48 C 117/2018-315 — Obvodní soud pro Prahu 4

1. Žalobkyně se žalobou podanou k soudu dne [datum] domáhala po žalovaném zaplacení částky 105 927 Kč z titulu odstupného vyplaceného žalovanému na základě výpovědi ze dne [datum], přičemž žalovaný tvrdí, že výpověď je neplatná, žalovaný tak nebyl v dobré víře ohledně vyplaceného odstupného. 2. Žalovaný nesporoval, že mu bylo žalobkyní vyplaceno předmětné odstupné, a uvedl, že výpověď zpochybnil u soudu, přičemž Obvodní soud pro Prahu 8 rozhodl dne [datum] pravomocným rozsudkem, č.j. 28 C 374/2015-76, tak, že výpověď je neplatná, neboť žalobkyně neprokázala splnění výpovědního důvodu. Dále žalovaný namítl, že žalobkyně je v prodlení s úhradou náhrady mzdy žalovanému za období od [datum] do [datum]. Žalovaný v podání ze dne [datum] vznesl námitku započtení, a to tak, že započítává jeho nárok na vyplacení náhrady mzdy za období od [datum] do [datum] ve výši 105 297 Kč proti nároku žalobkyně na vrácení odstupného. V témže podání žalovaný vznesl vůči žalobkyni vzájemný návrh na zaplacení náhrady mzdy za období od [datum] do [datum] ve výši 1 263 556,80 Kč hrubého. Žalovaný písemně oznámil žalobkyni, že trvá na dalším zaměstnávání podle § 69 zákoníku práce, a to vyjádřením ze dne [datum]. Výzva byla žalobkyni řádně a včas doručena, což vyplývá z razítka a podpisu zaměstnance žalobkyně [jméno] [příjmení] Lhůta bez zbytečného odkladu pro učinění oznámení je lhůtou pořádkovou. Žalobkyně neumožnila žalovanému další výkon práce, ani nedošlo k platnému skončení pracovního poměru. Žalovaný nebyl schopen práce pouze v prosinci 2018 po dobu 5 dnů z důvodu chřipky. 3. Žalobkyně namítla, že pohledávka určená žalovaným k započtení není k započtení způsobilá. Dále žalobkyně navrhla zamítnutí vzájemného návrhu žalovaného, neboť žalovaný neprokázal, že by žalobkyni písemně oznámil, že trvá na přidělování práce. Podpis a razítko na listině ze dne [datum] jsou nečitelné. Pracovní poměr skončil uplynutím výpovědní doby, přičemž žaloba byla podána až poté, oznámení tak nebylo učiněno bez zbytečného odkladu. Žalobkyně rovněž sporovala výpočet průměrného výdělku žalovaného i skutečnost, zda byla žalovanému přidělovaná v předmětném období práce. Následně připustila, že žalovanému práce přidělována nebyla. Namítla také, že žalovaný nebyl schopen vykonávat minimálně některá období v roce 2017 pracovní činnost. Žalobkyně navrhla snížení náhrady mzdy na částku 4 500 Kč měsíčně. 4. Soud I. stupně již jednou rozhodl rozsudkem ze dne 12. 2. 2020, č.j. 48 C 117/2018-154, tak, že žalobu zamítl, o vzájemném návrhu rozhodl tak, že co do částky 1 258 222,80 Kč s příslušenstvím mu vyhověl a co do částky 5 334,03 Kč s příslušenstvím jej zamítl. Soud dospěl k závěru, že jelikož došlo k neplatnému rozvázání pracovního poměru ze strany žalobkyně vůči žalovanému, neexistoval žádný právní důvod, na jehož základě by žalovaný měl nárok na výplatu odstupného, navíc s ohledem na své námitky vůči výpovědi nemohl být v dobré víře, že mu tyto finanční prostředky náleží, proto byl povinen vyplacené odstupné vrátit. Soud však dále posuzoval vznesenou námitku započtení žalovaného, přičemž dospěl k závěru, že dopisem ze dne [datum] žalovaný řádně a včas oznámil žalobkyni, že považuje výpověď ze dne [datum] za neplatnou, rovněž neshledal důvodnou námitku promlčení a námitku rozporu s dobrými mravy a zřejmého zneužití práva vznesené žalobkyní. Jelikož soud uzavřel, že žalovanému vznikl dle § 69 zákoníku práva nárok na náhradu mzdy, provedl příslušný výpočet a konstatoval, že žaloba o zaplacení částky 105 927 Kč není důvodná, neboť nárok zanikl z důvodu započtení oproti nároku žalovaného jako zaměstnance na náhradu mzdy podle § 69 zák. práce za měsíce říjen, listopad a prosinec 2015 ve výši 105 297 Kč. Rovněž vzájemný návrh žalovaného považoval soud za důvodný v části ohledně nároku na zaplacení náhrady mzdy ve výši 1 258 222,80 Kč s příslušenstvím, naopak shledal, že není důvodný v části ohledně zaplacení částky 5 334,03 Kč s úrokem z prodlení za dobu od [datum] do zaplacení, neboť zohlednil za měsíc prosinec 2018 5 dnů pracovní neschopnosti žalovaného z důvodu chřipky, kdy nemohl práci vykonávat, a zamítl po odečtení nároku ve výši 5 724 Kč žalobu co do částky 5 334,03 Kč. 5. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 16. 9. 2020, č.j. 62 Co 204/2020-210, tak, že odvolání proti výroku o částečném zamítnutí vzájemného návrhu odmítl, jinak rozsudek soudu I. potvrdil. Neshledal žalobkyní uplatněné odvolací důvody relevantními. Uvedl, že zaměstnanec žalobkyně – Ing. [jméno] [příjmení], zaměstnaný na pozici administrativního pracovníka a fakturantky, projevil ochotu provést doručení písemnosti ze dne [datum] jednateli žalobkyně, což stvrdil i způsobem zákonem aprobovaným k žádosti zaměstnance, tedy dopis žalovaného, kterým žalobkyni sděluje, že trvá na tom, aby ho žalobkyně dále zaměstnávala, byl uvedeného dne, tj. [datum] doručen. Dále konstatoval, že pokud zaměstnanec neoznámí zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání bez zbytečného odkladu tak, jak předpokládá § 69 odst. 1 zákoníku práce, pak tato skutečnost nemá za následek zánik nároku na náhradu mzdy podle tohoto zákonného ustanovení, žalovaný tak navíc učinil před koncem výpovědní doby, tedy nepochybně včas. Taktéž právní jednání žalovaného ve smyslu jednostranného započtení pohledávky žalobkyně z vyplaceného neoprávněného odstupného proti pohledávce žalovaného za žalobkyní z důvodu nevyplacené náhrady mzdy za období od 1. 10 2015 do [datum] v totožné částce 105 297 Kč shledal odvolací soud určitým a jednoznačným. Rovněž námitku promlčení neshledal důvodnou, neboť postačuje, pokud se pohledávky někdy v minulosti setkaly. Proto shledal závěr soudu I. stupně, že žaloba na zaplacení částky 105 297 Kč je nedůvodná, neboť došlo k zániku pohledávky žalobkyně započtením (§ 1989 odst. 2 o.z.), jako správný. Dále ve vztahu k vzájemnému návrhu odvolací soud uzavřel, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně splnění předpokladů uvedených v § 61 odst. 2 zák. práce má zaměstnavatel, přičemž žalobkyně řádně dané skutečnosti netvrdila ani neprokázala, neunesení břemene tvrzení a důkazního se proto promítlo v neúspěšném návrhu na snížení náhrady mzdy za období od [datum] do [datum] (další doba po uplynutí 6 měsíců). Proto nárok žalovaného na zaplacení náhrady mzdy (pracovní poměr žalovaného měl skončit [datum] a dne [datum] žalovaný žalobkyni sdělil, že trvá na dalším zaměstnání) ke dni [datum], uplatněný vzájemným návrhem, považoval za důvodný, pouze korigoval závěr o rozhodném období předcházejícím vzniku nároku na náhradu mzdy, kterým je druhé kalendářní čtvrtletí ve smyslu § 354 zák. práce (nikoliv třetí kalendářní čtvrtletí), tedy je nutno vycházet ze správně stanoveného průměrného hodinového výdělku, který určila žalobkyně právě pro toto období částkou 204,50 Kč/hod, tj. 35 098,80 Kč měsíčně. Vzájemný návrh byl tedy z hlediska požadované výše za jednotlivé kalendářní měsíce v době od [datum] do [datum] koncipován správně a to vč. podmínek splatnosti jednotlivých náhrad mzdy. 6. K dovolání žalobkyně rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 1. 6. 2021, č.j. 21 Cdo 833/2021-274, tak, rozsudek Městského soudu v Praze a rozsudek soudu I. stupně zrušil co do žalobního návrhu a co do části vzájemného návrhu, kterému bylo vyhověno, a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že závěr odvolacího soudu, že žalobce zatěžuje břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně splnění podmínek pro snížení náhrady mzdy zaměstnance ve smyslu § 69 odst. 2 zákoníku práce a že žalobce tato břemena neunesl, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Rovněž konstatoval, že závěr odvolacího soudu, že skutečnost, že zaměstnanec neoznámí zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání,„ bez zbytečného odkladu“, nemá za následek zánik nároku na náhradu mzdy, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby předmětná právní otázka byla posouzena jinak, neboť je nutno na tuto lhůtu nahlížet jako na lhůtu pořádkovou. K doručení dopisu datovaného dnem [datum], kterým měl žalovaný oznámit žalobci, že nadále trvá na svém zaměstnávání, dovolací soud připomněl, že zaměstnavatel, který se zaměstnancem neplatně rozvázal pracovní poměr výpovědí, je povinen zaměstnanci, který mu oznámil, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, umožnit pokračovat v (dosavadní) práci nebo, jestliže tak neučiní, mu poskytnout náhradu mzdy nebo platu, a to ode dne, který následuje po dni, kterým uplynula výpovědní doba, popřípadě ode dne, kdy zaměstnanec oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, učinil-li zaměstnanec takové oznámení zaměstnavateli až po uplynutí výpovědní doby. Právní účinky písemného oznámení zaměstnance, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel po neplatném rozvázání pracovního poměru dále zaměstnával, nastávají dnem, v němž byla písemnost doručena druhé straně pracovního poměru – zaměstnavateli. Dopis žalovaného ze dne [datum], ve kterém žalovaný oznámil žalobci, že trvá na tom, aby ho dále