11 Tdo 538/2017

11 Tdo 538/2017-75

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. 6. 2017 o dovolání obviněného J. B., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. 10 To 358/2016, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 1 T 112/2015, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. B. odmítá.

O d ů v o d n ě n í :

1) dne 6. 8. 2014 v přesně nezjištěné době od 08.00 hodin do 12.00 hodin v R., okres P.-z., ve zdravotnickém zařízení společnosti RHG spol. s. r. o., v ulici T. ú., č. p. ..., kde byl zaměstnán jako zdravotnický pracovník pověřený k vykonávání všestranné léčebné a ošetřovatelské péče, zneužil svého pracovního zařazení k tomu, že pod záminkou, že si potřebuje uložit peněženku s větší částkou peněz do trezoru v uzamčené skříni s léky, požádal staniční sestru Z. K. o zapůjčení klíčů od trezoru, z něhož pak odcizil dvě krabičky, obsahující celkem 20 ampulí injekčního roztoku morfinu, přičemž v každé ampuli bylo po 10 ml roztoku, obsahujícího 10mg/ml účinné látky trihydrátu morfinuhydrochloridu, morfin je uveden v seznamu omamných látek v příloze č. 1 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, vydaného na základě zmocnění zák. č. 167/1998 Sb. zákona o návykových látkách, část odcizené látky si aplikoval krátce po jejím odcizení na toaletě pro zaměstnance zařízení, odcizených 20 ampulí léku obsahovalo 200 mg účinné látky,

2) v přesně nezjištěné době od 2. 5. 2014 do 10. 5. 2014 v K., v P. u. v domě č. p. ... v bytě poškozeného I. K., který se nacházel v terminálním stadiu nádorového onemocnění a jemuž měl jako zdravotnický pracovník domácí péče Hospicu Svaté Hedviky se sídlem v Kladně, v Kročehlavské ulici č. p. 1305, proti bolestem aplikovat injekční roztok morfinu, z celkového počtu 15 balení léku po 10 ampulích pravděpodobně aplikoval poškozenému pouze 5 balení léku, 6 balení bylo po úmrtí poškozeného vydáno hospici a 4 balení léku, který měl poškozenému aplikovat, obžalovaný v bytě poškozeného postupně odcizil, přičemž morfin je uveden v seznamu omamných látek v příloze č. 1 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, v odcizených nejméně 40 ampulích léku bylo celkem 400 mg účinné látky,

3) v době od 10. 8. 2014 do 18. 8. 2014 v K., v P. u. č. ..., v bytě Ing. A. T., který se nacházel v terminálním stadiu nádorového onemocnění a trpěl bolestmi, jako zdravotnický pracovník domácí péče Hospicu Svaté Hedviky se sídlem v Kladně, v Kročehlavské ulici č. p. 1305, který měl poškozenému aplikovat léky sloužící ke ztišení bolesti, předstíral, že nemocnému aplikuje léky v předepsaném množství, namísto toho však dával nemocnému menší, nežli předepsané dávky léku a takto z původního množství 60 ampulí v době od 11. 8. do večera 17. 8. odcizil 30 ampulí a zemřelému aplikoval pouze 30 ampulí léku a 18. 8. z balení dodaných MUDr. S. T. odcizil další ampuli; celkem takto odcizil nejméně 31 ampulí, každou o objemu 10 ml, které si ponechal pro svou potřebu, což vedlo k tomu, že nemocný pociťoval bolesti, které byly ztišeny až poté, co obžalovaný přestal službu vykonávat, a nová pracovnice aplikovala nemocnému léky podle rozpisu, přičemž morfin je uveden v seznamu omamných látek v příloze č. 1 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. o seznamech návykových látek, odcizených nejméně 31 ampulí léku obsahovalo 310 mg účinné látky.

4) dne 6. 8. 2014 kolem 12.00 hodin po předchozí aplikaci nejméně 20 ml roztoku morfinu řídl osobní automobil zn. Hyundai, reg. zn. ... z ulice T. ú. v R., okres P.-z., do svého bydliště v K., přičemž vzhledem k užití morfinu před jízdou byl jím ovlivněn natolik, že nebyl schopen bezpečně ovládat motorové vozidlo, neboť ještě v době převyšující 6 hodin po jízdě měl v krvi 5-10ng/ml morfinu.

Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolatel založil na tvrzení, že prvostupňový rozsudek vydala samosoudkyně Okresního soudu v Kladně JUDr. Jiřina Říhová, u níž je dán důvod k vyloučení pro podjatost, neboť ještě před počátkem dokazování nahlas v soudní síni vyjadřovala své přesvědčení o jeho vině. Takové jednání podle obviněného zakládá podjatost soudce, neboť vyjadřování vnitřního přesvědčení o vině obviněného předem je v rozporu s principem nestrannosti soudu a principem presumpce neviny. Konstatuje, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“) na niž současně odkazuje, i pouhá „oprávněná pochybnost či „opodstatněná obava“ z možného narušení nestrannosti, nikoli jistota či pravděpodobnost, postačují k vyloučení soudce, a to právě s ohledem na kritický význam nestrannosti soudu. Zdůrazňuje, že podle judikatury nesmí soudce ani přímo ani nepřímo projevovat své možné přesvědčení o vině před vynesením rozhodnutí. K vyloučení soudce pro podjatost pak stačí i pouhé podezření či pochybnost o nestrannosti, není nutné prokazovat ani jistotu, ani vyšší pravděpodobnost ztráty nestrannosti. Soudce nesmí připustit ani pouhou obavu, že není zcela nestranný. Tedy i prostá obava, že nestrannost je částečně narušena, postačuje k vyloučení soudce; není nutné založit obavu z úplného narušení nestrannosti. V tomto ohledu zmiňuje usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 4 Tdo 100/2015 a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 441/04. Dále poukazuje na protokol z hlavního líčení ze dne 3. 9. 2015, přičemž cituje z přepisu zvukové nahrávky z výslechu jeho osoby u hlavního líčení i ústní projev samosoudkyně JUDr. Jiřiny Říhové, z něhož podle jeho názoru plyne její přesvědčení o jeho vině předem, a v němž shledává důvod pro její vyloučení z vykonávání úkonů daného řízení. Uvádí, že proti samosoudkyni podal ještě v řízení před soudem prvního stupně námitku podjatosti, k níž se však nevyjádřila, stejně jako odvolací soud, který jeho stížnost zamítl, aniž se touto jeho námitkou náležitě zabýval. Tímto nezákonným postupem soudů došlo k porušení jeho práva na řádný proces, zahrnujíc v to i právo na nestranný soud, právo na řádné odůvodnění rozhodnutí a vypořádání se s námitkami.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný poukazuje na existenci extrémního rozporu, který se týká zjištění soudů nižších stupňů jak k otázce množství drogy (morfia) určené k vlastní potřebě, tak k potřebě pacienta – poškozeného Ing. A. T., i k otázce míry ovlivnění návykovou látkou ve smyslu přečinu podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl rovněž uznán vinným. V rámci těchto námitek předně uvádí, že jak soud prvního stupně tak i soud odvolací postupovaly při interpretaci pojmu „větší množství než malé“ ve smyslu § 284 tr. zákoníku v rozporu s právním názorem vyplývajícím ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněného pod č. 15/2014 Sb. rozh. tr., podle něhož neexistuje žádná pevně daná hranice legálního držení vyjmenovaných omamných látek, neboť stanovisko uvádí jen „orientační hodnoty“, jež je nutné upravit (ať už směrem dolů či nahoru) podle specifik každého případu, přičemž orientační hodnoty podle tabulkové přílohy ke stanovisku se vztahují k běžné dávce konzumenta, kterou je nutné vztáhnout (zohlednit) k obviněnému a k jeho běžné úrovni konzumace (podle stupně jeho závislosti), když má jít zpravidla o sedminásobek denní dávky daného uživatele, přičemž držení jedné dávky k nejbližší konzumaci se nezapočítává do „přechovávání“ ve smyslu § 284 tr. zákoníku, neboť jde toliko o „spotřební držbu“. Pochybení nižších soudů, v důsledku kterého je jednání uvedené pod bodem 1), 2) a 3) prvostupňového rozsudku nesprávně právně posouzeno spočívá podle dovolatele v tom, že „orientační hodnota“ 390 mg hydrochloridu morfinu podle přílohy ke stanovisku je chybně vydávána za pevně danou a nezměnitelnou; přičemž tato není upravena podle jeho běžné konzumace, aby odpovídala několikadenní dávce podle stupně jeho závislosti, ani není od celkově držené omamné látky odečtena tzv. spotřební držba, ačkoli stanovisko jasně říká, že nejde o přechovávání ve smyslu § 284 tr. zákoníku. S poukazem na závěry znaleckého toxikologického posudku namítá, že spotřeba morfinu mezi uživateli na různém stupni závislosti může být i stonásobně rozdílná, tedy přepočtená hodnota může být mnohonásobně vyšší než „orientační hodnota“ podle stanoviska, kterou Okresní soud Kladně mylně pokládal za hodnotu fixní. Domnívá se, že v případech popsaných pod body 1), 2) a 3) bylo proto nutné nejprve odečíst, co údajně držel pro okamžitou spotřebu, a teprve poté posuzovat, zda překročil či nepřekročil hranici „množství většího než malého“ a zda se dopustil daného trestného činu. Poukazuje, že v případě skutku pod bodem 1) doznal užití 2 ampulí bezprostředně po zmocnění se omamné látky, jejichž obsah nelze započítávat do § 284 tr. zákoníku. Pokud není v případě skutků pod body 2) a 3) soudu známo, kolik si měl látky aplikovat bezprostředně nebo krátce po jejich zmocnění a kolik později, bylo nutné postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo, tedy že vždy (údajně) odcizil množství určené k bezprostřední spotřebě. Z toho dovozuje, že se trestného činu podle § 284 tr. zákoníku nemohl dopustit.

Nesouhlas projevuje rovněž s posouzením skutku pod body 1) až 3) výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jako pokračujícího přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku. Zpochybňuje právní úvahu soudu prvního stupně, pokud pokládal oddělená jednání za jeden skutek a sčítal dohromady množství drogy držené v různé dny, přestože § 284 tr. zákoníku předpokládá, že ono „množství větší než malé“ je držené naráz. Ve skutečnosti se jednalo nejméně o dva (spíše o tři) oddělené skutky, neboť mezi jednáním uvedeným v bodu 1) a jednáními v bodech 2) a 3) existoval časový odstup v řádu více než čtvrt roku. Několikaměsíční interval mezi dílčími útoky téhož skutku se připouští jen zcela výjimečně a jen u komplikované trestné činnosti (zpravidla organizovaný zločin). Přitom jednání uvedené v bodu 1) má zcela jiný charakter než jednání v bodu 2) nebo 3) a zjevně tedy mezi oběma skupinami není ani časová ani věcná návaznost, ani konkrétní jednotící úmysl. Nemůže se tedy jednat o pokračování jednoho skutku ani nelze všechno držené množství drog sčítat dohromady. Je tedy nepravděpodobné, že by některý skutek po přepočtení orientační hodnoty a odečtení spotřební držby překročil „množství větší než malé“. Pokud Krajský soud v Praze odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 11 Tdo 491/2015, podle něhož se u pokračujícího skutku uplatní obecné zásady pro pokračování i pro trestné činy podle § 284 tr. zákoníku, shledává obviněný tento odkaz za nepřípadný, neboť množství přechovávané návykové látky nelze sčítat již jen z toho důvodu, že takový přístup by byl v rozporu s teleologickým výkladem citovaného ustanovení. V této souvislosti poukazuje i na důvodovou zprávu i další literaturu, podle níž smyslem § 284 tr. zákoníku není kriminalizovat běžné závislé uživatele drog, kteří opakovaně drží malé množství drogy, které si pravidelně kupují k vlastní spotřebě. Z toho plyne, že se množství drogy držené v různé dny nesmí sčítat dohromady, byť podle obecných pravidel pro ostatní trestné činy jde o pokračování téhož skutku.

Rovněž je přesvědčen, že se nemohl dopustit ani přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, když zůstává pochybným zjištění množství morfinu předepsaného poškozenému Ing. A. T., neboť nebylo prokázáno, že by mu aplikoval menší množství morfinu, než jaké nařídil lékař, čímž mu měl údajně způsobit bolesti. Ačkoliv výpočet množství morfinu, které údajně odcizil, je závislý na údajích o tom, kolik morfinu měl dostat a kolik měl aplikovat, tyto údaje jsou nejisté, když v celém řízení nebylo zjišťováno a v rozsudku není uvedeno, kolik morfinu mělo být správně pacientovi aplikováno podle nařízení lékaře ani o kolik ampulí morfinu méně mu jich údajně měl aplikovat, ačkoliv se jedná o skutečnosti klíčové pro posouzení jednání podle § 181 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Nepodávání léků ve správném dávkování nebylo ničím prokázáno, nikdo ho při podávání léků nesledoval a nedíval se, kolik dávek léku dává. Jeho vinu nelze dovozovat ani z toho, že měl po ukončení práce údajně vrátit méně léků, než kolik mu mělo zbýt, neboť není vyloučena ani možnost, že pacientům mohl dávat více léku, než kolik podávat měl, a proto mu zbylo méně. Množství morfia, jež mu mělo být dle lékařských pokynů správně podáváno, určovala jeho dcera MUDr. S. T., která dávkování stanovila podle kontrol otce, které pravidelně prováděla. Přitom jako svědek nikdy nebyla vyslechnuta. Toliko na č. l. 204 trestního spisu je přehled podaného dávkování, které dodatečně zhotovila svědkyně Z. T., neexistuje však žádný přehled dávkování určeného lékařem. Pokud jde o to, zda Ing. A. T. v době, kdy jím byl ošetřován, pociťoval bolesti, poukazuje dovolatel na vyjádření znalce z oboru zdravotnictví, odvětví onkologie, MUDr. Wieslawa Strzondaly, který vyvrátil, že by existoval z medicínského hlediska důkaz o chybném podávání léku. Domnívá se tedy, že pokud soudní znalec poukazuje, že popis pacientova stavu svědky není z medicínského hlediska dokladem chybné péče, pak soud není oprávněn sám činit neodborné závěry o tom, zda z popisu svědků vyplývá správné dávkování nebo ne. Znalec se nikdy nevyjádřil v tom smyslu, že by správné dávkování z 90 % či 95 % vyloučilo bolesti pacienta, naopak výslovně uvedl, že i při správném dávkování pacient může běžně cítit bolest a vnímání této bolesti se může měnit nezávisle na dávkování léku. Nebylo mu prokázáno ani údajně chybné podávání léků, ani údajné způsobení bolesti pacientovi, neboť tato mohla být způsobena jak chybným dávkováním, ale stejně tak i normálními ději při nemoci. Žádným důkazem tak nebylo prokázáno, že by nesprávně pečoval o pacienta a že by se dopustil daného trestného činu.

Ve svém dovolání obviněný namítá též vadné posouzení totožnosti skutku, neboť v usnesení o zahájení trestního stíhání pro skutek, ve kterém obžaloba spatřovala přečin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, nejsou dostatečně popsány znaky tohoto přečinu, a není zde dána totožnost jednání a následku. Usnesení policejního orgánu ze dne 16. 2. 2015, č. j. KRPS- 306964-31/TČ-2014-010371-KL, je v obou bodech koncipováno tak, že: obviněný údajně „použil pouze“ [množství léku] a [množství léku] „si neoprávněně ponechal pro vlastní potřebu“. Ve výroku usnesení policejního orgánu, a to ani ve skutkové větě, ani v právní větě, není uvedeno nic o tom, že by někoho uvedl v omyl atd. Citovaným usnesením tak podle jeho názoru bylo zahájeno trestní stíhání pouze pro skutek spočívající toliko v údajném odcizení zbytku nepoužitého morfia, nikoli pro skutek spočívající v nepodávání morfia pacientovi v rozporu s lékařskými pokyny, v uvádění v omyl a v poškozování práv nemocného. Výrok usnesení tedy nepopisuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 181 tr. zákoníku, a není tak zachována totožnost skutku, ani totožnost jednání, neboť chybí nedávání určeného množství morfia v rozporu s pokyny lékaře, chybí též uvádění v omyl ani není dána totožnost následku, neboť chybí způsobení bolesti pacientovi. Je-li tedy trestán pro skutek, pro který ani nikdy nebylo zahájeno trestní stíhání, došlo k porušení principů spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen „Úmluva“).

Pokud jde o jednání, jímž byl shledán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle 274 odst. 1 tr. zákoníku, žádným důkazem nebylo prokázáno, že se při řízení vozidla nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost. Připomíná, že k naplnění daného trestného činu nestačí prokázat jakékoli malé ovlivnění omamnou látkou, nýbrž tak intenzivní ovlivnění, že se řidič vozidla nachází ve „stavu vylučujícím způsobilost“ k řízení motorových vozidel. S poukazem na rozpory mezi znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie znalce Ing. Jaroslava Zikmunda a z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Petra Navrátila uvádí, že zatímco podle znalce toxikologa účinek injekčně aplikovaného morfinu trvá pouze 4 až 5 hodin, tedy podle něj v době řízení motorového vozidla již účinek morfinu trvat nemohl, znalec z odvětví psychiatrie dospěl k závěru opačnému. Pokud znalec postavil své závěry na předpokladu, že v době jízdy dosahovala hladina morfinu v jeho krvi více než 60 ng/ml, jedná se o předpoklad nesprávný, jak je zřejmé z grafu znalce toxikologa (podle grafu v závislosti na tom, jak rychle jeho organismus morfin odbourával, naopak je možné, že koncentrace morfinu v jeho krvi hodnoty 60 ng/ml ani nedosáhla). Již tím je závěr znaleckého psychiatrického posudku zcela vyvrácen, když není-li tedy známo, jak rychle je odbourán morfin v jeho krvi, musí ve smyslu zásady in dubio pro reo být předpokládána varianta pro něj nevýhodnější, tedy, že odbourává morfin rychle a že nikdy nebyl ve stavu vylučujícím způsobilost, neboť nikdy neměl koncentraci morfinu v krvi přes 60 ng/ml. Jak z ustálené judikatury Nejvyššího soudu (kupř. rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 897/2015, sp. zn. 7 Tdo 979/2015, sp. zn. 7 Tdo 1291/2015 a sp. zn. 4 Tdo 392/2015) vyplývá, pokud se má výjimečně prokazovat stav vylučující způsobilost jinak než přesným měřením koncentrace omamné látky v době řízení, musí být zcela přesně zjištěny skutkové okolnosti (zejména způsob jízdy, ale také konkrétní projevy řidiče k odbornému rozlišení mezi ovlivněním a stavem vylučujícím způsobilost). Pokud odvolací soud odůvodnil závěr o jeho vině odkazem na svědectví Z. K. o jeho údajném chování v době před jízdou, přičemž během odvolacího řízení nenaznačil, že by ke změně odůvodnění v budoucnu přistoupil, neměl možnost proti takové argumentaci cokoli namítat, když ani prvostupňový rozsudek žádnou takovou argumentaci neuváděl, došlo k závažné formální vadě spočívající v překvapivém rozhodnutí (překvapivé argumentaci) odvolacího soudu a porušení práva na spravedlivý proces. V tomto směru odkázal na četnou judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu k tzv. překvapivým rozhodnutím odvolacího soudu (kupř. rozhodnutí Nejvyššího soud sp. zn. 8 Tdo 749/2012, sp. zn. 5 Tdo 102/2006, sp. zn 7 Tdo 487/2012, sp. zn. 8 Tdo 749/2012, sp. zn. 5 Tdo 102/2006, sp. zn. 7 Tdo 159/2011, a rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1980/13). Dále namítá, že pokud znalec z oboru psychiatrie svůj závěr o jeho závislosti na morfinu opřel pouze o úvahu, že se dopustil extrémně nerozvážného jednání a musel tedy jednat pod vlivem závislosti, tak tuto úvahu vyvrátil znalec přibraný obhajobou. Vytýká, že soud prvního stupně tyto rozpory neodstranil, naopak svévolně doplnil do znaleckého posudku věci, které autor znaleckého posudku do něj nenapsal, čímž manipuloval s obsahem důkazu. Navíc jsou závěry znaleckého posudku o jeho údajné závislosti na morfinu téměř rok a půl staré a nelze z nich proto dovodit, že je závislý na morfinu i v současné době, když rok a půl působí na zcela jiném pracovišti bez přístupu k opiátům. Tím také zpochybňuje nutnost uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. obviněný namítá, že mu bylo uloženo ochranné opatření spočívající v ambulantním protitoxikomanickém léčení, ačkoli od spáchání označených přečinů do vyhlášení rozsudku uběhla poměrně dlouhá doba, přičemž soudy nižších stupňů se nezabývaly tím, zda byl v době vydání rozhodnutí závislý na drogách či nikoli, a zda jsou tedy splněny zákonné podmínky pro uložení tohoto ochranného opatření. Ačkoliv údajný skutek, jenž je mu kladen za vinu, se měl stát na počátku srpna 2014, a napadené usnesení bylo vydáno až dne 12. 9. 2016, tedy více než po dvou letech od údajného spáchání skutku, odvolací soud se omezil toliko na neurčité a právně irelevantní úvahy, že uložení ochranného opatření bude pro jeho osobu „spíše přínosem, než újmou“, že „nemá na svoji zavilost absolutně žádný náhled“, aniž by jakýmkoliv důkazem ověřil, zda-li je nadále uživatelem drog či nikoli, a zda je tak v době rozhodování dán důvod k uložení takového ochranného opatření. Rovněž rozporuje v přípravném řízení vypracovaný znalecký posudek z oboru psychiatrie, podle něhož byl v době páchání trestné činnosti údajně závislý na morfinu, a vytýká, že se soud nijak nevypořádal s obhajobou opatřeným znaleckým posudkem. Dodává, že akceptace závěru znaleckého posudku z přípravného řízení by toliko znamenala, že byl údajně závislý na morfinu řádově roky před vydáním napadeného usnesení, ukládání ochranného léčení však nutně předpokládá ověření důvodnosti takového opatření v okamžiku vydání soudního rozhodnutí. Nutnost ověřit trvající důvodnost uložení ochranného léčení, pokud od spáchání skutku uběhla doba řádově roků, je potvrzena i judikaturou. V této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 98/2013, v němž se jedná o přesnou analogii jeho případu, a kdy Nejvyšší soud uložení ochranného léčení zrušil. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze, a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

K dovolací argumentaci obviněného v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že citovanému důvodu neodpovídají zejména námitky, v nichž předkládá vlastní verzi skutkového děje a zpochybňuje rozsah dokazování (zejména pokud namítá neexistenci důkazů k otázce množství aplikované omamné látky poškozenému Ing. A. T. a vady znaleckého posudku MUDr. Petra Navrátila). Tomuto dovolacímu důvodu však neodpovídají ani námitky obviněného proti formulaci popisu skutku ve smyslu § 120 odst. 3 tr. ř. K námitkám, jimiž brojí proti údajnému nedodržení totožnosti skutku, pokud jde o přečin poškození cizích práv podle § 181 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, státní zástupce uvedl, že povinnost zachovat totožnost skutku stanoví trestní řád jako procesní právní norma (viz ustanovení § 176 odst. 2 a § 220 odst. 1 tr. ř.), takže se toto pravidlo nijak netýká posouzení stíhaného skutku podle norem hmotného práva ani jiného hmotněprávního posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. To ostatně vyplývá i z ustanovení § 220 odst. 1 a 3 tr. ř., kde zákon výslovně od sebe odlišuje totožnost skutku na straně jedné (§ 220 odst. 1 tr. ř.) a právní posouzení skutku na straně druhé (§ 220 odst. 3 tr. ř.). Státní zástupce konstatoval, že z usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 16. 2. 2015 č. j. KRPS-306964-31/TČ-2014-010371-KL, z obžaloby okresní státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 2 ZT 71/2015, a z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 1 T 112/2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2016, sp. zn. 10 To 358/2016, vyplývá shoda jednání obviněného při rozdílném následku předpokládaném skutkovou podstatou přečinu poškození cizích práv podle § 181 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitce obviněného stran údajného porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod přečtením obsahu výpovědi svědkyně J. K. podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. a zdůraznil, že s touto námitkou se vypořádal Krajský soud v Praze ve svém předchozím usnesení ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 10 To 535/2015 (viz str. 11), na jehož přesvědčivé a logické závěry odkázal. Neshledal ani obviněným namítané porušení práva spravedlivý proces. Rovněž konstatoval, že v projednávané věci neshledal obviněným namítaný extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a právními závěry. Obviněného usvědčuje celá řada důkazů (zejména výpovědi svědkyň J. K., Z. T. a L. V., znalecký posudek MUDr. Petra Navrátila, znalce z oboru zdravotnictví), které jednoznačně svědčí o tom, že se dopustil jednání, kterým byl uznán vinným. Skutkový stav popsaný soudem prvního stupně v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku zcela logicky vyplývá z provedených důkazů a navazuje na jejich obsah, přičemž soud postupoval zcela v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř., a důkazy řádně vyhodnotil podle zásad § 2 odst. 6 tr. ř. Na základě zjištěného skutkového stavu tak soudy dospěly ke správnému závěru, že protiprávními činy obviněného J. B. došlo k naplnění všech znaků přečinů přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku, poškození cizích práv podle § 181 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku.

Rovněž se neztotožnil s výhradami obviněného proti údajně nesprávnému použití závěrů jím citovaného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu k výkladu pojmu „množství větší než malé“ u omamných a psychotropních látek a přípravků je obsahujících a jedů (§ 283, § 284, § 285 tr. zákoníku), spočívajícími v tom, že orientační hodnotu 390 mg hydrochloridu morfinu podle přílohy k stanovisku soudy vydávaly za pevně danou a nezměnitelnou a tuto hodnotu neupravily podle jeho běžné konzumace tak, aby odpovídala několikadenní dávce podle stupně závislosti, a od celkového množství držené omamné látky neodečetly tzv. spotřební držbu. Státní zástupce poukázal na skutková zjištění uvedená v popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, podle nichž si obviněný v rozhodném období neoprávněně opatřil 910 mg účinné látky, což je množství, které několikanásobně přesahovalo hranici účinné látky podle přílohy k označenému stanovisku, jež činí 0,2 gramů, tj. 200 miligramů. Postup soudů obou stupňů při posuzování pojmu „množství větší než malé“ u přečinu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku tak zcela odpovídal závěrům shora zmiňovaného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu, neboť náležitě zohlednily osobu obviněného a stupeň jeho závislosti na omamné látce, k čemuž opatřily i odpovídající důkazy (viz znalecký posudek MUDr. Petra Navrátila). V posuzované věci neexistoval žádný důvod upravovat hranici účinné látky podle citované přílohy k stanovisku ani nebylo namístě odečítat tzv. spotřební držbu. Na straně obviněného soudy nezjistily ani žádné významné okolnosti, jež by svědčily o tom, že v jeho případě je individuální dávka významně vyšší ani o potřebě upravit zmiňovanou orientační hodnotu tak, aby odpovídala několikadenní dávce podle stupně závislosti. V pojmu „pro vlastní potřebu“ obsaženém v ustanovení § 284 odst. 1, 2 tr. zákoníku je v podstatě vyjádřena nejvyšší přípustná míra zákonné tolerance k neoprávněnému užívání omamné nebo psychotropní látky. Jakmile tato tzv. spotřební držba konzumenta přesáhne množství větší než malé, které je pro běžného uživatele těchto látek určeno zmiňovanými hranicemi, je namístě – za splnění i ostatních zákonných podmínek a po náležitém zhodnocení konkrétních skutkových okolností – přistoupit k postihu takové vlastní držby podle citovaného ustanovení trestního zákoníku. Uvedené hranice účinných látek tedy již zohledňují vlastní množství spotřební držby obvyklého konzumenta, takže není důvod od nich v každém jednotlivém případě odečítat množství spotřební držby. Za neopodstatněnou státní zástupce označil rovněž námitku obviněného, kterou zpochybnil posouzení pokračování v přečinu přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 2 tr. zákoníku. V tomto ohledu připomněl, že k otázce pokračování se v souvislosti s přečinem podle § 284 odst. 1 tr. zákoníku již vyjádřil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 11 Tdo 491/2015, když mimo jiné konstatoval, že pokračování v citovaném přečinu je možné, jsou-li splněny zákonné znaky pokračování uvedené v § 116 tr. zákoníku. V posuzované věci rozhodné skutkové okolnosti obsažené v popisu skutku pod body 1) až 3) ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně odůvodňují závěr, že obviněný jednal za podmínek pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku, neboť jednotlivé jeho útoky vykazovaly dělící momenty, v jejichž důsledku se jeho jednání rozpadalo na časově oddělitelné dílčí útoky. Proto soudy nižších stupňů postupovaly správně, pokud sečetly jednotlivá množství omamné látky (morfinu) a výsledné množství účinné látky porovnaly s její hranicí obsaženou v příloze ke stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu. I pokud by bylo na jednání obviněného nahlíženo jako na trvající trestný čin ve smyslu aktuální judikatury Nejvyššího soudu, bylo by podle státního zástupce i v takovém případě namístě jednotlivá zjištěná množství drogy sčítat, neboť z hlediska hmotněprávního by se v daném případě jednalo o jediný trestný čin. Ani v takovém případě by tak námitka obviněného opodstatněná nebyla.

Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. ř. státní zástupce uvedl, že byly splněny zákonné podmínky pro uložení ochranného opatření podle § 99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Jednání obviněného totiž nevykazovalo známky pouhého experimentování s předmětnou omamnou látkou, neboť podle výsledků znaleckého zkoumání byl osobou s psychogenní závislostí na drogách a v souvislosti s touto závislostí spáchal trestné činy, jimiž byl uznán vinným. Z provedených důkazů rovněž jednoznačně vyplývá, že dosažení účelu uloženého ochranného opatření není v jeho případě vyloučeno. Zákonnost uložení ochranného léčení ve formě ambulantní přitom nemůže zpochybnit ani tvrzení, že se soud nezabýval jeho aktuální závislostí na omamných a psychotropních látkách. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 3. 9. 2015 vyplývá, že obviněný nevznesl žádné námitky ani připomínky k výpovědi znalce MUDr. Petra Navrátila, který konstatoval jeho závislost na omamných látkách, a která ve spojení i s ostatními důkazy se stala podkladem pro pozdější (právní) závěry k uložení zmiňovaného druhu ochranného opatření. V době vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně nebyly zjištěny ani nové okolnosti, které by takový závěr zpochybňovaly. Za nepřiléhavou označil státní zástupce argumentaci obviněného, který v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 7 Tdo 98/2013, uveřejněné pod č. 73/2013 Sb. rozh. tr. Za stavu, kdy soud prvního stupně v podstatě několik měsíců před vyhlášením odsuzujícího rozsudku ověřoval výslechem znalce aktuální stav závislosti obviněného na omamných látkách, a kdy ani obviněný v tomto směru nic nenamítl, nedošlo při uložení ochranného léčení k porušení zásady přiměřenosti ve smyslu ustanovení § 38 odst. 1 a § 96 odst. 1 tr. zákoníku. I tyto námitky tak státní zástupce označil za neopodstatněné.

Shrnul tedy, že podstatou námitek vznesených obviněným je jednak zpochybnění učiněných skutkových zjištění a rozsahu provedeného dokazování, což nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod žádný jiný dovolací důvod, jednak jde o takové námitky, které sice lze formálně podřadit pod citovaný dovolací důvod, jakož i pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b) a j) tr. ř., které však nejsou opodstatněné. Závěrem státní zástupce uvedl, že uvedené dovolání je jako celek zjevně neopodstatněné, a proto navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Podle § 265b odst. 1 písm. b), g), j) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:

b) ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta,

g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení,

j) bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení,