ústavního soudu. Již v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bylo zdůrazněno, že koncepci relativní neplatnosti spotřebitelských smluv chápe Ústavní soud jako nesouladnou i s českým ústavním pořádkem, konkrétně s principy rovnosti, přiměřenosti a právní jistoty, která je neslučitelná s podstatou a účelem takové právní úpravy, jež má být projevem zásady ochrany fakticky slabší smluvní strany (spotřebitele), v soukromém právu korigující uplatnění zásady autonomie vůle (viz bod 41. citovaného rozhodnutí). Neplatnost úvěrové smlouvy pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti je dle krajského soudu i ochranou druhé smluvní strany, poskytovatele úvěru, v jehož zájmu bezesporu je, aby byl úvěr řádně splácen, aby tohoto byl zavázaný spotřebitel schopen. V neposlední řadě chrání i veškeré další potenciální věřitele úvěrovaného spotřebitele, včetně věřitelů nefinančních, před možným předlužením spotřebitele a jeho pádem do insolvence se všemi důsledky s tím souvisejícími, především pak omezením reálné možnosti uspokojení pohledávek případných dalších potenciálních věřitelů spotřebitele (viz též již shora zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018). Veřejnoprávní souvislosti porušení povinnosti poskytovatele úvěru dostatečně zjišťovat poměry spotřebitele (kdy se poskytovatel dopouští správního deliktu, pokud nepostupuje řádně) byly připomenuty i v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18. V uvedeném nálezu dokonce Ústavní soud při zdůrazněném významu a důležitosti předmětné povinnosti poskytovatele zabývat se úvěruschopností spotřebitele dospěl k závěru, že nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.17. Dle nálezu Ústavního soudu, sp. zn. IV ÚS 702/20, pokud věřitel neprověří náležitě pečlivě schopnost spotřebitele splnit v budoucnu svůj závazek, a to i kdyby mu zákon takovou povinnost zvlášť neukládal, jedná se o jednání, které je v rozporu s dobrými mravy.18. K sankcím, které nastupují v souvislosti s porušením povinnosti zkoumat úvěruschopnost, se vyjadřoval rovněž Soudní dvůr Evropské unie v rozsudku ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, přičemž uvedl následující. Soudy jsou povinny zajistit plný účinek Směrnice 2008/48/ES (dále jen „Směrnice“), kdy články 8 a 23 této Směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele dle čl. 8 Směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Jelikož pak vnitrostátní sankce spočívající v relativní neplatnosti úvěrové smlouvy nesplňují požadavky čl. 23 Směrnice, je třeba zajistit plný účinek Směrnice tím, že bude k neplatnosti smlouvy přihlédnuto i v případě, že spotřebitel neplatnost nenamítne. Dle Soudního dvora je třeba postupovat tímto způsobem též z důvodu existence nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat normy určené k jeho ochraně.19. V rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, pak Nejvyšší soud ČR uvedl, že: „Již z textu (tj. gramatického výkladu) samotného ustanovení § 87 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývá, že toto ustanovení upravuje dobu (okamžik) vrácení poskytnuté a dosud nesplacené jistiny spotřebitelského úvěru, tj. splatnost plnění vyplývajícího z neplatné úvěrové smlouvy, resp. ze smlouvy neplatné právě podle § 87 odst. 1 věty první. Vzhledem k tomu, že plnění z neplatné smlouvy bývá obecně vypořádáváno podle obecných zásad bezdůvodného obohacení (v uvedeném případě by se při absenci § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru nabízelo ustanovení § 2993 věta první ve spojení s § 2991 odst. 2 o. z.), představuje toto ustanovení speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy (systematický výklad) ... Projevem ochrany spotřebitele je pak zvláštní úprava vypořádání poskytnutých plnění z neplatné smlouvy. Důvodová zpráva k ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru uvádí, že s ohledem na fakt, že z neplatnosti smlouvy vyplývá povinnost stran vzájemně si bez zbytečného odkladu vrátit poskytnutá plnění na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení, z čehož pro spotřebitele mohou vyplývat problémy související s nutností urychleně si opatřit již utracené peníze ze spotřebitelského úvěru, stanoví se na jeho ochranu, že poskytnutou jistinu není povinen vrátit ihned, avšak v době odpovídající jeho možnostem. Spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text „v době přiměřené jeho možnostem“ míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“20. Poté, co soud věc právně zhodnotil dle citovaných zákonných ustanovení, učinil závěr o tom, že žaloba důvodná pouze částečně. Předmětný právní vztah pak posoudil dle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně poskytla žalované peněžní prostředky ve formě spotřebitelského úvěru ve smyslu ust. § 2 cit. zákona.21. Soud se předně zabýval tím, zda původní věřitel před poskytnutím úvěru řádně prověřil úvěruschopnost žalovaného.22. Soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že původní věřitel (právní předchůdkyně žalobkyně) neprověřil úvěruschopnost žalovaného řádně. V daném případě žalovaný uvedl svou měsíční mzdu, kterou žalobkyni ověřila na základě výpisu z bankovního účtu. Ačkoli měla žalobkyně k dispozici výpis z bankovního účtu, zkoumala blíže jeho pravidelné výdaje a celkovou finanční situaci. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný v žádosti uvedl své měsíční výdaje ve výši 0 Kč, nájemné 10 000 Kč. Výdaj pouze v podobě nájemného musel sám o sobě vyvolat pochybnosti o jeho správnosti a úplnosti. Za této situace bylo povinností žalobkyně tvrzené údaje dále ověřit, vyžádat si doplňující informace či podklady a reálně posoudit skutečné výdajové zatížení žalovaného. Žalobkyně však žádné další šetření v tomto směru neprovedla. Žalobkyně měla majetkové a příjmové poměry žalovaného podrobit důkladnějšímu zkoumání, a to zejména za situace, kdy z předložených bankovních výpisů byly zjevné četné rizikové transakce související s hazardními hrami. Z výpisů je patrný nejen vysoký objem plateb směrem ke společnosti , právnická osoba, , ale i opakované příjmy od společnosti , právnická osoba, . Svůj závěr proto nemohla založit pouze na zjištění výše příjmů a celkového objemu výdajů, aniž by blíže zkoumala jejich skutečnou povahu a význam pro posouzení majetkové situace žalovaného. Žalobkyně ověřila toliko existenci případného insolvenčního řízení a dále ověřila existenci jiných existujících kontraktů z databáze CCB. Posouzení úvěruschopnosti nemůže být založeno pouze na ověření příjmů a dílčí kontrole vybraných databází, ale musí zahrnovat také reálné zhodnocení výdajové stránky rozpočtu žalovaného.23. S ohledem na uvedené má soud za to, že žalobkyně nezkoumala náležitě pečlivě úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, a to jak stránku příjmovou, tak ani stránku výdajovou, proto je třeba považovat stranami uzavřenou spotřebitelskou smlouvu za neplatnou. Zároveň soud dovodil, že se v tomto případě jedná o neplatnost absolutní dle § 580 odst. 1 o.z. a § 588 odst. 1 o.z., přestože dikce zákona o spotřebitelském úvěru účinná do 28. 5. 2022 hovořila o námitce neplatnosti ze strany spotřebitele. Nicméně s ohledem na výše uvedenou judikaturu vyšších soudů je nutné dovodit absolutní neplatnost s ohledem na smysl a účel zákona o spotřebitelském úvěru. V takovém případě, bylo možno vztah mezi stranami vypořádat dle § 2993 o. z., podle kterého může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala, bylo-li plněno, aniž by tu byl platný závazek (z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy).24. Žalovaný na kontokorent čerpal prostředky ve výši 60 250,82 Kč a nevrátil ničeho. Co do příslušenství soud žalobu zamítl.25. Dále žalobkyni nevzniklo právo ani na zákonný úrok z prodlení, když žalovaný se do prodlení doposud nedostal a splatnost pohledávky žalobkyně nastane až na základě rozhodnutí soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 č. j. 33 Cdo 3675/2021 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2024 č. j. 12 Co 106/2024-71).26. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobkyni, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce po zaokrouhlení 13 090 Kč, přičemž tato částka představuje úspěch ve věci 77,46 % z jejich celkové výše 16 894,7 Kč. Celkové náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 411 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 60 250,82 Kč sestávající z částky 3 540 Kč za každý ze tří úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva a žaloba), včetně tří paušálních náhrad výdajů po 450 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 16 894,70 Kč ve výši 2 513,70 Kč.27. Lhůta k plnění byla stanovena v délce 3 dnů od právní moci rozsudku podle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř.