11 C 119/2012-408 — Okresní soud ve Znojmě

1. Návrh na zahájení řízení ve shora uvedené věci byl u zdejšího soudu podán dne 12. 11. 2012. Návrhem se žalobce domáhal zrušení podílového spoluvlastnictví se žalovanou, a to k pozemku parc. [číslo] zastavěná plocha, nádvoří, o výměře [výměra], dále ke stavbě nacházející se na této parcele rodinného domu [adresa] a pozemku parc. [číslo] zahrada, o výměře [výměra], vše zapsané na [list vlastnictví] vedené u [stát. instituce], [stát. instituce], [katastrální uzemí], a současně navrhl, aby se stal výlučným vlastníkem těchto nemovitostí, kdy mu měla být soudem uložena povinnost vyplatit žalované vypořádací podíl ze zrušeného spoluvlastnictví. 2. Okresní soud ve Znojmě rozsudkem č. j. 11 C 119/2012-276 ze dne 5. 4. 2019 rozhodl tak, že podílové spoluvlastnictví účastníků k těmto nemovitostem se zrušuje (výrok I) a že výlučným vlastníkem těchto nemovitostí se stává žalovaná (výrok II), žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku částku 240.000 Kč (výrok III), žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení, každému z účastníků byla uložena povinnost ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit státu České republice na účet Okresního soudu ve Znojmě náhradu nákladů řízení státu ve výši 5.552 Kč (výrok IV a V tohoto rozsudku). 3. Proti tomuto rozsudku bylo dne 14. 5. 2019 podáno odvolání, které podal žalobce, rozsudek soudu I. stupně byl usnesením [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] zrušen a vrácen soudu I. stupně k dalšímu řízení. Soudu I. stupně bylo odvolacím soudem vytknuto, že na věc aplikoval ustanovení § 3028 zákona č. 89/2012 nový občanský zákoník, nesprávně a ve sporu použil občanský zákoník [číslo]. Rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví konstitutivním rozhodnutím, kterým se ruší dosavadní a zakládají nové právní poměry k podílovému spoluvlastnictví. Odvolací soud vyslovuje, že podílové spoluvlastnictví účastníků tedy trvalo i po 31. 12. 2013. Pokud soud I. stupně rozhodoval o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků až po tomto datu měl na posouzení věci aplikovat ustanovení § 1115 a násl., a to zejména ustanovení § 1144, § 1147, příp. § 1142 obč. zák.. Jestliže řízení bylo zahájeno před 1. 1. 2014 měl soud I. stupně, po 31. 12. 2013 účastníky po použití nového občanského zákoníku vyrozumět a umožnit jim vznést tvrzení a nabídnout důkazy, které v řízení podle § 142 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., nebyly významné, což soud I. stupně neučinil. Soud I. stupně dále dle právního názoru odvolacího soudu ignoroval, že v době jeho rozhodování již více jak 5 let bylo platné a účinné ustanovení § 3054 a násl. občanského zákoníku a v důsledku toho se stal rozsudek nevykonatelným. Od 1. 1. 2014 totiž stavba – rodinný dům [adresa] k.ú. [obec] již nebyla samostatnou věcí a soud I. stupně však k ní přesto jako o samostatné věci rozhodl, rozhodl tedy o něčem, co nemohlo být předmětem právních vztahů. Stavba – rodinný dům [číslo] v k.ú. [obec] se ze zákona stal součástí pozemku parc. [číslo] v k.ú. [obec]. V důsledku nové zákonné úpravy měl být žalobce veden k úpravě petitu žaloby a rozhodnutí mělo být správně vydáno pouze ve vztahu k dvěma nemovitostem, pozemku parc. [číslo] jehož součástí je rodinný dům [adresa] a pozemku parc. [číslo] vše v [katastrální uzemí], takto však soud I. stupně nepostupoval. Soud I. stupně dále zcela nepochopitelně zavázal ve výroku III. rozsudku žalobce zaplatit žalované částku na vypořádání podílu 240.000 Kč, přestože předchozí výrok určil, že výlučnou vlastnicí všech nemovitostí je žalovaná. Žalobce by takto přišel jednak o svůj vypořádací podíl, jednak o část nemovitosti. Odvolací soud vyslovil ve svém rozhodnutí souhlasný závěr soudu I. stupně o tom, že nemovitost je nedělitelná, tedy závěr o nemožnosti dělitelnosti nemovitosti. Podle ustanovení § 1142 odst. 1 občanského zákoníku jedná-li se o společnou věc, která má jako celek sloužit k určitému účelu, není její rozdělení možné. Soud odvolací vyslovuje, že přestože soud I. stupně pro svůj chybný právní názor ve věci, výše citované ustanovení zákona neaplikoval, v konečném důsledku tuto dílčí otázku posoudil správně. Pokud pozemek parc. [číslo] v k. ú. [obec] je zahradou, která bezprostředně přiléhá k pozemku parc. [číslo] jehož součástí je stavba - rodinný dům [adresa] v k. ú. [obec], je zřejmé, že vytváří s domem jediný celek sloužící k lepšímu využití domu a naopak v blízkosti rodinného domu zlepšuje využití zahrady. 4. Ve věci ustanovený znalec [celé jméno znalce] se zcela jednoznačně vyjádřil ve znaleckém posudku ze dne 24. 1. 2019 a posléze i u jednání soudu I. stupně dne 27. 3. 2019 tak, že nemovitosti tvoří soubor – celek zahrada s trvalými porosty je důležitou součástí stavby, jde o plochu (v případě zahrady) oddělující stavbu od další zástavby, plocha umožňující trávit čas uživatelům nemovitosti (myšleno stavby) v klidové zelené zóně, provádět zde různé aktivity, nehledě na další problémy, které by při úvaze o rozdělení nemovitosti mohly vyvstat (nejasné umístění garáže na pozemcích požárně nezabezpečený úsek okna garáže zasahující na pozemek parc. [číslo] v k. ú. [obec]). Znalec [příjmení] [celé jméno znalce] jako osoba nadaná odbornými znalostmi v oblasti posuzování nemovitosti se opakovaně seznámil na místě samém se stavem a uspořádáním předmětných nemovitostí a poté vyjádřil svůj závěr stran o jejich dělitelnosti. Odvolací soud tento závěr pokládá za řádně zdůvodněný, přezkoumatelný a nepříčí se v ostatním k řízení provedeným důkazům. 5. Odvolací soud vyslovuje, že žalobce netvrdil žádné takové zcela výjimečné okolnosti věci, které by mohly zpochybnit zjištění, že v případě předmětných nemovitostí tyto spolu úzce souvisí a jedná se tedy ve smyslu § 1142 odst. 1 obč. zák. o věci nedělitelné, dále ohledně této problematiky odvolací soud odkazuje na aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1216/2019, odvolací soud vyslovuje, že podle ustanovení § 132 o.s.ř. soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy byly ve vzájemné souvislosti, přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. 6. Podle § 157 odst. 2 o.s.ř není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný, stručně a jasně vyloží, které důkazy má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním. 7. Dle právního názoru soudu odvolacího (část 17), konkrétně od jeho bodu 6, od kterého se soud vypořádává s tím, komu z účastníků přikáže nemovitost do výlučného vlastnictví nevyplývá žádné konkrétní skutkové zjištění učiněné z konkrétního provedeného důkazu, což činí odůvodnění rozporným s ustanovením § 157 odst. 2 a nepřezkoumatelným právě nerespektováním ustanovení § 157 odst. 2, případně § 132 o.s.ř. před soudem I. stupně vedlo k předčasným závěrům, uvedeným v bodě 8 rozsudku. Tvrzení účastníků, pokud nejde o tvrzení shodná (§ 120 odst. 3 o.s.ř.) nemohou být podkladem pro jakékoliv skutkové zjištění soudu. Skutková zjištění lze učinit pouze z regulérně provedených důkazů, přičemž ve smyslu § 157 odst. 2 o.s.ř. je třeba v odůvodnění rozhodnutí uvést, z jakého jednotlivého důkazu soud učinil konkrétní skutkové zjištění. Pokud jsou jednotlivé důkazy sporné, je třeba v odůvodnění rozhodnutí přesvědčivě uvést, proč jsou některé důkazy z hlediska jejich důležitosti, zákonitosti, pravdivosti a věrohodnosti hodnotil jako relevantní pro rozhodnutí věci a které a některé nikoliv. Z rozhodnutí soudu I. stupně není seznatelné dle právního názoru soudu odvolacího na základě jakých konkrétních důkazů dospěl ke konečnému závěru, že z hlediska účelného využití nemovitosti se soudu jevil jako vyrovnané, resp. že„ pokud se týče úmyslu využití nemovitosti na každé straně sporu, tyto soud potěžkává jako stejné“. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že soud I. stupně v odůvodnění rozsudku žádným způsobem se nevypořádal v rozporu s ustanovením § 132 o.s.ř. s námitkami a tvrzeními žalobce, které měly svědčit v jeho prospěch, aby nemovitosti byly přikázány do jeho výlučného vlastnictví. Jde zejména o tvrzení stran vlastnictví dalších nemovitostí žalovanou, ve kterých je uspokojována potřeba jeho bydlení a citový vztah žalobce k předmětným nemovitostem, neuspokojení potřeby bydlení žalobce, ať již v jiné nemovitosti, kterou by vlastnil či v nájemním vztahu. Přání žalobce bydlet v nemovitosti ještě s dalšími členy rodiny dosud blíže nespecifikovanými, zamezení přístupu žalobci do nemovitosti ze strany žalované bez finanční n