Žalobce navrhoval vydání rozhodnutí, podle něhož bude žalovaný povinen zaplatit mu částku 8 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení. V odůvodnění žaloby uvedl, že žalobce nabyl pohledávku za žalovaným na základě Smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené dne 23. 2. 2024 mezi společností , právnická osoba, jako postupitelem a žalobcem jako postupníkem. Původní věřitel je českou obchodní společností, jejímž předmětem podnikání je poskytování spotřebitelského úvěru. Žalobce uvedl, že požaduje žalovanou částku z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, jelikož mezi původním věřitelem a žalovaným probíhala jednání o uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru, ale uzavřenou smlouvu není žalobce schopen doložit. Původní věřitel poskytl žalovanému částku 8 000 Kč dne 28. 5. 2022, a to bankovním převodem na účet žalovaného č. , č. účtu, . V poznámkách k platbám byl uveden variabilní symbol , var. symbol, . Žalovaný se tak na úkor původního věřitele bez spravedlivého důvodu obohatil a musí žalobci vydat, oč se obohatil. Žalovaný získal majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, když mezi původním věřitelem a žalovaným nebyla uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru týkající se poskytnutí předmětných finančních prostředků. Žalovaný ke dni podání žaloby žalobci neuhradil ničeho. Žalovaný dlužnou částku neuhradil, přestože byl upomínán.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázané, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému dne 28. 5. 2022 částku 8 000 Kč, kdy tato částka byla převedena na účet žalovaného č. , č. účtu, . Dále má soud za prokázané, že uvedená částka byla právním předchůdcem žalobce žalovanému poskytnuta na základě smlouvy o úvěru, když tato skutečnost zcela jednoznačně vyplývá z Oznámení o postoupení pohledávky, kde je uvedeno, že pohledávka vznikla z titulu neuhrazeného spotřebitelského úvěru ze Smlouvy číslo , Anonymizováno, . Rovněž v poznámce u účtu, na který byla předmětná částka převedena, je uvedeno, že se jedná o půjčku. Soud tak nedospěl k závěru, že by finanční prostředky byly žalovanému poskytnuty bez právního důvodu. Finanční prostředky byly žalovanému poskytnuty na základě smlouvy o úvěru ve smyslu § 2395 a následujících občanského zákoníku. Vzhledem k tomu, že žalovaný vystupoval při uzavření úvěrové smlouvy v pozici spotřebitele, vztahuje se na předmětnou úvěrovou smlouvu rovněž zákon č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru.4. Soud se tedy nejprve zabýval tím, zda mezi právním předchůdcem žalobce a žalovaným došlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Případné porušení uvedené povinnosti zakotvené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru má za následek absolutní neplatnost smlouvy (srovnej rozsudek Soudního dvora EU druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel). Žalobce v žalobě netvrdil, jakým způsobem právní předchůdce zkoumal úvěruschopnost žalovaného, ani k tomuto nenavrhoval důkazy. Vzhledem k tomu, že se žalobce nedostavil k ústnímu jednání, nemohl být v této souvislosti poučen ze strany soudu podle § 118a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokazovat tyto skutečnosti a označit všechny důkazy s tím, že v opačném případě se vystavuje riziku neunesení důkazního břemene a břemene tvrzení, tedy neúspěchu ve věci, když soud takové poučení zásadně poskytuje při jednání. S ohledem na to dospěl soud k závěru, že právní předchůdce žalobce nepostupoval řádně při posuzování úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením předmětné smlouvy, a proto shledal smlouvu o úvěru, na základě níž byly žalovanému poskytnuty finanční prostředky ve výši 8 000 Kč za absolutně neplatnou.5. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti právního předchůdce žalobce řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy absolutně neplatná, je žalovaný, jakožto spotřebitel, dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 občanského zákoníku a žalobce tak má právo pouze na vrácení poskytnuté neuhrazené jistiny, nikoliv na úroky, poplatky či smluvní pokutu a podobně. Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021–262). Žalobce jako právní nástupce poskytovatele úvěru má tedy právo pouze na vrácení poskytnuté neuhrazené jistiny. Vzhledem k tomu, že žalovanému byla poskytnuta částka 8 000 Kč a v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný na svůj dluh cokoliv uhradil, je povinen vrátit částku 8 000 Kč. Ohledně této částky tedy soud žalobě jako důvodné vyhověl, ve zbytku byla žaloba zamítnuta.6. O povinnosti žalovaného zaplatit dlužnou částku žalobci bylo rozhodnuto podle § 1879 občanského zákoníku, když soud má za prokázané platné postoupení pohledávky.7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 citovaného ustanovení určí soud dobu dle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Soud vychází z toho, že žalovaný je v produktivním věku, současně nebyly provedeny žádné důkazy svědčící o tom, že by zdravotní stav či jiné objektivní skutečnosti znemožňovaly žalovanému možnost získávat prostředky na své potřeby prací. Vzhledem k tomu dospěl soud k závěru, že kritériím stanoveným v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy možnostem žalovaného a spravedlivému uspořádání práv účastníků, a to i s přihlédnutím k výši dlužné jistiny odpovídá možnost žalovaného uhradit dlužnou jistinu v pravidelných měsíčních splátkách po 1 000 Kč splatných vždy do každého 25. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku. K ochraně oprávněných zájmů žalobce soud stanovil podmínku ztráty výhody splátek, kdy v případě neuhrazení, byť jen jedné ze splátek řádně a včas, může žalobce požadovat úhradu celé dlužné jistiny.8. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že míra neúspěchu žalobce byla velmi malá, přiznal soud žalobci náklady řízení. Soud žalobci na náhradě nákladů řízení přiznal zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč a dále odměnu za právní zastoupení dle § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb. v platném znění, a to za 3 úkony právní pomoci po 300 Kč (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva k plnění, návrh ve věci samé), se 3 režijními paušály po 100 Kč. Celkem tak soud žalobci na náhradě nákladů řízení přiznal částku 1 600 Kč.