Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 41 364 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru číslo , Anonymizováno, uzavřené dne 22. 3. 2024 mezi právní předchůdkyní žalobkyně – společností , právnická osoba, ., se sídlem , adresa, , IČ , IČO, a žalovaným, na základě které právní předchůdce žalobkyně dle žaloby poskytl žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 20. 4. 2024. Původní věřitel poskytuje úvěry prostřednictvím webové stránky , internetové stránky, , na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů, čímž žalovaný zahájil kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu dle smlouvy o úvěru. Po dokončení registrace na uvedených webových stránkách zaslal žalovaný původnímu věřiteli žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného splácet úvěr mu byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy ve znění odpovídajícím dokumentu – Smlouva o úvěru s navrhovanou výší úvěru 20 000 Kč a splatností 20. 4. 2024. Po odeslání smluvní dokumentace žalovanému byly zaslány peněžní prostředky dne 22. 3. 2024 na bankovní účet , č. účtu, , který žalovaný uvedl. Dle článku XV. odst. 3 smlouvy o úvěru má úvěrující právo klientovi, který plní své povinnosti plynoucí ze smlouvy řádně a včas, přiznat slevu z poplatku za poskytnutí úvěru. Žalovaný dle žaloby řádně nehradil, když k datu splatnosti a rovněž k datu sepsání žaloby, ničeho neuhradil. Proto žalobkyně požadovala přiznání poplatku „před slevou“. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 20 000 Kč a dále z nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 21 364 Kč, který byl splatný dne 20. 4. 2024. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani přes zaslanou výzvu dne 20. 10. 2025. Žalobkyně dále uvedla, že pokud by soud nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru neuznal, požadovala přiznání nároku v části jistiny žalované částky jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Pohledávka za žalovaným byla na současnou žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 2. 10. 2025.2. Soud usnesením ze dne 1. 6. 2026 vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení obsažená v žalobě o skutečnosti prokazující, že právní předchůdce žalobkyně řádně před poskytnutím úvěru zkoumal úvěruschopnost žalovaného (soud z důvodu stručnosti na citované usnesení č. j. 7 C 112/2026-23 odkazuje). Zároveň byla žalobkyně poučena dle ustanovení § 118a o. s. ř. Žalobkyně si usnesení převzala prostřednictvím své právní zástupkyně dne 9. 6. 2026.3. Žalovaný se k doručené žalobě vyjádřil dne 26. 6. 2026. Uvedl, že žalovaná částka má představovat půjčku, kterou nevrátil. Toto tvrzení žalovaný nepopíral. Uvedl, že na druhou stranu mu jeho majetkové a příjmové poměry bohužel nedovolují tuto částku uhradit, a proto navrhl, aby soud rozhodl o povinnosti uhradit žalobci částku 20 000 Kč i s příslušenstvím v měsíčních splátkách po 1 000 Kč měsíčně a stejně tak náklady soudního řízení by uhradil v měsíčních splátkách po 500 Kč měsíčně. Splátky hodlá řádně a včas hradit. Uvedl, že s ohledem na jeho stávající situaci by ani žádná exekuce na základě pravomocného soudního rozhodnutí jistě nevedla k dřívější úhradě uplatněné pohledávky. V současné době je veden u úřadu práce a v měsíci květnu 2026 mu byla prvně přiznána částka sociální pomoci. Bohužel splácí již 3 úvěry po částkách 1 000 Kč a na úvěr, který je vedený v katastru jako zástava, splátkou 5 800 Kč, hypotéku v hodnotě 5 800 Kč, se kterou mu pomáhá rodina. V majetku má vůz Fabia rok 2021 v hodnotě 35 000 Kč, může ho nabídnout jako celkovou splátku dluhu. Předložil komunikaci s právní zástupkyní žalobkyně, kde smírné řešení navrhoval, tato však generovala identické e-maily, bez reakce na nabídku. Po určité době a upozornění, že stále neobdržel odpověď, přišlo zamítavé rozhodnutí bez odůvodnění. Dle jeho úvahy šlo pouze o to ho zastrašit vysokou částkou k okamžité úhradě. Dále uvedl, že přesto, že částku neuhradil a upozornil na skutečnost, že mu půjčka v roce 2023 v červenci nebyla schválena, mu již v měsíci srpnu 2023 byla půjčka poskytnuta, jeho majetkové poměry se ale v tomto období nezměnily. Dále upozornil na to, že žalobkyně je třetí společnost, která odkoupila dluh od společnosti , Anonymizováno, .4. Žalobkyně se na výzvu soudu vyjádřila dne 24. 7. 2026, uvedla, že žalovaný byl lustrován původním věřitelem z veřejně dostupných databází ISIR, CEE, CRKI, EUCB. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo tak vyhověno žádosti o úvěr. Dle sdělení původního věřitele v rámci procesu pohledávky původní věřitel dostatečným způsobem prověřoval schopnost žalovaného úvěr splácet, a to formou elektronického dálkového přístupu prostým nahlédnutím do příslušných rejstříků a databází, zejména těch veřejných, bez dalších výstupu. Žalobkyně je v dobré víře, že původní věřitel dostatečným způsobem a v souladu se zákonem prověřil úvěruschopnost. Původní věřitel vycházel z dokladů poskytnutých žalovaným. Žalobkyně uvedla, že nedisponuje žádnými dalšími listinnými doklady, které žalovaný předkládal původnímu věřiteli k prokázání úvěruschopnosti. Žalobkyně trvala na podané žalobě.5. Soud postupoval dle ustanovení § 115a o. s. ř. a ve věci rozhodl bez nařízení jednání.6. Ze smlouvy o úvěru číslo , Anonymizováno, ze dne 21. 3. 2024 uzavřené mezi společností , právnická osoba, ., IČ , IČO, se sídlem , adresa, a žalovaným soud zjistil, že žalovanému byl poskytnut spotřebitelský, neúčelový úvěr, ve výši 20 000 Kč, s datem splatnosti 29 dnů, se zápůjční úrokovou sazbou 40 % ročně, roční procentní sazbou nákladů ve výši 9 867,10 %, na účet žalovaného , č. účtu, . Celková částka, kterou se žalovaný zavázal zaplatit činila 41 999,62 s datem splatnosti 20. 4. 2024.7. Z výpisu , právnická osoba, . za měsíc březen 2024 bylo zjištěno, že z účtu společnosti , právnická osoba, . číslo , hodnota, byla dne 22. 3. 2024 odeslána částka 20 000 Kč na účet číslo , č. účtu, s názvem , jméno FO, a značením zápůjčka , Anonymizováno, .8. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek, seznamu postoupených pohledávek a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16. 10. 2025 soud zjistil, že shora uvedená pohledávka za žalovaným byla poustoupena na současnou žalobkyni a že o postoupení pohledávky byl žalovaný informován.9. Z předžalobní výzvy ze dne 16. 10. 2026 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 70 860,50 Kč, a do to tří dnů s poučením, že v případě jejího neuhrazení bude tato vymáhána soudní cestou. Dle potvrzení o podání doporučené zásilky byla předžalobní výzva žalovanému odeslána dne 20. 10. 2026.10. Zprávou , právnická osoba, . ze dne 10. 6. 2026 bylo potvrzeno, že účet číslo , hodnota, patří žalovanému a že na tento účet byla v březnu 2024 připsána platba ve výši 20 000 Kč pod variabilním symbolem , var. symbol, .11. Podle § 2395 zákona číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.12. Podle § 86 odst. 1,2 zákona číslo 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále ZSÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebitel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob potažmo společnosti jako celku způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti, povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.14. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.15. Je věcí žalobkyně (respektive její právní předchůdkyně), jakým způsobem ke zkoumání úvěruschopnosti přistoupí, pokud však je konkrétní věc předložena soudu, je to soud, který přezkoumává, zda žalobkyně či její právní předchůdkyně dostála své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost či nikoli. K takovému přezkumu žalobkyně musí nabídnout nejen tvrzení, ale i důkazy o řádném splnění této povinnosti (břemeno tvrzení a břemeno důkazní stíhá žalobkyni). Je pak na soudu, aby po provedeném dokazování vyhodnotil, zda žalobkyně splnila shora uvedenou povinnost plynoucí z citovaných zákonných ustanovení. Aby povinnost žalobkyně mohla být splněna, je třeba vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů. Soud nepovažuje za dostatečné vycházet z tvrzení žalobkyně, že před uzavřením úvěru byla úvěruschopnosti žalovaného zkoumána. Žalobkyně listiny prokazující zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nedoložila, uvedla, že jimi ani nedisponuje. Soudem požadované doklady mohly dát jednoznačnou odpověď o poměrech žalovaného. Zejména z výpisů z bankovního účtu žalovaného by bylo možné zjistit jaké příjmy žalovaný v rozhodném období měl, jaké byly jeho skutečné výdaje, zda měl nějaké další půjčky či úvěry, kolik na ně splácel apod. Jelikož takové důkazy soudu (přes poučení o důsledcích v citovaném usnesení) předloženy nebyly, uzavřel soud, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, pochybila v procesu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a považuje uzavřenou úvěrovou smlouvu za neplatnou (§ 87 odst. 1 věta prvá ZSÚ).16. Ze shora uvedeného soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr poskytla, aniž by při jeho poskytnutí byla úvěruschopnost žalovaného posuzována, respektive byla posouzena zcela formálně a nedostatečně, a to bez patřičné a očekávatelné obezřetnosti ze strany právní předchůdkyně žalobkyně a bez vyžádání dalších informací a podkladů od žalovaného.17. Důsledkem nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná, dle které nelze žalobkyni požadované právo přiznat, lze jí přiznat pouze právo na zaplacení bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku. V řízení bylo prokázáno, že peněžní prostředky ve výši 20 000 Kč byly žalovanému poskytnuty a že žalovaný na tuto částku nic neuhradil. Tuto skutečnost žalovaný nijak nesporoval, požádal však o zaplacení dlužné částky ve splátkách a poukázal na to, že před poskytnutím úvěru mu byl jiný úvěr zamítnut, právní předchůdkyně žalobkyně mu však úvěr poskytla. Žalovaný je tak dle § 2993 občanského zákoníku povinen vrátit žalobkyni to, co podle neplatné smlouvy obdržel a dosud neuhradil, tedy 20 000 Kč. V řízení bylo prokázáno postoupení pohledávky na současnou žalobkyni i to, že o postoupení pohledávky byl žalovaný vyrozuměn. Soud výrokem I. tohoto rozsudku uložil povinnost žalovanému uhradit žalobkyni částku 20 000 Kč, kterou mu umožnil s ohledem na jeho žádost o splátky a na jeho majetkové poměry, žalobkyni uhradit v pravidelných měsíčních splátkách po 1 500 Kč splatných vždy do každého 20. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím poté, co tento rozsudek nabude právní moci s tím, že nezaplacením jediné splátky řádně a včas se stává splatný celý dluh.18. Žalobkyně nemá nárok ani na úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku, neboť je třeba vycházet z toho, že spotřebitelský úvěr ze strany právní předchůdkyně žalobkyně byl žalovanému poskytnut v rozporu s požadavky na zkoumání úvěruschopnosti podle § 86 a násl. uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru, pak nutně z toho musí vyplývat i nutnost použít důsledky s tím spojené vyjádřené v ust. § 87 uvedeného zákona, tedy nejen závěr o neplatnosti, ale současně i pravidlo, že v takovém případě je pak spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V této souvislosti je třeba připomenout závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 20. 4. 2022, tedy že je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1, věta druhá, zákona č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; a nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době určené podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů. To tak znamená, že pokud stranami takto neplatně sjednaného úvěru nedojde k dohodě o splatnosti vrácení poskytnutých finančních prostředků, bude tato splatnost teprve určena soudem (dle závěrů Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky Pardubice čj. 23 Co 343/2024-78 ze dne 17. 12. 2024). Soud tak výrokem II. s ohledem na shora uvedené žalobu v části, ve které se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení dalších 21 364 Kč a úroku z prodlení, zamítl.19. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., tedy podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci. Žalobkyně se žalobou domáhala přiznání částky 41 364 Kč, žalobě bylo vyhověno pro částku 20 000 Kč a žaloba byla pro částku 21 364 Kč zamítnuta. Poměr úspěchu a neúspěchu ve věci mezi účastníky byl v zásadě stejný. Soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů výrokem III. nepřiznal.20. Poplatková povinnost žalobkyně uhradit soudní poplatek vyplývá ze sazebníku poplatků zákona číslo 549/1991 Sb., položky 2 bodu 1. písm. b) ve spojení s bodem 2. stejné položky. Výše soudního poplatku činí 2 069 Kč, žalobkyně na soudním poplatku uhradila 1 655 Kč. Soud výrokem IV. tohoto rozsudku rozhodl o povinnosti žalobkyně doplatit České republice na účet Okresního soudu ve Svitavách doplatek soudního poplatku ve výši 414 Kč.