Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 20 921 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru číslo , Anonymizováno, uzavřené dne 12. 11. 2024 mezi právní předchůdkyní žalobkyně – společností , právnická osoba, ., se sídlem , adresa, , IČ , IČO, a žalovaným, na základě které právní předchůdkyně žalobkyně dle žaloby poskytla žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, který měl být splacen nejpozději dne 12. 12. 2024. Původní věřitel poskytuje úvěry prostřednictvím webové stránky , internetové stránky, , na které se žalovaný nejprve zaregistroval zadáním osobních údajů, čímž žalovaný zahájil kroky vedoucí ke zřízení uživatelského účtu dle smlouvy o úvěru. Po dokončení registrace na uvedených webových stránkách zaslal žalovaný původnímu věřiteli žádost o poskytnutí konkrétního úvěru. Po prověření schopnosti žalovaného splácet úvěr mu byl v rámci webového rozhraní zaslán návrh konkrétní úvěrové smlouvy ve znění odpovídajícím dokumentu – Smlouva o úvěru s navrhovanou výší úvěru 10 000 Kč a splatností 12. 12. 2024. Po odeslání smluvní dokumentace žalovanému byly zaslány peněžní prostředky dne 12. 11. 2024 na bankovní účet , č. účtu, , který žalovaný uvedl. Dle článku XV. odst. 3 smlouvy o úvěru má úvěrující právo klientovi, který plní své povinnosti plynoucí ze smlouvy řádně a včas, přiznat slevu z poplatku za poskytnutí úvěru. Žalovaný dle žaloby řádně nehradil, když k datu splatnosti a rovněž k datu sepsání žaloby ničeho neuhradil. Proto žalobkyně požadovala přiznání poplatku „před slevou“. Předmětem žalobního návrhu je pohledávka skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 10 000 Kč a dále z nesplaceného poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 10 921 Kč, který byl splatný dne 12. 12. 2024. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani přes zaslanou výzvu dne 10. 3. 2026. Žalobkyně dále uvedla, že pokud by soud nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru neuznal, požadovala přiznání nároku v části jistiny žalované částky jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení na straně žalovaného. Pohledávka za žalovaným byla na současnou žalobkyni postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 18. 2. 2026.2. Soud usnesením ze dne 15. 6. 2026 vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení obsažená v žalobě o skutečnosti prokazující, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně před poskytnutím úvěru zkoumala úvěruschopnost žalovaného (soud z důvodu stručnosti na citované usnesení č. j. 7 C 122/2026-24 odkazuje). Zároveň byla žalobkyně poučena dle ustanovení § 118a o. s. ř. Žalobkyně si usnesení převzala prostřednictvím své právní zástupkyně dne 25. 6. 2026.3. Žalobkyně v soudem stanovené 15denní lhůtě žalobu nedoplnila. Po vyhlášení rozhodnutí dne 6. 8. 2026 byl soudu doručen e-mail dne 10. 8. 2026, který nebyl elektronicky podepsán. Pro rozhodnutí věci byl rozhodný stav v době vyhlášení rozhodnutí. K obsahu takového podání soud nemohl přihlédnout, navíc v něm žalobkyně uvádí, že žádné další listiny k dispozici nemá.4. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.5. Soud postupoval dle ustanovení § 115a o. s. ř. a ve věci rozhodl bez nařízení jednání.6. Ze smlouvy o úvěru číslo , Anonymizováno, ze dne 12. 11. 2024 uzavřené mezi společností , právnická osoba, ., IČ , IČO, se sídlem , adresa, a žalovaným soud zjistil, že žalovanému byl poskytnut spotřebitelský, neúčelový úvěr, ve výši 10 000 Kč, s datem splatnosti 30 dnů, se zápůjční úrokovou sazbou 40 % ročně, roční procentní sazbou nákladů ve výši 9 202,60 %, na účet žalovaného , č. účtu, . Celková částka, kterou se žalovaný zavázal zaplatit činila 21 249,77 Kč s datem splatnosti 12. 12. 2024.7. Z výpisu , právnická osoba, . za měsíc listopad 2024 bylo zjištěno, že z účtu společnosti , právnická osoba, . číslo , hodnota, byla dne 12. 11. 2024 odeslána částka 10 000 Kč na účet číslo , č. účtu, s názvem , Jméno žalovaného, a označením zápůjčka , Anonymizováno, .8. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek, seznamu postoupených pohledávek a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 7. 3. 20265 soud zjistil, že shora uvedená pohledávka za žalovaným byla poustoupena na současnou žalobkyni a že o postoupení pohledávky byl žalovaný informován.9. Z předžalobní výzvy ze dne 7. 3. 2026 soud zjistil, že žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky ve výši 38 257,55 Kč, a do to tří dnů s poučením, že v případě jejího neuhrazení bude tato vymáhána soudní cestou. Dle potvrzení o podání doporučené zásilky byla předžalobní výzva žalovanému odeslána dne 10. 3. 2026.10. Zprávou , právnická osoba, . ze dne 29. 6. 2026 bylo potvrzeno, že účet číslo , hodnota, patří žalovanému a že na tento účet byla dne 12. 11. 2024 připsána platba ve výši 10 000 Kč z účtu z účtu , číslo účtu, pod variabilním symbolem , var. symbol, s poznámkou zápůjčka , Anonymizováno, .11. Podle § 2395 zákona číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.12. Podle § 86 odst. 1,2 zákona číslo 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále ZSÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebitel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob potažmo společnosti jako celku způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti, povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.14. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.15. Je věcí žalobkyně (respektive její právní předchůdkyně), jakým způsobem ke zkoumání úvěruschopnosti přistoupí, pokud však je konkrétní věc předložena soudu, je to soud, který přezkoumává, zda žalobkyně či její právní předchůdkyně dostála své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost či nikoli. K takovému přezkumu žalobkyně musí nabídnout nejen tvrzení, ale i důkazy o řádném splnění této povinnosti (břemeno tvrzení a břemeno důkazní stíhá žalobkyni). Je pak na soudu, aby po provedeném dokazování vyhodnotil, zda žalobkyně splnila shora uvedenou povinnost plynoucí z citovaných zákonných ustanovení. Aby povinnost žalobkyně mohla být splněna, je třeba vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů. Soud nepovažuje za dostatečné vycházet z tvrzení žalobkyně, že před uzavřením úvěru byla úvěruschopnosti žalovaného zkoumána. Žalobkyně listiny prokazující zkoumání úvěruschopnosti žalovaného nedoložila (po vyhlášení rozhodnutí uvedla, že jimi ani nedisponuje). Soudem požadované doklady mohly dát jednoznačnou odpověď o poměrech žalovaného. Zejména z výpisů z bankovního účtu žalovaného by bylo možné zjistit jaké příjmy žalovaný v rozhodném období měl, jaké byly jeho skutečné výdaje, zda měl nějaké další půjčky či úvěry, kolik na ně splácel apod. Jelikož takové důkazy soudu (přes poučení o důsledcích v citovaném usnesení) předloženy nebyly, uzavřel soud, že žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně, pochybila v procesu zkoumání úvěruschopnosti žalovaného a považuje uzavřenou úvěrovou smlouvu za neplatnou (§ 87 odst. 1 věta prvá ZSÚ).16. Ze shora uvedeného soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr poskytla, aniž by při jeho poskytnutí byla úvěruschopnost žalovaného posuzována, respektive byla posouzena zcela formálně a nedostatečně, a to bez patřičné a očekávatelné obezřetnosti ze strany právní předchůdkyně žalobkyně a bez vyžádání dalších informací a podkladů od žalovaného.17. Důsledkem nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná, dle které nelze žalobkyni požadované právo přiznat, lze jí přiznat pouze právo na zaplacení bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku. Žalovaný byl v řízení nečinný, na výzvy soudu nereagoval. V řízení bylo prokázáno, že peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč byly žalovanému poskytnuty a že žalovaný na tuto částku nic neuhradil. Žalovaný netvrdil, natož aby prokázal, že na uvedený úvěr uhradil nějakou částku, v řízení zůstal nečinný, na výzvy soudu nereagoval. Žalovaný je tak dle § 2993 občanského zákoníku povinen vrátit žalobkyni to, co podle neplatné smlouvy obdržel a dosud neuhradil, tedy 10 000 Kč. V řízení bylo prokázáno postoupení pohledávky na současnou žalobkyni i to, že o postoupení pohledávky byl žalovaný vyrozuměn. Soud výrokem I. tohoto rozsudku uložil povinnost žalovanému uhradit žalobkyni částku 10 000 Kč.18. Žalobkyně nemá nárok ani na úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku, neboť je třeba vycházet z toho, že spotřebitelský úvěr ze strany právní předchůdkyně žalobkyně byl žalovanému poskytnut v rozporu s požadavky na zkoumání úvěruschopnosti podle § 86 a násl. uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru, pak nutně z toho musí vyplývat i nutnost použít důsledky s tím spojené vyjádřené v ust. § 87 uvedeného zákona, tedy nejen závěr o neplatnosti, ale současně i pravidlo, že v takovém případě je pak spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V této souvislosti je třeba připomenout závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 20. 4. 2022, tedy že je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1, věta druhá, zákona č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; a nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době určené podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů. To tak znamená, že pokud stranami takto neplatně sjednaného úvěru nedojde k dohodě o splatnosti vrácení poskytnutých finančních prostředků, bude tato splatnost teprve určena soudem (dle závěrů Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky Pardubice čj. 23 Co 343/2024-78 ze dne 17. 12. 2024). Soud tak výrokem II. s ohledem na shora uvedené žalobu v části, ve které se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení dalších 10 921 Kč a úroku z prodlení, zamítl.19. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., tedy podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci. Žalobkyně se žalobou domáhala přiznání částky 20 921 Kč, žalobě bylo vyhověno pro částku 10 000 Kč a žaloba byla pro částku 10 921 Kč zamítnuta. Poměr úspěchu a neúspěchu ve věci mezi účastníky byl v zásadě stejný. Soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů výrokem III. nepřiznal.20. Poplatková povinnost žalobkyně uhradit soudní poplatek vyplývá ze sazebníku poplatků zákona číslo 549/1991 Sb., položky 2 bodu 1. písm. b) ve spojení s bodem 2. stejné položky. Výše soudního poplatku činí 1 047 Kč, žalobkyně na soudním poplatku uhradila 838 Kč. Soud výrokem IV. tohoto rozsudku rozhodl o povinnosti žalobkyně doplatit České republice na účet Okresního soudu ve Svitavách doplatek soudního poplatku ve výši 209 Kč.