Nejvyšší soud 11 Tcu 44/2022 – Uznání a výkon

Rozsudkem Soudu v Pordenone, Úřadu soudce pro předběžná vyšetřování, Italská republika, ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 228/15 a 2424/15, který nabyl právní moci ve vztahu ke všem odsouzeným dne 20. 9. 2015, byli P. K., R. S., O. C. a P. V. uznáni vinnými trestnými činy krádeže, obchodování s odcizenými věcmi a nedovoleného držení nebo používání zbraní, střelných zbraní, jejich částí a součástí, střeliva, výbušnin podle čl. 81 odst. 2, čl. 110, čl. 624 a čl. 625 č. 2 a 7, čl. 648, čl. 61 č. 5 italského trestního zákoníku a čl. 4 zákona č. 110/75, a odsouzeni k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a pokutě (peněžitému trestu) ve výši 180 €.

Nejvyšší soud České republiky k návrhu Ministerstva spravedlnosti České republiky na zaznamenání údajů o odsouzení P. K. výše označeným rozsudkem italského soudu do evidence Rejstříku trestů rozhodl podle ustanovení § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb., o Rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon“), usnesením ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 11 Tcu 157/2019, tak, že se na odsouzení P. K. výše citovaným rozsudkem Soudu v Pordenone, Úřadu soudce pro předběžná vyšetřování, Italská republika, ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 228/15 a 2424/15, který nabyl právní moci dne 20. 9. 2015, hledí jako na odsouzení soudem České republiky.

Dne 3. 2. 2022 podal Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře Nejvyššímu soudu podnět ke zrušení výše citovaného usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 11 Tcu 157/2019, ve vztahu k osobě odsouzeného P. K., a to s odkazem na pravomocně skončené řízení o uznání cizozemského rozhodnutí, konkrétně rozsudku Soudu v Pordenone, Italská republika, ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 228/15 a 2424/15, v trestní věci tohoto odsouzeného, vedené u jmenovaného soudu pod sp. zn. 1 T 16/2020. Z obsahu tohoto podání lze dovodit, že se jedná o podnět ve smyslu § 4 odst. 4 zákona, neboť ve věci odsouzeného P. K. již bylo rozhodnuto tak, že se předmětné cizozemské rozhodnutí ve vztahu k jeho osobě na území České republiky částečně uznává a částečně se neuznává, neboť skutek kvalifikovaný italským soudem jako trestný čin nedovoleného držení nebo používání zbraní, střelných zbraní, jejich částí a součástí, střeliva a výbušnin podle čl. 110 italského trestního zákoníku a čl. 4 italského zákona č. 110/2075 nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva České republiky.

Pouze pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že výše citovaným usnesením ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 11 Tcu 157/2019, bylo Nejvyšším soudem zároveň rozhodnuto tak, že se podle § 4a odst. 3 zákona č. 269/1994 Sb. hledí jako na odsouzení soudem České republiky rovněž na odsouzení týmž rozsudkem Soudu v Pordenone, Úřadu soudce pro předběžná vyšetřování, Italská republika, ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 228/15 a 2424/15, který nabyl právní moci dne 20. 9. 2015, i ve vztahu k osobám R. S., O. C. a P. V. Ve vztahu k této výrokové části usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 11 Tcu 157/2019, však žádný podnět k jejímu zrušení podán nebyl, pročež v této části, tj. ve vztahu k osobám R. S., O. C. a P. V. zůstává dané usnesení Nejvyššího soudu tímto rozhodnutím zcela nedotčeno.

Nejvyšší soud danou věc přezkoumal a shledal, že jsou splněny všechny zákonné podmínky pro zrušení shora označeného usnesení v části, v níž dříve rozhodl o zaznamenání údajů o odsouzení P. K. výše označeným rozsudkem italského soudu do evidence Rejstříku trestů.

Podle ustanovení § 4a odst. 3 zákona platí, že Nejvyšší soud na návrh Ministerstva spravedlnosti ČR rozhodne o tom, že se na odsouzení občana České republiky soudem jiného členského státu Evropské unie hledí jako na odsouzení soudem České republiky, jestliže se týká činu, který je trestný i podle právního řádu České republiky a je-li to odůvodněno závažností činu a druhem trestu, který za něj byl uložen.

Podle § 4 odst. 4 zákona platí, že pokud byly do Rejstříku trestů zaznamenány údaje o jiném odsouzení občana České republiky, osoby bez státní příslušnosti, která má na jejím území povolen trvalý pobyt, nebo právnické osoby podle § 4 odst. 2 nebo 3 zákona a soud podle zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, následně rozhodne o uznání takového rozhodnutí, Nejvyšší soud z podnětu tohoto soudu zruší své předchozí rozhodnutí o zaznamenání údajů o odsouzení; Rejstřík trestů v takovém případě eviduje pouze rozhodnutí o uznání rozhodnutí. Na rozhodnutí cizozemského soudu nebo mezinárodního soudu zaznamenaná do evidence Rejstříku trestů podle § 4 odst. 1 až 3 zákona se hledí jako na odsouzení soudem České republiky (§ 4 odst. 5 zákona).

Z obsahu příslušného spisového materiálu vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 1 T 16/2020, bylo pravomocně rozhodnuto tak, že se podle § 306 odst. 1, 2 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, na území České republiky částečně uznává rozsudek Soudu v Pordenone, Italská republika, ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 228/15 a 2424/15, který nabyl právní moci dne 20. 9. 2015, a to ve výroku pod body b) a c), jímž byl P. K. odsouzen pro trestné činy krádeže a obchodování s odcizenými věcmi podle čl. 81 odst. 2, čl. 110, čl. 624 a čl. 525 č. 2 a 7, čl. 648, čl. 61 č. 5 italského trestního zákoníku, když tyto trestné činy by bylo možno podle českého práva kvalifikovat jako přečin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku a jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku za použití § 23 tr. zákoníku. Naproti tomu ve výrokové části pod bodem d) nebyl citovaný rozsudek italského soudu rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 1 T 16/2020 uznán, neboť skutek kvalifikovaný italským soudem jako trestný čin nedovoleného držení nebo používání zbraní, střelných zbraní, jejich částí a součástí, střeliva a výbušnin podle čl. 110 italského trestního zákoníku a čl. 4 italského zákona č. 110/2075 nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle práva České republiky. Citovaným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře bylo současně rozhodnuto o tom, že P. K. podle § 306 odst. 2 věta druhá zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, vykoná na území České republiky z italským soudem původně uloženého trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, z něhož zbývá vykonat 11 měsíců a 26 dnů, poměrnou část trestu v trvání 11 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. K odvolání podanému osobou odsouzeného však byl citovaný rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 1 T 16/2020, rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2021, sp. zn. 14 To 59/2021, podle § 308 odst. 3 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, zrušen ve výrocích, podle nichž byl částečně uznán rozsudek Soudu v Pordenone, Italská republika, ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 228/15 a 2424/15, byla stanovena poměrná část trestu a bylo rozhodnuto o způsobu jeho výkonu. Při nezměněném výroku o neuznání části rozsudku italského Soudu v Pordenone ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 228/15 a 2424/15, na území České republiky pod bodem d), jímž byl P. K. odsouzen pro trestný čin nedovoleného držení nebo používání zbraní, střelných zbraní, jejich částí a součástí, střeliva a výbušnin bylo odvolacím soudem současně nově rozhodnuto tak, že v trestní věci P. K. se podle § 306 odst. 1, 2 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, na území České republiky částečně uznává rozsudek italského Soudu v Pordenone ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 228/15 a 2424/15, který nabyl právní moci dne 20. 9. 2015, a to ve výroku pod body b) a c), jímž byl P. K. odsouzen pro trestné činy krádeže a obchodování s odcizenými věcmi podle čl. 81 odst. 2, čl. 110, čl. 624 a čl. 525 č. 2 a 7, čl. 648, čl. 61 č. 5 italského trestního zákoníku, přičemž tyto skutky by bylo možno podle českého práva kvalifikovat jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku a přečin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 23 tr. zákoníku. Citovaným rozsudkem odvolacího soudu bylo současně rozhodnuto o tom, že P. K. podle § 306 odst. 2 věta druhá zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, v České republice vykoná z původně uloženého trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, z něhož zbývá vykonat 11 měsíců a 26 dnů, poměrnou část trestu v trvání 11 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 306 odst. 1 a § 124 odst. 4 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, a § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Ačkoli se současná úprava ustanovení § 4 odst. 4 zákona o Rejstříku trestů výslovně nevztahuje na odsouzení soudem jiného členského státu Evropské unie (srov. § 4 odst. 2, 3 tohoto zákona), a v předmětné věci jde o odsouzení soudem Italské republiky (tedy členského státu Evropské unie), lze v posuzované věci aplikovat postup podle ustanovení § 4 odst. 4 zák. č. 269/1994 Sb., které upravuje možnost zrušení předchozího rozhodnutí o zaznamenání údajů o jiném odsouzení občana České republiky, osoby bez státní příslušnosti, která má na jejím území povolen trvalý pobyt, nebo právnické osoby cizozemským soudem podle odst. 2 nebo 3 tohoto ustanovení, jehož smyslem je zamezení situaci, kdy by v Rejstříku trestů bylo jedno odsouzení zapsáno dvakrát, a to podle pravidel analogie (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2012, sp. zn. 11 Tcu 137/2012, ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 11 Tcu 99/2013, ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 11 Tcu 33/2016, ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 11 Tcu 54/2018, a ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 11 Tcu 150/2019). Byť citované ustanovení zákona o Rejstříku trestů dopadá na odsouzení soudy jiných než členských států Evropské unie, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že takový nežádoucí stav je nutno odstranit jeho analogickou aplikací i v případě odsouzení soudem jiného členského státu Evropské unie.

Ze shora uvedených důvodů tak Nejvyšší soud zrušil své předchozí usnesení ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 11 Tcu 157/2019, o zaznamenání údajů o předmětném odsouzení P. K. italským soudem do evidence Rejstříku trestů, a to pouze ve vztahu k osobě tohoto odsouzeného, zatímco ve vztahu k osobám R. S., O. C. a P. V. zůstává dané usnesení Nejvyššího soudu tímto rozhodnutím zcela nedotčeno.