2 CO 20/2022-376 — Vrchní soud v Praze

1. Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem zamítl žalobu na zaplacení 50 mil. Kč (výrok I.) a nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). 2. Soud vyšel z podané žaloby, v níž žalobce tvrdil zásah do osobnostních práv. Žalobce byl ve výkonu trestu odnětí svobody, přičemž v roce 2007 měl podezření na rakovinu kůže, ale vyšetření mu nebylo poskytnuto. Dne [datum] podstoupil operaci znaménka na pravém lýtku, při níž došlo k přerušení nervů v jeho pravé noze od lýtka dolů. Na transplantaci nervů měl být operován do 6 měsíců znovu, ale došlo k tomu až [datum], kdy už nervy nebylo možno zachránit. Žalobce je výsledkem nelidského zacházení navždy zmrzačen. Zásah do osobnostních práv žalobce spočívá v nezajištění ochrany jeho zdraví žalovaným, následkem čehož nyní chodí jen pomocí berlí. Jednání žalovaného značně snížilo žalobcovu vážnost a důstojnost, a proto mu náleží přiměřené zadostiučinění v penězích dle § 13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do podání žaloby (dále jen„ obč. zák.“). 3. Žalovaný neuznal žalovaný nárok. Z jeho strany nebylo nijak zasaženo do práv žalobce. Vždy mu byla poskytnuta řádná lékařská péče v souladu se zákonem. V roce 2010 bylo žalobci odstraněno pigmentové znaménko a v roce 2011 mu byl proveden lékařský zákrok pro poruchu zásobování nervových vláken. Operace byly standardní a bez komplikací. Navazující komplikace žalobce jsou dle lékařských zpráv pravděpodobně způsobeny psychosomatickou poruchou či jejich simulací. 4. Soud prvního stupně zamítl žalobu v rozsudku ze dne 12. 2. 2016, č. j. 37 C 26/2014-94, protože z provedených důkazů došel k závěru, že žalobci byla ze strany žalovaného poskytnuta adekvátní péče. Tento rozsudek byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2017, č. j. 1 Co 94/2016-139, protože soud jednal s nesprávnou organizační složkou státu. 5. Soud prvního stupně věc znovu posoudil v souladu s § 11 a § 13 obč. zák., přičemž shledal věcnou legitimaci účastníků. Nicméně opět neshledal žalobu důvodnou, přičemž zde bylo rozhodné posouzení, zda během výkonu trestu odnětí svobody žalobce byla ze strany žalovaného zanedbána lékařská péče o něj, díky čemuž by byla zasažena osobnostní práva žalobce se vznikem nemajetkové újmy. Soud prvního stupně přitom vycházel ze zdravotní dokumentace žalobce a ze dvou jím zadaných znaleckých posudků, a to od soudního znalce z oboru neurologie [anonymizována tři slova] [jméno] [příjmení] ze dne [datum] (dále jen„ neurologický posudek“) a od soudní znalkyně z oboru dermatologie [anonymizováno] [jméno] [příjmení] [příjmení], ze dne [datum] (dále jen„ dermatologický posudek“). Návrh žalobce na vypracování znaleckého posudku z oboru chirurgie byl zamítnut, neboť to není předmětem řízení. 6. Na základě uvedeného má soud prvního stupně za prokázaný skutkový stav, dle něhož byl žalobce v červenci [rok] (v rozhodném období ve výkonu trestu odnětí svobody) k jeho žádosti vyšetřen na dermatologii ohledně mateřského znaménka. Dermatoložka mu doporučila jeho odstranění, což bylo naplánováno na [datum], nicméně dohodnutý chirurg si vyžádal dermatoskopické vyšetření, při němž bylo [datum] zjištěno, že odstranění znaménka není ze zdravotních důvodů nutné, nejde o zhoubný nádor. Toto vyšetření provedla primářka [anonymizováno], specialistka na kožní nádory. Operace byla odložena a provedena byla dne [datum] na žádost žalobce během jeho hospitalizace v souvislosti s operací kolene. Během operace byl žalobci přerušen nerv (nervus survalis) v pravé noze, což se při odebírání znaménka může stát. Následně se u žalobce projevil nepříliš častý syndrom KRBS (komplexní regionální bolestivý syndrom – pálivá bolest v postižené oblasti), kdy je místo po přerušeném nervu sužováno bolestí. Dne [datum] podstoupil žalobce resekci neuromu pro zmírnění bolesti, což spočívalo v „ seříznutí“ konce přerušeného nervu. Nešlo o transplantaci nervu. Tato operace neměla uspokojivý výsledek, a proto bolesti přetrvávají dodnes a jsou tlumeny opiáty. Žalobce je relativně často přesouván do různých věznic, díky čemuž dostává jinou medikaci. 7. V rámci právního posouzení zásahu do osobnostních práv soud prvního stupně vycházel z tzv. třístupňového testu, tedy zabýval se tím, 1) zda se žalovaný dopustil protiprávního jednání, jež bylo způsobilé zasáhnout žalobcova osobnostní práva, 2) zda žalobci vznikla nemajetková újma a zda 3) je protiprávní jednání žalovaného v příčinné souvislosti s nemajetkovou újmou vzniklou žalobci. 8. Žalobce spatřuje zásah do osobnostních práv v tom, že operace znaménka a resekce neuromu byly odkládány tak dlouho, že to pro žalobce znamenalo trvalou újmu na zdraví a nemajetkovou újmu, na základě čehož jsou mu namísto řádné péče podávány opiáty. 9. Z dermatologického posudku vyplývá, že operace odstranění znaménka byla skutečně odložena o 3 roky, ale až poté, co lékařka-specialistka určila, že znaménko není zhoubné. Operace samotná byla provedena jen na žádost žalobce. Z neurologického posudku vyplývá, že operace resekce neuromu byla provedena později, než je časté, ale toto zpoždění nemělo vliv na výsledek operace, protože je pravděpodobné, že i dřívější operace by byla stejně neúspěšná. 10. Žalobce trpí syndromem KRBS, jenž nelze léčit žádným efektivním zákrokem, a proto je tlumení bolesti opiáty jedinou možnou volbou péče o něj. Tento syndrom nevznikl zanedbáním péče ze strany žalovaného, ale jako poměrně vzácný, byť nevyhnutelný, důsledek přerušení nervus survalis, k němuž došlo v rámci provedené operace znaménka na žádost žalobce. 11. Žalovaný tak nezanedbal lékařskou péči o žalobce, ale poskytl mu ji v řádném množství a kvalitě. Dlouhodobé zdravotní potíže žalobce nelze přičítat jednání žalovaného. Žalobcem tvrzené následky nemají příčinnou souvislost s vylíčenými rozhodnými skutečnostmi v žalobě, ale s bezpochyby možným, i když poněkud výjimečným důsledkům přerušení nervu, kterému ale ze strany žalovaného nebylo možno zabránit. 12. Ostatně sám zástupce žalobce uvedl při jednání, že nedošlo k pochybení žalovaného, ale chirurga, jenž prováděl danou operaci. Ke změně skutkových tvrzení již ale soud prvního stupně nepřihlížel, neboť k nim došlo až po koncentraci řízení. 13. Ze strany žalovaného nedošlo v rozsahu žalobních tvrzení k neoprávněnému zásahu, který by byl objektivně způsobilý narušit či ohrozit žalobcova osobnostní práva, a proto soud žalobu zamítl. 14. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“), s tím, že důvody zvláštního zřetele hodné byly shledány v tom, že se žalobce nachází ve výkonu trestu odnětí svobody a že byl v řízení osvobozen od soudních poplatků. 15. Náhrada nákladů státu, jež spočívají ve znalečném, vychází z toho, že žalovaný byl ve věci plně úspěšný a že žalobce byl osvobozen od soudních poplatků, a proto je stát ponese dle § 148 odst. 1 o. s. ř. ze svého. 16. Rozsudek napadl včasným odvoláním žalobce. V odvolání vytkl soudu, že nepřihlédl k žalobcem tvrzeným skutečnostem nebo k jím označeným důkazům, řízení postihl jinou vadou, neúplně zjistil skutkový stav věci, dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, zjištěný skutkový stav neobstojí, protože tu jsou další skutečnosti nebo jiné důkazy, které nebyly dosud uplatněny a že nesprávně právně posoudil věc. Odvolatel dále poukázal na § 205a písm. b) a d) o. s. ř. 17. V odůvodnění pak žalobce uvedl, že v této věci došlo k porušení absolutního zákazu nelidského zacházení, jenž je kodifikován v čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz sdělení federálního ministerstva zahraničních věci č. 209/1992; dále jen„ Úmluva“). Podřazení věci pod žalobu na ochranu osobnosti je problém neúčinného prostředku nápravy, jenž je garantován čl. 13 Úmluvy. Dále žalobce zmínil problém povinnosti tvrzení a důkazní, která je dle Úmluvy na straně státu, nikoliv na žalobci. Zároveň byla zdravotní dokumentace z rozhodného období zlikvidována orgány státu. Žalobce tak nemohl určit okamžik, kdy došlo k poškození jeho zdraví, což se odrazilo v závěru soudu o koncentraci řízení po seznání odpovědnosti chirurga. Lze tak uzavřít, že prostředek nápravy, jenž existuje ve vnitrostátním právu, je neúčinný systémově, což je v rozporu s čl. 3 Úmluvy. 18. Znaleckému zkoumání podrobená zdravotní dokumentace žalobce byla neúplná a také nebyla zkoumána osoba žalobce. Dané závěry soudu jsou tímto limitovány. Žalovaný přitom neposkytl sebemenší vysvětlení ke způsobu, jakým k újmě žalobce na zdraví došlo, k čemuž znovu poukázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), přičemž soud byl povinen uvedené aplikovat, a to i v souvislosti s unijní úpravou. 19. Závěr soudu prvního stupně o absenci příčinné souvislosti se zdravotním stavem žalobce neodpovídá tomu, co s ním bylo prováděno ve věznici, přičemž v tomto období byla zlikvidována zdravotní dokumentace. Žalobce dále popisuje následky pohybu bez berlí v souvislosti s léčbou poškozených kolen, k čemuž odkázal na t