Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 11 764,35 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že mezi účastníky byla dne 24. 2. 2025 uzavřena Smlouva o revolvingovém spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec až do výše 48 300 Kč. Načerpané prostředky měly být spláceny v pravidelných měsíčních splátkách a konec kreditového rámce měl nastat 18. 8. 2026. V průběhu trvání úvěrového vztahu načerpal žalovaný celkovou částku 5 000 Kč, avšak nic neuhradil. Žalobkyně smlouvu z důvodu nehrazení splátek vypověděla k 25. 6. 2026. Kromě dlužné jistiny ve výši 5 000 Kč žalobkyně požadovala poplatky ve výši 99,50 Kč, 165 Kč a 25,92 Kč, smluvní úrok ve výši 6 375,11 Kč a dále úrok z prodlení. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že vycházela z lustrace žalovaného v příslušných databázích a z tvrzení žalovaného o výši jeho příjmu 35 750 Kč, který ověřila výpisem z bankovního účtu. Pro případ, že soud nebude mít dostatečné ověření úvěruschopnosti žalované za prokázané, navrhuje, aby byl její nárok soudem posouzen jako bezdůvodné obohacení.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil.3. Z provedeného dokazování dospěl soud k tomuto závěru o skutkovém stavu věci (důkazy jsou v textu kurzívou): Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 24. 2. 2025 uzavřena smlouva (elektronicky přes webové rozhraní , Anonymizováno, ; totožnost žalovaného byla ověřena přes bankovní ID), na základě které byl žalovanému poskytnut úvěrový rámec až do 48 300 Kč, přičemž žalovaný se zavázal čerpanou částku vrátit v pravidelných měsíčních splátkách; RPSN byla sjednána ve výši 2564,15 % a pevná denní úroková sazba ve výši 1,066 %; výše poplatku za vyplacení úvěru činila 1,99 % z čerpané částky (Smlouva o úvěru č. , hodnota, ze dne 24. 2. 2025, Informace pro spotřebitele, Všeobecné obchodní podmínky, Autorizace ověření totožnosti, Údaje o poskytovateli spotřebitelského úvěru, Bankovní ID výpis, předpis denních splátek). Při uzavírání smlouvy žalobkyně posuzovala úvěruschopnost žalovaného a dospěla k závěru, že je dána, neboť žalovaný má ověřený čistý měsíční příjem 35 750 Kč, pravidelné měsíční výdaje na bydlení 15 000 Kč a na splácení dosavadních půjček 2 500 Kč. (Identifikované příjmy – tabulka příjmů vyplývající z předloženého bankovního výpisu žalovaného, Výpis o posouzení úvěruschopnosti žalovaného). Z předloženého výpisu bankovního účtu žalovaného vyplývá, že v období od září 2022 do září 2023 si bral několik půjček u právnických i fyzických osob, od Úřadu práce pobíral příspěvek ve výši cca 18 900 Kč měsíčně. Žalovaný na základě této smlouvy načerpal peněžité prostředky ve výši 5 000 Kč (Přehled bankovních transakcí vyplacených spotřebiteli, Sdělení , Anonymizováno, ze dne 9. 4. 2026). Protože je řádně nesplácel, žalobkyně smlouvu ke dni 25. 6. 2025 vypověděla a vyzvala žalovaného k úhradě dlužných částek (oznámení o prodlení z 25. 6. 2025, výzva k úhradě z 8. 10. 2025 včetně podacího lístku z téhož dne).4. Po skutkovém a právním posouzení věci dospěl soud k tomuto závěru: Mezi žalobkyní a žalovaným byla dne 24. 2. 2025 uzavřena úvěrová smlouva dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), která je svou povahou spotřebitelskou smlouvou ve smyslu § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Dle § 86 cit. zákona byla žalobkyně povinna před poskytnutím úvěru žalovanému řádně posoudit jeho úvěruschopnost, a to pod sankcí absolutní neplatnosti smlouvy stanovené v § 87 odst. 1 cit. zákona. Žalobkyně této své povinnosti nedostála, úvěruschopnost žalovaného byla posuzována pouze na základě lustrace ve veřejných rejstřících, údajů uvedených žalovaným a dva roky starého výpisu z bankovního účtu, kterým nebyl prokázán příjem žalovaného ve výši 35 750 Kč, naopak z něho vyplývalo větší množství půjček. Toto prověření úvěruschopnosti žalovaného soud nepovažuje za dostatečné, neboť z něho není postaven na jisto nejen příjem žalovaného, ale ani jeho výdaje. Protože se žalobkyně nedostavila k jednání soudu, nemohl jí soud v tomto směru poučit ve smyslu § 118a zák. č. 99/1963 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).5. S ohledem na uvedené má soud za to, že žalobkyně nezkoumala náležitě pečlivě úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy, spotřebitelská smlouva ze dne 24. 2. 2025 je tak absolutně neplatná a žalovaný má povinnost vrátit žalobkyni poskytnutou jistinu jako specifické bezdůvodné obohacení dle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb.. Protože žalobkyně prokázala, že poskytla žalovanému peněžité prostředky ve výši 5 000 Kč a že žalovaný na úvěrovou smlouvu ničeho neuhradil, vyhověl soud žalobě co do částky 5 000 Kč. Co do zbytku (poplatků a smluvního úroku) soud žalobu zamítl, neboť se jedná o nároky z neplatné smlouvy. Stejně tak soud žalobu zamítl co do požadovaného úroku z prodlení, neboť vycházel z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, dle kterého se spotřebitel v případě neplatnosti úvěrové smlouvy dle § 87 zák. č. 257/2016 Sb. nemůže dostat do prodlení dříve, než soud určí splatnost jeho bezdůvodného obohacení svým rozhodnutím. Při stanovení splatnosti soud vycházel v souladu s § 87 zák. č. 257/2016 Sb. z možností žalovaného a dospěl k závěru, že v možnostech žalovaného je bezdůvodné obohacení splatit v běžné pariční lhůtě 3 dnů dle § 160 o. s. ř., neboť žalovaný netvrdil ani neprokázal opak. Teprve marným uplynutím stanovené lhůty se žalovaný dostane do prodlení.6. Závěrem soud konstatuje, že i kdyby žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalovaného, shledal by soud úvěrovou smlouvu neplatnou pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 a § 588 o. z., neboť denní úroková sazba ve výši 1,016 % (v přepočtu roční 370 %) je mnohonásobně vyšší oproti průměrné roční úrokové sazbě poskytované u úvěrů domácností na spotřebu v únoru 2025 bankami, která činila 6,9 % ročně (ustálená judikatura připouští dvojnásobnou, výjimečně trojnásobnou roční úrokovou sazbu). Takovémuto jednání podnikatelů, kterým zneužívají své silnější postavení na úkor spotřebitele k vynucení v podstatě lichevních úroků není možné poskytnout ochranu. Protože ujednání o úrocích je podstatnou náležitostí smlouvy o úvěru, jak vyplývá z § 2395 o. z., nelze tuto část od úvěrové smlouvy oddělit ve smyslu § 576 o. z. a smlouvu je třeba považovat za neplatnou pro hrubý rozpor s dobrými mravy jako celek.7. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. tak, že žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení, neboť procesně převážně úspěšnému žalovanému náklady řízení dle obsahu spisu nevznikly.