34 C 305/2019-113 — Okresní soud Plzeň-město

1. Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 94 614 Kč s příslušenstvím rozepsaným ve výrocích. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná pro ni pracovala jako dispečerka, která dne 9. 12. 2016 vybrala od kurýrů hotovost ve výši 94 614 Kč, tuto hotovost však úmyslně nevložila na účet společnosti či do její pokladny, jak byla povinna, ale ponechala si ji pro sebe a poté ji utratila. Následně svůj dluh vůči žalobkyni uznala a zavázala se jej uhradit nejpozději do 31. 12. 2016. Skutečné důvody, proč žalovaná dne 9. 12. 2016 nevložila peníze na účet žalobkyně, žalobkyni nejsou známy; při sepisování uznání dluhu žalovaná uvedla, že příslušnou částku ztratila. Kdyby však peníze pouze ztratila, jak původně tvrdila, nahlásila by ztrátu PČR a neuznávala by dluh; jelikož se zachovala opačně, dovozuje žalobkyně, že žalovaná škodu způsobila úmyslně. Žalovaná uznaný dluh nezaplatila ani po písemné výzvě žalobkyně. 2. Žalovaná se žalobou nesouhlasila. Svou obranu proti ní postavila na námitce, že uznání dluhu není určité, neboť z něho není patrné, jaký je důvod vzniku dluhu. V listině je totiž současně uvedeno, že žalovaná je povinna vrátit určitou částku a to z titulu náhrady škody, což je protichůdné a neurčité; neurčitá je též volba práva sjednaná v čl. 3 odst. 1 uznání dluhu, kde je uvedeno, že uznání se řídí zákonem č. 89/2012 Sb. obchodní zákoník. Žalobkyně netvrdila a neprokázala, že žalovaná měla jako zaměstnankyně žalobkyně uzavřenou dohodu o odpovědnosti k ochraně hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování a žalovaná neměla k uznání dluhu vůči žalobkyni žádný důvod. Nejsou žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro snížení náhrady škody, neboť škoda žalobkyni nevznikla; žádné takové důvody žalovaná nespatřuje ani in eventum, že by měl soud za to, že škoda vznikla. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. 3. Soud vzal za prokázané, že žalovaná dne 15. 12. 2016 v písemné formě prohlásila, že uznává dluh z důvodu náhrady škody, kterou způsobila dne 9. 12. 2016 tím, že v postavení zaměstnankyně žalobkyně na pracovním místě dispečerky vybrala od kurýrů dobírkovou hotovost v celkové výši 94 614 Kč. Tuto hotovost neuložila na účet žalobkyně, ač to bylo její povinností, ponechala si jí u sebe, ze zaměstnání odešla a následně tuto hotovost ztratila, a to do výše 94 614 Kč a zavázala se jej zaplatit v náhradní lhůtě do 31. 12. 2016. Žalovaná pracovala pro žalobkyni na dohodu o provedení práce uzavřenou na období od 14. 11. 2016 do 13. 11. 2017. Za vykonanou práci ji náležela odměna ve výši 10 000 Kč měsíčně splatná do 15. dne následujícího měsíce. Žalobkyně dne 1. 7. 2019 vyzvala žalovanou k úhradě žalované sumy a upozornila ji, že nebude-li dobrovolně zaplacena, obrátí se na soud se žalobou. 4. Skutečnost, že žalovaná uznala dluh co do shora uvedeného důvodu a výše je prokázána písemným uznáním dluhu na č. l. 6. V této souvislosti je třeba poukázat, že podpis žalované na uznání dluhu odpovídá podpisu, jaký žalovaná připojila k dohodě o provedení práce ze dne 14. 11. 2016 na č. l. 47. Pokud jde o pravost podpisu žalované, v dalším řízení nevyplynulo nic nového (srov. 4. odstavec odůvodnění usnesení Krajského soudu v Plzni na č. l. 85), kdy soud v tomto ohledu odkazuje na své závěry z prvního rozsudku. Ze zmíněné dohody o provedení práce vyplývá též to, že žalovaná se dohodla se žalobkyní, že pro ni bude pracovat jako dispečerka od 14. 11. 2016 do 13. 11. 2017 za měsíční odměnu ve výši 10 000 Kč splatnou 15. dne následujícího měsíce. Vyzvání žalobkyně k dobrovolné úhradě žalovaného dluhu je prokázáno dopisem ze dne 1. 7. 2019 na č. l. 5, jeho podání k poštovní přepravě a dodání žalované je prokázáno podacím lístkem a dodejkou na č. l. 4. 5. Naproti tomu soud nevzal za prokázané, že by žalovaná způsobila žalobkyni škodu úmyslně. Ze žalobních tvrzení se podává že, žalovaná tvrdila žalobkyni, že peněžní prostředky vybrané od kurýrů ztratila - takto je to zaneseno i v uznání dluhu. Žalobkyně na úmysl žalované usuzuje toliko z toho, že žalovaná ztrátu nenahlásila ani jí samé, ani Policii ČR. Taková úvaha je však značně spekulativní, neboť žalovaná se mohla snažit zakrýt své pochybení před žalobkyní. Taktéž šance, že by nálezce přiznal Policií ČR nález peněz ve výši cca 94 000 Kč, je velmi nízká. Měla-li by být tato spekulativní tvrzení zopakována v účastnickém výslechu jednatele žalobkyně, nebylo třeba k němu ani přistoupit, neboť je zřejmé, že jejich prokázání (že žalovaná tvrdila, že peníze ztratila, ale nic nenahlásila) by k závěru o úmyslu žalované vést nemohlo. Jelikož není známo, zda si žalovaná zmíněný finanční obnos přisvojila, nebo jej skutečně ztratila, nelze usoudit ani na to, zda žalovaná způsobila žalobkyni škodu úmyslně, či z nedbalosti. 6. V souzené věci soud rozhodoval poté, co jeho první rozsudek ze dne 20. 11. 2020 na č. l. 70 byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 1. 2021, č. j. 15 Co 6/2021-85. Ve svém prvním rozsudku soud posoudil věc podle § 2053 o. z. ve spojení s § 4 zák. práce, kdy současně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4711/2017, a dovozoval, že ohledně žalované pohledávky platila domněnka její existence a výše v době uznání, kdy nebylo ničeho tvrzeno o změně či zániku uznaného závazku v mezidobí od uznání dluhu do vyhlášení rozsudku. Jelikož opak skutečnosti stanovené domněnkou najevo nevyšel (§ 133 o. s. ř.), měl soud za to, že žalovaná pohledávka trvala v uznané výši. 7. Krajský soud v Plzni odůvodnil zrušení tohoto rozsudku tím, že soud ve svém rozsudku neřešil všechny skutkové a právní otázky, konkrétně se nezabýval výší náhrady škody, a odkázal na obsah § 257 odst. 2 a § 259 zák. práce. Obsahem uznání dluhu je také dohoda účastníků o výši škody a způsobu jejího nahrazení. Pokud dohoda o náhradě škody nerespektuje zákonný rozsah náhrady, je v části přesahující zákonnou limitaci relativně neplatná. Dle krajského soudu platí uvedené též o uznání dluhu: Je-li uznán dluh z titulu náhrady škody v excesivní výši a dlužník se dovolává relativní neplatnosti uznání dluhu pro rozpor s § 257 odst. 1 zák. práce, je věřitel povinen prokázat, že uznaný dluh z titulu náhrady škody nepřesahuje hranici stanovenou daným ustanovením (srov. 6. odstavec odůvodnění), resp. jsou splněny předpoklady pro náhradu škody v celé výši. Z toho důvodu byla žalobkyně povinna tvrdit a prokázat, zda se žalovanou uzavřela dohodu o odpovědnosti za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen vyúčtovat, nebo tvrdit a prokázat, že žalovaná způsobila škodu ve smyslu § 257 odst. 2 věty druhé zák. práce úmyslně. Závěrem poukázal na § 264 zák. práce, dle něhož z důvodů zvláštního zřetele hodných může soud výši náhrady škody přiměřeně snížit, kdy předpoklady pro moderaci výši náhrady škody má soud zkoumat z úřední povinnosti. V dalším řízení měl soud poučit žalobkyni o potřebě doplnit skutková tvrzení a důkazní návrhy ohledně existence či neexistence dohody odpovědnosti za svěřené hodnoty a v případě její neexistence o nedbalostním, či úmyslném zavinění žalované a žalovanou o tom, že svou obranu proti žalobě může postavit i na tom, že jsou splněny předpoklady pro uplatnění moderačního práva. 8. Soud, jsa vázán právním názorem Krajského soudu v Plzni, posoudil soud věc podle § 2053 o. z. ve spojení s § 4 zák. práce a současně podle § 263 odst. 2 zák. práce, neboť žalovaná v prohlášení učiněném v písemné formě uznala svůj dluh co do důvodu a výše, a proto se má za to, že její dluh v rozsahu uznání v době uznání trval, a současně uzavřela se žalobkyní dohodu o způsobu náhrady škody, kdy její součástí je výše náhrady škody požadované žalobkyní za současného dodržení písemné formy stanovené v druhé větě zmíněného ustanovení. 9. Na projevu vůle žalované není nic neurčitého. Je pravdou, že v uznání dluhu musí být dluh podle své kauzy vymezen nezaměnitelným způsobem. Protože právní posouzení je věcí soudu, pod důvodem uznání dluhu v dikci § 2053 o. z. je třeba rozumět hospodářský, nikoli právní důvod, vzniku závazku (tento požadavek je hodnotově souladný s obdobným požadavkem soudní praxe na určitost vymezení pohledávky ve smlouvě o postoupení pohledávek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009)). V souzené věci je kauza uznávaného závazku zcela jasně a nezaměnitelně vymezena v čl. 1 uznání dluhu a projev vůle žalované k jeho uznání co do důvodu a výše je jasně patrný z čl. 2 uznání dluhu. Nic na tom nemění ani to, že je v uznání uvedeno, že dlužné peníze je žalovaná povinna vrátit na místo zaplatit. Pokud žalovaná na věc nahlížela z ekonomického pohledu tak, že peníze, které jménem a na účet žalobkyně přijala a ponechala si pro vlastní potřebu, případně je ztratila, patří žalobkyni, je pochopitelné, že v uznání dluhu uvedla, že je žalobkyni povinna peníze vrátit. Nejedná se proto o rozpor, když žalovaná svou povinnost správně právně kvalifikuje jako náhradu škody. 10. K tomu lze pro úplnost uvést, že právním následkem neurčitosti právního jednání je podle § 553