16 C 221/2021-25 — Okresní soud v Přerově

1. Odůvodnění tohoto rozsudku vychází z ustanovení § 157 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”). 2. Předmětem řízení je spor o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, kterou podle skutkových tvrzení dluží žalovaná žalobci na základě smlouvy o úvěru ze dne [datum] [číslo] uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce společností [právnická osoba] (dále jen právní předchůdce nebo žalobce) a žalovanou, na jejímž základě poskytl předchůdce žalobce žalované částku ve výši [částka], jíž se žalovaná zavázala věřiteli vrátit spolu se souhrnným poplatkem [částka] K, celkem částku [částka] v 58 týdenních splátkách po [částka] ([částka] měsíčně). Žalovaná své závazky nesplnila a žalobci uhradila pouze částku [částka]. Žalobce se domáhá úhrady dlužné jistiny ve výši [částka] a neuhrazeného souhrnného poplatku ve výši [částka] spolu s příslušenstvím. Smlouvou ze dne [datum] postoupil právní předchůdce žalobce spornou pohledávku na žalobce. Žalovaná přes výzvy a předžalobní upomínku dlužnou částku dosud žalobci neuhradila. 3. Žalovaná se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřila, zůstala v řízení zcela pasivní, neplnila své procesní povinnosti ve smyslu § 101 odst. 1 o.s.ř. (tvrdit významné skutečnosti důležité pro rozhodnutí a plnit důkazní a jiné povinnosti) a tvrzený nárok žalobce ani jeho výši vůbec nezpochybňovala ani nerozporovala. 4. Soud v projednávané věci rozhodoval podle § 115a o.s.ř. bez nařízení jednání, neboť věc bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů a účastníci řízení neměli proti tomuto postupu soudu námitky. 5. Soud učinil následující závěr o skutkovém stavu věci. Žalobce žádnými věrohodnými důkazy neprokázal, že před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne [datum] s odbornou péčí zjišťoval, ověřoval a posuzoval příjmové a výdajové poměry žalované a její schopnost případně poskytnutý úvěr nebo zápůjčku žalobci vrátit (dále jen úvěruschopnost žalované). Tato povinnost byla věřiteli uložena ustanovením § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. pod sankcí absolutní neplatnosti smlouvy podle § 87 odst. 1 cit. zákona. Břemeno tvrzení i důkazní k prokázání úvěruschopnosti žalované leželo na žalobci. K prokázání provádění úvěruschopnosti žalované předložil žalobce pouze smlouvu a kartu zákazníka ze dne [datum]. Z těchto podkladů však pravdivost tvrzení žalobce o údajném provádění úvěruschopnosti žalované nevyplývá. Ze smlouvy o úvěru je pouze zřejmé, že se mělo jednat o tzv. OBN, t.j. obnovenou smlouvu. Původní podmínky smlouvy nejsou ale uvedeny. Z karty zákazníka je dále zřejmé, že žalovaná měla údajně mít z pracovního poměru čistý příjem ve výši [částka], nelze z ní však zjistit, za jaké konkrétní období ani z jakých konkrétních smluv tento údaj žalobce ověřoval. Žalovaná měla mít dále výdaje na nájemní bydlení ve výši [částka] a na osobní výdaje, t.j. na vlastní živobytí, ve výši [částka] Ani tyto údaje nejsou ale ničím konkrétně podloženy. Další výdaje na jízdné do zaměstnání, za internet, televizi ani za mobil apod. již nemá, což jsou informace zcela nevěrohodné, neboť internetové služby i mobilní operátoři neposkytují své služby zdarma. Shrnuto a podtrženo, údaje v kartě žalované nejsou konkretizovány ani ničím podloženy a jsou zjevně nevěrohodné. Nekonkrétní, neúplné a nepodložené údaje v zákaznické kartě nejsou ověřitelné a tudíž nejsou věrohodné. Smlouva o spotřebitelském úvěru je tudíž absolutně neplatná podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a na základě neplatné smlouvy nelze žalobci uplatněné nároky přiznat. 6. Sporná smlouva ze dne [datum] je rovněž absolutně neplatná jako celek pro nepřiměřeně vysoký souhrnný poplatek ve výši [částka] (z jistiny [částka]), který představuje 74 % z jistiny úvěru, ostatně tak jako v dalších obdobných sporech žalobce vůči svým dlužícím klientům. Tyto souhrnné poplatky nemají jakékoliv ekonomické opodstatnění a jejich výše byla stanovena procentuálně pouze z výše poskytované částky. Nepřiměřeně vysoké poplatky jsou v rozporu s dobrými mravy, žalobce jimi obchází ustanovení § 2395 o.z. o odměně za poskytnutí úvěru v podobě úroků, a bez těchto nepřiměřeně vysokých souhrnných poplatků by žalobce žalované finanční prostředky vůbec neposkytl a smlouvu neuzavřel, což má za důsledek absolutní neplatnost celé smlouvy o zápůjčce také podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1 a 2, § 576 a § 580 o.z., k níž musí soud přihlížet z úřední povinnosti podle § 588 o.z. 7. Plnění, které si smluvní strany mezi sebou poskytly, pak představují plnění bez platných závazků, které si musí smluvní strany podle § [číslo] odst. 1 a 2 a § 2993 o.z. vzájemně vrátit. V řízení bylo prokázáno, že na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru poskytl žalobce žalované částku [částka] a že žalovaná vrátila předchůdci žalobce potažmo žalobci celkem částku [částka], tedy o částku [částka] více, než byla její povinnost. 8. Soud provedl zaúčtování vzájemných plnění z úřední povinnosti. Při rozhodování o rozsahu vzájemného plnění obou účastníků soud totiž vyšel ze základních principů, na nichž stojí občanský zákoník, a to z § 2 odst. 1 o. z. (podle něhož musí být každé ustanovení o. z. vykládáno jenom ve shodě s LZPS, s ústavním pořádkem a se zásadami, na nichž spočívá tento zákon), dále z principu poctivosti podle § 3 odst. 2 písm. c) o.z. (podle něhož nikdo nesmí bezdůvodně těžit z vlastní neschopnosti k újmě druhých), z principu odborných znalostí podle § 4 odst. 2 a § 5 odst. 1, k němuž se žalobce přihlásil, z principu podle § 6 odst. 2 o. z. (podle něhož nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu nebo stavu, který vyvolal a je neakceptovatelné, aby se soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů) a ze zásad na ochranu spotřebitelů o ochraně spotřebitele jako slabší strany (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2063/17 ze dne [datum], nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne [datum], III. ÚS 4084/12 ze dne [datum]). Soud se ztotožnil se zcela přesvědčivými názory vyslovenými v rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13.4.2021, č.j. 15 Co 78/2021-91, na něž pro stručnost odkazuje. 9. Absolutní neplatnost sporné spotřebitelské úvěrové smlouvy způsobil žalobce tím, že svým buď hrubě nedbalým přístupem, nebo také záměrně, nerespektoval zákonem mu uložené povinnost prověřovat úvěruschopnost spotřebitele, která měla právě takovým případům neplacení předejít. Pokud by žalobce řádně uloženou povinnost splnil, nemohl by žalované jako spotřebiteli úvěr vůbec poskytnout. Další důvod pro absolutní neplatnost sporné smlouvy způsobil samotný žalobce svojí hamižností, když úmyslně, za účelem dosažení maximálních zisků, vložil do textu smlouvy ujednání o nepřiměřeně vysokém souhrnném poplatku z jistiny zápůjček. Z úřední činnosti je soudu známo, že se jedná o běžné nepoctivé obchodní praktiky žalobce, kterými vhání své klienty do úvěrových pastí a do insolvence. Před těmito nekalými praktikami brojí jak Směrnice Evropského parlamentu a rady č. 2008/48/ES ze dne [datum], tak i zmíněná judikatura Evropského soudu, Ústavního soudu ČR i Nejvyššího soudu ČR, a tyto nepoctivé praktiky nelze žalobci tolerovat. Žalobce svým soustavným nepoctivým jednáním evidentně poškozuje práva svých klientů, v daném případě žalované. S ohledem na četnost obdobných sporů nejde přitom o výjimečné selhání žalobce, nýbrž o jeho soustavnou nepoctivou zápůjčkovou činnost. 10. Po zaúčtování vzájemných plnění žalovaná žalobci již ničeho nedluží. Soud proto žalobu podle § [číslo] odst. 1 a 2 a § 2993 o. z. jako neoprávněnou zamítl (odstavec I. výroku rozsudku). 11. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Procesně úspěšné žalované podle obsahu spisu náklady řízení nevznikly, soud proto nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků. (odstavec II. výroku rozsudku).