Podanou žalobou se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 11 597 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. Žaloba je odůvodněna tak, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně společností , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, . a žalovaným byla dne 5. 8. 2024 uzavřena smlouva o úvěru č. , Anonymizováno, /, Anonymizováno, , Anonymizováno, ve znění jejího dodatku ze dne 3. 10. 2024, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 8 000 Kč, a to formou převodu částky na účet žalovaného realizovaného dne 5. 8. 2024. V souvislosti s poskytnutím peněžních prostředků se žalovaný ve smlouvě zavázal zaplatit žalobkyni úrok za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 236,71 Kč a poplatek za sjednání úvěru ve výši 3 360,29 Kč. Splatnost úvěru byla sjednána na den 4. 9. 2024. Žalobkyně nabyla předmětnou pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 3. 11. 2025. Žalovaný dle žalobních tvrzení nehradil na dlužnou částku ničeho.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, ačkoliv byla žalovanému v tomto řízení doručena výzva s poučením, dle něhož, pokud se žalovaný ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude soud pokládat tvrzení žalobkyně obsažená v žalobě o skutkových okolnostech týkajících se sporu za nesporná, přičemž na tomto základě může soud ve věci rozhodnout rozsudkem.3. Podle ustanovení § 115a o. s. ř. soud ve věci nenařizoval jednání a rozhodl na základě předložených listinných důkazů, ze kterých vyplývají skutečnosti, které jsou dostačující pro rozhodnutí ve věci.4. Právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným je třeba posuzovat jako smlouvu o spotřebitelském úvěru, tedy právní vztah upravený jednak § 2395 a násl. z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a dále zákonem č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který je v daném případě třeba ve vztahu k občanskému zákoníku vykládat jako lex specialis. Podle ust. § 2 odst. 1, z. č. 257/2016 je spotřebitelským úvěrem odložená platba, peněžitá zápůjčka, úvěr nebo obdobná finanční služba poskytovaná nebo zprostředkovaná spotřebiteli. Vůle stran vyplývající z předmětné smlouvy jednoznačně směřovala k uzavření smlouvy o úvěru, když žalobkyně, resp. právní předchůdkyně žalobkyně v tomto právním vztahu vystupovala v pozici podnikatele, žalovaný v pozici spotřebitele a smyslem zkoumaného vztahu bylo poskytnout žalovanému úvěr za finanční odměnu pro žalobkyni.5. Soud se v projednávané věci v souladu se zněním § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti zabýval otázkou, zda právní předchůdkyně žalobkyně coby poskytovatel úvěru posoudila dostatečným způsobem úvěruschopnost žalovaného coby spotřebitele. Při právním hodnocení otázky splnění povinnosti poskytovatele spotřebitelského úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele v souladu s právní úpravou obsaženou v § 86 z. č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru pak soud vycházel z aktuální judikatury Nejvyššího soudu obsažené v rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1819/2023 ze dne 27. 9. 2023, podle něhož smlouvu o spotřebitelském úvěru nelze považovat za neplatnou jen proto, že nebyla řádně posouzena úvěruschopnost spotřebitele; musí být postaveno najisto, že spotřebitel nebyl schopen úvěr splácet (respektive, že mu úvěr neměl být poskytnut). V souladu s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu posuzuje poskytovatel úvěru schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Za určitých okolností může zohlednit i hodnotu spotřebitelova majetku. Žalobkyně v podané žalobě tvrdila, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného z veřejných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI a NRKI. Uvedené skutkové tvrzení však žalobkyně neprokázala, současně v řízení ani netvrdila, jaké skutečnosti o žalovaném z uvedených databází zjistila. Žalobkyně pak reagovala na výzvu soudu k doplnění skutkových tvrzení podáním ze dne 24. 6. 2026, v němž uvedla, že úvěruschopnost žalovaného posoudila z veřejných registrů, zejména internetových stránek www.nebankovni-registr.cz, dále registrem CRIF, registrem exekucí na stránkách www.ispis.cz, registrem Creditinfosolutions a registrem European United Credit Bureau. Úvěruschopnost žalovaného měla být dále ověřena výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji žalovaného, kdy dle záznamu o úvěruschopnosti klienta činil příjem žalovaného 24 000 Kč a jeho výdaje 4 900 Kč. Soud tedy při hodnocení splnění povinnosti právní předchůdkyně žalobkyně vycházel z podkladů předložených žalobkyní a dospěl k závěru, že úvěryschopnost žalovaného nebyla zkoumána dostatečně, když žalobkyně neuvedla, jaké údaje o žalovaném z jednotlivých databází zjistila a především pak neuvedla, z jakých informací čerpala data vyplněná v nepodepsaném formuláři „záznam věřitele o úvěruschopnosti klienta“. Příjem žalovaného nebyl dle dostupných podkladů žalobkyni nijak doložen a výdaje žalovaného ve výši 4 900 Kč se s ohledem na obvyklé ceny energií, potravin a dalších k životu nezbytných potřeb jeví zjevně jako nepřiměřeně nízké. Pokud tedy údaje v tomto dokumentu nebyly žalobkyní jakkoliv ověřovány či vyhodnocovány,, nepovažuje soud takový postup za dostatečný. S odkazem na shora citovanou judikaturu tak z provedeného dokazování vyplývá, že na straně právní předchůdkyně žalobkyně nedošlo ke splnění povinností podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Předmětná smlouva o úvěru je tak dle ust. § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru neplatná.6. Soud nad rámec výše uvedeného rovněž dále zkoumal, zda by byla smlouva o úvěru uzavřena platně z hlediska naplnění podmínek podle § 588 z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a dospěl k závěru, že tomu tak nebylo.7. Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Podle § 588 občanského zákoníku soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.9. Podle ustanovení § 2991 odst. 1, 2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.10. Podle ust. § 588, občanského zákoníku je neplatné takové právní jednání, které se příčí dobrým mravům nebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Primárně se v případě smluvních ujednání, která jsou v rozporu s dobrými mravy, jedná o neplatnost relativní, které se musí smluvní strana dovolat. Výjimkou tvoří neplatná právní jednání, která se zjevně příčí dobrým mravům ve smyslu ust. § 588 občanského zákoníku. O této absolutní neplatnosti lze v případě posuzování smlouvy o spotřebitelském úvěru hovořit tehdy, pokud byly sjednány úroky velmi excesivní, jejichž výše se příčí dobrým mravům. V posuzovaném případě soud také zdůrazňuje ust. § 76 odst. 1, z. č. 257/2016 Sb., podle kterého má žalobkyně jako poskytovatel spotřebitelského úvěru povinnost jednat se žalovaným čestně, transparentně a při zohlednění jejích práv a zájmů. Jednání v rozporu s touto povinností žalobkyně je podle názoru soudu jednáním narušujícím veřejný pořádek. Ve smlouvě je sice uvedeno, že jistina úvěru ve výši 8 000 Kč se úročí úrokem ve výši 236,71 Kč za celou dobu trvání smlouvy, ale zároveň je ujednáno i žalobkyní tvrzeno, že žalovaný měl za zpracování a doručení úvěru ve výši 8 000 Kč uhradit dále poplatek ve výši 3 360,29 Kč. Tento poplatek nelze chápat jinak než jako úrok, protože se jedná o cenu peněz zapůjčených žalovanému žalobkyní v rámci její podnikatelské činnosti. Jde tedy o zisk poskytovatele úvěru. Úrok se započtením „poplatku“ by činil 3 597 Kč za 30 dnů. Roční úrok by tak činil téměř 547% ročně. To je sazba zjevně nepřiměřená a dobrým mravům se příčící, když v době uzavírání smlouvy činil obvyklý úrok u spotřebitelského úvěru 9,02 % jak soud zjistil z výpisu ČNB – systému časových řad ARAD dostupného na webových stránkách ČNB. Kromě toho uvedla právní předchůdkyně žalobkyně žalovaného při sjednávání smlouvy o úvěru v omyl, když tvrdila, že úvěr je úročen pouze celkovou částkou 236,71 Kč, ačkoli za její poskytnutí žádá poplatek představující skrytý úrok ve výši podstatně vyšší. Jednání, jímž poskytovatel úvěru skutečnou výši úroku ve smlouvě maskuje jako poplatky, je za hranicí dobrých mravů jakož i veřejného pořádku.11. Ze základních obsahových náležitostí smlouvy o úvěru je zřejmé, že úročení je podstatnou náležitostí daného závazku, ujednání o úrocích proto nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, neboť jeho pojmovým znakem je ujednání o úrocích a nelze tak posuzovat, zda je alespoň část smlouvy platná. Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR jedná v souladu s dobrými mravy ten věřitel (úvěrující), který poskytuje přiměřený úrok. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně převyšuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů či půjček (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Odo 234/2005). Soud v této souvislosti zmiňuje např. závěry Krajského soudu v Plzni obsažené v rozhodnutí č.j. 25 Co 270/2019-83, podle nichž i při respektování principu smluvní volnosti a autonomie vůle účastníky smlouvy nelze pominout, že smluvní volnost ve spotřebitelských smlouvách je korigována požadavkem nepřekročení rovnováhy vzájemných práv a povinností nepřiměřeně v neprospěch spotřebitele. Obsah daných ujednání nelze hodnotit jinak než jako nerovnováhu vzájemných práv a povinností a tato nerovnováha je tak významná a ujednání jsou tak nepřiměřená, že dochází k poškozování práv spotřebitele. Ujednání smlouvy jsou zneužívající, obecně nespravedlivá a rozporná s dobrými mravy jako systémem uznávaných pravidel slušnosti. Z tohoto úhlu hodnocení je třeba poukázat, že obecná ustanovení občanského zákoníku vyjádřená v hlavě 1 je nutné používat vždy a musí mít přednost před ostatními ustanoveními zákona. Podstatnými náležitostmi smlouvy o úvěru jsou v souladu s ustanovením § 2395 občanského zákoníku ujednání o výši poskytnutých peněžních prostředků, o povinnosti úvěrovaného tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. Pokud věřitel požaduje úrok nepřiměřený, tedy úrok sjednaný ve výši, která zásadně převyšuje úrokovou míru obvyklou v době jeho sjednání s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám požadovaných bankami při poskytování úvěru či půjček v rozhodné době, pak se nejedná o úrok sjednaný v souladu s dobrými mravy.12. Soud s ohledem na vše shora uvedené posoudil předmětnou smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou. Primárním důvodem neplatnosti je nesplnění povinnosti stanovené § 86 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, i kdyby však ke splnění této povinnosti poskytovatelem úvěru došlo, byla by smlouva neplatná z důvodu rozporu s dobrými mravy. Pro rozhodnutí v otázce dobrých mravů je klíčové, že získání vysoké odměny za půjčení peněžních prostředků ve formě úroků a dosažení zisku prostřednictvím dalších smluvních ujednání je podstatou a základem sjednaného obchodu a právní předchůdkyně žalobkyně by předmětnou částku žalovanému nepůjčila a smlouvu by neuzavřela, pokud by žalovaný na její podmínky nepřistoupil. Právní předchůdkyně žalobkyně navíc uvedla žalovaného v omyl ohledně výše úroku, který skryla do různých poplatků, jak je uvedeno výše. Z tohoto pohledu je třeba smlouvu hodnotit jako celek a jednotlivá ujednání posuzované smlouvy nelze od sebe oddělovat.13. Jelikož soud dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovaným je absolutně neplatnou ve smyslu ustanovení § 588 občanského zákoníku, posoudil panující vztah mezi účastníky řízení podle předpisů o bezdůvodném obohacení, konkrétně § 2991 a n. občanského zákoníku. V řízení pak bylo prokázáno, že ze strany právní předchůdkyně žalobkyně byla žalovanému poskytnuta částka 8 000 Kč, přičemž žalobkyně uvedla, že žalovaný na dluh neuhradil ničeho. Soud proto dospěl k závěru, že žalovaný je povinen vrátit žalobkyni bezdůvodné obohacení ve výši 8 000Kč. Žalobkyně fakticky vyzvala žalovaného k vrácení finančních prostředků oznámením o postoupení pohledávky ze dne 3. 12. 2025, kde byl žalovaný vyzván k vrácení dlužné částky do 3 dnů od doručení oznámení. Z přiloženého podacího archu bylo zjištěno, že oznámení bylo podáno k poštovní přepravě dne 5. 12. 2025. Podle § 573 o. z. se oznámení dostalo do sféry žalované dnem 8. 12. 2025 a do 3 dnů od tohoto data měl žalovaný žalobkyni vrátit peněžní prostředky, tedy do 11. 12. 2025. Jelikož tak žalovaný neučinil, dostal se od 12. 12. 2025 do prodlení s plněním svého peněžitého závazku a žalobkyni proto vzniklo právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení podle § 1970 o. z. ve výši určené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Lhůta k plnění dle výroku I. tohoto rozsudku byla v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.14. Ve zbytku přesahujícím shora uvedené vyčíslení bezdůvodného obohacení soud žalobu zamítl jako nedůvodnou (výrok II).15. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř., podle něhož náleží náklady řízení podle poměru úspěchu k neúspěchu ve sporu, případně je možné vyslovit, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu 69% a neúspěšná v rozsahu 31%. Po odečtení těchto dvou hodnot tak má žalobkyně právo na náhradu nákladů řízení v rozsahu 38%. Náklady řízení žalobkyně jsou tvořeny náklady zastoupení ustanoveným advokátem, kterému náleží odměna dle vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, a to za tři úkony právní služby po 400 Kč (výzva k plnění, příprava a převzetí věci, sepis žaloby) v souladu s § 14b odst. 1 advokátního tarifu, náhradou hotových výdajů advokáta za tři zmíněné úkony právní služby po 100 Kč podle § 14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu, DPH ve výši 21 % z obou zmíněných částek a zaplaceným soudním poplatkem 1 000 Kč. Celkem tak náklady žalobkyně představují částku 2 815 Kč, z níž pak 38% činí 1 069,70 Kč, které musí žalovaný uhradit žalobkyni. Lhůta k plnění dle výroku III. tohoto rozsudku byla v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. stanovena v délce tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.