Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky , částka, s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení. Žalobu odůvodnila tím, že právní předchůdkyně žalobkyně – společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, (dále jen „Společnost“), a žalovaný uzavřeli po předchozím ověření úvěruschopnosti žalovaného prostřednictvím internetu dne , datum, smlouvu o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši , částka, , který se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem ve výši 40 % ročně, ale ničeho neuhradil, a to ani na základě předžalobní upomínky ze dne , datum, . Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalovaného byla vyhodnocena na základě lustrací v CEE, ISIR, SOLUS, NRKI, BRKI a na základě údajů poskytnutých žalovaným. Pokud by soud neuznal její nárok na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o úvěru, požaduje, aby její nárok posoudil v části jistiny jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení.2. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), za použití § 101 odst. 4 o. s. ř. soud věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání ve věci samé.3. Na základě prokázaných skutečností soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Společnost a žalovaný uzavřeli prostřednictvím internetu dne , datum, smlouvu o úvěru č. , hodnota, (dále jen „Smlouva“), na jejímž základě se Společnost zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši , částka, a žalovaný se zavázal úvěr vrátit společně s úrokem v pravidelných měsíčních splátkách (viz Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, ). Dne , datum, poskytla Společnost žalovanému částku , částka, (viz potvrzení o provedené platbě, sdělení banky).4. Žalovaný v žádosti o spotřebitelský úvěr uvedl, že je rozvedený, žije v pronajatém bytě, je zaměstnaný u společnosti , právnická osoba, s měsíčním příjmem , částka, a jeho výdaje činí , částka, (viz žádost o spotřebitelský úvěr).5. Dne , datum, si ujednaly Společnost coby postupitel a žalobkyně coby postupník smlouvou o postoupení pohledávek, na základě které postoupila Společnost žalobkyni pohledávky, mezi kterými byla pod položkou č. , hodnota, uvedena pohledávka za žalovaným. Dopisem ze dne , datum, odeslaným dne , datum, oznámila postoupení pohledávky žalovanému žalobkyně, která jej současně vyzvala k zaplacení částky , částka, do 3 dnů na bankovní účet s upozorněním na soudní vymáhání pohledávky; (viz smlouva o postoupení pohledávek vč. přílohy, výzva k úhradě před podáním žaloby a potvrdenie o podaji doporučenej zásielky).6. Podle § 1879 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), věřitel může celou pohledávku nebo její část postoupit smlouvou jako postupitel i bez souhlasu dlužníka jiné osobě (postupníkovi).7. Podle § 1880 odst. 1 o. z. postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.8. Z hlediska právního posouzení skutkového stavu soud uzavřel, že na základě smlouvy o postoupení pohledávek ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), ze dne , datum, postoupila Společnost pohledávku za žalovaným ze smlouvy na žalobkyni, což bylo doloženo smlouvou o postoupení pohledávek a seznamem postupovaných pohledávek, přičemž žalovanému byla změna v osobě věřitele oznámena dopisem odeslaným dne , datum, , čímž i vůči němu nabylo postoupení pohledávky účinnosti. Žalobkyně je tak aktivně legitimována k uplatnění nároků v daném řízení.9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů, Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.12. Podle § 2991 o. z. odst. 1 kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle odst. 2 bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.13. Při právním hodnocení zjištěného skutkového stavu soud uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně jako úvěrující a žalovaný coby úvěrovaný uzavřeli dne , datum, smlouvu o úvěru ve smyslu § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění (dále jen „o. z.“), na jejímž základě Společnost poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši , částka, a žalovanému vznikla povinnost tyto peněžní prostředky vrátit Společnosti spolu s úrokem. Ačkoliv lze shledat smluvní konsensus obou smluvních stran být smlouvou vázány, má soud za to, že uvedená smlouva je neplatným právním jednáním podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., neboť Společnost řádným způsobem neposoudila úvěruschopnost žalovaného, jak vyžaduje § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Jak vyplývá z právní úpravy a na ní navazující judikatury (např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), Společnost, která poskytuje spotřebitelské úvěry, se při posuzování úvěruschopnosti nesmí obecně jen spolehnout na údaje sdělené spotřebitelem (v tomto případě žalovaným), nýbrž musí provést sám patřičné šetření, což však v daném případě splněno nebylo. Společnost dále neprováděla žádnou vlastní přezkumnou činnost, když se žalovaného nedotazovala na způsob bydlení, neověřovala například prostřednictvím nájemní smlouvy, kolik žalovaný hradí na nájem, zálohy na služby atd. a rovněž nijak nezjišťovala ani míru zadlužení žalovaného. Společnost se spokojila pouze s tvrzenou celkovou výší příjmů a výdajů, aniž by tyto údaje ověřovala oproti pracovní smlouvě, výplatním páskám, výpisu z účtu, nájemní smlouvě či jiným dokumentům. V posuzovaném případě porušení povinností Společnosti při posouzení úvěruschopnosti žalovaného je dána již tím, že si údaje o nákladech od žalovaného neobstarala a kalkulovala pouze s výší životního minima (viz rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 9. 2. 2023, č. j. 33 Cdo 2981/2022). Z výše uvedeného tak soud uzavřel, že Společnost úvěruschopnost žalovaného řádně neposoudila.14. S účinností od 29. 5. 2022 stanoví § 87 zákona č. 257/2016 Sb., že v případě poskytnutí úvěru v rozporu s § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., je taková smlouva neplatná, přičemž k její neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu. Z povahy věci tak jde, ve smyslu § 588 o. z., o neplatnost absolutní. Nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti přitom v daném případě způsobuje neplatnost úvěrové smlouvy v celém rozsahu.15. Jestliže je Smlouva neplatným právním jednáním, nebylo možné přiznat žalobkyni jakéhokoliv plnění, které by žalobkyně odvozovala ze spotřebitelských úvěrů založených Smlouvou. Žalobkyni proto nebylo možné přiznat žalovanou jistinu úvěru a smluvní pokutu, jakož ani požadované příslušenství (smluvní úrok a zákonný úrok z prodlení). Při závěru o neplatnosti Smlouvy je nicméně s ohledem na zásadu iura novit curia třeba právní poměr mezi Společností, resp. po postoupení pohledávky žalobkyní, a žalovaným posoudit jako existující bezdůvodné obohacení žalovaného dle § 2991 odst. 1 o. z.16. Žalovanému byla poskytnuta od Společnosti částka , částka, . Došlo tak k naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení spočívajícího v získání majetkového prospěchu plněním bez právního důvodu (srov. § 2991 odst. 2 o. z.). Žalovaný neuhradil ničeho.17. Z ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb. rovněž vyplývá, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté, anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. věřiteli vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021).18. Při promítnutí uvedených závěrů do posuzovaného případu lze uvést, že žalobkyně má nárok jen na vrácení částky , částka, coby poskytnuté jistiny. Na úrok z prodlení žalobkyni nárok rovněž nevznikl, neboť žalovaný se doposud nedostal do prodlení; pokud jde totiž o splatnost povinnosti vrátit poskytnutou jistinu úvěru, v projednávaném případě nedošlo mezi stranami k dohodě o době splatnosti „v době přiměřené možnostem spotřebitele“, a proto je soud nucen stanovit splatnost svým rozhodnutím. Jelikož poměry žalovaného zůstaly soudu pro jeho pasivitu v řízení neznámé, postupoval soud v souladu s § 160 odst. 1 věty první o. s. ř. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I) a ve zbytku žalobu pro nedůvodnost zamítl (výrok II).19. Lhůtu ke splnění uložených povinností stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. jako třídenní, když ke stanovení jiné lhůty k plnění neshledal důvody.20. Jelikož měli účastníci ve věci úspěch v přibližně stejné míře (v rozsahu 50 %), soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).