Žalobce navrhoval vydání rozhodnutí, podle něhož bude žalovaný povinen zaplatit mu částku 12 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení. V odůvodnění žaloby uvedl, že žalobce uzavřel se žalovaným dne 22. 9. 2025 Smlouvu o podnikatelském úvěru, na jejímž základě poskytl žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, který měl být splacen v celé výši dne 5. 10. 2025. Dle čl. 3.1 Smlouvy má žalobce nárok na poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 % za každý den čerpání úvěru, v daném případě 200 Kč denně. Celková výše poplatku za poskytnutí úvěru činí 2 800 Kč. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 2 800 Kč a z dosud nesplacené jistiny úvěru ve výši 10 000 Kč. Žalovaný dlužnou částku neuhradil, přestože byl upomínán.2. Žalovaný v odporu do platebního rozkazu uvedl, že nárok žalobce v celém rozsahu popírá. Tvrzení žalobce, že ničeho neuhradil, je v přímém rozporu se skutečným stavem. Žalovaný ve prospěch žalobce realizoval opakované platby vztahující se ke Smlouvě č. , hodnota, –, Anonymizováno, , a to ve výši minimálně 11 460 Kč. Současně před podáním žaloby písemně informoval žalobce i jeho právního zástupce o tom, že poskytnutá jistina byla z jeho strany uhrazena a další uplatňované nároky považuje za právně sporné. Uvedl, že uhradil dne 7. 10. 2025 částku 3 320 Kč, dne 21. 10. 2025 částku 2 800 Kč a dne 3. 12. 2025 částku 5 340 Kč. Dále uvedl, že u Obvodního soudu pro Prahu 3 probíhá mezi týmiž účastníky řízení pod. sp. zn. 12 C 65/2026, které se týká téhož úvěrového vztahu. Navíc tedy uhradil částku 1 460 Kč, kterou řeší právě u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 12 C 65/2026. Dále pak žalovaný uvedl, že přestože smlouva je označena jako smlouva o podnikatelském úvěru, u žalovaného je označeno IČO, pak samotná existence živnostenského oprávnění, uvedení IČO nebo použití podnikatelské datové schránky neprokazují skutečný podnikatelský účel konkrétního úvěru. Tvrdí, že prostředky nebyly čerpány v přímé a konkrétní souvislosti s jeho podnikatelskou činností a žalobce skutečný účel úvěru individuálně neověřil. S ohledem na to šlo o spotřebitelský úvěr, kdy je nutné přezkoumat splnění povinností dle § 86 a 87 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, tedy zda poskytovatel před uzavřením spotřebitelské úvěrové smlouvy důkladně posoudil úvěruschopnost spotřebitele. Žalovaný dále uvedl, že nezpochybňuje přijetí částky 10 000 Kč, přičemž žalobci uhradil celkem 11 460 Kč. S ohledem na shora uvedené má tak za to, že by žaloba měla být v plném rozsahu zamítnuta.3. Po provedeném dokazování bylo ze Smlouvy o podnikatelském úvěru č. , hodnota, –, Anonymizováno, zjištěno, že byla uzavřena mezi žalobcem a žalovaným dne 22. 9. 2025. Na základě této smlouvy se strany dohodly, že žalobce poskytne žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč na dobu trvání 14 dnů. Byl sjednán poplatek ve výši 2 % denně z nesplaceného zůstatku jistiny úvěru. Doba konečné splatnosti úvěru byla sjednána do 5. 10. 2025. Ve smlouvě je uvedeno, že úvěr je sjednáván a společností poskytován výlučně na financování podnikatelských potřeb klienta bez omezení konkrétního podnikatelského účelu úvěru. Pro případ prodlení byla ve smlouvě sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % z nesplacené jistiny denně. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalovanému byla poskytnuta částka 10 000 Kč, přičemž z potvrzení o provedené platbě bylo zjištěno, že částka 10 000 Kč byla dne 22. 9. 2025 převedena na účet , č. účtu, .4. Žalovaný své tvrzení o provedených platbách prokázal zprávou , právnická osoba, , z níž bylo z zjištěno, že z účtu žalovaného č. , č. účtu, byla na účet číslo , č. účtu, dne 7. 10. 2025 odeslána částka 3 320 Kč. Ze zprávy , právnická osoba, bylo zjištěno, že dne 21. 10. 2025 byla na účet číslo , č. účtu, odeslána částka 2 800 Kč z účtu č. , č. účtu, . Dále bylo ze zprávy , právnická osoba, zjištěno, že dne 3. 12. 2025 byla na účet č. , č. účtu, odeslána částka 5 340 Kč z účtu číslo , č. účtu, .5. Po provedeném dokazování dospěl soud k závěru, že účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a následujících občanského zákoníku. Bylo třeba posoudit, zda žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové smlouvy v pozici podnikatele v rámci své podnikatelské činnosti či v postavení spotřebitele a zda smlouva byla uzavřena platně. Spotřebitel je definován v § 419 občanského zákoníku tak, že je jím každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná. Podle § 420 odst. 1 občanského zákoníku, kdo samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku, je považován se zřetelem k této činnosti za podnikatele. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1861/2010 vyplývá, že má-li se jednat o závazkový obchodní vztah, musí jít o vztah mezi podnikateli a dále musí být při vzniku tohoto závazkového vztahu zřejmé, že se s přihlédnutím ke všem okolnostem týká jejich podnikatelské činnosti. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 23 Cdo 705/2017 vyplývá, že pro závěr, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu je v postavení spotřebitele, je rozhodující zejména účel jednání takové osoby v tomto smluvním vztahu. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo o 1685/2015 ze dne 29. 11. 2016, vyplývá, že „pro odpověď na otázku, zda fyzická osoba uzavírající smlouvu s dodavatelem je v postavení spotřebitele, je rozhodující především jednání takové osoby v konkrétním smluvním vztahu. Okolnost, že spotřebitel má podnikatelské oprávnění, je pro posouzení jeho právního postavení ve smluvním vztahu s dodavatelem irelevantní „. Ústavní soud v usnesení ze dne 8. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 1176/21 uvedl, že pro určení postavení účastníka v konkrétní smlouvě není relevantní výslovně ujednaná smluvní identifikace stran, nýbrž je třeba zkoumat faktický stav věci. Podstatné je odlišit, zda podnikající fyzická osoba jedná jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti nebo mimo tento rámec. Ústavní soud dovodil, že rovněž osoba s živnostenským oprávněním může vystupovat v daném vztahu jako spotřebitel, pokud jedná mimo rámec své podnikatelské činnosti. Souvislost půjčovaných prostředků s podnikáním nelze podle Ústavního soudu prokazovat pouze tím, že je ve smlouvě uveden údaj o sídle a identifikačním čísle podnikatele, ani tím, že smlouva „skrytě“ obsahuje ve formulářových ustanoveních blíže neurčené označení „podnikatelské účely“.6. Soud se tedy v řízení zabýval tím, zda v případě smlouvy se jedná o úvěr, který uzavíral žalovaný jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti, anebo jako spotřebitel. Žalobce je subjektem poskytující spotřebitelské úvěry. Smlouva, kterou účastníci uzavřeli, je nazvána Smlouvou o podnikatelském úvěru. Žalovaný je v ní označen datem narození, rodným číslem, adresou místa podnikání a identifikačním číslem. V článku II. bod 2.5. Smlouvy se uvádí, že úvěr je poskytován výlučně na financování podnikatelských potřeb klienta bez omezení konkrétního podnikatelského účelu úvěru. Blíže však nebyl podnikatelský účel, na který byl žalovanému úvěr ze strany žalobce poskytován, specifikován. S ohledem na citovanou judikaturu, kdy pouhé označení smluvní strany jako podnikatele ani údaj, že úvěr je poskytován pro podnikatelské účely, nepostačuje k prokázání tvrzení, že konkrétní úvěrová smlouva byla uzavírána mezi podnikateli v rámci podnikatelské činnosti dlužníka. Účel, pro který byl úvěr poskytnut, nebyl ve smlouvě žádným způsobem konkretizován, smlouva byla vyhotovená ve standardizované podobě. Žalobce jako poskytovatel úvěru se nijak nezajímal o to, v jaké oblasti žalovaný podniká a pro jaké účely žádá úvěr poskytnout. Ve smlouvě je žalovaný označen i rodným číslem a datem narození. Žalovaný tvrdil, že prostředky nebyly čerpány v přímé a konkrétní souvislosti s jeho podnikatelskou činností. Žalobce netvrdil a neprokazoval, že žalovaný při uzavírání smlouvy jednal v rámci své podnikatelské činnosti. Za situace, kdy tvrzení žalobce, že se jedná o podnikatelský úvěr, je opíráno pouze o formulaci smlouvy a o označení žalovaného ve smlouvě identifikačním číslem a místem podnikání, dospěl soud k závěru, že nebylo prokázáno, že se jedná o podnikatelský úvěr, tedy že žalovaný při jeho uzavírání vystupoval jako podnikatel v rámci své podnikatelské činnosti. Soud tak dospěl k závěru, že se jedná o spotřebitelský úvěr, na který se vztahuje zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru.7. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že se jedná o neplatnost absolutní (srovnej rozsudek Soudního dvora EU druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel). Soud se tedy zabýval tím, zda žalobce splnil povinnost stanovenou mu zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti. Žalobce netvrdil, že by posuzoval úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy a k případnému posouzení úvěruschopnosti nenavrhl žádné důkazy. Vzhledem k tomu, že se žalobce nedostavil k ústnímu jednání, nemohl být v této souvislosti poučen ze strany soudu podle § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokazovat tyto skutečnosti a označit všechny důkazy s tím, že v opačném případě se vystavuje riziku neunesení důkazního břemene a břemene tvrzení, tedy neúspěchu ve věci, když soud takové poučení zásadně poskytuje při jednání. S ohledem na to dospěl soud k závěru, že žalobce nepostupoval řádně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy, a proto shledal smlouvu o úvěru, na základě níž byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 10 000 Kč, za absolutně neplatnou.8. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti žalobce řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy absolutně neplatná, je žalovaný, jakožto spotřebitel, dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 občanského zákoníku, kdy poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, a to v nové době splatnosti. Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č.j. 33 Cdo 3675/2021–262). Vzhledem k tomu, že žalobci byla poskytnuta částka 10 000 Kč a žalovaný tvrdil a prokázal, že žalovanému zaplatil částku 11 460 Kč, když žalobce toto tvrzení žalovaného nesporoval a nezpochybňoval, nevzniklo žalovanému žádné bezdůvodné obohacení, které by byl povinen žalobci vydat, proto soud žalobu v plném rozsahu zamítl.9. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. V souladu s citovaným ustanovením by právo na náhradu nákladů řízení měl žalovaný. Vzhledem k tomu, že žalovanému žádné náklady řízení nevznikly, bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.