Žalobce navrhoval vydání rozhodnutí, podle něhož bude žalovaná povinna zaplatit mu částku 122 090,08 Kč s úrokem a zákonným úrokem z prodlení. V odůvodnění žaloby uvedl, že žalovaná uzavřela se žalobcem dne 20. 10. 2020 Smlouvu o poskytnutí revolvingového úvěru č. , hodnota, . Podpisem úvěrové smlouvy se staly její nedílnou součástí úvěrové podmínky, přičemž žalovaná stvrdila, že se s úvěrovými podmínkami seznámila, všechna jejich ustanovení jsou jí srozumitelná, považuje je za dostatečně určitá a souhlasí s nimi. Dále žalobce uvedl, že naplňuje svoji zákonnou povinnost posuzování úvěruschopnosti spotřebitele několika způsoby, a to zejména: 1) kontrolou v několika registrech nebo dostupných databázích, 2) výpočtem tzv. MLS, tedy částky, která klientovi po odečtení všech mandatorních výdajů zbývá a do její výše je tak možno maximálně zatížit klienta splátkou úvěru, 3) důsledným zjišťováním kreditního skóre klienta. Žalovaná byla v souladu se smlouvou a úvěrovými podmínkami oprávněna čerpat revolvingový úvěr, a to vždy maximálně ve výši nevyčerpaného zůstatku sjednaného úvěrového rámce. Žalobce se tedy zavázal za podmínek stanovených v úvěrových podmínkách poskytnout ve prospěch žalované peněžní prostředky, a to opakovaně do výše nevyčerpaného zůstatku úvěrového rámce a žalovaná se uzavřením smlouvy zavázala takto poskytnutý revolvingový úvěr společnosti vrátit a zaplatit za poskytnutý úvěr úroky. V průběhu trvání úvěrového vztahu bylo možné v souladu s úvěrovou smlouvou a úvěrovými podmínkami výši sjednaného úvěrového rámce změnit. Sjednaný úvěrový rámec činil 120 000 Kč. Žalovaná se zavázala poskytnutý úvěr řádně a včas splácet v pravidelných měsíčních splátkách, kdy výše pravidelné měsíční splátky byla stanovena na 4 % z aktuální dlužné částky. Splatnost pravidelné měsíční splátky byla dohodnuta vždy na 20. den v kalendářním měsíci s tím, že první splátka se stává splatnou k 20. dni kalendářního měsíce následujícího po kalendářním měsíci, ve kterém došlo k prvnímu čerpání, a tedy poskytnutí revolvingového úvěru. V průběhu trvání úvěrového vztahu žalovaná celkem načerpala částku ve výši 382 059 Kč a celkem na poskytnutý úvěr uhradila částku 327 706 Kč. Jelikož žalovaná porušila svůj závazek hradit poskytnutý úvěr řádně a včas, využil žalobce svého oprávnění sjednaného v odst. 7.1 úvěrových podmínek, tedy možnost zesplatnit úvěr a požadovat okamžité zaplacení celé dlužné částky v případě, že se žalovaná dostala do prodlení se splacením alespoň 2 splátek nebo do prodlení se splacením jedné splátky po dobu delší než 3 měsíce. Žalobce tedy úvěr zesplatnil ke dni 16. 9. 2025. Žalovaná byla vyzvána ke splacení celého úvěru dopisem ze dne 16. 9. 2025 – Výzva ke splacení celého úvěru. Jelikož žalovaná na výzvy žalobce nereagovala a po zesplatnění úvěru neuhradila žádnou splátku, eviduje žalobce ke dni sepsání žaloby za žalovanou pohledávku ve výši 122 090,08 Kč, která se skládá z neuhrazené jistiny ve výši 119 994,08 Kč (přičemž tato částka je rovna rozdílu součtu čerpaných částek a úhrad žalované, které byly započteny na jistinu; jedná se tedy v plné výši o částku úvěru, která byla žalované poskytnuta a kterou žalovaná neuhradila), poplatků ve výši 196 Kč, nákladů na vymáhání ve výši 900 Kč a smluvních pokut účtovaných ve výši 1 000 Kč. Žalobce dále požaduje příslušenství, a to úrok a úrok z prodlení. Žalovaná dlužné částky neuhradila, přestože byla upomínána.2. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že dlužnou částku se snažila pravidelně splácet. Z rodinných důvodů se však dostala do finanční tísně a splácet přestala, čehož lituje. V minulosti kontaktovala věřitele se žádostí o splátkový kalendář, což odmítl. Byla by schopna dlužnou částku splácet v menších splátkách.3. Po provedeném dokazování má soud ze Smlouvy o revolvingovém úvěru za prokázané, že mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena úvěrová smlouva č. , hodnota, dne 20. 10. 2020, na jejímž základě žalobce poskytl žalované bezúčelový revolvingový úvěr s úvěrovým rámcem 20 000 Kč. Byla sjednána výše splátky ve výši 4 % z dlužné částky. Dále byla sjednána roční úroková sazba ve výši 26,28 %. Dále bylo z této smlouvě zjištěno, že žalovaná zde uvedla své osobní údaje, a to kromě jména a příjmení, rodné číslo, číslo mobilního telefonu, emailovou adresu. Dále zde uvedla, že bydlí ve vlastním domě/bytě, nejvyšší dosažené vzdělání je učňovské, v současné době je na mateřské dovolené s příjmem 10 800 Kč měsíčně. Příjem ostatních členů domácnosti činí 23 000 Kč. Má jednu vyživovací povinnost. Tvrzení žalobce, že došlo k navýšení úvěrového rámce na částku 120 000 Kč, žalovaná nesporovala. Z výpisu čerpání, splátek a úhrad má soud za prokázané tvrzení žalobce, kdy a jaké částky žalovaná čerpala, kdy a jaké částky žalovaná hradila, přičemž toto žalovanou sporováno nebylo. Tvrzení žalobce, že žalovaná úvěr řádně nesplácela žalovaná nesporovala. Dále je to prokázáno Výzvou ke splacení celého úvěru ze dne 16. 9. 2025, z níž vyplývá, že v důsledku prodlení s úhradou závazků soud vyzývá žalovanou ke splacení celého úvěru čerpaného na základě smlouvy, kdy žalovaná byla vyzvána k zaplacení dlužné částky ve výši 130 448,65 Kč. Z poštovního podacího archu bylo zjištěno, že tato výzva byla žalované odeslána dne 16. 9. 2025. Tvrzení žalobce o zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobce prokazoval kartou klienta, z níž bylo zjištěno, že žalovaná u zdroje příjmů uvedla, že je na mateřské dovolené, výše příjmů činí 10 800 Kč, příjem ostatních členů domácnosti činí 23 000 Kč a měsíční výdaje domácnosti činí 4 000 Kč. Dále bylo z této listiny zjištěno, že žalobce se ohledně žalované dotazoval ve veřejných registrech, a to v centrální evidenci exekucí, dále v registru CRIBIS, v insolvenčním rejstříku, ověřoval platnost občanského o průkazu, dále v nebankovním registru klientských informací a v registru SOLUS. Z úvěrové zprávy bylo zjištěno, že žalovaná nemá sjednán žádný splátkový či nesplátkový kontrakt. Z vyjádření žalované bylo zjištěno, že při uzavření smlouvy byla ověřována výše jejího příjmu.4. Na základě provedeného dokazování má soud za prokázané, že mezi žalobcem a žalovanou byla uzavřena smlouva o úvěru ve smyslu § 2395 a následujících občanského zákoníku, která se považuje za spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru.5. Soud se nejprve zabýval tím, zda došlo k platnému uzavření úvěrové smlouvy. Podle § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazků z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 citovaného ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Jako důsledek porušení uvedené povinnosti stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru neplatnost smlouvy uzavřené v rozporu s povinností poskytovatele úvěru s tím, že se jedná o neplatnost absolutní (srovnej rozsudek Soudního dvora EU druhého senátu ze dne 5. 3. 2020 ve věci C – 679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel). Soud se tedy zabýval tím, zda žalobce splnil povinnost stanovenou mu zákonem o spotřebitelském úvěru v § 86, a to z úřední povinnosti. Na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že žalobce při posouzení úvěruschopnosti žalované vycházel jednak z informací, které sdělila samotná žalovaná, dále z veřejných registrů a listin vyžádaných od žalované. Z provedeného dokazování je zřejmé, že žalobce zkoumal a ověřoval příjmy žalované. U výdajů se spokojil pouze s částkou, kterou uvedla žalovaná, a to ve výši 4 000 Kč měsíčně. Žalobce netvrdil a ani nenavrhoval důkazy k tomu, jakým způsobem ověřoval výdaje žalované. Vzhledem k tomu, že žalobce se nedostavil k ústnímu jednání, nemohl být v této souvislosti poučen ze strany soudu podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit a prokazovat tyto skutečnosti a označit všechny důkazy s tím, že v opačném případě se vystavuje riziku neunesení důkazního břemene a břemene tvrzení, tedy neúspěchu ve věci, když soud takové poučení zásadně poskytuje při jednání. S ohledem na to dospěl soud k závěru, že žalobce nepostupoval řádně při posuzování úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy, kdy zejména částka týkající se výdajů ve výši 4 000 Kč, je dle názoru soudu naprosto nereálná, proto soud shledal smlouvu o úvěru za absolutně neplatnou.6. Za situace, kdy soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru je pro porušení povinnosti žalobce řádně posoudit úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy absolutně neplatná, je žalovaná, jakožto spotřebitel, podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jejím možnostem. Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je speciální vůči obecné úpravě bezdůvodného obohacení podle § 2991 a § 2993 občanského zákoníku. Žalobce tak má právo pouze na vrácení poskytnuté neuhrazené jistiny, nikoliv na úroky, poplatky či smluvní pokutu a podobně. Nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2022, č. j. 33 Cdo 3675/2021–262). Vzhledem k tomu, že žalované byla celkem poskytnuta částka 382 059 Kč a žalovanou byla celkem uhrazena částka 327 706 Kč, když žalovaná toto tvrzení žalobce nesporovala, je žalovaná povinna vrátit nezaplacené poskytnuté finanční prostředky ve výši 54 353 Kč (382 059 Kč -327 706 Kč). V této části soud tedy žalobě jako důvodné vyhověl, ve zbytku pak byla žaloba zamítnuta.7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odst. 2 citovaného ustanovení určí soud dobu dle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům. Soud vychází z toho, že žalovaná je v současné době vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání u úřadu práce, ve společné domácnosti žije s nezletilým synem narozeným , datum, a nezletilou sestrou, které je , Anonymizováno, let a kterou má svěřenou do pěstounské péče. Do srpna 2026 v rámci pěstounské péče se starala i o bratra, který však je již zletilý. Pokud jde o příjem žalované, pobírá dávku pěstounské péče ve výši 11 000 Kč měsíčně, dále dostává výživné na syna ve výši 2 000 Kč měsíčně, a dále pobírá super dávku ve výši 4 500 Kč měsíčně, sestra pobírá sirotčí důchod ve výši 11 000 Kč měsíčně. Do srpna 2026 ještě pobírala dávku pěstounské péče na bratra ve výši 11 000 Kč měsíčně a bratr pobíral sirotčí důchod ve výši 11 000 Kč měsíčně. Dále bylo zjištěno, že žalovaná se sestrou a nezletilým synem bydlí v bytě o velikosti 3+1, kde celkové náklady na bydlení činí zhruba 19 000 Kč měsíčně. Syn žalované navštěvuje mateřskou školu, sestra studuje střední školu. S ohledem na tyto skutečnosti dospěl soud k závěru, že kritériím stanoveným v § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, tedy možnostem žalované a spravedlivému uspořádání práv účastníků, a to i s přihlédnutím k výši dlužné jistiny, odpovídá možnost žalované uhradit dlužnou jistinu v pravidelných měsíčních splátkách po 1 500 Kč splatných vždy do každého 25. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku. K ochraně oprávněných zájmů žalobce soud stanovil podmínku ztráty výhody splátek, kdy v případě neuhrazení, byť jen jedné ze splátek řádně a včas, může žalobce požadovat úhradu celé dlužné jistiny.8. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Po posouzení míry úspěchu a neúspěchu obou účastníků by právo na náhradu nákladů řízení měla žalovaná. Vzhledem k tomu, že žalované žádné náklady řízení nevznikly, bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.