Žalobou (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu) podanou ke zdejšímu soudu dne 24. 4. 2026, ve znění jejího doplnění ze dne 31. 7. 2026, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 63 151,54 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení. Argumentovala tím, že mezi žalobkyní jako úvěrujícím a žalovaným jako úvěrovaným byla uzavřena dne 6. 11. 2023 Smlouva o kontokorentním úvěru č. , č. účtu, (dále jen „smlouva“). Na základě smlouvy byl žalovaný oprávněn čerpat finanční prostředky až do výše sjednaného limitu, který byl stanoven na částku 60 000 Kč. Za poskytnutý úvěr na sporožirovém účtu (kontokorent) se žalovaný zavázal platit úrok ve výši 18,9 % p. a. společně s poplatky za služby spojené s vedením kontokorentu. Žalovaný se dále zavázal celý poskytnutý úvěr splatit nejpozději do jednoho roku od prvního čerpání úvěru, čímž nabude možnost kontokorent za sjednaných podmínek opět čerpat. Tuto povinnost však žalovaný porušil a nepovolený debetní zůstatek byl povinen žalobkyni neprodleně vrátit; neučinil tak však ani na výzvu žalobkyně ze dne 1. 6. 2025. Před podáním žaloby vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dlužné částky předžalobní výzvou, přesto nebylo uhrazeno ničeho. Žalobkyně se tak v tomto řízení domáhá zaplacení dlužné jistiny ve výši 63 151,54 Kč (čerpané prostředky v celkové výši 193 493,20 Kč + přirostlý smluvní úrok ve výši 10 310,52 Kč + poplatky ve výši 2 057,50 Kč – uhrazená částka ve výši 142 709,68) a příslušenství specifikovaného ve výroku II. tohoto rozsudku (body 2 až 4).2. K posouzení úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně uvedla, že vycházela zejména z údajů poskytnutých samotným žalovaným. Uvedený průměrný měsíční příjem ve výši 38 200 Kč žalobkyně zkontrolovala na základě příchozích transakcí na účet klienta vedeného u žalobkyně. Výdaje v žádosti žalovaný uvedl ve výši 0 Kč; žalobkyně proto stanovila životní výdaje na základě dat sdělených klientem (počet vyživovaných osob, způsob bydlení atd.) v kombinaci s interními informacemi banky, včetně využití statistických údajů a aktuálních údajů životních nákladů a normativních nákladů na bydlení na 0 Kč. Zároveň banka při výpočtu disponibilního příjmu klienta stanovila maximální hranici poměru splátkového zatížení k průměrnému příjmu. Splátkové zatížení poskytovaného úvěru bylo odhadováno na 5 000 Kč měsíčně a žalovaný splácel další dva úvěry poskytnuté žalobkyní (se splátkou 6 293 Kč a se splátkou 5 392 Kč), přestože v žádosti tvrdil splátkové zatížení ve výši 0 Kč. Nové splátkové zatížení tedy činilo celkem 16 685 Kč. Žalobkyně z insolvenčního rejstříku ověřila, že žalovaný neprochází insolvenčním řízením, dále z registru CBCB ověřila předchozí splátkovou morálku klienta a z historie v interní evidenci klientů ověřila, že klient neměl žádné negativní informace (např. záznam o podvodném jednání, o exekučním řízení atd.).3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a po celou dobu řízení zůstal nečinný.4. Soud ve věci postupoval podle § 115a) o. s. ř., neboť žalobkyně s tímto postupem souhlasila, žalovaný se k výzvě soudu, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, nevyjádřil (§ 101 odst. 4 o. s. ř.) a soud ve věci mohl rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů. Soud pro úplnost dodává, že z ustanovení § 115a) o. s. ř. nevyplývá, že by bylo možné tímto způsobem postupovat pouze v případě, kdy je možné žalobě vyhovět v celém rozsahu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soud České republiky ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009). Soudem nebylo v daném případě uzavřeno, že skutkový děj nelze z listinných důkazů postavit najisto; z provedených důkazů byl učiněn závěr o skutkovém ději. Přestože soud změnil právní kvalifikaci, jak bude níže uvedeno, nenařídil ve věci jednání a nepoučil žalobkyni podle § 118a) odst. 2 o. s. ř., neboť i při změně právní kvalifikace jsou tvrzení žalobkyně dostačující a jsou bez dalšího podkladem pro věcné rozhodnutí, tedy na jejich základě soud může dospět k závěru o tom, zda žalobě vyhoví nebo ji zamítne. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ust. § 118a) odst. 2 o. s. ř dopadá pouze na případy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkovi prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto.5. Soud ze Smlouvy o kontokorentním úvěru zjistil, že žalobkyně jako úvěrující poskytla žalovanému jako úvěrovanému možnost čerpat kontokorentní úvěr až do limitu 60 000 Kč (citovaná smlouva). Vzhledem k datu uzavření smlouvy o úvěru na projednávanou věc dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „z. s. ú.“), soud proto nejdříve posuzoval, zda žalobkyně splnila svoji základní povinnost vyplývající ze zákona o spotřebitelském úvěru, tedy zda řádně posuzovala úvěruschopnost žalovaného.6. Podle § 3 odst. 1 písm. c) z. s. ú. se pro účely tohoto zákona rozumí posouzením úvěruschopnosti spotřebitele posouzení jeho schopnosti splácet spotřebitelský úvěr.7. Podle § 86 odst. 1 z. s. ú. poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle § 86 odst. 2 z. s. ú. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje schopnost spotřebitele plnit povinnosti sjednané ve smlouvě, zejména splácet sjednané splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů a dalších údajů o finanční a ekonomické situaci spotřebitele, jako jsou údaje o jeho majetku a závazcích a o způsobu plnění dosavadních dluhů.9. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná, přičemž soud podle druhé věty citovaného ustanovení k neplatnosti přihlédne i bez návrhu.10. Podle důvodové zprávy k citovaným ustanovením je poskytovatel povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí; toto posouzení přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba ke splácení úvěru. V opačném případě je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.11. V dané souvislosti je namístě odkázat na obsah nálezu Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 4129/18, podle něhož součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným žadatelem, ale sám tyto údaje prověří (případně si je nechá od žadatele doložit). Obdobné závěry konstantně zastává i Nejvyšší soud, podle kterého nelze vycházet pouze ze souhrnných či dílčích údajů o příjmech, o nákladech a o výdajích uvedených žadatelem o úvěr v žádosti, aniž by poskytovatel úvěru tyto údaje jakkoliv ověřoval. Bez ověření údajů o příjmech a o skutečných nákladech žadatele a o výdajích (všech) osob žijících s ním ve společné domácnosti (včetně doložení jejich výše) lze těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatele a posoudit jeho schopnost splácet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1017/2024). Z citovaného rozhodnutí též plyne, že odpovědnost za zjištění úplných, přesných a pravdivých údajů nezbytných pro posouzení schopnosti spotřebitele je na straně věřitele; pokud žadatel blíže nevyčíslí své příjmy a výdaje, nelze tyto údaje nahradit fiktivními údaji zjištěnými ze statistických modelů či využitím interních a externích datových zdrojů.12. Žalobkyně k výzvě soudu v podání ze dne 31. 7. 2026 uvedla, že v rámci posouzení úvěruschopnosti žalovaného ověřovala příjmy žalovaného na základě příchozích transakcí na účet žalovaného. Tyto výpisy (za období předcházející poskytnutí úvěru) soudu předloženy nebyly, stejně jako soudu nebyly předloženy důkazy o nahlédnutí do žalobkyní uvedených registrů a databází, ačkoliv je zákonem dána povinnost poskytovatele úvěru podle § 78 z. s. ú. všechny dokumenty týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele uchovávat po dobu nejméně 5 let ode dne zániku právního vztahu. Soud žalobkyni k jejich předložení v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení nevyzýval, neboť ani ověření příjmů žalovaného by nezměnilo závěr o (ne)dostatečnosti zkoumání úvěruschopnosti, jak bude rozvedeno níže.13. Ke svým výdajům žalovaný uvedl částku 0 Kč. Již tímto krokem musel být žalobkyni zřejmý nesoulad, stejně jako v případě žalovaným uvedeného splátkového zatížení a o to důsledněji měla výdaje žalovaného prověřit. Žalobkyně však na zjišťování individuálních výdajů žalovaného rezignovala a nahradila je statistickými údaji. Jak plyne z výše citovaných rozhodnutí, fiktivní údaje zjištěné ze statistických modelů mohou posloužit jako doplňující pomůcka poskytovatele úvěru při prověřování úvěruschopnosti, v žádném případě však nemohou bez dalšího nahradit individuální údaje o příjmech a výdajích žadatele. Pokud by poskytovatelé úvěru totiž vycházeli z průměrných hodnot o příjmech a výdajích, vytratil by se jakýkoliv smysl ochrany spotřebitele při poskytování úvěrů, neboť průměrná osoba na úvěr zpravidla dosáhne; účelem ochrany však je předejít těm individuálním případům, které se průměru vymykají a jejichž osobní a majetkové poměry neumožňují daný úvěr čerpat, čímž není chráněn jen samotný spotřebitel, ale společnost jako celek. Zdejšímu soudu je navíc z úřední činnosti známo, že poskytovatelé úvěrů nevycházejí ani z průměrných hodnot, nýbrž výdaje nahrazují kombinací životního minima a normativních nákladů na bydlení, jak žalobkyně sama v podání uvádí. Smyslem uvedených hodnot však není stanovit obvyklé výdaje jednotlivých osob, nýbrž vymezit referenční údaje sloužící k posouzení a řešení tíživé sociální situace obyvatel, zejména jako podklad pro výpočet a poskytování dávek v systému pomoci v hmotné nouzi a státní sociální podpory. Využití těchto hodnot tak nemůže z povahy mít při stanovení výdajů žádnou relevanci (k obdobnému závěru srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2024, č. j. 28 Co 213/2024-72, či ze dne 21. 11. 2025, č. j. 27 Co 251/2025-124). Žalobkyně přitom měla k dispozici údaje o výdajích žalovaného, když pro žalovaného vedla běžný účet. Nelze přehlédnout, že sama žalobkyně i při využití statistických údajů určila výdaje žalovaného na částku 0 Kč, jak sama uvádí ve svém podání ze dne 31. 7. 2026.14. Na závěrech soudu nemění ničeho žalobkyní uváděná judikatura, jejíž citované pasáže jsou povětšinou vytržené z kontextu. Tak např. k rozsudku Soudního dvora Evropské Unie ve věci C449/13 (CA Consumer Finance SA proti Ingrid Bakkaus) žalobkyně uvádí, že „směrnice neukládá poskytovatelům úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu pravdivosti informací poskytnutých spotřebitelem“. Cílem tohoto sdělení je vyjádřit, že poskytovatel úvěru není povinen automaticky a podrobně ověřovat každý jednotlivý údaj, který mu spotřebitel sdělí. Na druhé straně však SDEU zdůrazňuje, že úvěruschopnost musí být posouzena na základě dostatečných a podložených informací; nepostačují pouhá ničím nepodložená tvrzení spotřebitele. Pokud nejsou dostatečná ničím nepodložená tvrzení spotřebitele, o to spíše nemohou být dostačující jeho zcela zjevně nepravdivá tvrzení, která jsou poskytovatelem následně nahrazena (nerelevantními) statistickými údaji.15. Soud neshledává relevantním ani odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023. Uvedené rozhodnutí bylo založeno na zcela odlišných skutkových okolnostech, než které byly zjištěny v projednávané věci. Ve zmíněném případu řešeném Nejvyšším soudem byl poskytnutý spotřebitelský úvěr zcela splacen a teprve následně se právní nástupkyně spotřebitele domáhala zaplacení rozdílu mezi celkovou splacenou částkou a částkou poskytnutou spotřebiteli z důvodu tvrzené neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru pro nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele. V projednávané věci však žalovaný úvěr nesplatil (srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2025, č. j. 62 Co 98/2025145, rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 2. 2025, č. j. 30 Co 342/2024-314, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 8. 2024, č. j. 15 Co 150/2024-70). Závěry uvedené v citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu lze navíc považovat s ohledem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. C-755/22, za překonané (srov. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2024, č. j. 27 Co 184/2024, rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2026, č. j. 27 Co 318/2025-91).16. Důkazní břemeno ohledně prokázání řádného posouzení úvěruschopnosti nese poskytovatel úvěru, tedy žalobkyně (srov. rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. C-449/13; rozsudek Nejvyššího soudu 9. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2981/2022).17. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele, osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 11. 1. 2024, sp. zn. C-755/22).18. Na základě výše uvedeného soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost stanovenou jí zákonem spočívající v řádném ověření úvěruschopnosti spotřebitele.19. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou z. s. ú., je smlouva neplatná a spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.20. S ohledem na neplatnost smlouvy pro porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele podle § 86 z. s. ú. soud omezil další dokazování pouze pro účely zjištění výše bezdůvodného obohacení.21. Z dodaného přehledu čerpaných částek a výpisů z účtu má soud za prokázané, že žalovaný na kontokorentním úvěru čerpal celkem 193 493,20 Kč (přehled čerpaných částek a výpisy z účtu za období od 1. 6. 2024 do 30. 6. 2025).22. Dopisem ze dne 26. 2. 2026 vyzvala právní zástupkyně žalobkyně žalovaného k zaplacení dlužné částky 75 257,88 Kč z titulu úvěrové smlouvy č. , hodnota, (Výzva k úhradě dluhu ze dne 26. 2. 2026, poštovní podací arch). Další listinné důkazy předložené žalobkyní soud pro nadbytečnost neprovedl.23. Podle § 87 odst. 1 z. s. ú. poskytne-li poskytovatel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou z. s. ú., je smlouva neplatná a spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalobkyně sama sdělila, že žalovaný na úvěr uhradil celkem 89 419,85 Kč; vzhledem k tomu, že žalovaný netvrdil, že by zaplatil žalobkyni více, dospěl soud k závěru, že dlužná výše jistiny činí 50 783,52 Kč (193 493,20 Kč – 142 709,68 Kč).24. Co do dalších nároků požadovaných žalobkyní soud žalobu zamítl (výrok II.), neboť dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná pro porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele. V daném případě má věřitel právo na zaplacení nesplacené jistiny v nové lhůtě splatnosti. Nárok na zákonné úroky z prodlení mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny v době podle § 87 odst. 1 z. s. ú., tj. ve lhůtě, kterou si strany dohodnou a není-li takové dohody, pak ve lhůtě určené soudem. Ukládá-li tedy soud spotřebiteli povinnost vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem v souladu s § 87 odst. 1 věta třetí z. s. ú., nastává povinnost plnit dluh až vyhlášením rozsudku, resp. ve lhůtě stanovené rozhodnutím soudu. Z tohoto důvodu se žalovaný dosud v prodlení s plněním dluhu neocitl a nárok žalobkyně na zaplacení zákonného úroku z prodlení důvodný dán není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021-262, rozsudek Městského soudu v Praze dne 15. 10. 2025, č. j. 72 Co 260/2025-75).25. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř., podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů. Při posouzení procesního úspěchu účastníků ve věci soud zohlednil, že žalobkyně byla procesně úspěšná co do částky 50 783,52 Kč, neúspěšná co do částky 34 500,75 Kč; její procesní úspěch ve věci tedy představuje 19,10 % požadovaného plnění (59,55 % − 40,45 %). Pro úplnost soud uvádí, že při posouzení procesního úspěchu účastníků ve věci zohlednil v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08 kromě samotné pohledávky i její příslušenství, které kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku.26. Náklady řízení jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 527 Kč, odměnou za zastupování žalobkyně advokátem podle § 7 bod 3 vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. ve výši 4 428,6 Kč za jeden právní úkon, za 3 úkony tedy 13 285,8 Kč a 3 paušálními částkami náhrady po 544,5 Kč jako náhradou advokátových výdajů za 3 úkony právní služby ve výši 1 633,5 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby, zaslání předžalobní výzvy podle § 11 odst. 1 písm. a/, d/ vyhl. č. 177/1996 Sb.), a to včetně příslušné 21% DPH. V souhrnu tvoří náklady řízení částku 17 446,3 Kč. Přihlížeje k procesnímu úspěchu žalobkyně ve výši 19,10 %, uložil soud žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 3 332 Kč. Pro úplnost soud uvádí, že žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení za doplnění žaloby k výzvě soudu ze dne 31. 7. 2026, neboť tvrzení a důkazy v doplnění žaloby uvedená měly být součástí bezvadně podané žaloby. Podle § 149 odst. 1 o.s.ř. je žalovaný povinen zaplatit náhradu nákladů řízení k rukám zástupkyně žalobkyně.27. Třídenní lhůta k plnění plynoucí od právní moci rozsudku, a to jak ve věci samé, tak ohledně náhrady nákladů řízení, byla stanovena podle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř.