Okresní soud v Teplicích 20 C 367/2025-219 – Bezdůvodné obohacení

Žalobkyně se žalobou, podanou u zdejšího soudu dne 14. 7. 2025, domáhala zaplacení plnění z úvěru s charakterem revolvingového úvěru ze dne 27. 10. 2022 č. , hodnota, , údajně s rámcem 120 000 Kč (původně však bylo sjednáno 85 000 Kč), který žalovaná vypověděla dne 22. 8. 2023. Žalovaná čerpala 210 135,46 Kč a uhradila 112 005 Kč. Domáhala se z něj 116 660,16 Kč na jistině, 4 257,84 Kč na kapitalizovaném úroku a na kapitalizovaném úroku z prodlení 31 690,01 Kč a dále v sazbě 15 % ročně z 116 660,16 Kč od 15. 7. 2025 do zaplacení.2. Tvrdila, že schopnost spotřebitele splácet peněžitý závazek (§ 86 zákona č. 257/2016 Sb., dále jen „ZoSÚ“) zkoumala v NRKI (jak se později ukázalo, tuto povinnost měla i u podstatného navýšení úvěru). Žalobkyně se obligátně odkazuje na své umístění v Indexu odpovědného úvěrování Člověka v tísni, které soud ve své metodice považuje za tragicky pomýlené a škodící spotřebitelům (zejména arbitrární metodikou, nedostatkem validních dat a implicitní legitimizací úvěrů s navýšením daleko za hranicí hrubého porušení dobrých mravů). V aktuální edici Indexu odpovědného úvěrování z června 2026 přitom žalobkyně není vůbec zanesena, což je vzhledem k její relativní tržní síle nápadné až podezřelé, není vyloučeno, že upustila od poskytování krátkodobých úvěrů, které senát 20C pravidelně shledával lichevními. Pozice 10 až 21 žebříčku opět ukazují, že společnosti, poskytující (dle praxe senátu 20C zdejšího soudu) výlučně lichevní úvěry, jsou prezentovány sice s nižším hodnocením, ale stále jako legitimní věřitelé, kteří se od úvěrů bank liší pouze o cca 30 % hodnocení. Dále žalobkyně tvrdí, že do procesu vymáhání se dostanou pouze 2 % jí poskytnutých úvěrů. S ohledem na historii nároků žalobkyně v senátu 20C (§ 121 o. s. ř.), a projednání více typů úvěrů (včetně krátkodobých Kamali půjček s nepokrytě lichevními parametry a několika „inovativními“ postupy, porušujícími kogentní ustanovení práv na ochranu spotřebitelů i dobré mravy) taková informace v žádném případě soud nevede k rezignaci na zkoumání splnění zákonných povinností věřitele a místo žalobkyní zamýšleného konejšivého účinku má pro soud spíše temné vyznění.3. Svá tvrzení dále k výzvě soudu rozšířila podáním č. l. 55. K úvěru uvedla, že bonitu zkoumala, resp. dle svého modelu určila kreditní skóre, které využívá statistický model. Zjistila mzdu žalované od , podezřelý výraz, 24 289 Kč a 20 366 Kč za srpen a září 2022 z účtu žalované. Zjistila dále „ryze osobní závazky a splátky“ ve výši 10 218 Kč. Tvrdila lustraci SOLUS, NRKI a CEE. Předložila úvěrovou zprávu (obsahující NRKI a BRKI) a výpis účtu žalované za srpen 2022. Výdaje blíže nezkoumala, neboť docházelo k výběrům, z čehož dovodila, že jsou hrazeny hotovostně. Již takové vyjádření metodiku žalobkyně u tak vysoké jistiny, vysokého úroku (RPSN 31,76 %) a nízkého příjmu zcela zjevně diskvalifikuje, neboť implicitně činí jakékoliv zkoumání spotřebitele zbytečné, když statisticky lze spoléhat na průměrný příjem, průměrné výdaje a průměrnou úspěšnost splacení průměrného úvěru.4. Soud k projednání věci nařídil jednání, s jiným postupem ostatně žalobkyně již žalobě vyslovila nesouhlas, první se konalo dne 11. 3. 2026. Navrhla vydání rozsudku pro zmeškání, neboť žalovaná se bez omluvy nedostavila, tomu však soud samozřejmě nevyhověl (viz dále). I přes výše odkazované dodatečné podání a vyslání právního zástupce k jednání, nebyla schopna žalobkyně při tomto jednání reagovat na poučení, že zjevně došlo k čerpání 120 000 Kč dne 23. 8. 2023, tedy k neprokázanému navýšení úvěrového rámce a navíc po výpovědí úvěru žalovanou. Jednání muselo být odročeno. Tyto situace se u žalobkyně opakují (např. v únoru 2026 ve sp. zn. , spisová značka, ), zjevně není na elementární přezkum svých nároků dostatečně zvyklá. Další jednání se konalo 29. 4. 2026. K němu se žalobkyně nedostavila, soud navíc zjistil, že (i v této věci) žalovanou úvěrovala v době masivního předlužení žalované souběžným úvěrem, dále že předmětnému úvěru předcházely další dva úvěry s nezjištěným vývojem a stavem. V takových případech žalobkyně pravidelně odmítá sdělovat údaje o jiných úvěrech, s odvoláním na zásadu projednací, čímž se snaží soudu znemožnit rozkrytí celkového schématu (složeného z absolutně neplatných úvěrů). Při dalším jednání dne 10. 6. 2026 (č. l. 167) však nebyla schopna doplnit tvrzení ani k úvěru předmětnému a opět žádala o odročení.5. Dalším podáním ze dne 3. 8. 2026 (č. l. 204) pak doplnila, že žalovaná požádala o navýšení úvěrového rámce 23. 8. 2023 a žalobkyně vyhověla. Opětovně zkoumala úvěruschopnost žalované a předložila vstupní údaje své kalkulace „, Anonymizováno, “. Dovodila příjem žalované 66 000 Kč měsíčně (sic!) a dosavadní splátky od jiných věřitelů 14 147 Kč (sic!). Navíc zjistila další příjem domácnosti 60 000 Kč (sic!). K dalším dvěma zjištěným úvěrům č. , hodnota, a , Anonymizováno, se odmítla blíže vyjadřovat (č. l. 205) s odkazem na zásadu projednací. Senát 20C konstatuje, že procesní zásady nechrání podnikatele, který porušuje veřejnoprávní a správními sankcemi vynutitelné povinnosti (§ 86 ZoSÚ), k nimž je soud povinen přihlížet z moci úřední. Úvěrové schéma, které vůči žalované opět rozvinul, je složené ze série potenciálně neplatných právních jednání. Na takovém jednání ke škodě spotřebitele se soudní moc nemůže a nesmí podílet, i kdyby k tomu neměla podklad v ryze procesních normách, jinak by se dopustila hrubě nespravedlivého výsledku a formalistického přístupu. Pro nesoučinnost žalované a nedostatek jiných podkladů však nakonec obsah dalších „úvěrů“ nebylo možno zohlednit a soud tak pouze zjišťoval výši bezdůvodného obohacení z historie tohoto jediného (absolutně neplatného) „závazku“. Poslední jednání se konalo 12. 8. 2026.6. Žalovaná se k jednání nedostavila, v řízení se nijak neprojevila. V praxi soudu jde bohužel o standardní situaci, tedy že se spotřebitel nedostaví a nároku se nijak nebrání. Dlužno dodat, že nebankovním věřitelům plně vyhovuje a nehoráznými způsoby úvěrování, upomínání a vymáhání ji zjevně u spotřebitelů podporují, neboť soudní přezkum jim přináší četné redukce nároků, které po spotřebitelích přesto mimosoudně vymáhají s vědomím, že spotřebitelé o jejich nezákonnosti nemají ani tušení. Ani procesní pasivitou se však spotřebitel nepřipravuje o ta spotřebitelská práva, která mu náleží vždy, případně pokud se některých z nich (po kvalifikovaném poučení) sám výslovně nevzdá. To platí i pro žalobkyni, byť se zaštiťuje umístěním v Indexu odpovědného úvěrování. Z historie nároků, projednaných senátem 20C, je patrné, že její jednání vykazuje stejné systémové nezákonnosti, jako činnost ostatních nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů, přičemž i tato žalobkyně byla za porušování práv spotřebitelů postižena Českou národní bankou sankcí 2 000 000 Kč za jednání v roce 2020/2021 s právní mocí 24. 2. 2024. I když žalobkyně neposkytuje úvěry s vysloveně lichevními sazbami, díky své ekonomické síle poskytuje tak vysoké jistiny, že ve výsledku dosahuje stejných absolutních částek navýšení, jakých dosahují poskytovatelé již vysloveně lichevních úvěrů.7. I když v tomto řízení o výsledku rozhodly skutečnosti, k nimž soud přihlíží z moci úřední, realita současné doby ukazuje, že i o tato práva by se měl každý spotřebitel starat aktivně. Mnoho spotřebitelů pak nevědomky plní nároky, které by i při laické procesní obraně vůbec plnit nemuseli, např. v případě úvěrů se zjevně lichevními parametry od , právnická osoba, , které vyplývají z NRKI žalované. Pokud by mělo být případné vyjádření žalované uznáním závazku, soud konstatuje následující. Senát 20C v prvé řadě konstatuje, že za chybné v této věci považuje vydání platebního rozkazu. Vydání platebního rozkazu by však soudce nemohl ovlivnit, neboť jde o gesci vyšší soudní úřednice v rozkazním řízení, která postupuje dle odlišných procesních kritérií. Senát 20C by však v této věci v žádném případě platební rozkaz bez provedení a doplnění dokazování nevydal, již s ohledem na předchozí řízení ohledně identických úvěrových produktů, trpících stále týmiž generickými důvody neplatnosti (§ 121 o. s. ř. – pro senát 20C notorieta).8. Zkoumáním toho, zda věřitel skutečně řádně splnil povinnost dle § 86 ZoSÚ se musí soud zabývat z úřední povinnosti (ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. , Anonymizováno, ), pouhé tvrzení se dlouhodobě ukazuje jako nedostatečný předpoklad (drtivá většina soudem projednávaných nebankovních úvěrů je poskytnuta navzdory zjevnému předlužení spotřebitelů). Rovněž případné zjištění, že došlo k aplikaci některého z četných lichevních schémat (resp. k jejich kombinaci), které již soud u daného (původního) věřitele již opakovaně odhalil (§ 121 o. s. ř.), je rovněž zjevně dostatečnou překážkou toho, aby soud rozhodl rozsudkem pro uznání či pro zmeškání, neboť závazkový vztah zde utrpěl a nadále trpí porušením kogentních ustanovení hmotného práva, a to nejen těch k ochraně spotřebitele. Vydání platebního rozkazu však soudce nemohl ovlivnit, neboť jde o gesci vyšší soudní úřednice v rozkazním řízení. K absolutní neplatnosti lichevní smlouvy, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru, přihlédne soud i bez návrhu (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). V této souvislosti se jeví případné citovat i odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, : Souhlas poškozeného, k němuž tato argumentace směřuje a který jinak obecně právní teorie i soudní praxe považují za skutečnost vylučující trestnost činu, se totiž může uplatnit toliko za situace, když poškozený rozhoduje pouze o svých soukromých zájmech (takový souhlas se může týkat např. zničení věci). Objekt trestného činu lichvy podle § 253 odst. 1 tr. zák. je však širší, neboť nezahrnuje toliko ochranu soukromého majetku poškozeného, ale i obecnější ochranu společnosti před uplatňováním hrubě nepřiměřených podmínek pro poskytnutí plnění v závazkových vztazích, což by ve svém důsledku mohlo vést k hospodářsky neopodstatněným přesunům majetku a ke značným negativním sociálním dopadům. Z těchto závěrů lze jistě dovodit důsledek i pro pouhý procesní postoj účastníka občanského soudního řízení, který jen stěží může založit přípustnost lichvy, jakkoliv „jen“ té ve smyslu § 1796 o. z. Nezohlední-li obecný soud ochranu spotřebitele dle čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie a právní úpravu přijatou k zajištění této ochrany, postupuje v rozporu s čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a a čl. 4 Ústavy České republiky, a porušuje tím právo účastníků řízení na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (nález Ústavního soudu ve sp. zn. II. ÚS 2778/19). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Dle § 99 odst. 2 o. s. ř. platí, že soud smír neschválí, je-li v rozporu s právními předpisy. Na toto ustanovení pak přímo odkazuje i § 153a odst. 2 tamtéž, týkající se rozsudku pro uznání, obdobně je tomu u rozsudku pro zmeškání. Takový případný nedostatek právního jednání soud nemůže zhojit formalistickým (restriktivním) způsobem výkladu § 153a odst. 2 či § 153b ve spojení s § 99 odst. 2 věta první o. s. ř., který by tím redukoval na pouhou formální správnost formulace povinnosti ve smyslu vykonatelnosti rozhodnutí, pokud by automaticky dle vyjádření žalovaného (který často a právě tak i v tomto řízení dle svého vyjádření chce neplatný závazek splácet, což je bohužel zcela obvyklé u neinformovaného právního laika, který již byl konfrontován s propracovanými lichevními schématy nebankovních úvěrových společností) či absence vyjádření po příslušném poučení vydal rozsudek pro uznání/zmeškání (či schválil účastníky navržený smír) a již se nezabýval dokazováním. V těchto úvahách již naštěstí není zdejší soud prvního stupně osamocen, lze odkázat například i na rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (samozřejmě ale i na rozhodnutí Nejvyššího či Ústavního soudu a Evropský soudní dvůr) pod sp. zn. , spisová značka, ze dne 4. 1. 2022, který k odvolání věřitele potvrdil správnost neschválení smíru soudem prvního stupně, který shledal, že platnost závazku utrpěla nesplněním povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ, současně i porušením dalších omezení (§ 122 odst. 2 a 4 ZoSÚ). Naopak by soud z tohoto důvodu nemohl smír neschválit/rozsudek pro uznání nevydat, pokud by trpěl toliko nedostatkem relativní neplatnosti (a dlužník by se tak podpisem smíru/uznáním ochrany z relativní neplatnosti svého právního jednání výslovně vzdal). Otázky souladu požadovaného úroku s dobrými mravy, s definicí lichvy dle § 1796 o. z., s omezením dle § 122 odst. 4 ZoSÚ, splněním povinnosti věřitele ve smyslu § 86 tamtéž však potenciálně představují důvod neplatnosti absolutní. Ani uznání závazku žalovaným, pokud by soudu došlo včas a mohlo ovlivnit průběh posledního jednání, by tedy senát 20C nevedlo k vydání rozsudku pro uznání dříve, než by provedl dokazování ohledně řádného splnění elementárních zákonných povinností věřitele. Dovozování možnosti spotřebitele vzdát se procesní ochrany tak, jak to vyplývá z ustanovení § 1815 o. z. u „toliko“ zneužívajících ustanovení, nelze u absolutně neplatných právních jednání ze žádného střízlivého výkladu závazkového a spotřebitelského práva dovozovat a uplatní se naopak obecný režim ochrany ve smyslu § 1812 odst. 2 o. z.: K ujednáním odchylujícím se v neprospěch spotřebitele od ustanovení zákona stanovených k ochraně spotřebitele se nepřihlíží. To platí i v případě, že se spotřebitel vzdá zvláštního práva, které mu zákon poskytuje. Trvat v takové situaci na procesní aktivitě spotřebitele ve zjevně nerovném postavení jako podmínce jeho ochrany soudní mocí, je v právním státě nepřijatelné.9. Pokud je v tomto rozsudku použit výraz „lichevní“ či „lichva“, pak je míněn přinejmenším ve smyslu občanskoprávním dle § 1796 o. z.10. Po skutkové stránce soud dospěl po provedení a zhodnocení níže uvedených důkazů k následujícím závěrům:11. Žalobkyně předložila úvěrovou zprávu č. l. 57, obsahující i komerční podobu výpisu BRKI a NRKI. Může odpovídat získání v říjnu 2022, poslední záznam úvěru je ze září 2022. Vyplývá z ní série úvěrů nezjištěné banky (, Anonymizováno, ), když v září 2022 žalovaná dlužila 323 723 Kč a splácela 3 174 Kč měsíčně. Od shodné banky „, Anonymizováno, “ předcházela série 5 dalších splátkových úvěrů, na konci roku 2021 byly doplaceny tři úvěry se zůstatky 137 646 Kč, 87 108 Kč a 679 758 Kč. Od shodné banky žalovaná čerpala tři úvěry z kreditní karty, poslední trval v rozhodné době a byl čerpán do výše 17 720 Kč (o 720 Kč překračoval úvěrový rámec). Je tedy zjevné, že žalobkyně žádné vážně míněné posouzení úvěruschopnosti vůbec neprovedla a podaný žalobní návrh je opět založen na lživých skutkových tvrzení o řádném splnění zákonné povinnosti. Poměry žalované byly zjevně diametrálně odlišné od strohých tvrzení o jejím vysoce podprůměrném příjmu. Žalobkyně tedy opět spoléhala na neúplný přezkum ze strany soudu, neboť o úvěruschopnosti žalované na základě žalobkyní zjištěných údajů v říjnu 2022 nelze vést vážně míněnou debatu. Dále je patrný úvěr od žalobkyně („, Anonymizováno, “) z června 2020, doplacený v prosinci 2021, stejně jako úvěr jiné banky, doplacený v téže době splátkami po 1 354 Kč měsíčně. Dále je patrný úvěr z kreditní karty od žalobkyně („, Anonymizováno, “) z listopadu 2019, kde žalovaná v době čerpání předmětného úvěru zřejmě měla jistinu doplacenou a tento úvěr tedy nečerpala. Toto uspořádání (existence dvou souběžných úvěrů z kreditních karet) je pro žalobkyni specifická, spotřebitelé si následně mnohdy „vzpomenou“ (ať již na základě písemnosti od žalobkyně či spontánně) i na další úvěr a čerpají i ten.12. Soud neví, zda nebyly přítomné i další úvěry, tedy od věřitelů, kteří s NRKI ani nespolupracují. Např. lichevní úvěry od , právnická osoba, , , právnická osoba, , , právnická osoba, ., , právnická osoba, , , právnická osoba, ., , právnická osoba, , , právnická osoba, , , Anonymizováno, , právnická osoba, ., , Anonymizováno, , s. r. o., , právnická osoba, ., , právnická osoba, ., koncernu CFIG a dalších, což zakládá potřebu zkoumání i dalších registrů, např. SOLUS, který předkládán není. Pokud by žalovaná měla byť jen na krátkou dobu živnost, pak také od společností, které poskytují „podnikatelské úvěry“, aniž by zkoumaly nezbytnou souvislost úvěru s podnikáním spotřebitele (srov. např. rozhodnutí ve sp. zn. , spisová značka, a , spisová značka, Nejvyššího soudu), neboť ochranu spotřebitele nelze suspendovat pouhým zapsáním IČO, byť se o tom spotřebitele snaží mnoho věřitelů lživě přesvědčovat. Některé specializované společnosti licenci k poskytování spotřebitelských úvěrů ani nemají (např. , právnická osoba, , , právnická osoba, .). Žalobkyně přitom u žalovaného u všech tří úvěrů pracovala s informací, že zdrojem jeho příjmu je právě podnikání (viz níže).13. Rešerže následné úvěrové zprávy (č. l. 206) z navýšení úvěru je tak víceméně zbytečná. Tyto zprávy nejsou datované, což velmi znesnadňuje soudní přezkum, je třeba jejich dobu vzniku odvodit od nejmladšího záznamu z některého z úvěrů (což leckdy prozradí, že byl vyhotoven jindy a pro jiný účel). Pokračuje splácení úvěru banky „, Anonymizováno, “ po 3 174 Kč měsíčně, se zůstatkem 291 985 Kč, a 6 364 Kč měsíčně, se zůstatkem 693 665 Kč. Nicméně vykazuje i další a mnohem znepokojivější údaje. Jsou patrné dva souběžné úvěry se zjevně lichevními parametry („L02“) s jistinou 37 000 Kč a 12 měsíčními splátkami po 4 114 Kč a jistinou 10 000 Kč a 6 měsíčními splátkami po 2 017 Kč (dle početní intuice senátu 20C půjde o úvěr od , právnická osoba, , či podobně lichevně jednající společnosti). Stejný věřitel má doplacen úvěr s jistinou 30 000 Kč v únoru 2023 z navýšení 67 161 Kč (nemuselo být realizováno), lichevní parametry vyplývají z rozkladu na 24 měsíčních splátek po 2 799 Kč. Žalovaná je tedy v době navyšování rámce žalobkyní již obětí lichevních úvěrů – žalobkyně to opět ignoruje a připojuje se k exploataci oběti lichvy. Je patrný další revolvingový úvěr z června 2023 s rámcem 20 000 Kč, který je v rozhodné době čerpán částkou 16 390 Kč. Nejen žalobkyně se tedy připojuje k exploataci žalované.14. Soud zajistil i kombinovaný výpis z registru NRKI (CNCB) a BRKI (CBCB) žalovaného (od společnosti , právnická osoba, .) – č. l. 46. Konstatování jeho obsahu je však zjevně nadbytečné, úvěrové zprávy jak shora vystihují vše podstatné a názvy věřitelů jsou tak ustanoveny (společnost , právnická osoba, , tak bude čelit trestnímu oznámení i za tuto oběť).15. Žalobkyně předložila i výpisy z účtu žalované č. , č. účtu, za srpen a září 2022. Vyplývá z nich, že žalovaná splácí úvěry částkami 3 488,75 Kč a 7 063,90 Kč, které mají zůstatky 469 788 Kč a 193 452 Kč, a jsou od , právnická osoba, . (v srpnu byl jeden úvěr navýšen a splátka se zvýšila z původní 4 579,54 Kč na 7 063,90 Kč). Zároveň jsou zde obě měsíční mzdy žalované – 20 366 Kč a 24 289 Kč. I z tohoto samotného důkazu žalobkyně je bez dalšího zjevné, že posouzení úvěruschopnosti žalované je nesmyslné a skutková tvrzení lživá, žalovaná již byla zatížena splátkami ve výši převyšující 40 % mzdy. Soud si vyžádal i navazující výpisy – č. l. 173. Jejich obsah však již výsledek řízení nemohl změnit. Pouze je patrné, že na účtu dále hospodařily i další osoby – zřejmě , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, , , jméno FO, a , Jméno žalované, (č. l. 87 p. v.), byly čerpány sociální dávky souběžně s výplatou žalované (tedy zjevně jinou osobou). Dne 22. 9. 2023 (č. l. 197) je zde platba 15 032 Kč s popisem „, adresa, Nájemné , jméno FO, “, což názorně demonstruje, jak absurdní je postup těchto věřitelů, kteří s různými (a krajně neplauzibilními) výmluvami upouštějí od zkoumání skutečných životních nákladů spotřebitelů.16. Ze stovek předchozích řízení v senátu 20C v úvěrových věcech je zřejmé, že v České republice probíhá něco, co senát 20C pojmenovává jako „lichvu v průmyslovém měřítku“. Přesto, že je úvěrový registr NRKI široce zaužívaný, spotřebitelům jsou bez jakýchkoliv zábran poskytovány další a další úvěry s lichevními parametry, aniž by probíhaly desítky trestních stíhání těchto společností. Naopak jsou to spotřebitelé, kdož jsou pravidelně stíháni pro úvěrové podvody, aniž by se orgány činné v trestním řízení hlouběji zamýšlely nad možností uvést v omyl poškozeného věřitele, který již dle NRKI musí vědět, že jedná s obětí lichvy, která tak nebude moci splácet ani jeho (další) lichevní úvěr a jen stěží se tak může jednat o jeho uvedení v omyl. V tomto případě sice nebyly poskytnuty úvěry s lichevními parametry (což je v praxi senátu 20C spíše výjimečné), ale žalovaná již byla obětí lichvy jiných nebankovních věřitelů. Jak ale právě toto řízení názorně ukazuje, při dostatku kapitálu lze dosáhnout prakticky stejné míry ekonomické exploatace předlužené osoby, jako v případě čistě lichevních úvěrů s nižšími jistinami. Přitom právě tato žalobkyně dokonce usilovala o odvolání z funkce soudce předsedy senátu 20C cestou obsáhlé stížnosti. Motivace spotřebitele k nabírání dalších úvěrů pro soud není významná, je-li již předchozí jednání věřitele zjevně protiprávní. Soud z bezpočtu výpisů NRKI nabyl dojmu, že tito věřitelé se o nesolventní klienty doslova přetahují, neboť jde o spotřebitele, který si na jedné straně není vědom, že plní na absolutně neplatný závazek a různě formulované hrozby nejsou u soudu plně vymahatelné, na straně druhé se bojí (nepříliš logicky) exekučního postihu a mnohdy i trestních následků (srov. např. vymáhání agenturou „, Anonymizováno, (IČO , IČO, ) v jiné věci (sp. zn. , spisová značka, ) jiného věřitele výzvou s formulacemi „oznámení o zahájení inkasního řízení a upozornění na podezření z úmyslného maření povinnosti uhradit dluh“, „domníváme se, že došlo k trestnému činu úvěrového podvodu, kdy jste vědomě uvedl v omyl věřitele na základě výňatku ustanovení zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku“ a „pokud nezaplatíte dlužnou částku v níže uvedené lhůtě, může být proti vaší osobě zahájeno trestní řízení, ve kterém vám hrozí v případě odsouzení odnětí svobody až na dvě léta, zákaz činnosti nebo propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty“. Žalobkyně popírá, že by sama takto postupovala, přinejmenším v současnosti. Problematická je i schopnost některých spotřebitelů rozlišit, zda jej takto poučuje soukromý subjekt či osoba nadaná jakoukoliv formou veřejné moci. Obdobné upomínky jsou často zasílány v rozmezí několika dnů např. až 6 různými subjekty, což schopnost spotřebitele orientovat se v těchto hrozbách/rizicích značně podlamuje. To vše by měla vědět i žalobkyně, která na rozdíl od předsedy senátu 20C neviděla výpisů NRKI+BRKI pouhé jednotky tisíců, ale pravděpodobně řádově více. Stejně tak by měla být informována alespoň o obsahu webových prezentací svých přímých konkurentů, s nimiž sdílí (přinejmenším) registr NRKI a kteří se nezřídka ani na svých webových prezentacích netají poskytováním úvěrů s RPSN v řádech stovek procent. Žalobkyně přitom donedávna sama poskytovala úvěry „, Anonymizováno, “, které již vykazovaly i poslední znak lichvy – plnění v hrubém vzájemném nepoměru.17. Ze zkušenosti senátu 20C ostatně vyplývá, že s cca 5 úvěry od těchto lichevně jednajících věřitelů je pro člověka běžného rozumu extrémně obtížné těmto požadavkům bez profesionální právní pomoci konstruktivně čelit a nejčastěji tak propadají naučené bezmoci a další komunikaci se vyhýbají, tedy i písemnostem soudu. Dokonce i schopnost spotřebitelů zorientovat se v čerpáních a úhradách po typicky rozsáhlé lichevní historii je krajně nepravděpodobná a vyžadovala by doslova mimořádné organizační schopnosti, neboť každý věřitel a několik inkasních agentur každého věřitele využívá k tíži spotřebitelů různé platební metody a různé platební dispozice. Ostatně i osoby, které svou situaci chtějí řešit oddlužením, poměrně často narazí na insolvenčního správce, který rovněž lichevní pohledávky nepopře a poté se spotřebitel oddlužuje splácením lichvy. Po několika letech neustálé devalvace podoby a společenské škodlivosti lichvy senátu 20C již nezbývá, než vypracovávat doslova naučná odůvodnění rozsudků a snažit se toto paradigma prolamovat. Z odborné literatury stojí za to odcitovat následující stať „V této souvislosti si musíme znovu uvědomit, že úmyslné vyvolávání situací vedoucích k likvidaci slabších účastníků občanskoprávních vztahů prostřednictvím lichvy, zvlášť pokud se ho lichvář dopouští opakovaně a soustavně, je jednáním velmi nebezpečným a dojde-li k jeho obecnému rozšíření, může to skončit až destabilizací celého společenského a právního systému. Z trestněprávního hlediska je totiž objektů zasažených lichvou více:1. majetek a majetková práva dlužníka,2. svoboda rozhodování dlužníka v ekonomických aktivitách,3. zájem na hospodářské stabilitě společnosti a zachování hranic spravedlnosti a slušnosti v občanskoprávních vztazích.Lichva je naprosto unikátní v tom, že negativně zasahuje dotčeného jednotlivce i společnost, v níž je uskutečňována a jako roušku pro svoji existenci přitom používá prostředků vymezených zákonem a zdánlivě dovolených. Není-li včas přesně pojmenována, vymezena a postižena, zneužívá lichvář státní mocenské mechanismy k prosazení vlastních ekonomických zájmů na úkor svých obětí (čili kompromituje celý společenský systém, protože používá k legalizaci jím páchaného bezpráví jeho legislativní nedokonalosti a sociálního nevědomí). Mělo by proto být jak v zájmu jednotlivců, tak v zájmu celé společnosti, aby byla lichva pranýřována, mimo jiné, i na poli trestního práva prostřednictvím trestních předpisů.“ (, adresa, , , Anonymizováno, , Lichva: trestný čin a společenský jev, Praha, Wolters Kluwer, 2014, kapitola 5.2.5). Civilní soudnictví v České republice bohužel zůstává k tomuto apelu převážně hluché a neustále jsou ke škodě obětí lichvy používány procesní instituty (schvalování smírů, rozsudky pro uznání a pro zmeškání, platební rozkazy, nezkoumání úvěruschopnosti) či je dokonce obhajováno právo systematicky predátorsky jednajících věřitelů a jejich právních zástupců na přiměřený zisk. Senát 20C zdejšího soudu se naopak domnívá, že by tyto subjekty měly čelit nejen symbolické pokutě od ČNB, za porušování povinností dle zákona č. 257/2016 Sb., ale především trestnímu postihu za poskytování úvěrů s lichevními parametry osobám ve zjevné finanční tísni (kterou nezřídka sami věřitelů cíleně vyvolávají předchozími iteracemi lichevního schématu – „úvěry“).18. Senát 20C je pravidelně za tuto procesní iniciativu kritizován, nicméně tradiční doktrína občanského soudního řízení sporného (poznamenaná stále i porevolučním znění občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.) v žádném případě není plně připravena na ochranu spotřebitele vůči systematické lichvě. Pouhá zásada projednací, uplatňovaná jako bezvýjimečné pravidlo, je zcela zjevně nesprávným a přepjatě formalistickým přístupem, který nemůže nijak ochránit oběti lichvy před většinou současných lichevních schémat (které nejsou pouhým příslušenstvím jistiny a navíc požadovaným v tomtéž řízení). Senát 20C tedy neváhá důsledně využívat jak informace, které má z předchozí úřední činnosti, resp. z předchozích řízení (§ 121 o. s. ř.), tak i informace, které získá z důkazů, opatřených postupem dle § 120 odst. 2 věta první o. s. ř. (Soud může provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy jsou potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu.), neboť jde pravidelně o důkazy, které měl věřitel povinnost zkoumat (zde sám tvrdí, že XYXYX) či jsou mu známy, ale odmítá chybějící skutková tvrzení doplnit a prokázat je. Dle ustálené judikatury vyšších soudů má soud povinnost zkoumat splnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ, což v kontextu podkladů, které předpokládá metodika plnění této zákonné povinnosti příslušného žalobce/věřitele, zakládá doslova povinnost soudu získat a zkoumat jejich obsah – bez ohledu na neochotu věřitele tyto listiny předkládat (a inkriminovat se). K tomu srov. rozsudek Krajského soudu v , Anonymizováno, ve sp. zn. , spisová značka, , z něhož lze výmluvně citovat: Jestliže má rozhodnutí soudu odpovídat hmotnému právu, pak soud musí mít možnost zjistit též skutečnosti rozhodné podle hmotného práva, aniž by účastníci k jejich prokázání navrhli všechny potřebné důkazy, jsou-li pro soud dosažitelné a vyplývají-li z obsahu spisu (srov. rozsudky ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. , spisová značka, , a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. , spisová značka, ). Ústavní soud pak zdůraznil v usnesení ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. III. ÚS 1336/10, že ze zákonné povinnosti účastníka „označit důkazy k prokázání svých tvrzení“ (§ 120 odst. 1 o. s. ř.) nelze ani ve sporném řízení dovozovat absolutní zákaz provedení i jiných, než účastníkem navržených důkazů; naopak ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř. soudu takovou možnost poskytuje v případech, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo“. Taková potřeba může vyvstat též v souvislosti s hodnocením důkazů (§ 132 o. s. ř.). Právě tak extrémní procesní situace, jako je ochrana spotřebitele (zjevně slabší strany) před lichvou (která se stala u nebankovních spotřebitelských úvěrů fakticky masovou eventualitou), která úzce souvisí s povinností soudu prověřit splnění komplexní povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ, je mimořádně vhodnou příležitostí k uplatnění těchto postupů, tvořících zákonnou výjimku z projednací zásady, které nemohou zůstat prázdnými a nikdy nevyužitelnými ustanoveními. Okresní soud nemůže ovlivnit fakt, že je v současnosti spotřebitelskými úvěry doslova zavalen a tyto výjimečné postupy se tak aktuálně v rámci senátu týkají vyšších desítek řízení ročně. Výjimečnost nespočívá v četnosti, která je koneckonců důsledkem laxního přístupu justice k tomuto společenskému fenoménu, ale v míře ostentativního pohrdání právním řádem těmito žalobci a jejich advokáty. Zda se u žalobkyně ukáže být úvěr lichevní či nikoliv – je zjištěno až po provedení dokazování.19. Byla předložena karta klienta č. l. 21, kde žalovaná údajně uvedla, že je svobodná, bezdětná, zaměstnaná s příjmem 22 000 Kč, s údajnými dalšími příjmy domácnosti 50 000 Kč a výdaji 8 700 Kč. K navýšení úvěru se váže doplnění č. l. 204, kam žalobkyně tiskne údaje z údajného posouzení (metodika „, Anonymizováno, “). Z ní vyplývá, že u žalované evidovala údaj o příjmu 66 000 Kč, dalším příjmu domácnosti 60 000 Kč a splácení 14 147 Kč. Z ničeho však nevyplývá, že by kterýkoliv údaj od žalované nějak ověřila. Výdaje nahradila normativním údajem (životního minima) 4 470 Kč, resp. 8 510 Kč pro celou domácnost a za bydlení 10 080 Kč. Soud konstatuje, že metodika žalobkyně nemusí být nikterak vadná (ostatně měla by být schválena Českou národní bankou). Nahrazování ověřování skutečných výdajů údajem pro životní minimum, vzniklým a existujícím pro zcela odlišné účely státní správy, je však zjevně nesprávné, resp. může obstát jen u výjimečně nízkých úvěrů. Používání těchto vstupních údajů zkoumání prakticky suspenduje a navíc se jedná o částky nerealisticky nízké, nepatřičné u osob, které mají přinášet úvěrový zisk (stát tyto normativy používá k úplně jiným účelům). Pokud čerpala z výpisu účtu, zjevně postupovala naprosto neobhajitelně a chybně. Pokud žalobkyně vážně pracuje s těmito údaji a argumentuje judikaturou vyšších soudů ohledně toho, že ne vždy je třeba údaje od spotřebitele ověřovat, je zjevné, že v tomto případě jsou její argumenty frapantně nepřiléhavé. Využití „dalšího příjmu domácnosti“ je dalším typickým způsobem, jak suspendovat jakoukoliv matematicky založenou metodiku, neboť do kalkulace vtahuje další neprověřené údaje a vůbec se nezajímá o to, zda nepatří osobě, která již sama není předlužena nebo z jiného důvodu spíše finanční přítěží, než podporovatelem spotřebitele. Zda schválená metodika od České národní banky připouští zkoumání úvěruschopnosti tak, že je na straně výdajů pracováno s částkou životního minima, není senátu 20C známo. Soud si úředně schválenou metodiku žalobkyně v předchozím řízení vyžádal od České národní banky, jen aby se dozvěděl, že mu z důvodů údajné mlčenlivosti nebude poskytnuta (sic!) a soud tak ani nemá možnost sám ověřit tvrzení věřitele, na kterých má zakládat přezkum plnění veřejnoprávních povinností, k němuž je soud povinen z moci úřední. Za správné však pro účel právního posouzení tohoto nároku soud takové vstupní údaje rozhodně nepovažuje, neboť takový postup by naprosto suspendoval jakékoliv smysluplné zkoumání poměrů spotřebitele a stejně tak by mohli věřitelé předpokládat i minimální příjem nebo jakýkoliv jiný klíčový parametr. Žalobkyně se zaštiťuje existenci správné metodiky, avšak senát 20C ji prakticky v každém řízení přistihne při jejím hrubě nesprávném použití. Nejde přitom o žádný gentlemanský občanskoprávní delikt, ale o potenciální správní delikt, který je prakticky jedinou (ještě stojící) hrází českého právního řádu proti lichvě. Dosavadní shovívavost soudů k těmto věřitelům tak není o co opírat.20. Ignorování zatajování předchozích (natož lichevních) úvěrů spotřebitelem zda výjimečně přítomno není (u prvního čerpání zcela jistě ne), a pokud by bylo (jak je i u úvěrů této žalobkyně běžné), pak by rovněž bylo absolutní překážkou pokračování v používání jakékoliv metodiky, neboť jak je žalobkyni z jejích četných účastí v roli poškozeného v trestních řízeních známo, jde o situaci, kterou orgány činné v trestním řízení pravidelně vyhodnocují jako úvěrový podvod (aniž by senát 20C cítil sebemenší potřebu taková trestní řízení sám iniciovat).21. Byl předložen dodatek úvěrové smlouvy č. l. 212 ze dne 23. 8. 2023, dle kterého došlo k navýšení limitu na 120 000 Kč s měsíční splátkou 3 338 Kč. Byla předložena historie čerpání č. l. 77, z níž vyplývá vyčerpání 209 065 Kč celkem.22. Pro úplnost lze uvést provedení důkazu (absolutně neplatnou) úvěrovou smlouvou č. l. 19. Žalobkyně jiným typem smluv (jak podrobně rozepsáno již v rozhodnutí České národní banky ze dne 14. 2. 2024 ve sp. zn. S-Sp-2022/00117/CNB/573, kterým byla žalobkyni uložena sankce 2 000 000 Kč) umožňuje u úvěrů typu ", Anonymizováno, “ odložit splatnost splátky „korunovým odkladem“. Tato služba obnáší úhradu 1 Kč, čímž je dosaženo odložení splatnosti splátky o pouhých 30 dnů, avšak současně je naúčtován vysoký poplatek, prakticky ve výši řádné splátky. Případně poplatek za „desetiprocentní odklad“ 980 Kč (rovněž o pouhých 30 dnů), za což zřejmě dále účtuje 10 % jistiny. Jde o podobný typ úvěr, s jakým operují společnosti , právnická osoba, , a mnohé další a ve spojení s nesprávně (či vůbec ne-)posouzenou úvěruschopností spotřebitele jsou extrémně nebezpečné, a to i kdyby současně věřitelé neoperovali s nepřiměřenou úrokovou sazbou. Dále žalobkyně využívala i dalších úvěrových schémat (např. úvěrů se splátkovými kalendáři inkasovala nejprve úroky za celou dobu trvání úvěru a poté již pouze jistiny, aby nebyla v případě přerušení splácení nucena část zisku odepisovat – viz např. usnesení číslo jednací , spisová značka, ). Zde projednávaný úvěr je jiného typu. Při porušování povinnosti dle § 86 ZoSÚ a při dostatečně velkých objemech (což pro kapitálově silnou žalobkyni nepředstavuje problém) však lze dosahovat podobné míry exploatace osob, jako u vysloveně lichevních krátkodobých úvěrů s nižšími jistinami. Projednávaný úvěr je založen na revolvingovém úvěru s relativně vysokou sazbou (mírně vyšší, než jsou bankovní sazby) a přidruženými poplatky. První podobný úvěr bývá na nákup spotřebního zboží, s poskytnutím odlišného navýšení na první nákup, kde spotřebitel získá návyk relativně přijatelného úvěru (např. RPSN 18,7 %), aby následně čerpal úvěr za podmínek podstatně přísnějších (např. RPSN 29,69 %) – a to již bez jakéhokoliv nového posouzení poměrů. U tohoto úvěru, který se následně ukázal být právě až druhým revolvingovým úvěrem spotřebitele, již nešlo o spojení s žádným nákupem, ale o prvoplánový revolvingový úvěr s rámcem 85 000 Kč a RPSN 31,76 % - i to je opakující uspořádání u úvěrů této žalobkyně. Toto uspořádání zjevně nedává žádný smysl z hlediska úvěruschopnosti. I toto jednání demonstruje, jak bezvýznamná jsou tvrzení žalobkyně ohledně procesu dle § 86 ZoSÚ a míra případného splácení úvěrů zjevně není zásluhou věřitele a jeho metodiky, ale běžného rozložení úspěšnosti splácení úvěru dobrovolně/po inkasním mimosoudním procesu v populaci (zejm. Gaussovo normální rozložení). Je naopak statisticky krajně nepravděpodobné, aby frapantní selhání při plnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ nastalo jen u úvěrů, které nejsou spláceny, které nejsou spláceny na Teplicku a které napadnou senátu 20C. Obdobně vzorek kontrolovaných 20 úvěrů posoudila Česká národní banka a zásadní vady shledala prakticky u všech. Jednotlivé parametry (absolutně neplatné) smlouvy jsou s ohledem na výsledek řízení bez významu.23. Roční procentní sazba nákladů tak u tohoto následného úvěru činí nejvýše 31,76 %, což není absolutně neplatné ujednání se spotřebitelem (zřejmě nepřevyšuje nejvýše trojnásobek referenční běžné úrokové sazby bank, která se u úvěru na spotřebu dlouhodobě pohybuje okolo 10 % ročně). Pokud žalobkyně úvěr považuje za revolvingový, pak by referenční sazbou bylo cca 20 až 25 % ročně a tedy absolutní neplatnost úročení samotného by nebylo možné dovozovat. Tyto úvěry jsou však málokdy reálně čerpány jako revolvingové, ale (zřejmě v důsledku absence skutečného zkoumání úvěruschopnosti a úvěrování předlužených) spíše jednorázově – jak tomu bylo i u žalované, která čerpala 85 000 Kč a posléze 120 000 Kč. Lze zmínit letité, avšak stále hojně citované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, , neboť toto uvádí: V projednávané věci soudy zjistily, že úroková míra u úvěrů poskytovaných bankami činila v době uzavření smluv o půjčce 9 % až 15,5 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků (ve výši 60 % ročně) podstatně (téměř čtyřnásobně) přesahovala horní hranici této obvyklé úrokové míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 39 obč. zák. neplatné. Z tohoto rozhodnutí je věřiteli často nesprávně dovozována přípustnost až čtyřnásobného navýšení, avšak jde o ryze účelový a nesprávný výklad, neboť dlouhodobě je připouštěn toliko trojnásobek. Senát 20C nicméně nepovažuje tento typ úvěru za revolvingový již proto, že jeho první čerpání obvykle splývá s financovaným spotřebním zbožím. Pokud je následně umožněno další čerpání, je otázkou, zda jde o revolvingový úvěr, či spíše o možnost opětovného čerpání mezitím uhrazených splátek, zejména u osoby zjevně neúvěruschopné. Spotřebitel, který není schopen či ochoten uhradit původně sjednané splátky zboží, se tak stává dlužníkem s navýšenou RPSN oproti původní RPSN. Revolving této smlouvy je tak spíše skrytou sankcí (smluvní pokutou) pro neúvěruschopné, kteří úvěr původně sjednali pro nákup konkrétního zboží. K úvěru této žalobkyně lze alespoň uvést, že další čerpání zřejmě není podmíněno souhlasem věřitele, což u jiných věřitelů demaskuje skutečnou povahu těchto úvěrů (rámcová úvěrová smlouva). Ovšem ujednání 4.2 úvěrových podmínek (č. l. 27) konstatuje, že „čerpání úvěru můžeme bez uvedení důvodu zamítnout“, což (s přihlédnutím k neurčitosti, zda je míněno první či následné čerpání) směřuje k téže výhradě, podobně jako limity čerpání dle článku 4.3 tamtéž. Jinak jsou úvěrové podmínky č. l. 25 a násl. pro výsledek řízení bez významu.24. Dle úvěrové historie č. l. 24 žalovaná celkem čerpala 210 0134,71 Kč Kč a splatila 112 005 Kč.25. Byla doložena výpověď od žalované č. l. 29 p. v., podaná prostřednictvím , právnická osoba, ., ze dne 18. 8. 2023. Žalobkyně na to reagovala dle nedatované zprávy č. l. 30 a oznámila, že je třeba do 20. 9. 2023 doplatit 123 977,51 Kč. Z výpisu CRIF č. l. 47 p. v. však vyplývá, že právě dne 18. 8. 2023 žalovaná u , právnická osoba, ., sjednala úvěr s jistinou 752 000 Kč a měsíční splátkou 9 826 Kč (splácela jeden lichevní úvěr u , právnická osoba, ). V takové situaci žalobkyně navzdory výpovědi nejen, že navýšila úvěrový rámec na 120 000 Kč, ale dokonce nechala žalovanou úvěr znovu v celé takové částce vyčerpat, když dopis č. l. 30 je až z doby po opětovném vyčerpání úvěru. Pro nesoučinnost žalované se soudem se toto nepodařilo objasnit. Je však z toho nejlépe zřejmé, že žalobkyně nejen, že úvěruschopnost reálně nezkoumá pro účel vyloučení neúvěruschopných, ale doslova bojuje s bankami, aby své klienty zaúvěrovala navzdory jiným úvěrům a „udržela“ si zisk z jejich následné exploatace. Úvěr u , právnická osoba, ., samozřejmě nebyl řádně splácen – při splátce téměř ve výši poloviny příjmu žalované to nemůže nikoho překvapit.26. Žalovaná se následně po své výpovědi se žalobkyní zjevně dohodla odlišně a pokud má soud dovozovat uvedení někoho v omyl, pak se na něm zřejmě podílela vůči , právnická osoba, ., i sama žalobkyně, neboť musela předpokládat, že žalovaná u banky usiluje o konsolidaci (proto je bankou zastupována při vypovídání smlouvy) – a přesto žalované nabídla úvěr 120 000 Kč – s čímž zjevně konsolidující banka nemohla počítat. Jednání žalobkyně je v i v tomto neobhajitelné a bude předmětem dalšího řízení.27. Právní zástupce žalobkyně doložil dopisem (č. l. 31) vypracování i zaslání (č. l. 32) kvalifikované předžalobní výzvy ve smyslu § 142a o. s. ř. do dispoziční sféry žalované. Požadovaná částka alespoň koresponduje s následně uplatněným nárokem (ani to již v dnešní době není u nebankovních úvěrů a některých advokátů samozřejmostí). Požaduje uhradit plnění ze závazku, který považuje za platný, nikoliv tedy pouhou poskytnutou jistinu z absolutně neplatného úvěru (srov. zejm. rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ) – upomínka tak ani nezakládá počátek prodlení spotřebitele (tj. s odkazem na § 87 odst. 1 a 2 ZoSÚ nezakládá nárok na úrok z prodlení). Soudní řízení tak muselo proběhnout i proto, aby se spotřebiteli dostalo soudní ochrany a taková předžalobní upomínka paradoxně žalovanou odpovědnosti za konání soudního řízení zbavuje. V upomínce si právní zástupce neváhal říci o celkem 150 738,25 Kč a taková upomínka není účelná prevence soudního řízení, v němž může být přiznán pouze zlomek takového požadavku, neboť uplatňovaný nárok ignoruje kogentní právní předpisy na ochranu spotřebitele a jak z hlediska žalobkyně, tak z hlediska advokáta, jde o jednání v hrubém rozporu s dobrými mravy. Justice však takové závěry přijímá stále nedostatečně často na to, aby věřitele a advokáty od těchto žalob jakkoliv odrazovala. To se zcela zjevně musí změnit.28. K poměrům žalované soud v rámci pátrání po pobytu zjistil, že dle č. l. 35 a 45 skutečně pracovala u , právnická osoba, , nemá nárok na žádný důchod, dle zaměstnavatele (č. l. 38) byla k prosinci 2025 na rodičovské dovolené, pracovala u nich od srpna 2019. Dle zprávy Úřadu práce č. l. 41 od ledna 2025 čerpala rodičovský příspěvek 18 000 Kč měsíčně a má 5 exekucí z roku 2025. Dále v průběhu roku 2024 čerpala příspěvek na bydlení (č. l. 42). Soud tedy současně zjistil dostatek informací k aktuální schopnosti žalované vrátit bezdůvodné obohacení, i bez její procesní aktivity.29. Jiné důkazy žalobkyně nepředložila. Soud si vyžádal od , právnická osoba, ., dále výpis účtu žalované od listopadu 2019 (č. l. 81 p. v.), aby ověřil, zda vůbec žalovaná jistinu 85 000 Kč čerpala, či zda nešlo jen o úhradu předchozího úvěru žalobkyni. To však nezjistil, žalovaná uhradila žalobkyni 70 000 Kč v květnu 2022 (č. l. 85) a za procesní pasivity žalované nebylo možno dovodit, že spolu plnění úzce souvisela. Například v roce 2019 a 2020 docházely na účet hned dvě výplaty od zaměstnavatele žalované, zjevně tedy i za další osobu (zřejmě , jméno FO, – č. l. 99). Některé z nich byly prováděny i exekuční srážky, což však u žalované není z čeho dovodit (u zdejšího soudu čelí exekucím až od roku 2024) a jiný obecný soud dle registru obyvatel nikdy neměla.30. Po právní stránce soud uplatněný nárok posoudil následujícím způsobem. Žalovaná a žalobkyně spolu usilovaly o sjednání závazku úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, s charakterem spotřebitelského závazku, a následně o navýšení úvěrového rámce v roce 2023.31. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZOSÚ“), platí, že poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Dle odst. 2 tamtéž platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 tamtéž platí, že poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 580 odst. 1 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku k nemožnému. Z úpravy tak vyplývá, že případné nesplnění takové povinnosti věřitele má za následek neplatnost absolutní, tedy soudem zohledňovanou z úřední povinnosti. Soud dovozuje (a to i ve shodě s rozsudkem Soudního dvora EU pod zn. C-679/18), že splnění této povinnosti bylo třeba i před 28. 5. 2022 zkoumat z úřední povinnosti, neboť jde o důvod absolutní neplatnosti (tedy i po zrušení zákona č. 145/2010 Sb. s účinností ke dni 1. 12. 2016 a nahrazení zákonem č. 257/2016 Sb.). Od 28. 5. 2022 je tato povinnost (v souladu se závaznými předpisy Společenství) uzákoněna výslovně jako povinná součást soudního přezkumu nároku ze spotřebitelského úvěru.32. Z ustálené judikatury vyšších soudů se především podává, že za náležitou obezřetnost nelze vždy považovat toliko spoléhání se na pravdivost údajů, poskytnutých samotným spotřebitelem (spolukontrahentem), jak obdobní věřitelé často soudu nesmyslně tvrdí (ačkoliv tak nízký standard zkoumání je myslitelný jen u úvěrů, které nemají lichevní parametry). Ustanovení § 9 předchozího zákona, resp. 86 aktuálně platného zákona o spotřebitelském úvěru má charakter nejen individuální, ale i generální prevence, neboť chrání spotřebitele i před nimi samými, včetně situací, kdy nejednají při žádosti o spotřebitelský úvěr v dobré víře (resp. nikoliv ve finanční tísni). Ostatně čerpání těchto krajně nevýhodných finančních produktů je zcela pravidelně činěno z důvodu dlouhodobého nedostatku peněz a finanční tísně dlužníků, kteří ani nemají přístup k výhodněji úročeným běžným bankovním půjčkám. Předchozí čerpání krátkodobých úvěrů s RPSN v řádech stovek až tisíců procent jsou pak rovněž dostatečným důvodem k navození akutní finanční tísně. Zde je soud nezjistil, avšak tuto možnost nevyloučila ani žalobkyně, pokud neprokázala lustraci SOLUS. Věrohodnou se nejeví ani poslední úvěrová zpráva, k roku 2015 (navýšení nejstaršího úvěru) žádná předložena nebyla. Dostupnost splatitelných úvěrů spotřebitelům je z hlediska (nejen) měnové politiky státu klíčová a nezbytně regulovaná oblast a ponechání tohoto trhu bez náležité regulace by vedlo k rychlé pauperizaci celé sociální třídy a její vydání napospas těm, kteří se rozhodli své jmění, vzdělání a profesní zdatnost realizovat na úkor ekonomicky nejzranitelnější části populace. Sám spotřebitel přitom zpravidla nedisponuje takovými znalostmi a zkušenostmi, aby své budoucí ekonomické možnosti ohledně splácení úvěru mohl posoudit lépe, než profesionální poskytovatelé spotřebitelských úvěrů. Posouzení úvěruschopnosti je především zákonnou povinností věřitele, současně i garantovanou službou pro zájemce o spotřebitelský úvěr, teprve druhotně se jedná o překážku pro případně nedostatečně bonitního dlužníka na cestě ke sjednání úvěru. O to důležitější jsou takové povinnosti v případě úvěrů s lichevními parametry, které méně dbalí spotřebitelé začnou reflektovat a rozpoznávat až v okamžiku masivního předlužení. Ostatně pokud spotřebitelé pravidelně podepisují takto predátorské úvěrové smlouvy, tím snáze podepíší i formulář s vyplněnými zavádějícími či nepravdivými osobními a majetkovými poměry (zejména, pokud je vyplňuje zprostředkovatel úvěru), nemaje ponětí o významu a závažnosti takového dokumentu (který je často klíčovým důkazem při odsouzení spotřebitele za úvěrový podvod). Zodpovědnost za splnění povinnosti dle § 86 tedy musí být na věřiteli. Ten v tomto případě sám úvěr s lichevními poměry neposkytoval, současně však u nejméně posledního z několika úvěrů řádně neověřil schopnost spotřebitele úvěr splácet, což se opakovalo u navýšení v roce 2023 (a poskytnutí navzdory pravděpodobné snaze o konsolidaci úvěrů žalované bankou!!!) a faktický výsledek je tak podobný – žalovaná splácí příslušenství jistiny, které je zcela mimo její finanční možnosti. V několika obdobných řízeních byla dokonce jistina dramaticky přeplacena, soud žalobu zcela zamítal – a žalobkyně následně po doručení rozsudku tristní výsledek řízení (namísto odvolání) maskuje zpětvzetím žaloby.33. V praxi je však zřejmé, že trh nebankovních spotřebitelských úvěrů je založen na navyšování úvěrové sazby s klesající bonitou a rostoucí rizikovostí klienta, což soud v rámci ochrany spotřebitele nemůže a nebude tolerovat, když je současně zřejmé, že pokuty, udělované Českou národní bankou nebankovním úvěrovým společnostem dosahují řádu procent jejich ročního obratu a nadto přicházejí s mnohaletým zpožděním. Sankce, uložená žalobkyni, patří rozhodně k těm nižším, nicméně ani rekordní sankce 8 000 000 Kč pro , právnická osoba, , či 7 500 000 Kč pro , právnická osoba, , nejsou v žádném případě citelné sankce pro subjekty, které během let vygenerovaly vyšší stovky milionů zisku, kterých by nedosáhly, pokud by úvěruschopnost braly vážně (seznam závazků v oddlužení tisíců insolvenčních dlužníků by byl dramaticky kratší a průměrná celková částka k úhradě dramaticky nižší). Svou pokutu (2 000 000 Kč) získala i žalobkyně, jakkoliv se snaží situovat se se svými produkty na úroveň bankovních produktů. Tyto povinnosti, zavedené především směrnicí Rady a Evropského parlamentu 2008/48/ES (zejm. články 8 a 26 preambule), mají být důsledně aplikovány tak, aby bylo prostředí spotřebitelských závazků kultivováno. Tomu pak odpovídá úprava práv na ochranu spotřebitele, založená na absolutní neplatnosti ujednání, vzniklých z porušení povinností věřitelem (§ 1812 odst. 2 o. z.), případně k nimž lze přihlížet nanejvýše tehdy, pokud se jejich platnosti spotřebitel výslovně dovolává (§ 1815 o. z.). Taktéž tomu odpovídají ochranná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., způsobující absolutní neplatnost závazku. Taková ochrana spotřebiteli přísluší bez ohledu na jeho procesní aktivitu, neboť soud zde vystupuje nejen z pozice nestranného arbitra v mezích projednací zásady, ale současně jako garant realizace spotřebitelské ochrany, k níž musí nutně přistupovat z úřední povinnosti. Ostatně ani soudy na nižších stupních se dosud bohužel plošně neshodly, zda úrok např. 70 % ročně z běžného úvěru lze či nelze považovat za absolutně neplatný – tím méně informací pak mají aktéři ekonomiky, neřkuli spotřebitel. Dokonce i Člověk v tísni u svého Indexu odpovědného úvěrování (na který se tato žalobkyně s oblibou odvolává) varuje až před úvěry s „trojciferným navýšením“, což je zjevné selhání úsudku neziskového subjektu, které má za cíl chránit spotřebitele, ačkoliv tímto pomáhá legitimizovat část úvěrů s lichevními parametry. Lhostejnost soudu ke zjevným porušením veřejnoprávních povinností věřitelem či podmiňování dopadu sankce procesní aktivitou spotřebitelů, je zcela zjevně alibistickým a nesprávným procesním postupem, který by spotřebiteli odepřel soudní ochranu, k níž je Česká republika zavázána. Toto ustanovení má tedy i důležitý veřejnoprávní rozměr a podstatným způsobem omezuje smluvní volnost poskytovatele spotřebitelských úvěrů, který má právo odmítnout žadatele o úvěr nebo sice může své prostředky poskytnout dle své úvahy navzdory nedostatečně zkoumané úvěruschopnosti, nemůže však ve shodném rozsahu (nad rámec společensky a ekonomicky udržitelné míry) očekávat asistenci veřejné moci při vymáhání jejich nerealistického navýšení (k tomu srov nález Ústavního soudu ve sp. zn. III. ÚS 4129/18). Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (rozsudek Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, ). Věřitel tedy do jisté míry má i povinnost předcházet nezamýšlenému předlužení i úvěrovým podvodům, a to nikoliv jen ve vlastním ekonomickém zájmu, ale i v zájmu veřejném - byť je zřejmé, že vynaložené úsilí musí být v proporcionálním poměru s bonitou dlužníka, s rostoucí výší poskytované jistiny a s jejím požadovaným obchodním i sankčním navýšením.34. Soud je však ve stále zvyšující se intenzitě svědkem zneužívání povinnosti dle § 86 ZoSÚ, existující k ochraně spotřebitele (a tržního prostředí), v neprospěch samotných spotřebitelů, neboť takové úsilí je často věřitelem pouze předstíráno a případně zjištěná absence schopnosti splácet nabízený spotřebitelský úvěr nevede k neposkytnutí úvěru, ale toliko ke zpřísňování parametrů jeho placení či vymáhání (nižší nabízená jistina, vyšší úroková sazba, hotovostní inkaso, týdenní splátky, vystavování nových smluv po každé úhradě apod.) či přeprodání citlivých údajů (u nezodpovědných spotřebitelů se řetězí stále ty samé subjekty). Věřitel informace o poměrech spotřebitele sbírá, nevyužívá je však ke stanovenému účelu (§ 88 ZoSÚ), ale toliko ve svůj prospěch. Za ten je bohužel třeba považovat i krajní formu zneužití těchto údajů pro účel vymáhání nesplácených pohledávek, kdy spotřebitel věřiteli poskytl nejrůznější citlivé údaje, které lze v tomto ohledu zneužít a to nejen k návštěvám „terénních pracovníků“ doma, u rodinných příslušníků či v zaměstnání. Rovněž lze na základě znalosti spotřebitelovy zoufalé situace přistoupit k opakovanému nabízení úvěrů, mezi jejichž doplacením a zopakováním je „operační přestávka“, umožňující věřiteli očistit svůj následný úvěr od vzájemné úvěrové historie s vědomím, že spotřebitelova situace je natolik zoufalá a nezměnitelná, že lze na jeho ochotu sjednat kdykoliv další (i lichevní) úvěr doslova spoléhat. To se ostatně následně stalo i žalovanému, který od žalobkyně obdržel další revolvingový úvěr, ačkoliv se zjevně topil ve splácení dvou předchozích. Formuláře typu „karta spotřebitele“ jsou doslova dvousečnou zbraní, neboť věřitel (který nezřídka takový dokument svým zprostředkovatelem či obchodním zástupcem pomáhá vytvářet) má k dispozici spotřebitelem podepsaný dokument, který pravidelně obsahuje naprosto nerealistické a nepravdivé údaje, o jejichž pravost se věřitel v době sepisu upřímně nezajímá, ačkoliv odporují stavu registrů typu NRKI/BRKI a mnohdy i průměrnému rozumu, může však spotřebitele později zastrašovat použitím takové listiny pro účel trestního oznámení, když právě tato listina bývá stěžejním důkazem v trestním stíhání pro podvod/úvěrový podvod, spáchaný dlužníkem. Totéž nastalo i u této žalobkyně, která akceptovala údaje o údajném příjmu domácnosti 50 000 Kč a při navýšení posléze 60 000 Kč, kdy současně dovodila příjem žalované na absurdní částce 66 000 Kč, což jí umožnilo přenést se početně přes zjevné překročení možností žalované splácet již více než 10 tis. Kč měsíčně. Takové aktivity mnohdy za některé věřitele vykonávají najaté inkasní agentury či postupnické společnosti a jejich advokáti, umožňující věřitelům distancovat se od takových praktik a nedopouštět se současně správních deliktů nadměrnými požadavky ve smyslu § 122 odst. 3 a 4 ZoSÚ (u žalobkyně lze opět odkázat na usnesení číslo jednací , spisová značka, ). Pokud se soud v minulosti u , právnická osoba, , dotazoval na dobu mezi splatností a uplatněním u soudu, v odpověď sdělila, že na žalovaném se mezitím vystřídalo nejméně 5 inkasních agentur (sp. zn. , spisová značka, ). Toliko k situacím, kdy je věřiteli požadováno „pouze bezdůvodné obohacení“, když k odčerpání příslušenství došlo již v předchozích iteracích úvěrového schématu. Zda k něčemu takovému došlo i vůči žalované, se soudu (za její pasivity) nepodařilo zjistit – jinak by to ve prospěch spotřebitele zohlednil.35. V projednávané věci je poskytovaná jistina relativně vysoká, úvěrová historie žalované již dle BRKI a NRKI krajně znepokojivá, splátková zátěž již neúnosná. Údaje o jejích výdajích jsou nevěrohodné a především neověřené a neurčité, tedy by prověření poměrů mělo dosahovat vysoké míry, neboť se jedná o úvěr bez jakéhokoliv zajištění (za něž nelze považovat pojištění schopnosti splácet, které je v konečném důsledku rovněž závislé na hrazení pojistného). Příjem byl zjištěn adekvátně jen u prvního sjednání úvěru, ale i tam figuruje neověřený další příjem domácnosti (tento „trik“ používá prakticky celá nabankovní sféra a činím jím zkoumání úvěruschopnosti doslova fraškou). Tito nebankovní věřitelé mají v oblibě poučovat soud obsáhlými kompilacemi judikatury ohledně plnění povinnosti ve smyslu § 86 ZoSÚ a rádi připomínají, že jim byla metodika zkoumání schválena ze strany ČNB a není na soudu, aby ji přezkoumával. Problematické je však zadávání vstupních údajů, které jsou zjevně nevěrohodné či přímo absurdní a které použití jakékoliv metody diskreditují. Žalobkyně však i v této věci ostudně „selhala“ (senát 20C je přesvědčen, že neúvěruschopnost klientů žalobkyně za určitých kritérií nejen vítá, ale doslova vyhledává – pokud získá klienta, který je ochoten na hrazení jejích úvěrů získat prostředky třebas i sérií úvěrových podvodů, jak o tom svědčí stovky lustrací BRKI/NRKI, kde žalobkyně figuruje mezi desítkami lichevních úvěrů svých konkurentů a kde sama rozvíjí různá lichevní schémata), pokud žalované poskytla nejprve 85 000 Kč, poté znovu 120 000 Kč.36. V projednávané věci u nejstaršího úvěru (ač není zřejmé, z jaké částky k navýšení došlo a zda nepředcházela ještě další navýšení před rokem 2015) nebyla finanční situace žalovaného jasná, jaká byla situace v BRKI/NRKI, soudu nebylo tvrzeno ani prokazováno. Zjevně však měl nejméně dva kreditní karty bank (č. l. 43 p. v./44), které doplácel i s pomocí úvěrů z následných let. Dle úvěrové zprávy pozdější (např. č. l. 42 p. v.) však žalovaný čerpal ještě další úvěr od žalobkyně z června 2013 a ten v roce 2020 doplatil. Není tak vyloučeno, že úvěrová historie mezi žalobkyní a žalovaným je ještě obsáhlejší, když úvěry, doplacené před rokem 2019 by v předložených výpisech již nefigurovaly. Je tedy zjevné, že bez dobových informací nelze posoudit ani navýšení nejstaršího úvěru a je nutno rozhodnout k tíži věřitele, který nesplnil svou veřejnoprávní povinnost.37. Uvažovat však bylo lze o toliko konsolidačním úvěru s přiměřeným navýšením. Zde však žalobkyně spíše sabotovala snahu o konsolidaci bankou, než aby se sama o konsolidaci pokoušela. Není přitom rozhodný vlastní interní postup (metodika, vzorec či algoritmus) žalobkyně k posouzení bonity klienta (který prezentuje na č. l. 22), neboť ten představuje její vlastní, interní vodítko (schválené v případě nebankovních poskytovatelů Českou národní bankou), kterak má interpretovat typové informace ve vztahu k posuzované schopnosti klienta splácet. Úvěruschopnost nelze posuzovat dle vybraných dílčích ukazatelů, které nemohou postihnout všechny hlavní aspekty hospodaření dlužníka. Nelze tedy pominout jak otázku příjmů a jejich udržitelnosti, tak ani otázku reálných (mandatorních) výdajů na bydlení (které včetně služeb i v Ústeckém kraji běžně dosahují k částkám okolo 20 tis. Kč měsíčně), základní obživu a případné předchozí závazky. Zcela nepochybně je překážkou pro kladný závěr o úvěruschopnosti kumulace takových úvěrů v krátkém časovém úseku, která již svědčí o zoufalém úsilí spotřebitele čelit splatnosti některého z předchozích úvěrů, jak o tom svědčí jeho úvěrová historie. Údaje od žalované, že má v domácnosti je příjem dalších 50 000 Kč, byl v kontextu čerpání těchto úvěrů krajně nepravděpodobným faktem. U takového údajného dalšího příjmu v domácnosti je třeba zkoumat vše v obdobném rozsahu, jako u příjmu samotného dlužníka, aby bylo zřejmé, zda je setrvalý a zda může a bude sloužit k hrazení závazku/životních nákladů dlužníka, což některé druhy příjmů vylučují již svou povahou, nemluvě o poměrech a ochotě takové další osoby podílet se na závazcích dlužníka teď nebo v budoucnu. Taková osoba nemůže zůstat v pozadí, a je-li s ní počítáno, má se stát společným dlužníkem či ručitelem. Stejně jako výše výdajů.38. S ohledem na dosud projednaná řízení soud zcela postrádá důvěru v tvrzení, která nejsou prokazována, neboť se ukazuje, že poměry jsou často doslova naaranžovány tak, aby byl úvěr poskytnut, ačkoliv spotřebiteli i zprostředkovateli muselo být zřejmé, že by se tak stát nemělo. U výplatních pásek soud pravidelně shledává, že je předložena ta s mimořádnou odměnou, případně obsahující záznam o exekučních srážkách a tedy ve skutečnosti svědčící v neprospěch věřitele. V případě výpisů z účtu dlužníka jsou pravidelně ignorovány další úvěry, známky herní závislosti, pofidérní charakter příchozích plateb, hospodaření dalších osob skrze takový účet a podobně. Zde jak známky herní závislosti, tak podezření na hospodaření na účtu další osobou.39. Pro soud však taková metodika není závazná a rozhodná, pokud v projednávaném případě generuje zcela zjevně nesprávný výstup, což nelze v individuální věci ospravedlnit statistickou spolehlivostí na velké množině úvěrových případů, neboť riziko ojedinělých selhání algoritmu zde tíží právě věřitele (coby jeho tvůrce), nikoliv spotřebitele. Povinnost zkoumat úvěruschopnost zcela jistě není konzumována existencí jakékoliv metodiky, ale až existencí a aplikaci metodiky adekvátní danému typu úvěrů a poměrům daného úvěrového případu. Stejně tak není rozhodné, zda jde o metodiku, kterou věřiteli schválila Česká národní banka. Pokud by však věřitel dle takové metodiky skutečně postupoval, pravděpodobně by obstála jakákoliv metodika, když nejčastějším problémem je právě jejich nedodržování. Soud nepředpokládá, že by metodika počítala s akceptováním nijak neprověřeného příjmu, natož dalšího příjmu domácnosti, nahrazení nevěrohodně nízkého údaje o výdajích částkou životního minima a nahrazení výše splátek zjištěným údajem tam, kde spotřebitel splátky sám neuvedl. Je otázkou, jak taková metodika hodnotí existující historii a kumulaci jiných úvěrů, jak hodnotí rizikové faktory z výpisu účtu. Z četných řízení (nejen) této žalobkyně vyplývá naopak obava soudu, že vážně míněné zkoumání úvěruschopnosti buď vůbec neprobíhá, nebo je (tak jako u většiny nebankovních věřitelů) ve skutečnosti využito proti samotnému spotřebiteli, který tak umožní věřiteli odhadnout, kolik mu poskytne (u jiných věřitelů případně dochází k navýšení úroku nad úroveň, kterou prezentují na svých webových stránkách či v inzerci), kolik bude považovat na příslušenství, jak nastaví parametry prodlužování či kolikrát úvěr zopakuje, než jej zesplatní a citlivé údaje o spotřebiteli prodá k využití dalším společnostem. Tuto žalobkyni senát 20C vnímá pravidelně jako počátek dlouhé série úvěrů s ještě lichevnějšími parametry, než sama nabízí. Mnohdy se ale sama přidává k exploataci již masivně předlužených spotřebitelů, obětí lichevních úvěrů. V tomto řízení předvedla obě polohy a dokonce ještě více (viz reakce na výpověď od jiné banky shora). Je tedy otázkou, o kolik je její podnikání legitimnější, než u následných věřitelů těch samých spotřebitelů, kteří již zcela otevřeně kontrahují s uváděním RPSN v řádu tisíců %. Žalobkyně je kapitálově silná, poskytuje úvěry s mnohem vyššími jistinami, a generuje tak podobně vysoké zisky jako nebankovní věřitelé, kteří již postupují nepokrytě lichevně. Žalobkyně se může cítit dotčeně, neboť je jí stejně jako soudu velmi dobře známo, že žalovaná by v takové situaci dostal snadno u úvěr u několika desítek konkurenčních nebankovních poskytovatelů spotřebitelských úvěrů a pravděpodobně s náklady řádově vyššími. Pro soud však tato tristní realita současné doby nemůže být omluvou pro akceptování porušování kogentních ustanovení předpisů k ochraně spotřebitele. A mnohdy též pro páchání lichvy.40. Případně propagovaný argument o faktickém splácení úvěru a tedy zpětně prokázané reálné úvěruschopnosti spotřebitele (odkaz na rozhodnutí ve sp. zn. , spisová značka, Krajského soudu v , adresa, – pobočky v , adresa, ), bývá žalobkyní použit v krajně nepřiléhavé až cynicky nevkusné situaci. Žalovaná zjevně čerpala další úvěry i za cenu jejich zhoršujících se parametrů (úvěry bank vs. úvěry od žalobkyně), splácení předmětných úvěrů ani doplacení předchozích úvěrů tedy o ničem pozitivním nesvědčí. Naopak svědčí právě o tom, že žalobkyně nezískala úvěruschopného spotřebitele. Z předchozího obdobného řízení dokonce vyplynulo, že žalobkyně ignorovala i zjevné známky herní závislosti klienta a ještě ani v roce 2022 nezavedla žádné varovné mechanismy pro takové situace. Zapadá to však do shora uvedeného vzorce chování a záměrů žalobkyně, pro kterou cynicky není podstatná motivace, ani zdroj, ale pouze schopnost splácet.41. V případě žalované byla na místě extrémní opatrnost, přesto, nezajímala se o skutečné příjmy (v prvním případě domácnosti, u navýšení o obojí) ani o výdaje žalované, případně když jí dostupné údaje vyhodnotila zjevně nesprávně (bez ohledu na to, zda postupovala dle intuice konkrétního pracovníka či dle expertního algoritmu). Soud tak shledal nesplnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ a dovodil následek dle § 87 tamtéž a úvěr již od počátku považuje za absolutně neplatný, natož pak při jeho navýšení – kdy jej v podstatně zopakovala po doplacení.42. Soud nemohl i přes procesní pasivitu žalované (která nenavrhla zápočet) jednak shledat absolutní neplatnost ujednání platebních povinností od počátku (ex tunc) a současně odhlédnout od údajů o již uhrazeném plnění a jeho zápočtu na obchodní úroky, úroky z prodlení, poplatky a smluvní pokuty z identického závazkového vztahu. Nepřihlédnutí k plnění, které žalovaný dle tvrzení (resp. důkazů) samotné žalobkyně již uhradila na absolutně neplatný závazek, by dle soudu bylo v rozporu s ustanoveními § 2 odst. 1 a 3 občanského zákoníku, které mají přednost před obecnou podobou (procesněprávní) zásady projednací, které by bylo možno dát přednost při neplatnosti toliko relativní. Takový závěr je plně v souladu se smyslem směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Např. z rozsudku Soudního dvora pod zn. C-755/22 ze dne 11. 1. 2024 lze citovat následující (odst. 52): S ohledem na výše uvedené důvody je třeba na předběžnou otázku odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl věřitel v případě, že nesplnil povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele, sankcionován v souladu s vnitrostátním právem neplatností smlouvy o spotřebitelském úvěru a zánikem jeho nároku na zaplacení sjednaných úroků, i když tato smlouva byla stranami v plném rozsahu splněna a spotřebitel v důsledku nesplnění výše uvedené povinnosti neutrpěl škodlivé následky. Tím spíše takový závěr musí dopadat i na nárok, který je právě projednáván a který i v důsledku zanedbání povinnosti věřitele ještě ani uhrazen není. A tím spíše musí soud jednat z moci úřední, neboť právě projednává předmětný úvěr a musí se tak zabývat všemi jeho aspekty, nikoliv jen těmi, které si v rámci své strategie na obcházení kogentních ustanovení zákona zvolí nepoctivě jednající věřitel a jeho právní zástupce. Pravidelné selhávání v této klíčové povinnosti není žádnou nezamýšlenou náhodou, ale součástí obchodní politiky, dle které postupují prakticky všichni nebankovní věřitelé.43. S odkazem na § 1932 odst. 2 občanského zákoníku platí, že je-li dlužníkem spotřebitel, který je v prodlení s plněním dluhu, započte se plnění nejprve na náklady již určené, pak na jistinu pohledávky, poté na úroky a nakonec na úroky z prodlení. V době plnění žalovanou bylo pro absolutní neplatnost závazku úvěrů možno plnit toliko na jistinu a teprve po jejím případném umoření na úroky z prodlení. V daném případě tak lze přiznat jen rozdíl mezi čerpaným a uhrazeným, tedy 98 129,71 Kč. Ve zbylé části (úrok z prodlení ze zbytku jistiny, kapitalizovaný i běžící obchodní úrok, veškeré poplatky) byla žaloba nedůvodná (zamítavý II. výrok shora).44. S odkazem na § 1970 tamtéž by tomu měla odpovídat i snížené jistině odpovídající část úroku z prodlení, toto ustanovení nicméně stanovuje: ledaže dlužník není za prodlení odpovědný a současně, že na úrok má nárok jen věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti. Nesplnění (resp. porušení) jednotlivých zákonných povinností na straně věřitele je již podrobně odůvodněno výše a nepochybně je nevyčerpává ryze procesní ustanovení § 142a o. s. ř. S ohledem na některá rozhodnutí zdejšího odvolacího soudu (např. ve věci sp. zn. , spisová značka, /, spisová značka, ) již soud prvního stupně neví, jak lépe odůvodnit toto výslovné znění zákona, které soud prvního stupně ctí. Zejména tedy soud prvního stupně zdůrazňuje, že skutečně má za to, že věřitel, porušující své zákonné povinnosti, nemá žádný nárok na garantovaný zisk, má nést i případnou ztrátu (absencí jakéhokoliv zhodnocení a snížení o inflaci měny) a jeho ziskem je již to, pokud soud každé takové jednotlivé jednání neoznámí České národní bance k projednání správního deliktu (kde v případě opětovného postihu již hrozí ztráta licence k poskytování spotřebitelských úvěrů) či (v případech zjevné lichvy) nepodá proti věřiteli trestní oznámení. Absence jakékoliv shovívavosti k věřitele ze strany soudu v tomto ohledu nejen, že není projevem zaujatosti, ale naopak by ji při poskytování zakládala, a to k přímé újmě spotřebitele. Ani neochota spotřebitele takový nepřiměřeně navýšený dluh hradit na takovém závěru nic nemění, měnit nemůže a soud v tomto řízení v žádném případě nemá hodnotit úmysly spotřebitele a jakkoliv jej trestat za své závěry za pouhý odhad úmyslu závazku dostát či nedostát. Naopak povinnost k hodnocení způsobu plnění povinnosti podnikajícího věřitele soud v tomto řízení má. Ostatně i znění § 87 odst. 1 ZoSÚ explicitně počítá jen s vrácením poskytnuté jistiny a žádný druh příslušenství pohledávky nezmiňuje, což koresponduje s jeho sankční povahou. Tento rozsudek je tak první legální a legitimní výzvou žalované k plnění, k jejímuž obsahu lze ve smyslu § 87 ZoSÚ přihlížet a která může v budoucnu založit počátek prodlení žalované s plněním dluhu. Výzva č. l. 31 na zaplacení 150 738,25 Kč takové účinky mít nemůže a nesmí, neboť usiluje o splnění protiprávního nároku - je dalším pokusem o vymáhání absolutně neplatného, tentokráte samotným advokátem, současně směřující i k jeho vlastnímu obohacení (sazba odměny vychází i z navýšení jistiny). S přihlédnutím k § 87 ZoSÚ a stav závazků žalované soud navíc dospěl k závěru, že u žalované prakticky nelze dospět k závěru, že by byla zodpovědná za prodlení, přinejmenším nikoliv výlučně a primární zavinění prodlení leží na věřiteli, který se finanční tísně pokusil využít poskytnutím úvěru s nepřijatelnými parametry. Přiznání nároku na úrok z prodlení by bylo zcela nepatřičnou odměnou pro věřitele, který přitom činil vše proto, aby se spotřebitel do prodlení dostal a mohl tak být doslova spoután schématem k dlouhodobé exploataci (ať již žalobkyní, či po prodeji těchto údajů dalším věřitelům jiným věřitelem). Zdejší soud má výslovně za to, že takový následek stíhá bez výjimky každého věřitele, který sám porušil své kogentní právní povinnosti, když každé nesplnění povinnosti dle § 86 ZoSÚ přitom nepochybně dosahuje intenzity správního deliktu, a stejně neobhajitelné jsou i případné lichevní parametry závazku či hrubý rozpor s dobrými mravy – přičemž vše je již předem součástí příslušného podnikatelského plánu a se závažností jednání spotřebitele (jakkoliv se může jevit nezodpovědným) je proto nelze principiálně vůbec porovnávat, a to nejen proto, že mu časově předchází a soud nemá žádný zákonný mandát se jím zabývat. Představa, že všichni spotřebitelé vždy chtějí sjednávat následné lichevní úvěry, když přitom tato plnění bez vlastního prospěchu odevzdávají jiným věřitelům, je nepoučená až naivní. Zdejší soud tedy explicitně dovozuje, že takto jednající věřitel nejen, že má utrpět sankci ztrátou jakéhokoliv výdělku, ale nepochybně má (absencí nároku na úrok z prodlení) i nést i sankci ztráty hodnoty jistiny za dobu mezi nezodpovědným poskytnutím a jejím postupným vrácením dle možností spotřebitele. V ideálním světě by totiž současně dále měl čelit i sankčnímu řízení České národní banky a riziku ztráty oprávnění k poskytování spotřebitelských úvěrů, v případě lichvy pak následkům ještě podstatně horším. Rovněž ustanovení § 87 tamtéž umožňuje i zamítnutí nároku v případě, kdy ještě spotřebitel není schopen jej splácet, tím spíše lze nepřiznat samotný úrok z prodlení. Rovněž v souladu s důvody rozsudku Nejvyššího soudu ve sp. zn. , spisová značka, (následované např. ve sp. zn. , spisová značka, ) obecně není dán důvod pro přiznání úroku z prodlení dříve, než když dlužník neplní ani splátky jistiny, přiznané soudem po zkonstatování dopadu § 87 ZoSÚ. Věřitel v řízení (po zjištění absolutní neplatnosti závazku a důvodů k tomu vedoucích dokazováním) nesporoval neschopnost spotřebitele závazek splnit obratem, a pokud za takový projev lze považovat podání žaloby a požadavek na třídenní pariční lhůtu v jejím petitu, pak soud v řízení dostatečně zjistil aktuální poměry žalované dalšími důkazy. Žalovaná je předlužena, je obětí lichevních úvěrů a pokud bude schopna splácet jistinu, není již schopna generovat věřiteli jakýkoliv zisk, který by úrok z prodlení rovněž přinášel (neboť násobně převyšuje míru bazální inflace). Věřitel poskytoval prostředky masivně předlužené oběti úvěrů s lichevními parametry a ta tak není v prodlení ani v případě, že je povinna postupně jistinu dle svých možností vracet. Proto soud úrok z prodlení nepřiznává vůbec.45. O nákladech řízení soud rozhoduje z úřední povinnosti. V daném případě byla žalobkyně v řízení z větší části úspěšná (57,22 % - při kapitalizaci příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku, když právě příslušenství je stěžejním předmětem dokazování a je nezbytně třeba jej v tomto kontextu zohledňovat), soud tedy dle procesního výsledku sporu v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř. této přiznal k tíži žalované právo na úhradu poměrné části (14,44 %) účelně vynaložených nákladů řízení. Celková výše těchto nákladů pak sestává ze tří mimosmluvních odměn dle § 7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, po 5 780 Kč a tří paušálních částek náhrad hotových výdajů á 450 Kč ve smyslu § 13 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, odpovídajících nákladům, spojeným s převzetím a přípravou věci, s podáním žalobního návrhu a s prvním jednáním, které nepřesáhlo dvě hodiny trvání. U takového jednání byl přítomen substituující právní zástupce (, tituly před jménem, , jméno FO, ), který vyúčtoval i cestovní náhrady, soud proto podle vyhlášky č. 475/2024 Sb. přiznává za cestu z kanceláře v , adresa, k soudu a zpět (22 minut, 23 km dle mapy.com) dále 372,1 Kč (vozidlo se spotřebou 6,6 litru nafty na 100 ujetých km dle technického průkazu č. l. 69). Dále za cestu náleží náhrada za 2 zameškané půlhodiny dle § 14 advokátního tarifu po 150 Kč, tedy dalších 300 Kč. Jelikož je advokát plátcem DPH, přísluší mu tak dále navýšení, odpovídající aktuálně platné sazbě této daně ve výši 21 % z těchto všech částek. Dále je součástí náhrady hodnota zaplaceného soudního poplatku ve výši 4 667 Kč. Náhrada nákladů řízení je však dle § 149 odst. 1 o. s. ř. splatná k rukám advokáta jako celek.46. U ostatních úkonů (podání, účast na odročeném jednání) soud zkoumal, zda byly vynaloženy účelně. Za podání č. l. 55 náhrada nepřísluší, neboť jde pouze o reakci na poučení soudu č. l.52 k nařízenému jednání, že advokát neunáší důkazní břemeno svých tvrzení – což by pro advokáta měla být samozřejmá znalost, nikoliv důvod pro dodatečné podání před jednáním, kterého se navíc hodlá zúčastnit. Za účast na jednání byl advokát odměněn. Jelikož však ani advokát při jednání (substituující) nebyl schopen doplnit tvrzení o navýšen úvěrového rámce z 85 000 Kč na 120 000 Kč, muselo být odročeno. Podání č. l. 75 je zjevně reakcí na tento nedostatek, ale obsahově nezpůsobilou – o způsob čerpání se soud nezajímal, pro řízení byl irelevantní a nebyl sporován. Opět nejde o účelně vzniklý náklad řízení. Z odročeného jednání se přitom právní zástupce omluvil (č. l. 80), čímž jej v podstatě zmařil – neboť nedoplnil tvrzení, která doplnit měl dle výslovného poučení č. l. 72 p. v., které mu soud zaslal s protokolem (kde rovněž poučení bylo obsaženo). Jednání dne 29. 4. 2026 (č. l. 81) se tedy nikdo neúčastnil a soud byl nucen opět odročit (a současně soud zjistil, že žalovaná od žalobkyně čelila úvěrovému schématu více souběžných úvěrů, což je koneckonců u žalobkyně časté a obvykle to vede ke zjištění absolutní neplatnosti přinejmenším následných úvěrů a navýšení rámců - § 122 o. s. ř.). K jednání dne 10. 6. 2026 (č. l. 167) se dostavil alespoň substituční právní zástupce (opět z , adresa, ) – ten však opět přijel nepřipraven zodpovědět stále tytéž otázky – navýšení úvěrového rámce 120 000 Kč a jednání bylo opět jen proto odročeno. Tímto bezprecedentním zanedbáváním procesních povinností ze strany advokátů již nepochybně zaslouženě konsternovaný soud opět kmenového právního zástupce kromě obsahu protokolu i písemně poučil (č. l. 168) o přetrvávajících nedostatcích procesních tvrzení žaloby, dále požadoval doplnit tvrzení k dalším úvěrům, bez nichž není možné posoudit, zda věřitel úvěruschopnost zkoumal, či opět jen předstíral. Právní zástupce zaslal soudu 3. 8. 2026, tedy 9 dní před odročeným jednáním, k němuž beztak vyslal substituujícího právního zástupce (opět z , adresa, ), podání (č. l. 204), kde konečně tvrzení k navýšení úvěrového rámce z 85 000 Kč na 120 000 Kč doplnil – což mělo být již součástí návrhu, či alespoň mělo být doplněno při prvním jednání (za které již odměna byla přiznána), pročež opět nejde o účelně vzniklý náklad řízení, ale pouhé odstranění vad předchozích a již honorovaných úkonů. K ostatním úvěrům se navíc odmítla vyjadřovat s tím, že do toho podle ní soudu nic není a soud má být dle kontrolovaného subjektu při zkoumání splnění veřejnoprávní povinnosti žalobkyní ve smyslu § 86 zákon o spotřebitelském úvěru omezen zásadou projednací. Konečně pak při jednání dne 12. 8. 2026 (č. l. 215) bylo dokončeno dokazování a bylo rozhodnuto. I toto jednání bylo pouhým důsledkem nedostatků předchozích dvou již honorovaných úkonů a žádná odměna za něj rovněž nepřísluší, neboť nebylo konáno účelně.47. O lhůtách k plnění soud v obou případech rozhodl dle § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 87 odst. 1 věta poslední zákona č. 257/2016 Sb. („Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“), neboť se jedná o vysoké plnění, u kterého nelze očekávat jednorázové splnění, zejména s přihlédnutím k tomu, že zdejší soud vůči žalovanému povolil v letech 2024 a následujících již několik exekucí. V prvé řadě je třeba připomenout, jak zásadní součást soudní ochrany spotřebitele je určení lhůty k plnění u nároků z absolutně neplatných úvěrů, nota bene s lichevními parametry. Dojde tak k právě tomu následku, kterým věřitelé úsudek a svobodnou vůli své oběti dosud paralyzovaly – hrozbou exekuce. I případné úsilí dlužníka o řešení své situace je nezměrně náročná a vyčerpávající agenda a promeškání byť jen jediného nároku a uložení povinnosti k plnění do tří dnů prakticky sabotuje veškeré ostatní úsilí o předejití následkům exekučního inhibitoria, znemožňujícího plnění ostatních splátkových kalendářů. Žalovaná čelí dále povinnosti uhradit přes 744 tis. Kč do tří dnů od právní moci rozsudku pro zmeškání ve věci sp. zn. , spisová značka, (kde právě byl projednán konsolidační úvěr ze srpna 2023 od , právnická osoba, ., který žalobkyně poskytnutím jistiny 120 000 Kč v podstatě torpédovala), nicméně jakmile bude taková exekuce zahájena, sám senát dá podnět exekučnímu soudu k částečnému zastavení exekuce, neboť není zřejmé, jak mohla být zohledněna povinnost dle § 86 ZoSÚ, když žalovaná čelila lichevním úvěrům již od roku 2022 (č. l. 48). Režim splátek také v situaci předlužení umožní umořování závazku z nezabavitelných částek, aniž by nutně docházelo ke krácení věřitelů se staršími splatnými pohledávkami. Spotřebitel je v důsledku nikoliv řádného zkoumání úvěruschopnosti ze strany profesionálního věřitele poškozen (bylo mu odepřeno řádné posouzení jeho úvěruschopnosti, představující samostatnou informační hodnotu). Je tedy více než zřejmé, že ani případným obratem zahájeným exekučním řízením po nesplnění platební povinnosti po uplynutí krátké lhůty k plnění by žalobkyně zřejmě dřívějšího uspokojení své pohledávky nedosáhla, když případná další exekuce by zřejmě vedla toliko k čekání na vymožení předchozích závazků a časové hledisko splnění povinností žalované tak zjevně nehraje hlavní roli. Žalobkyně se zde doslova snažila získat pohledávku, i když věděla, že si žalovaná právě vzala (konsolidační!) úvěr od , právnická osoba, ., na 752 000 Kč (dne 18. 8. 2023) a že již je obětí série lichevních úvěrů (nemusela vědět od koho, ale lichevní parametry z CRIF/SOLUS vyplývaly). Sankci ztráty výhody splátek tak soud neuložil zcela záměrně, neboť je to v souladu s ustálenou judikaturou k výkladu § 87 ZoSÚ a případné neplnění spotřebitelem dle soudem určené lhůty k plnění je teprve důvodem k postupu dle odst. 2 tamtéž. Proto soud z důvodu patřičné ochrany žalované na straně druhé poskytl tříletý splátkový kalendář, resp. přiměřeně navýšil lhůtu k plnění ohledně nákladového výroku (fakticky se jedná o „nultou“ splátku), aby měla reálnou příležitost případně pohledávku uhradit před podáním důvodného návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (která může pohledávku podstatně navýšit o náklady exekuce - hotové výdaje soudního exekutora a odměna soudního exekutora, případně dále odměna právního zástupce za zastupování v exekučním řízení). Dlužník si přitom může být téměř jist, že v případě včasného nesplnění platební povinnosti k návrhu na provedení exekuce žalobkyně přistoupí, neboť právě vymožení plnění a odměna za zastupování je důvodem vedení nalézacího řízení, zahájeného spřízněným právním zástupcem, přičemž tito žádné ohledy na oběti své exploatace zjevně dlouhodobě neberou – i za cenu porušování veřejnoprávních povinností. Pro jinou, delší lhůtu k plnění, či dokonce mírnější splátkový kalendář, nebyl shledán žádný mimořádný důvod a sama žalovaná zůstala pasivní a neposkytla tedy soudu žádné argumenty, natož aby vyjádřila, že chce splátky v nějaké výši. Žalovaná je takto vydána doslova napospas lichevně jednajícím věřitelům a může od nich kdykoliv čelit trestnímu oznámení pro úvěrový podvod – což se pravidelně děje, jakmile dlužník odmítá plnit na základě pohrůžek. Zjevně však své závazky dle svých omezených možností (do roku 2023 z dělnické mzdy v , podezřelý výraz, , v roce 2024 porodila dceru a čerpala rodičovský příspěvek a příspěvek na bydlení – č. l. 42) hradit zkoušela, nelze se však divit, že pokud stát svou nečinností, nepochopením mnohem slabšího postavení spotřebitele či nepochopením historické nevyhnutelnosti lichvy v prostředí nedostatečné regulace (možnost pokut od České národní banky je omezena částkou 20 mil. Kč a k odnětí licence dochází jen mimořádně) či nedostatečného dohledu nad existující regulací dopouští podnikání s lichevními parametry, že toho nebyla schopna. I přes relativní procesní pasivitu lze drtivé většině dlužníků nepochybně vyčíst (což zdejší odvolací soud dělá ve vztahu k uplatnění spotřebitelských práv zcela pravidelně), že za ně iniciativu v rámci spotřebitelské ochrany musí vykonávat soud, nelze se však rezignaci žalovaných příliš divit. Ostatně věřitel, prezentující se jako dozorovaný ze strany České národní banky, s řádnou licenci k poskytování spotřebitelských úvěrů a schválenou metodikou posuzování úvěruschopnosti, měl povinnost je informovat, že nejsou úvěruschopní, a místo toho jim nezřízeně poskytoval vyšší a vyšší částky. Ani se příliš nelze divit rezignaci žalovaných pokračovat ve splácení těchto závazků, jakmile si uvědomí jejich nesplnitelné parametry a skutečnost, že stát takové podnikání v průmyslovém měřítku umožňuje. Žalovaná by měla nicméně postupovat v součinnosti s příslušnými soudními exekutory (případně hradit splátky z nezabavitelných částek svého příjmu, což však výše soudem určené splátky zřejmě umožňuje), aby se nedopouštěla trestných činů zvýhodnění věřitele či maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání (zatajením a spotřebováním disponibilního majetku) – dokonce i za toto poučení je soud prvního stupně poměrně razantně odvolací instancí kritizován, nicméně nenechá se odradit.