4 C 61/2026-26 – Okresní soud v Třebíči

1. Jako předmět daného řízení byl posuzován nárok žalobkyně proti žalovanému na zaplacení částky 27 280 Kč s příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, uzavřené dne 5. 3. 2025 mezi právní předchůdkyní žalobkyně , právnická osoba, , a žalovaným. Pro případ, že by soud neuznal nárok žalobkyně na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru, navrhla žalobkyně posoudit její nárok jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Žalovaný na svůj dluh dosud ničeho neuhradil.2. Žalovaný proti vydanému elektronickému platebnímu rozkazu Okresního soudu v Třebíči ze dne 27. 2. 2026, č.j. EPR , č. účtu, -6, podal odpor, který odůvodnil tak, že uznal do základů svůj dluh z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, ve výši nesplacené jistiny 22 000 Kč. Žalovaný dále rozporoval v celém rozsahu výši uplatněných smluvních úroků a RPSN, když podle dodatku č. , hodnota, ke smlouvě byla sjednána zápůjční úroková sazba ve výši 130,27% ročně a RPSN ve výši 1 760,40%. Takto stanovené náklady úvěru považuje žalovaný za zcela nepřiměřené, lichvářské a v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 588 a § 547 občanského zákoníku. Žalovaný má za to, a to s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/20, že sjednání RPSN v řádech stovek či tisíců procent je v rozporu s principy spravedlnosti a dobrými mravy. Žalovaný současně požádal o úhradu dluhu v měsíčních splátkách ve výši 3 000 Kč, a to s ohledem na jeho aktuální sociální a finanční situaci.3. Soud nařídil jednání ve věci na den 2. 7. 2026, ze kterého se oba účastníci řízení omluvili a souhlasili s rozhodnutím věci v jejich nepřítomnosti.4. Z listin předložených žalobkyní učinil soud následující skutková zjištění: Na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ze dne 5. 3. 2025 poskytla právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, , žalovanému úvěr ve výši 22 000 Kč s úrokovou sazba ve výši 251,85 % ročně. Úvěr měl být splacen v jedné splátce ve výši 26 554 Kč. Splatnost byla sjednána v trvání 30 dnů od odeslání finančních prostředků na účet úvěrovaného č. , č. účtu, , na tento účet žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně zaslala dne 5. 3. 2025 částku 22 000 Kč (viz výpis z běžného účtu). Dne 6. 4. 2025 byl uzavřen dodatek č. , hodnota, k smlouvě o úvěru č. , hodnota, , jímž se prodloužila splatnost úvěru na 44 dní, tj. do 6. 4. 2025, zápůjční úroková sazba se zvýšila na 171,72% ročně, což odpovídá částce 4 554 Kč, která měla být uhrazena společně s jistinou úvěru, následně dne 22. 4. 2025 dodatkem č. , hodnota, k uvedené smlouvě o úvěru byla prodloužena splatnost úvěru na 58 dní, tj. do 2. 5. 2025, zápůjční úroková sazba byla sjednána na 130,27% ročně, což odpovídá částce 4 554 Kč, která měla být uhrazena společně s jistinou úvěru, RPSN činila 1 760,40 %. V žalobním návrhu žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti žalovaného uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla posuzována s využitím informací z dlužnických registrů, konkrétně registrů SOLUS, z.s.p.o., CNCB a CBCB a na základě tvrzení dlužníka o příjmech a výdajích, lustrací CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI a úvěrové historie, přičemž žalobkyně nedisponuje příslušnou dokumentací ohledně lustrace v uvedených databázích a tvrzených příjem a výdajích žalovaného. Dopisem ze dne 16. 10. 2025 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 12. 12. 2024. Týmž dnem je datována i předžalobní výzva k plnění. Obě písemnosti byly žalovanému zaslány dle potvrzení o podání doporučené zásilky dne 20. 10. 2025.5. Po právní stránce posuzoval soud tento spor dle ust. § 2395 a § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen o.z.) a dále § 75, § 84 odst. 2, § 86, § 87 odst. 1 věta druhá zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném od 29. 5. 2022 (dále též jen „ZoSÚ“). Otázku úroku z prodlení pak podle ust. § 1970 o.z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. ve znění platném k prvnímu dni prodlení.6. Na základě tvrzení obsažených v žalobě a listin k ní připojených dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, avšak pouze z části. Soud nemá za prokázané, že by mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným byla platně uzavřena smlouva o úvěru. Žalobkyně totiž s odbornou péčí neposoudila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, resp. neprokázala, že by tak učinila, přestože podle § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) odst. 4 ZoSÚ poskytovatel úvěru je povinen uchovávat dokumenty nebo jiné záznamy týkající se posuzování úvěruschopnosti spotřebitele po dobu nejméně 5 let ode dne, kdy zanikl právní vztah, nebo došlo k jednání, na jehož základě tyto dokumenty nebo záznamy vznikly. Již v samotné žalobě přitom žalobkyně navrhla, aby soud eventuálně posoudil její nárok jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. S ohledem na to soud žalobkyni nevyzýval k doplnění tvrzení a označení důkazů dle ust. § 118 a odst. 1, 3 o. s. ř.7. Smlouva o úvěru je neplatná dle ust. § 87 odst. 1 ZoSÚ a žalobkyně má proto vůči žalovanému právo na to, aby jí zaplatil zůstatek (nesplacenou část) poskytnutých finančních prostředků, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 a odst. 2 o. z. Sám žalovaný ve svém vyjádření nezpochybnil, že na poskytnuté jistině úvěru dluží 22 000 Kč, tedy že ničeho neuhradil. Bezdůvodné obohacení žalovaného proto představuje nesplacenou jistinu ve výši 22 000 Kč.8. Dle ustanovení § 87 ZoSÚ je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve lhůtě odpovídající možnostem spotřebitele, která bude dohodnuta účastníky řízení nebo soudem určena. Mezi účastníky řízení k takové dohodě nedošlo. Soud v daném případě zohlednil návrh žalovaného, který požadoval úhradu dlužné částky v měsíčních splátkách ve výši 3 000 Kč a sdělení žalobkyně, která s uvedenou formou úhrady dluhu souhlasila ve svém vyjádření ze dne 15. 6. 2026 (srov. § 160 odst. 1, věta za středníkem, o. s. ř.).9. Soud proto uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni částku 22 000 Kč ve splátkách vymezených ve výroku I., ve zbývajícím rozsahu soud žalobu zamítl (výrok II.).10. Protože žalobkyně měla ve věci úspěch pouze částečný, rozhodoval soud o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 2 o. s. ř., dle něhož platí, že měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V daném případě byla úspěšnějším účastníkem řízení žalobkyně, a proto jí byla přiznána poměrná část nákladů řízení. Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 092 Kč a z nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 14b odst. 1 bodu 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”), neboť se jedná o řízení zahájené žalobou podanou na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně stejnou žalobkyní ve skutkově i právně obdobných věcech a tarifní hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč, sestávající z částky 1 600 Kč, za čtyři úkony právní služby (příprava a převzetí věci, předžalobní výzva, podání ve věci samé a vyjádření se k odporu), uvedených v § 11 odst. 1 a. t. včetně čtyř paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 6 písm. a) a. t., tj. 400 Kč. Celkem tedy náklady řízení žalobkyně činí 3 092 Kč. Žalobkyně byla v řízení úspěšná v rozsahu 71,6% a neúspěšná v rozsahu 28,4 %, a proto má nárok na poměrnou část náhrady nákladů řízení v rozsahu 43,2%, tj. 1 336 Kč. Způsob úhrady nákladů řízení k rukám právní zástupkyně žalobkyně vychází z ustanovení § 149 odst. 1, a § 160, odst. 1, věty za středníkem, o. s. ř.