3 Co 22/2025-45 — Vrchní soud v Praze

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud prvního. stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni 4 660 EUR se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 7. 9. 2022 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 6 162 Kč (výrok II.).2. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně se žalobou podanou 30. 12. 2024 domáhá zaplacení žalované částky z titulu zásahu do svých autorských práv. Konkrétně tvrdí, že žalovaná na svých webových stránkách „, Anonymizováno, “ zveřejnila fotografii s názvem „, Anonymizováno, “, jejímž autorem je , Anonymizováno, a k jejímuž šíření neměla žalovaná souhlas (licenci). Žalobkyně proto jako držitelka výhradní licence pro vymáhání nároků z porušení autorského práva p. , Anonymizováno, uplatňuje uhrazení běžného licenčního poplatku za tři období (roky) ve výši 2 330 EUR (fotografie byla zveřejněna od 7. 9. 2022 do 30. 12. 2024) a dále 100% příplatek za neuveřejnění autorova jména.3. Rozhodnutí formou rozsudku pro uznání odůvodnil soud prvního stupně s odkazem na § 153a odst. 1, 2, 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) tím, že žalované prostřednictvím formuláře C evropského řízení o drobných nárocích uložil, aby se ve lhůtě 30 dnů od jeho doručení písemně vyjádřila k žalobě, která jí byla spolu s touto výzvou doručena a poučil ji, že pokud tak neučiní, soud vydá rozhodnutí. Žalovaná, které byla výzva doručena 23. 1. 2025, na ni ve stanovené lhůtě ani později nijak nereagovala ani soudu nesdělila důvod, který by jí v tom bránil. Soud proto poté, kdy vyhodnotil, že nejde o věc, v níž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2 o. s. ř.), uzavřel, že tvrzení obsažená v žalobě se považují za nesporná a rozhodl rozsudkem pro uznání, aniž nařizoval jednání (§ 153a odst. 4 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal je úspěšné žalobkyni ve výši odpovídající součtu zaplaceného soudního poplatku 5 862 Kč a paušální náhrady nákladů nezastoupeného účastníka za jeden úkon ve výši 300 Kč. Požadovanou částku 95 EUR za „společnost najatou pro shromažďování důkazů“ soud nepřiznal, protože k ní nebylo ničeho doloženo.4. Rozsudek napadla včasným odvoláním žalovaná. Namítá, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, když jí nebylo doručeno žádné usnesení soudu prvního stupně ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř., jak předjímá § 114b odst. 5 o. s. ř., tj. nebyla samostatným usnesením poučena, že pokud se k žalobě nevyjádří, bude vydán rozsudek pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř. V dokumentech, které jí byly soudem prvního stupně v této věci doručeny, bylo uvedeno toliko, že pokud se k žalobě nevyjádří, soud ve věci vydá rozhodnutí, aniž by byl specifikován jeho druh, natož aby byla upozorněna na skutečnost, že vůči ní bude vydáno meritorní rozhodnutí, navíc v podobě rozsudku pro uznání. Jednatel a jediný společník žalované, ačkoliv občan ČR, není rodilým mluvčím českého jazyka. Sdělení soudu, že bude ve věci rozhodnuto, chápal tak, že soud ve věci rozhodne nařízením jednání ve věci samé, nikoliv že vydá rozsudek pro uznání, kterým žalovanou zaváže k plnění v rozsahu v přepočtu jedno sto tisíc Kč. Nadto skutečnosti uváděné v žalobě považovala žalovaná za zcela absurdní a celá datová zpráva na ní působila dojmeme vymyšleného spamu ve snaze vylákat ze společnosti peněžní plnění. Teprve po doručení rozsudku žalovaná seznala, že se skutečně asi jedná o žalobu proti ní, nikoliv o podvod, proto poskytla v rámci svého odvolání i věcné vyjádření k žalobě, zejména v tom smyslu, že jí uplatněný nárok neuznává z důvodů popsaných v části III. odvolání.5. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.6. Žalobkyně k odvolání ohledně splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání uvedla, že je třeba odmítnout argument nedostatečné znalosti českého jazyka, když p. , Anonymizováno, je občanem ČR, má bydliště v Praze a je statutárním zástupcem české právnické osoby. Je tedy nutno předpokládat, že úřední korespondenci v češtině rozumí. O dostatečné znalosti jazyka svědčí i obsah podaného odvolání. I kdyby však byla jazyková bariéra dána, bylo povinností žalované to vůči soudu nějak řešit, uplatnit své právo na překlad, vyhledat odborné právní zastoupení apod. Nic z toho nebylo učiněno a místo toho se žalovaná rozhodla vědomě výzvu soudu ignorovat. Podle žalobkyně byl rozsudek pro uznání vydán v souladu s ustanoveními o. s. ř., který výslovně umožňuje soudu vydat rozsudek pro uznání v případě, že řádně obeslaný žalovaný nepodá ve stanovené lhůtě písemné vyjádření k žalobě. Žalované bylo v této věci řádně doručeno a byla v něm jednoznačně poučena. Český právní řád neukládá soudu povinnost detailně právně kvalifikovat či popisovat konkrétní formu rozhodnutí, které může následovat v případě nečinnosti. Postačí, pokud je žalovaný zřetelně informován o tom, že nečinnosti může vést k vydání rozhodnutí v jeho neprospěch. Po doručení takového poučení je na žalovaném, aby buď reagoval nebo si vyžádal vysvětlení. Žalovaná v této věci neučinila ani jedno, a proto byly zákonné podmínky pro vydání rozsudku zcela naplněny a námitky žalované jsou v tomto ohledu podle žalobkyně právně bezpředmětné. Žalobkyně se pak vyjádřila k obraně žalované ve věci samé.7. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.8. Jelikož předmětem odvolacího přezkumu je jen posouzení právní otázky, tj. zda byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, vyzval odvolací soud usnesením ze dne 8. 10. 2025, č. j. 3 Co 22/2025-36 podle § 214 odst. 3 o. s. ř. obě účastnice, aby mu sdělily, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Zároveň je odvolací soud podle § 211 a § 101 odst. 4 o. s. ř. poučil, že nevyjádří-li se desetidenní lhůtě, má se za to, že s rozhodnutím bez jednání souhlasí. Přípis byl oběma účastnicím doručen. Žalobkyně s rozhodnutím věci bez jednání výslovně souhlasila (podání na č. l. 38 spisu), žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, pročež má odvolací soud za to, že také ona s uvedeným procesním postupem souhlasí. Odvolací soud tedy bez jednání přezkoumal napadený rozsudek podle § 212a odst. 4 a § 205b o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.9. Předně je třeba uvést, že řízení v této věci je evropským řízením o drobných nárocích podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 861/2007 (dále jen „Nařízení“). Podle jeho čl. 19 nestanovíli toto nařízení jinak, řídí se evropské řízení o drobných nárocích procesním právem členského státu, v němž řízení probíhá, tj. v České republice o. s. ř. Jelikož procesní institut rozsudku pro uznání, resp. fikci uznání, Nařízení neupravuje, řídí se podmínky pro jeho vydání příslušnými ustanoveními o. s. ř.10. Podle § 153a odst. 1 věta první o. s. ř. uzná-li žalovaný v průběhu soudního řízení nárok nebo základ nároku, který je proti němu žalobou uplatňován, rozhodne soud rozsudkem podle tohoto uznání. Dle § 153a odst. 3 o.s.ř. rozhodne soud rozsudkem pro uznání také tehdy, má-li se za to, že žalovaný nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznal. Uvedená zákonná domněnka uznání nároku platí podle § 114b odst. 5 o. s. ř. tehdy, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu dle § 114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu ve vyjádření brání; o tomto následku (§ 153a odst. 3), tj. o tom, že nevyjádří-li se, bude vydán (právě) rozsudek pro uznání, musí být poučen.11. Z obsahu spisu je zřejmé, že odpovědní formulář C, který soud prvního stupně spolu se žalobou (formulářem A) a přílohami zaslal žalované do datové schránky, kam jí byla doručena 23. 1. 2025, výzvu k vyjádření k žalobě dle § 114b o. s. ř. včetně poučení, že je možné vydání rozsudku pro uznání, neobsahuje a ve spisu se nenalézá ani žádné jiné rozhodnutí, které by tuto výzvu s poučením obsahovalo. Podle odvolacího soudu přitom ve formuláři obsažené sdělení: „Vezměte prosím na vědomí, že pokud neodpovíte do 30 dnů, soud vydá rozhodnutí.“ evidentně požadavky § 114b odst. 5 o. s. ř. nesplňuje, protože v něm zcela schází jak sdělení, že v důsledku jeho nečinnosti se bude mít za to, že nárok uplatněný žalobou uznává, tak poučení, že v takovém případě bude rozhodnuto rozsudkem pro uznání (u něhož jsou, mimo jiné, výrazně omezeny odvolací důvody a následný přezkum).12. Z výše uvedeného vyplývá, že jelikož fikce uznání dle § 114b odst. 5 o. s. ř. nenastala, nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř., který tedy neměl být vydán. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 o. s. ř. změnil tak, že se rozsudek pro uznání nevydává (ke znění výroku srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2245/2005 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004).13. Po právní moci tohoto rozhodnut