Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 17 680 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené dne 29. 12. 2025 mezi právní předchůdkyní žalobkyně – společností , právnická osoba, ., , adresa, , IČ , IČO, a žalovaným, na základě které právní předchůdce žalobkyně dle žaloby poskytl žalovanému úvěr ve výši 10 000 Kč, a to převodem z bankovního účtu právní předchůdkyně žalobkyně na bankovní účet žalovaného číslo , č. účtu, a žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni smluvní úrok ve výši 40 % měsíčně z jistiny. Úvěr byl žalovanému poskytnut na dobu neurčitou. Původní věřitel poskytuje úvěry prostřednictvím webové stránky , internetové stránky, K ověření úvěruschopnosti žalovaný poskytl právnímu předchůdci žalobkyně výpisy ze svého bankovního účtu či případně výplatní listiny a současně byl lustrována v dostupných databázích CEE, ISIR, BRKI a NRKI. Na základě uvedených skutečností nedošlo k důvodným pochybám ohledně platební schopnosti a bylo vyhověno žádosti o úvěr. Žalobkyně uvedla, že pokud by soud neuznal nárok žalobkyně za prokázaný z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, požadovala přiznání jistiny žalované částky jako nároku na bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Předmětem žalobního návrhu byla pohledávka skládající se z nesplacené jistiny úvěru ve výši 10 000 Kč a nesplaceného smluvního úroku ve výši 40 % měsíčně z jistiny, a to pouze za první měsíc doby čerpání úvěru v kapitalizované výši 4 000 Kč, splatných nejpozději 30. 5. 2025, a to vše spolu s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení ode dne následujícího pod ni splatnosti úvěru. Dále žalobkyně požadovala přiznání částky 3 680 Kč představující smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně počítanou z jistiny za každý kalendářní den v období od data prodlení 31. 5. 2025 do data odeslání předžalobní výzvy 2. 6. 2026.2. Usnesením ze dne 29. 6. 2026 soud vyzval žalobkyni, aby doplnila svá tvrzení obsažená v žalobě o skutečnosti prokazující, že právní předchůdce žalobkyně řádně před poskytnutím úvěru zkoumal úvěruschopnost žalovaného (soud z důvodu stručnosti na citované usnesení čj. 7 C 131/2026-22 odkazuje). Zároveň byla žalobkyně poučena dle ustanovení § 118a o. s. ř.3. Žalobkyně na výzvu soudu nereagovala a žalobu žádným způsobem nedoplnila.4. Žalovaný se k žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil.5. Soud ve věci postupoval dle ustanovení § 115a o. s. ř. a ve věci rozhodl bez nařízení jednání.6. Z žádosti o spotřebitelský úvěr číslo , hodnota, bylo zjištěno, že žalovaný před poskytnutím úvěru uvedl, že je svobodný, bez vzdělání, je invalidní důchodce s měsíčním příjmem 10 556 Kč, měsíčními výdaji ve výši 5 000 Kč.7. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru číslo , hodnota, ze dne 29. 1. 2025 uzavřené mezi společnosti , právnická osoba, . a žalovaným soud zjistil, že žalovanému byl poskytnut spotřebitelský úvěr až do výše 10 000 Kč, jednalo se o nezajištěný, bezhotovostní úvěr s pravidelným splácením úroků a s možností opakovaného čerpání (revolvingový úvěr), úvěrový limit byl žalovanému poskytnut dne 29. 1. 2025 s úrokovou sazbou 40 % měsíčně, roční procentní sazba nákladů byla sjednána ve výši 5 610,50 % a pro případ prodlení byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž je úvěrovaný v prodlení. Součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky.8. Z potvrzení o provedené platbě od společnosti , právnická osoba, bylo zjištěno, že společnost , právnická osoba, . dne 29. 1. 2025 v 10:37 hod odeslala na účet , č. účtu, pod variabilním symbolem , var. symbol, částku 10 000 Kč pod ID transakce , Anonymizováno, .9. Z oznámení o zesplatnění spotřebitelského úvěru ze dne 30. 5. 2025 bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému oznámila, že z důvodu opakovaného porušování smluvních podmínek vyplývajících ze smlouvy o úvěru číslo , hodnota, došlo dne 30. 5. 2025 k zesplatnění úvěru. Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 30 170,08 Kč, a to nejpozději do 3 dnů od doručení vyrozumění o zesplatnění.10. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 29. 4. 2026 a seznamu o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že pohledávka za žalovaným byla společností , právnická osoba, . postoupena současné žalobkyni. Z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 30. 5. 2026 bylo zjištěno, že žalovaný byl o postoupení pohledávky vyrozuměn a téhož dne byl současnou žalobkyní vyzván k úhradě dlužné částky ve výši 40 019 Kč, a to do tří dnů od zaslání předžalobní upomínky s poučením, že v případě neuhrazení dlužné částky bude tato vymáhána soudní cestou.11. Zprávou , právnická osoba, . ze dne 22. 7. 2026 bylo potvrzeno, že shora uvedený účet patřil žalovanému a že na tento účet byla připsána v období od 29. 1. 2025 do 30. 5. 2025 částka 10 000 Kč.12. Podle § 2395 zákona číslo 89/2012 Sb., občanský zákoník, smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.13. Podle § 86 odst. 1,2 zákona číslo 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále ZSÚ) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle ustanovení § 87 odst. 1 téhož zákona platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebitel spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.14. Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 dovodil, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním a sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Tento přesah do právního postavení širokého okruhu osob potažmo společnosti jako celku způsobuje, že chování věřitele, který řádně neprověří úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytne, je zjevným narušením veřejného pořádku. Tyto závěry aproboval i Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž poukázal i na další veřejnoprávní souvislosti, povinnosti prověřit úvěruschopnost spotřebitele.15. Dle ustanovení § 2993 občanského zákoníku plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.16. Je věcí žalobkyně (respektive její právní předchůdkyně), jakým způsobem ke zkoumání úvěruschopnosti přistoupí, pokud však je konkrétní věc předložena soudu, je to soud, který přezkoumává, zda žalobkyně či její právní předchůdkyně dostála své povinnosti řádně zkoumat úvěruschopnost či nikoli. K takovému přezkumu žalobkyně musí nabídnout nejen tvrzení, ale i důkazy o řádném splnění této povinnosti (břemeno tvrzení a břemeno důkazní stíhá žalobkyni). Je pak na soudu, aby po provedeném dokazování vyhodnotil, zda žalobkyně splnila shora uvedenou povinnost plynoucí z citovaných zákonných ustanovení. Aby povinnost žalobkyně mohla být splněna, je třeba vycházet zejména z porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění jeho dosavadních dluhů. Žalobkyně však ani přes výzvu soudu žalobu nijak nedoplnila a žádné důkazy o tvrzeném zkoumání úvěruschopnosti žalovaného soudu nezaslala.17. Ze shora uvedeného soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému úvěr poskytla, aniž by při jeho poskytnutí byla úvěruschopnost žalovaného posuzována, respektive byla posouzena zcela formálně a nedostatečně, a to bez patřičné a očekávatelné obezřetnosti ze strany právní předchůdkyně žalobkyně.18. Důsledkem nedostatečného posouzení úvěruschopnosti žalovaného soud dospěl k závěru, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná, dle které nelze žalobkyni požadované právo přiznat, lze jí přiznat pouze právo na zaplacení bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku. Žalovaný byl v řízení nečinný, na výzvy soudu nereagoval. V řízení bylo prokázáno, že peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč byly žalovanému poskytnuty a že žalovaný na tuto částku nic neuhradil. Žalovaný je tak dle § 2993 občanského zákoníku povinen vrátit žalobkyni to, co podle neplatné smlouvy obdržel a dosud neuhradil, tedy 10 000 Kč. V řízení bylo prokázáno postoupení pohledávky na současnou žalobkyni i to, že o postoupení pohledávky byl žalovaný vyrozuměn. Soud výrokem I. tohoto rozsudku uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni částku 10 000 Kč.19. Žalobkyně nemá nárok ani na úrok z prodlení podle § 1970 občanského zákoníku, neboť je třeba vycházet z toho, že spotřebitelský úvěr ze strany právní předchůdkyně žalobkyně byl žalovanému poskytnut v rozporu s požadavky na zkoumání úvěruschopnosti podle § 86 a násl. uvedeného zákona o spotřebitelském úvěru, pak nutně z toho musí vyplývat i nutnost použít důsledky s tím spojené vyjádřené v ust. § 87 uvedeného zákona, tedy nejen závěr o neplatnosti, ale současně i pravidlo, že v takovém případě je pak spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. V této souvislosti je třeba připomenout závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 20. 4. 2022, tedy že je-li smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná proto, že poskytovatel poskytl spotřebiteli úvěr v rozporu s ust. § 86 odst. 1, věta druhá, zákona č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemá poskytovatel úvěru nárok na sjednané úroky a poplatky; a nárok na zákonné úroky z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku mu vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru, tedy v době určené podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., ve znění pozdějších předpisů. To tak znamená, že pokud stranami takto neplatně sjednaného úvěru nedojde k dohodě o splatnosti vrácení poskytnutých finančních prostředků, bude tato splatnost teprve určena soudem (dle závěrů Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky Pardubice čj. 23 Co 343/2024-78 ze dne 17. 12. 2024). Soud tak výrokem II. s ohledem na shora uvedené žalobu v části, ve které se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení dalších 4 000 Kč, smluvní pokuty ve výši 3 680 Kč a úroku z prodlení, zamítl.20. O nákladech řízení soud rozhodl dle § 142 odst. 2 o. s. ř., tedy podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci. Žalobkyně se žalobou domáhala přiznání částky 17 680 Kč, žalobě bylo vyhověno pro částku 10 000 Kč a žaloba byla pro částku 7 680 Kč zamítnuta. Poměr úspěchu a neúspěchu ve věci činí ve prospěch žalobkyně 57 % ku 43 % žalovaného. Rozdíl úspěchu a neúspěchu účastníků ve věci tak činí 14 % ve prospěch žalobkyně. Žalobkyně požadovala náhradu zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč a dále náhradu nákladů právního zastoupení, které vyčíslila na 6 810 Kč (3 úkony právní služby po 1 820 Kč a 3 paušální náhrady hotových výdajů po 450 Kč, bez DPH). Okresní soud však nesouhlasí s požadavkem žalobkyně na postup podle § 7 bod 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“). V projednávané věci je třeba vycházet z § 14b advokátního tarifu, neboť jde o řízení, které bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru, který je žalobkyní opakovaně uplatňován ve skutkově i právně obdobných věcech, přestože lze připustit, že v jednotlivostech se skutková i právní argumentace obsažená v podávaných žalobách může lišit, a předmětem řízení je současně částka nepřevyšující 50 000 Kč. Při stanovení výše náhrady nákladů řízení je nutno vycházet z § 14b odst. 1 bod 2. advokátního tarifu, které stanoví výši sazby za každý úkon právní služby do podání návrhu na zahájení řízení včetně z tarifní hodnoty přes 10 000 Kč do 30 000 Kč částkou 400 Kč a z odst. 6 písm. a) citovaného ustanovení vyhlášky, který určuje paušální částku jako náhradu výdajů na vnitrostátní poštovné, místní hovorné a přepravné ve výši 100 Kč za každý z úkonů právní služby hrazený podle odst. 1 a 2.21. Náklady řízení žalobkyně jsou tvořeny soudním poplatkem ve výši 1 000 Kč (uhrazeným ve výši 800 Kč a doměřeným ve výši 200 Kč), dále náklady právního zastoupení za tři úkony do podání žaloby ve výši 3 x 400 Kč (odměna podle § 14b odst. 1 bod 2. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění účinném po 1. 1. 2025), paušální náhradou za tři úkony ve výši 300 Kč (tři paušální náhrady po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a/ této vyhlášky), bez DPH. Celkem náklady řízení představují částku 2 500 Kč, z těchto nákladů má žalobkyně nárok na zaplacení 14 %, tedy na zaplacení částky 350 Kč. Tyto náklady řízení je žalovaný povinen nahradit žalobkyni k rukám její zástupkyně (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).22. Poplatková povinnost žalobkyně uhradit soudní poplatek vyplývá ze sazebníku poplatků zákona číslo 549/1991 Sb., položky 2 bodu 1. písm. b) ve spojení s bodem 2. stejné položky. Výše soudního poplatku činí 1 000 Kč, žalobkyně na soudním poplatku uhradila 800 Kč. Soud výrokem IV. tohoto rozsudku rozhodl o povinnosti žalobkyně doplatit České republice na účet Okresního soudu ve Svitavách doplatek soudního poplatku ve výši 200 Kč.