Z rozhodnutí: Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2025 o dovolání obviněného D. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 7 To 95/2024, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 8/2024, t a k t o :…
11 Tdo 272/2025-841
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2025 o dovolání obviněného D. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 7 To 95/2024, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 8/2024, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. D. odmítá.
Odůvodnění:I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2024, č. j. 5 T 8/2024-717, byl obviněný D. D. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným jednak pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 140 odst. 2 tr. zákoníku a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku [jednání popsané pod bodem 1)] a dále přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku [jednání popsané pod bodem 2)]. Za obě tato jednání byl obviněný podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, § 58 odst. 6 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně podle § 228 odst. 1 tr. ř. krajský soud uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené T. N. (dále též jen „poškozená“) na náhradě nemajetkové újmy částku 300.000 Kč, zatímco se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy poškozenou podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni podali odvolání jak obviněný, tak státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni (který svůj řádný opravný prostředek podal v neprospěch obviněného do výroku o trestu a do výroku o náhradě škody), jakož i poškození T. N. a Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti ČR.
3. O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 12. 2024, č. j. 7 To 95/2024-769 tak, že podle § 258 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek krajského soudu částečně zrušil, a to z podnětu odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. ve výroku o trestu, a z podnětu odvolání poškozené T. N. podle § 258 odst. 1 písm. f) tr. ř. ve výroku o náhradě nemajetkové újmy, načež podle § 259 odst. 3 tr. ř. obviněného podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně odvolací soud podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost nahradit poškozené T. N. na náhradě nemajetkové újmy částku 369.041,35 Kč (sestávající se z bolestného ve výši 69.041,35 Kč a náhrady duševních útrap ve výši 300.000 Kč), zatímco se zbytkem nároku na náhradu nemajetkové újmy poškozenou podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Vyjma toho vrchní soud rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 259 odst. 2 tr. ř. jednak z podnětu odvolání státního zástupce o povinnosti obviněného nahradit České průmyslové zdravotní pojišťovně škodu ve výši 133.564 Kč a dále z podnětu odvolání poškozené České republiky – Ministerstva spravedlnosti ČR o povinnosti obviněného této nahradit škodu ve výši 50.000 Kč. V ostatních výrocích přitom zůstal napadený rozsudek krajského soudu nedotčen. Naproti tomu odvolání obviněného Vrchní soud v Praze podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
4. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že:
1) dne 5. 1. 2024 ve večerních hodinách nejprve sledoval T. N. a M. V., poté zatelefonoval T. N. a ptal se, jestli na něj má nějaké bodyguardy, a že jí to stejně nepomůže; mezitím si již místo nože připravil nalezenou kovovou tyč o celkové délce 151 cm a průměru 2,2 cm na jednom konci zašpičatělou a zvažoval, jestli se má za nimi vydat, což nakonec učinil, a v době kolem 20:00 hod., v ulici XY před domem č. p. XY v obci XY, okr. XY oba doběhl, T. N. se ze strachu schovávala za M. V., kdy obviněný před ním začal šermovat tyčí a naznačovat výpady, říkal, aby si schoval psa a šel stranou, že mu do toho nic není, aby se do toho nepletl, vyhrožoval, že jinak mu propíchne psa, ať jde stranou, nebo probodne i jeho, což v M. V. vyvolalo pocit ohrožení, načež obviněný provedl výpad tyčí proti T. N. a bodl ji do levého ramene, ta se před ním dala na útěk, dostihl ji a v úmyslu ji usmrtit ji tyčí velkou silou bodl do zad a odběhl, to již M. V. volal na linku 158, aby se obviněný znovu objevil u T. N., která se choulila u popelnice a opět ji tyčí, kterou svíral oběma rukama bodl v úmyslu usmrtit velkou silou do zad a utekl, čímž T. N. způsobil bodnou ránu na zádech v oblasti pravé lopatky s podkožním emfyzémem – proniknutí vzduchu do měkkých tkání stěny hrudní vpravo při páteři v úrovni 1. – 7. obratle s přítomností krve v pohrudniční dutině, bodnou ránu v pravé bederní krajině s bodným kanálem vpravo při páteři směrem do mezižebří a bodný kanál v podkoží na zadní ploše levého ramene, kdy zejména bodné poranění hrudníku vpravo s v bodem při vnitřním okraji pravé lopatky pronikající do pohrudniční dutiny za vzniku pneumothoraxu a hemothoraxu lze považovat za poranění ohrožující život T. N. a bez včasné odborné lékařské pomoci se zavedením hrudní drenáže by velmi pravděpodobně došlo ke smrti T. N.,
2) ačkoliv obviněný neměl zvláštní oprávnění k zacházení s omamnými a psychotropními látkami podle § 4 a § 8 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, v platném znění, tak na přesně nezjištěných místech v rámci okresu XY, nejméně však v obci XY, okr. XY, v období nejméně od roku 2018 do 2. 1. 2024, částečně prodal a částečně daroval T. N. psychotropní látku pervitin - hydrochlorid metamfetaminu, který je uveden v příloze č. 5 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb., mezi psychotropními látkami zařazenými do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách ze dne 21. 2. 1971, jenž byla vyhlášena ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 62/1989 Sb., a to v přesně nezjištěném množství, v přesně nezjištěném počtu případů.
II.
Dovolání obviněného a vyjádření k němu
5. Obviněný D. D. napadl výše citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2024, č. j. 7 To 95/2024-769, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2024, č. j. 5 T 8/2024-717, dovoláním podaným prostřednictvím svého obhájce, které podle svého vyjádření zaměřil výhradně proti výroku o trestu. Odkázal přitom na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho první variantě, neboť podle jeho mínění jsou rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků projednávaného trestného činu ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
6. V rámci svého velmi stručného (až kusého) dovolání podotkl, že oba soudy nižších stupňů měly k dispozici znalecké posudky z oboru psychologie a psychiatrie, stejně jako zdravotnickou dokumentaci vztahující se k jeho osobě, z nichž (mimo jiné) vyplynul jeho neuspokojivý psychický stav, respektive skutečnost, že trpí smíšenou poruchou osobnosti. Navíc se z pohledu psychosociální zralosti nachází v pásmu lehké mentální retardace. Z dalších důkazů (např. z výslechu svědka B. D.) je zjevné, že má sebedestruktivní sklony, neboť se nejednou pokusil o spáchání sebevraždy (eventuálně ji zvažoval), zvláště v souvislosti s opakovanými rozchody s poškozenou. V důsledku toho měl být hospitalizován na lůžkovém psychiatrickém pracovišti v Ostrově, k čemuž však nedošlo, neboť při svém převozu do tohoto zařízení ze sanitky uprchl.
7. Ze skutkových zjištění dále vyplynulo, že se u něj vyvinula patologická závislost na osobě poškozené, která má navíc manipulativní sklony. Obecně platí, že chorobná vazba na druhou osobu se projevuje nadměrnou fixací (v jeho případě na osobu poškozené), jakož i obětováním vlastních potřeb a zájmů v její prospěch s tím, že může kulminovat až do stavu komplexní ztráty kontroly nad vlastním jednáním. Skutečnost, že k takovému stavu v případě obviněného došlo, mimo jiné dokládá, že v době trvajícího vztahu s poškozenou opustil své zaměstnání v Německu. Taková situace mívá vážné negativní dopady na fyzické, psychické i sociální zdraví jedince a v krajních případech může vyvrcholit až emocionálním vydíráním a žárlivostí. Podle mínění dovolatele vedou všechny jmenované skutečnosti k reálným pochybnostem o jeho duševním stavu v době spáchání projednávaného skutku.
8. Vzhledem k tomu dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2024, č. j. 7 To 95/2024-769, ve výroku o trestu a podle § 265m tr. ř. sám rozhodl tak, že se obviněnému ukládá trest ve shodném rozsahu s trestem původně uloženým rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 10. 2024, č. j. 5 T 8/2024-717.
9. K podanému dovolání se ve svém písemném stanovisku ze dne 26. 3. 2025, č