11 Tdo 817/2022

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 40 T 2/2020, byli uznáni vinnými: obviněný M. G. zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (bod A/1), obviněný B. Š. zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (bod A/ 1), obviněný M. R. zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku (bod A/1) a zločinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (bod A/ 2), a to na podkladě skutkových zjištění v rozsudku blíže uvedených.

O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali jednak obvinění Z. S., M. R., M. G. a B. Š., jednak státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně a) do výroku o vině ve prospěch obviněných Z. S., M. R., M. G. a B. Š., b) do výroku o vině v neprospěch obviněných M. R., M. G. a B. Š., c) do výroku o trestu v neprospěch obviněných M. R. a Z. S., d) do výroku o vině v neprospěch obviněných F. B., M. T. a právnické osoby P. B., e) do výroku o trestu ve prospěch obviněného Z. S., rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 5 To 72/2021, tak, že:

Podkladem pro to bylo zjištění, že: od blíže neurčené doby, nejpozději od jarních měsíců roku 2018, kdy byla vytvořena organizovaná skupina osob, působící minimálně na území České republiky a Srbska, a to za účelem zřízení nelegální pěstírny konopí a následného prodeje vypěstované marihuany, mj. do zahraničí, zřejmě do Rakouska a Spolkové republiky Německo, v jejichž strukturách působily blíže neustanovené osoby srbské národnosti, a to zřejmě A. J., nar. XY, vystupující pod jménem S., osoba žijící ve Španělsku, vystupující pod přezdívkou Z., osoba vystupující pod jménem O. a dále obžalovaný Z. S., státní příslušník Chorvatské republiky, dlouhodobě žijící na území České republiky, a na nižším stupni této organizované skupiny působil mj. obžalovaný M. R. a na nejnižším stupni, v pozici zahradníků působili cca od konce října 2018 jednak obžalovaný M. G., jehož přítomnost v České republice zprostředkoval v Srbsku žijící M. M. a z XY k objektu pěstírny jej přivezla další blíže neustanovená osoba, zřejmě srbské národnosti, vystupující pod jménem O. a jednak obžalovaný B. Š., jehož příjezd ze Srbska zajistila osoba jménem M., která ho také, společně s další blíže neustanovenou osobou srbské národnosti, přivezla z letiště ve XY až k objektu pěstírny v XY, přičemž v rámci této organizované skupiny měly jednotlivé osoby rozděleny role, obžalovaní jednali tak, že: - obžalovaný Z. S. v jarních měsících roku 2012 pod záminkou zřízení skladu pneumatik a náhradních dílů na auta, získal prostřednictvím svých známých V. N., nar. XY, a P. K., nar. XY, kontakt na F. T., jako statutárního zástupce firmy P. B., IČO: XY, se sídlem XY, která jako vlastník měla k dispozici nejméně dva odpovídající objekty a po jejich prohlídce, kterou obžalovanému Z. S. a jeho společníkovi, vystupujícímu pod jménem S., umožnil na základě pokynu prokuristy této firmy M. T., nar. XY, správce nemovitostí F. B., nar. XY, akceptoval obžalovaný Z. S. spolu s mužem, vystupujícím pod jménem S., nabídku na pronájem objektu – zemědělské stavby bez č. p./č. e., stojícího na pozemku p. č. XY, nacházejícího se na adrese XY, ulice XY, avšak samotnou, - Smlouvu o pronájmu této nemovitosti na dobu určitou od 1. 7. 2018 do 30. 6.2019 s jejím vlastníkem, tj. firmou P. B., zastoupenou jejím prokuristou M. T., uzavřela dne 1. 7. 2018, jménem nájemce – společnosti A. I. G., IČO: XY, se sídlem XY, Slovenská republika, blíže neustanovená osoba, vydávající se za jednatele této společnosti J. Ch., nar. XY, která pak dne 15. 10. 2018 uhradila čtvrtletní nájemné ve výši 43.380 Kč; přičemž již v blíže neurčených dnech měsíce června nebo července 2018, udělil vlastník nemovitosti, tj. firma P. B., zastoupená jejím prokuristou M. T., ústní souhlas nájemci, zastoupenému touto blíže neustanovenou osobou, vystupující pod jménem J. Ch., se stavebními úpravami v pronajímaném objektu proto, aby zde mohl jezdit paletový vozík a následně se obžalovaný Z. S., opět v přítomnosti osoby vystupující pod jménem S. přímo v tomto objektu nájmu dohodl s J. P., na něhož získal kontakt prostřednictvím V. N. a P. K., že zde J. P. provede nezbytné stavební úpravy, spočívající zejména v bouracích pracech, odstranění betonových koryt, odřezání železného zábradlí, zasypání děr v podlaze, zazdění zadních dveří apod., aby vytvořil jednolitou skladovací plochu, a to v celkové hodnotě cca 100.000 Kč, a za tímto účelem mu obžalovaný Z. S. poskytl v hotovosti zálohu ve výši 50.000 Kč, a když na počátku srpna roku 2018 byly tyto stavební úpravy ukončeny, obžalovaný Z. S. doplatil J. P. další částku ve výši 40.000 Kč a požadoval provedení ještě dalších prací, spočívajících v dalším srovnání podlahy a jejím zasypání štěrkem, na čemž se znovu dohodl přímo na místě s J. P.; v září 2018 požádal obžalovaný Z. S., V. N. a P. K. o zajištění vozidla ve verzi kombi a prostřednictvím jejich známého A. V., nar. XY, mu bylo poskytnuto vozidlo Ford Focus, RZ: XY, barvy šedá metalíza, původně k pronájmu, když v horizontu několika měsíců měl obžalovaný Z. S. toto vozidlo odkoupit, přičemž v přesně nezjištěný den u nákupního centra IKEA v XY vozidlo převzal obžalovaný M. R., který je užíval až do svého zadržení policejními orgány dne 5. 2. 2019, a to nejen pro svoji potřebu, ale především pro zajišťování dovozu věcí do indoor pěstírny konopí v pronajímaném objektu v XY v ulici XY a zejména pro potřebu obžalovaných M. G. a B. Š., když do indoorové pěstírny konopí, zřízené v přesně neuvedeném období, blíže neustanovenými osobami, přijel cca dne 19. 10. 2018 obžalovaný M. G. a asi o 10 dní později, tj. cca 29. 10. 2018 obžalovaný B. Š., přičemž oba obžalovaní zde až do svého zadržení policejními orgány dne 5. 2. 2019 pracovali jako zahradníci a bydleli v sousedním objektu v těsné blízkosti takto zřízení indoorové pěstírny, - obžalovaný M. R. dále jednal tak, že za oběma spoluobžalovaným i do pěstírny pravidelně dojížděl, aby jejich práci řídil, kontroloval je a současně s tímto vozidlem Ford Focus, RZ: XY, zajišťoval zásobování obou obžalovaných dřevem na topení, jídlem a příležitostně oba obžalované odvážel na nákupy, nebo do svého bydliště za účelem provedení jejich osobní hygieny a také řešil některé problémy, týkající se chodu pěstírny, k čemuž mu pokyny uděloval obžalovaný Z. S., kterého obžalovaný M. R. o chodu pěstírny pravidelně informoval proto, aby obžalovaný Z. S. dále informoval osobu vystupující pod jménem S., pomáhal mu řešit organizační problémy, tlumočil pro něho i jejich společníky, za což měl slíbenu odměnu ve výši 10 % ze zisku pěstírny, přičemž i sám zajišťoval další podmínky pro chod pěstírny, v takto pronajaté nemovitosti bez č. p./č. e., stojící na pozemku parcelního č. XY, v ulici XY v XY byla zřízena neznámými osobami nejpozději před koncem října 2018 pěstírna, vybavená kompletní technologií v pořizovací ceně cca 1.787.623 Kč, umožňující pěstování konopí setého tzv. indoor způsobem, sestávající mj. z půdního substrátu, speciálních živných roztoků, 300 ks závěsných svítidel s výbojkami o příkonu 600W a předřadníků, přičemž na nemovitosti byla zatemněna okna, zazděny několikery dveře, vzduchotechnika byla vyvedena na střechu a zde díky umělému osvětlení, zvýšené teplotě a instalované ventilaci obžalovaní M. G. a B. Š., jako zahradníci, v období od svého příjezdu, tj. nejpozději od 19. 10. 2018 obžalovaný M. G. a v období cca od 29. 10. 2018 obžalovaný B. Š. až do 5. 2. 2019, kdy zde byl proveden zásah policejními orgány, společně pěstovali rostliny konopí setého, a to tak že je nejdříve zasázeli, následně se o ně nepřetržitě starali, jako zahradníci, tedy rostliny zalévali, hnojili a příp. sklízeli; ke dni 5. 2. 2019, kdy byl proveden v pěstírně zásah policejními orgány, zde obžalovaní pěstovali: - nejméně 2.373 ks rostlin konopí setého, které po sklizení a vysušení měly celkovou hmotnost

Z hlediska rekapitulace dosavadního řízení lze připomenout, že v projednávané věci jde ve vztahu k těmto obviněným o v pořadí druhé meritorní rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně, když Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 21. 4. 2021, č. j. 5 To 2/2021 - 2342, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2020, č. j. 40 T 2/2020 - 2027, ve vztahu k obviněným Z. S., M. R., M. G. a B. Š. ve výrocích o vině pod body 1 a 2, ve výrocích o uložených trestech, ve výroku o ochranném opatření zabrání věci a ve výrocích o náhradě škody. Ve vztahu k obviněným F. B., M. T. a právnické osobě P. B. byl tento rozsudek zrušen ve zprošťujícím výroku, přičemž podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc ve zrušené části vrácena Krajskému soudu v Brně k novému projednání. V návaznosti na to Krajský soud v Brně znovu rozhodl výše již citovaným rozsudkem ze dne 25. 10. 2021, č. j. 40 T 2/2020-2986 a následně z titulu podaných shora uvedených odvolání proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci nyní napadeným rozsudkem ze dne 16. 2. 2022, č. j. 5 To 72/2021-3432.

Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně podali obvinění prostřednictvím svých obhájců dovolání.

Obviněný M. G. své dovolání směřující proti výroku o vině i výroku o trestu opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), když má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť odvolací soud se ne zcela vypořádal se všemi námitkami, které v odvolacím řízení vznesl. Rovněž namítá, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest.

Nesprávné právní posouzení spatřuje obviněný v právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. b), písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, a to posouzení jeho jednání i podle odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, které měl spáchat jako člen organizované skupiny působící na území více států, k čemuž však podle jeho názoru chybí opora v provedeném dokazování. Vznik organizované skupiny osoby, kdy na nejnižším stupni stáli jako zahradníci obviněný a B. Š., nad nimi M. R. a Z. S. či další nezjištěné osoby je sice prokázán, v hlavním líčení nicméně nebyl proveden jediný důkaz, z něhož by se dalo dovozovat, že obvinění jako organizovaná skupina působili na území více států a že by k trestné činnosti mělo mimo Českou republiku docházet i na území jiného státu. Zejména chybí důkaz o tom, že by obviněný měl jakékoli informace o tzv. mezinárodní skupině, když pokud jde o působení ve více státech, nebyl proveden jediný důkaz a ani žádná okolnost nenasvědčuje, že by o tomto věděl.

Stěžejním pro právní kvalifikaci jednání obviněného byla podle soudů výpověď spolupracujícího obviněného Z. S., přestože jeho nedůvěryhodnost potvrdil i krajský soud ve svém původním rozsudku, který byl změněn rozhodnutím vrchního soudu. Bylo tedy nutné prokázat nikoliv vznik organizované skupiny, ale to, zda tato měla působit na území více států a zda obviněný o této „mezinárodní skupině“ věděl. Oba soudy však při svých úvahách o právní kvalifikaci jeho jednání vycházely nikoliv z důkazů, ale toliko z mylné domněnky, že není možné, aby předpokládané množství marihuany, která se měla v indoor pěstírně vypěstovat, bylo možné distribuovat pouze na trhu České republiky.

Pokud byl obviněný přivezen na území České republiky, bylo to z důvodů slíbeného zaměstnání, kdy se o konkrétní práci a její nelegálnosti dozvěděl až poté, co přicestoval do areálu XY v XY, kde se nacházela indoor pěstírna. Do té doby nelze s jistotou tvrdit, zda již organizovaná skupina vznikla a kdo byli její členové, on se stal členem nejdříve po příjezdu do České republiky, kdy začal působit na jejím nejnižším stupni. Nebylo prokázáno, že by organizovaná skupiny svou činnost prováděla na území více států, ani že by osoby, které jeho i ostatní dopravily do České republiky, byly členy této skupiny. Ačkoliv ve skupině spolupracovaly osoby různé státní příslušnosti, jejich jediným cílem bylo vypěstovat a vyrobit určité množství drogy a toto za účelem zisku prodat na území České republiky. Zákonným znakem kvalifikace podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku však není skutečnost, že se na trestné činnosti měla podílet skupina osob více národností, ale je to působení ve více státech, tedy na území České republiky a minimálně na území jednoho dalšího státu. To však z žádného důkazu a ani z výpovědi Z. S. nevyplývá, stejně jako, že by s tím měl být obviněný srozuměn. Aby došlo k naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, musel by obviněný čin spáchat ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, tedy ve smyslu § 17 písm. b) tr. zákoníku vědět, že se jedná o organizovanou skupinu, která působí na území vícero států. Tuto skutečnost však zahradníci, k nimž patřil, nevěděli, ani toto nebylo prokázáno. Byl pouhým pěšákem, kterému nikdo nic nesděloval, dostával pouze úkoly, které musel plnit.

K tomu obviněný odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 22. 2. 2018, sp. zn. 11 Tdo 155/2018) z níž se mj. podává, že „pro účast na organizované skupině není třeba, aby obviněný znal veškeré osoby podílející se na její činnosti nebo jejich úkoly, ale postačuje, že se svým jednáním do takovéto koordinované činnosti začlení a je obeznámen s jejím účelem.

Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2022, č. j. 5 To 72/2021 - 3432 a podle § 265l tr. ř. věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný B. Š. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022), když má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků mu přisouzeného trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a v řízení předcházejícím napadenému rozsudku byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný po rekapitulaci dosavadního řízení předně namítl, že napadený rozsudek je ve věci již druhým rozhodnutím vrchního soudu, když svým usnesením ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 5 To 2/2021, podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 10. 2020, č. j. 40 T 2/2020-2027, a to mimo jiné i ve vztahu k jeho osobě, kdy Krajský soud v Brně ve svém prvním rozsudku neshledal v jeho trestné činnosti znak spáchání trestného činu ve spolupráci s organizovanou skupinou působící ve více státech podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.

Státní zástupkyně ve svém odvolání proti v řadě prvnímu rozsudku Krajského soudu v Brně poukazovala na skutečnost, že na základě provedeného dokazování bylo namístě jednání všech obviněných posoudit jako jednání členů organizované skupiny působící na území více států podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. S tímto názorem se odvolací soud ztotožnil. Krajský soud v Brně se ve svém druhém rozsudku v této věci (ze dne 25. 10. 2021, č. j. 40 T 2/2020-2986) tímto právním názorem Vrchního soudu v Olomouci řídil a rozhodl o jeho vině i podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, což následně aproboval i Vrchní soud v Olomouci v rozsudku napadeném tímto dovoláním.

Obviněný tedy namítá nesprávné právní posouzení skutku, neboť popis skutku uvedený v tzv. skutkové větě výroku napadeného rozsudku neodpovídá užité právní kvalifikaci, konkrétně posouzení jeho jednání jako spáchaného ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech. Jak je patrné z výroku napadeného rozsudku, veškerá trestná činnost obviněných probíhala na území České republiky (pronájem prostor pro pěstování konopí setého, stavební úpravy v pěstírně, zřízení a fungování samotné pěstírny, zajištění vozidel a řešení problémů s fungováním pěstírny atd.). Jediná skutečnost, která domněle zakládá určitý mezinárodní prvek, je zahraniční původ zúčastněných osob a údajný záměr prodat konopí v Německu a Rakousku. K naplnění znaku „ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“, je však nutné, aby k působení (v tomto případě prodeji) ve více státech skutečně došlo, což se však v tomto případě nestalo, když pouhý abstraktní záměr v tomto případě není podle názoru obviněného dostačující. Pokud odvolací soud již při prvním rozhodování o odvolání a následně soud prvního stupně po vrácení věci vyhodnotil trestný čin jako spáchaný ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, došlo v řízení předcházejícím napadenému rozsudku k nesprávnému právnímu posouzení skutku.

Ve vztahu k závěru soudu ohledně spojení obviněného s organizovanou skupinou působící ve více státech konstatoval, že toto jeho spojení mělo spočívat v tom, že byl do České republiky těmito osobami přivezen, přičemž soud prvního ani druhého stupně nijak nepolemizuje s jeho tvrzením (které koresponduje i s výpověďmi spoluobviněných G. a R.), že byl k příjezdu donucen výhrůžkami a vydíráním. K tomu podotkl, že jeho manželka potvrdila, že bylo jemu i jeho rodině vyhrožováno a na výhrůžky neznámých osob si při hlavním líčení stěžoval rovněž spoluobviněný S. Také spoluobviněný R. uvedl, že se bál o svou bezpečnost, když u hlavního líčení uvedl, že „B. Š. byl ve velkém stresu, často si stěžoval, že má velké problémy, ale nemůže o tom mluvit, protože se bojí o svou bezpečnost.“ Zmínil rovněž osobu jménem M., která jej přivezla do České republiky.

V těchto okolnostech lze podle obviněného spatřovat trestný čin obchodování s lidmi ve smyslu § 168 odst. 2 písm. d) nebo e) tr. zákoníku, kdy byl obviněný podroben nuceným pracím, k čemuž se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení sp. zn. 7 Tdo 1261/2013, jehož závěry obviněný ocitoval. Současně vyjádřil nesouhlas, pokud soud prvního stupně uvedl, že je odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1261/2013 nepřípadný, kdy argumentoval, že se pohyboval celkem volně a nebyl např. uzamčen, přičemž zcela pominul ostatní skutečnosti uvedené v citovaném rozhodnutí. I z tohoto rozhodnutí je zřejmé, že se oběti v daném případě pohybovaly relativně volně a nebyly uzamčeny, a to už proto, že docházely do zaměstnání k běžnému zaměstnavateli. Pozice těchto osob byla tudíž oproti obviněnému ještě příznivější v tom, že se nedopouštěly trestné činnosti, a tudíž nemusely mít strach svou situaci oznámit policii. Naproti tomu obviněný byl k trestné činnosti nucen, což byl další faktor, pro který se obával celou věc oznámit. Současně odkázal na aktuální judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, konkrétně na rozhodnutí ve věci V. C. L. a A. N. proti Spojenému království č. 77587/12 a 74603/12. Stížnost v citované věci podali dva mladí Vietnamci, kteří po příchodu do Anglie pracovali v ilegální pěstírně konopí, za což byli následně trestně stíháni a odsouzeni.

Ačkoli tyto argumenty vznesl již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, odvolací soud se jimi v napadeném rozsudku nezabýval ani se s nimi nevypořádal. Z uvedeného nicméně vyplývá, že byl k trestné činnosti donucen a soudy měly kvalifikovat jeho jednání jako krajní nouzi podle § 28 odst. 1 tr. zákoníku, tedy konstatovat, že je dána okolnost vylučující protiprávnost činu.

Rovněž namítá, že pokud závěry soudu ohledně skutečnosti, že mělo být konopí po dopěstování prodáno do Německa a Rakouska z velké části vycházejí z výpovědi obviněného Z. S., je tato výpověď ve zjevném rozporu s ostatními provedenými důkazy. Skutečnosti, které Z. S. uváděl ve své výpovědi ohledně údajného prodeje konopí do zahraničí, tak nelze brát jako podklad pro závěr, že konopí skutečně mělo být prodáno v zahraničí, neboť byly vyvráceny mnoha důkazy, kromě jiného např. výpověďmi svědků B. B., P. K. a V. N., jakož i výpověďmi ostatních spoluobviněných. Neexistuje přitom žádný jiný relevantní důkaz, který by skutečnosti tvrzené Z. S. podporoval.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 2. 2022, č. j. 5 To 72/2021-3432 a tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně ve smyslu § 265o tr. ř. navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu přerušil výkon napadeného rozhodnutí.

Obviněný M. R. své dovolání (shodně jako obviněný M. G.) opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), když má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Své dovolání zaměřil na skutek, v němž vrchní soud shledal zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. b), písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, když nezpochybňuje naplnění základní skutkové podstaty podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku, ani kvalifikovaných skutkových podstat podle odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b), c) tr. zákoníku, odmítá však, že by svým jednáním naplnil současně i znak kvalifikované skutkové podstaty podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku.

Po připomenutí zákonného vymezení přisouzeného zločinu uvedl, že v daném případě při posuzování organizovanosti skupiny v rozsahu její tzv. zahraniční odnože oba soudy neprovedly žádné dokazování. Vrchní soud v odůvodnění svého rozsudku (viz bod 29), sice vcelku logicky odůvodnil existenci tuzemské organizované skupiny včetně osob, které ji tvořily a jaké pozice v jejím rámci vykonávaly, ve vztahu k údajné působnosti organizované skupiny na území cizího státu jsou však podle obviněného skutková zjištění soudu velmi kusá a nedostatečná. Uvádí osobu M. M., který podle výpovědi obviněného M. G. mu měl poskytnout informace k cestě do České republiky, a dále z jeho výpovědi vyplývá, že z letiště ve XY jej přivezl další cizí příslušník, vystupující pod jménem O. Z výpovědi obviněného B. Š. vrchní soud zjistil, že ho k cestě do České republiky přiměl v Srbsku jistý M., který jej měl přivézt do pěstírny z XY spolu s dalším neustanoveným mužem srbské národnosti. Vedle toho byla prokázána participace osoby vystupující pod jménem Z., zřejmě žijící ve Španělsku.

Poukázal, že podle vrchního soudu kvalifikovaná skutková podstata podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku nespočívá v tom, že do fungování pěstírny byly zapojeny osoby srbské národnosti, ale to, že tyto osoby páchaly trestnou činnost jak na území Srbska (vymýšlení, zařizování, organizování, financování, zajištění osob k výkonu trestné činnosti), tak na území České republiky (provozování pěstírny za účelem sklizně konopí, usušení) a obě se pak trestné činnosti dopouštěly za účelem finančního zisku, který se měl dělit podle podílu na páchání trestné činnosti. K páchání trestné činnosti na území více států přitom kromě České republiky postačuje jeden další stát. Takovýto výklad znaku „působící ve více státech“ jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, která je u daného trestného činu v rozpětí deset až osmnáct let odnětí svobody, vyplývající z odůvodnění rozsudku vrchního soudu, však obviněný shledává za příliš extenzivní. Nepovažuje za dostatečné, pokud se některý z pachatelů na území jiného státu podílel na činnosti skupiny způsobem popsaným odvolacím soudem, tedy formou „vymýšlení, zařizování organizování, financování, zajištění osob k výkonu trestné činnosti“. Má za to, že samotné použití vyšší trestní sazby musí být odůvodněno „závažností případu“ a jeho škodlivostí a důsledným popsáním participace konkrétních osob této trestné činnosti se účastnících na území jiných států. Soud musí mít za prokázané, jak tyto osoby byly do organizované skupiny zapojeny, jak se podílely na vymýšlení, zařizování, organizování, financování a zajištění osob k výkonu trestné činnosti, na jaké bázi existovalo ono „spojení“. Je přesvědčen, že soud musí posoudit, zda tato okolnost zvláště přitěžující je společensky škodlivá a současně je pachatelem zaviněná ve formě, jakou zákon vyžaduje. Takové posouzení u rozsudku vrchního soudu však absentuje.

Z výpovědi obviněného, spoluobviněných, svědků či z jiných důkazů nevyplývá, že by dovolatel o existenci jiných osob, působících v zahraničí, které by se na trestné činnosti měly způsobem uvedeným vrchním soudem účastnit, vůbec věděl či zda vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům o nich vědět měl a mohl. Současně vrchní soud neprokázal, že osoby jménem M. M., O., M., Z. byly zapojeny do organizované skupiny a že se na její činnosti podílely, a to konkrétně ze zahraničí způsobem soudem uváděným - vymýšlení, zařizování, organizování, financování či zajištění osob k výkonu trestné činnosti. Není ani nic známo o tom, kde tyto osoby působily, jaké byly národnosti, jakou měly státní příslušnost a kde měly svůj skutečný „domicil. Vrchní soud neprokázal, že byli účastni na organizované skupině, která v rámci své koordinovanosti, plánovitosti a propojenosti působila i v zahraničí, ani to, ve kterém konkrétním cizím státu či státech dále působila. Označení Srbska je ze strany vrchního soudu pouhou spekulací v návaznosti na jeho zjištění, že některé jmenované osoby mohly být srbské národnosti. Lze si při respektování zásady in dubio pro reo představit, pokud vůbec takové osoby existovaly (M. M., O., M., Z.) a nějakým způsobem se na trestné činnosti podílely, že působily pouze na území České republiky a že v některých případech do zahraničí vyjížděly k plnění nějakého úkolu, který jim byl v rámci jejich působení v tuzemské organizované skupině zadán (např. dovézt Š. či G. z XY do pěstírny). Navíc není konkretizována jejich pozice v organizované skupině, zda byly na nejnižším, středním či vyšším stupni, natož zda vůbec u nich existoval znak organizovanosti ve vztahu k uvedené tuzemské organizované skupině, že byly vůbec jejími členy. Podle obviněného znak kvalifikované skutkové podstaty „spáchání trestného činu ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech“ musí být podroben daleko hlubšímu zkoumání ze strany soudu, nepostačí vycházet pouze z domněnek, neboť jde o okolnost, která podmiňuje použití nejpřísnější trestní sazby.

Má tedy za to, že vrchní soud skutek nesprávně právně posoudil, neboť na základě svých skutkových zjištění nemohl dospět k závěru (právnímu posouzení), že se obviněný trestného činu dopustil jako člen organizované skupiny působící ve více státech (jako znaku kvalifikované skutkové podstaty), navíc neposoudil jeho zavinění k této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, což zakládá dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. ve vztahu k jeho osobě ve výrocích o vině a trestu rozsudek Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 72/2021-3432, ze dne 16. 2. 2022 zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Z vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k podaným dovoláním předně vyplývá, že dovolatelé opakují obhajobu, kterou uplatnili již před nalézacím soudem, a kterou shrnuli ve svých odvoláních proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, přičemž s těmito námitkami se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly a s touto jejich argumentací se státní zástupce ztotožnil.

Pokud obvinění M. R. a M. G. svá dovolání podali proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, jakožto soudu odvolacího, a tato založili na důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – zjevně ve znění před 1. 1. 2022, státní zástupce uvedl, že hmotněprávní námitky nyní odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „trestní řád“) a námitky proti učiněným skutkovým zjištěním dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Pokud jde o dovolání obviněného M. G. k námitkám proti výkladu znaku „působící ve více státech“ státní zástupce konstatoval, že obviněný nepředkládá žádnou hmotně právní argumentaci, ale toliko namítá, že mu vědomé naplnění tohoto znaku nebylo prokázáno. Proti argumentaci uvedené v bodech 29 a 30 odůvodnění dovoláním napadeného usnesení (pozn. správně rozsudku) odvolacího soudu výslovně ani obsahově nebrojí.

Pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nimž nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy /viz § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nyní účinném znění/. Takové námitky však dovolatel nevyslovil a uvedený dovolací důvod ani neuplatnil – pouze omylem zaměnil jeho označení podle již neplatného znění trestního řádu. Dovolatel netvrdí ani extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním podle judikatury Ústavního soudu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném před 1. 1. 2022. Celkový obsah jeho námitek směřuje spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo.

Zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, a nikoliv hmotně právní a na ní založená námitka neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů. K tomu státní zástupce v podrobnostech odkázal na argumentaci svého vyjádření k dovolání dovolatele M. R. V této části proto podle jeho názoru dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.

Pokud ve svém dovolání obviněný také uvedl, že: „V neposlední řadě má pak odsouzený za to, že v jeho případě byl uložen trest nepřiměřeně přísný“, nekonkretizoval ani, který trest má na mysli. Vzhledem k absenci bližší argumentace státní zástupce jen obecně poznamenal, že cestou dovolání by bylo možno namítat nepřiměřenou přísnost trestu pouze výjimečně a mimo dovolací důvody, pokud by byl uložený trest v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí. Ani v této části tak dovolání neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů.

Závěrem shrnul, že konkrétní námitky uvedené dovolatelem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu. S ohledem na výše uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Pokud jde o obviněného B. Š., uvádí-li ohledně organizované skupiny působící ve více státech v části III. svého dovolání, že „jedinou skutečností, která domněle zakládá určitý mezinárodní prvek je zahraniční původ zúčastněných osob a údajný záměr prodat konopí v Německu a Rakousku“, toto tvrzení však obsahu napadeného rozsudku neodpovídá. K tomu státní zástupce odkázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že zahraniční prvek zde byl dovozen nikoliv z národnosti zúčastněných osob či zamýšleného místa dodání, nýbrž z toho, že zúčastněné osoby na místech mimo Českou republiku trestnou činnost vymýšlely, zařizovaly, organizovaly, financovaly a získávaly zde osoby vhodné k zamýšleným záměrům. V České republice pak prováděly vlastní výrobu – provozovaly zde pěstírnu konopí. Odvolací soud neuvádí, že by snad dovozoval onen zahraniční prvek z místa odběru či z místa přicestování obviněných ani nebyla podstatná národnost obviněných a cílová země dodání konopí. Rozhodné bylo, že z míst nacházejících se mimo území České republiky působili lidé tvořící jádro celé organizované skupiny („šéfové“) – zejména onen „S.“.

V této části podle státního zástupce neodpovídá dovolání žádnému dovolacímu důvodu, neboť namítá nesprávnost hmotněprávních úvah, které nalézací soud neučinil a nereaguje na úvahy, které tento soud učinil.

To se týká i námitky v části V. dovolání, že dodání konopí do zahraničí je „ve zjevném rozporu s ostatními důkazy“. Pokud odvolací soud o dodání konopí do zahraničí právní posouzení skutku neopírá, nemůže se jednat o „rozhodné skutkové zjištění“ ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel tedy označil za rozhodné skutkové zjištění to, co soud za rozhodné skutkové zjištění nepovažoval. Dovolací důvod tím založil na okolnosti bezvýznamné pro posouzení skutku. Takto formulovaná dovolací námitka tvrzenému dovolacímu důvodu spíše neodpovídá, neboť dovolatel zde nerespektuje obsah napadeného rozhodnutí. Také v této části shledal státní zástupce dovolání za podané mimo dovolací důvody.

Pokud v části IV. dovolání obviněný namítá, že byl k páchání trestné činnosti donucen a jednal tak v krajní nouzi, nalézací soud se s touto obhajobou přesvědčivým způsobem vypořádal se závěrem, že se jedná o obhajobu účelovou. Ačkoliv odvolací soud uvedenou námitku v odůvodnění svého rozsudku výslovně nezmínil, je zřejmé, že se ohledně ní ztotožnil s odůvodněním rozsudku soudu nalézacího – z hlediska skutkových zjištění i právního posouzení skutku. Ani odvolací soud tedy neshledal, že by snad byl dovolatel ke svému jednání donucen způsobem významným pro posouzení trestnosti jeho jednání. Pokud k tomu dovolatel poukazuje na výpovědi konkrétních svědků, neuvádí, co konkrétního z těchto výpovědí podporuje jeho obhajobu. Z hlediska práva na spravedlivý proces svou věc nijak nehodnotí.

Ani námitka, že se odvolací soud s daným argumentem dovolatele nevypořádal, nebo že existují i svědci svědčící ve prospěch dovolatele, žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.

Konkrétní námitky uvedené dovolatelem tedy neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Obviněný M. R. ve svém dovolání nesouhlasí s tím, jak se odvolací soud vypořádal s posouzením skutku podle kvalifikované skutkové podstaty podle § 283 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, když má za to, že mu byla prokázána pouze účast na organizované skupině, nikoliv však její působení ve více státech. Brojí proti opačným úvahám odvolacího soudu obsaženým v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku.

Dovolatel považuje výklad znaku „působící ve více státech“ za příliš extenzivní. Nepovažuje za dostatečné, pokud se některý z pachatelů na území jiného státu podílel na činnosti skupiny způsobem popsaným odvolacím soudem v odůvodnění napadeného rozsudku, tedy formou „vymýšlení, zařizování organizování, financování, zajištění osob k výkonu trestné činnosti“. Má za to, že samotné použití vyšší trestní sazby musí být odůvodněno „závažností případu“.

Tyto námitky odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jsou však zjevně neopodstatněné. Stupněm společenské nebezpečnosti bylo použití vyšší trestní sazby posuzováno podle § 88 odst. 1 tr. zák. z roku 1961 platného do 31. 12. 2009. Současný trestní zákoník obdobné ustanovení nezná a neužití vyšší trestní sazby je dovozováno jiným mechanismem. Například oslabením porušení důležité povinnosti spoluzaviněním poškozeného v případě dopravních nehod – viz stanovisko velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, publikované pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr. V bodu 32 odůvodnění tohoto rozhodnutí je výslovně uvedeno, že „podstata řešení věci není vázána na již neexistující materiální znak trestného činu“. Je zřejmé, že pokud by byl problém spoluzavinění poškozeného řešitelný cestou posouzení škodlivosti činu pro společnost, velký senát by nebyl nucen založit svou argumentaci na gradaci příčinného stavu a omezil by své úvahy na škodlivost činu pro společnost podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

Škodlivost činu je proto posuzována pouze v případech nejméně závažných podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku – pokud „posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty“ – viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Mírou této škodlivosti lze odůvodnit neuplatnění trestní odpovědnosti. Nikoliv užití či neužití vyšší trestní sazby. Odvolací soud proto postupoval správně, pokud se při posouzení činu dovolatele podle vyšší trestní sazby nezabýval tím, zda má dané jednání vyšší míru škodlivosti pro společnost. Za správné shledal státní zástupce i úvahy odvolacího soudu, že k naplnění znaku „působí ve více státech“ postačuje, pokud je činnost organizované skupiny v jednom státě prováděna a z jiného státu organizována a řízena.

Dovolatel dále namítá, že jemu ani ostatním obviněným odvolací soud „neprokázal, že byli účastni na organizované skupině, která v rámci své koordinovanosti, plánovitosti a propojení působila i v zahraničí…“. Pokud by měl být nesprávnými skutkovými zjištěními založen některý z dovolacích důvodů, muselo by se jednat o rozhodná skutková zjištění, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nimž nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (viz § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nyní účinném znění).

Takové námitky však dovolatel neuvedl a uvedený dovolací důvod ani neuplatnil – pouze omylem zaměnil jeho označení podle již neplatného znění trestního řádu. Netvrdí ani extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním podle judikatury Ústavního soudu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném před 1. 1. 2022. Celkový obsah jeho námitek směřuje spíše k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo, kterou výslovně uvádí.

K tomu státní zástupce zdůraznil, že se jedná o zásadu procesní, a nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Současně odkázal na bohatou judikaturu, kupř. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, podle nichž ani porušení zásady in dubio pro reo „…pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá onu mimořádnou přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem“. Obdobně argumentoval Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 11. 2016 sp. zn. 4 Tdo 1572/2016. Z další judikatury zmínil státní zástupce například odstavec 22 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, v němž Nejvyšší soud k uvedené zásadě jednoznačně konstatoval, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit žádný z dovolacích důvodů. Také z judikatury Ústavního soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady, tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ – viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014 sp. zn. III. ÚS 888/14 publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. Námitky argumentující porušením zásady in dubio pro reo tak podle státního zástupce nemohou samy o sobě založit žádný dovolací důvod ani za nového znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. To je patrno například z odstavce 14 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2022 sp. zn. 7 Tdo 1315/2021 a z odstavce 16 odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. III. ÚS 581/22. Ani v této části proto dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.

Z citovaných judikátů Ústavního soudu i Nejvyššího soudu státní zástupce učinil závěr, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Stejný význam má nyní dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Samotné porušení zásady in dubio pro reo ovšem dovolacím důvodem není a být ani nemůže, neboť také výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, pokud nemají samy zopakovat celé dokazování. V této části proto dovolání žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá.

Podle státního zástupce konkrétní námitky uvedené dovolatelem dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem se jedná o opakování námitek, uplatněných obviněným již v odvolacím řízení, se kterými se odvolací soud již dostatečně a správně vypořádal. Takové dovolání je zjevně neopodstatněné – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002 a ze dne 27. 6. 2002 sp. zn. 5 Tdo 219/2002. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) při posuzování mimořádných opravných prostředků předně shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněnými uplatněné dovolací důvody považovat za některé z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona (ať již ve znění účinném do 31. 12. 2021 nebo ve znění účinném od 1. 1. 2022), jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

Jak již bylo konstatováno shora, obvinění M. G. a M. R. svá dovolání podali s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, tedy proto, že se domnívají, že tímto mimořádným opravným prostředkem napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu bylo do 31. 12. 2021 možné namítat, že skutek tak, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nešlo, nebo šlo o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž bylo napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., v zásadě nebylo možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Posouzení správnosti právních závěrů bylo možné posuzovat pouze na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, eventuálně soudem odvolacím, jež dovolací soud zásadně nemohl měnit. Vedle vad týkajících se právního posouzení skutku bylo možno vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Tyto zásady však bylo možné i za právní úpravy účinné do 31. 12. 2021 prolomit, jestliže nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. článek 6 Listiny základních práv a svobod a články 36 a 38 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění měla nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, a to v případě opomenutých důkazů, dále důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých, v rozporu s procesními předpisy, či bylo-li zjištěno svévolné hodnocení důkazu provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.). S těmito principy se přitom ve své rozhodovací praxi plně ztotožnil i Nejvyšší soud jako soud dovolací.

V době rozhodování Nejvyššího soudu je přitom od 1. 1. 2022 účinná novela trestního řádu provedená zákonem č. 220/2021 Sb., v rámci níž byl dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, (v nezměněné dikci) nově vymezen v písmenu h) téhož ustanovení, přičemž tento dovolací důvod ve svém dovolání podaném dne 31. 5. 2022 (tedy již po účinnosti výše zmíněné novely) uplatnil obviněný B. Š. Tento obviněný současně uplatnil též dovolací důvod, který byl do ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. s účinností od 1. 1. 2022 nově vložen pod písmenem g), spočívající v tom, že „rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy“. Jde tedy o nově formulovaný dovolací důvod, který v podstatě vychází z dosavadní aplikační praxe Nejvyššího soudu uplatňované ve vztahu k dovoláním opírajícím se o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021. S ohledem na výše uvedené lze přitom konstatovat, že dovolací důvody podle § 265b písm. g) a h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, uplatněné v mimořádném opravném prostředku obviněným B. Š., odpovídají svým obsahem (s ohledem na dosavadní judikaturní závěry Ústavního soudu přejaté do rozhodovací praxe Nejvyššího soudu) důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021, který ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnili obvinění M. G. a M. R.

Obviněný B. Š. uplatnil rovněž důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. [ve znění účinném od 1. 1. 2022, dříve důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.], který je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (alternativa první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Nejvyšší soud je přitom podle zásady platné pro trestní řízení, podle které se procesní úkony zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době řízení, nikoli v době činu (srov. například Novotný, O. a kol. Trestní právo hmotné. 1. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2010, s. 93; též rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), při svém rozhodování v dovolacím řízení realizovaném po 1. 1. 2022 povinen aplikovat normy trestního práva procesního účinného v době jeho rozhodování, tj. včetně trestního řádu ve znění novely provedené zákonem č. 220/2021 (účinné od 1. 1. 2022). I nadále však z hlediska rozsahu přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). Současně platí, že rozsah, stejně jako důvody podaného dovolání, lze měnit jen po dobu trvání zákonné lhůty k podání tohoto mimořádného opravného prostředku (§ 265f odst. 2 tr. ř.). Všem dovolatelům lhůta k podání dovolání v nyní posuzované věci uplynula po datu 1. 1. 2022, tj. po účinnosti výše označené novely trestního řádu.

Mimo to Nejvyšší soud i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy „práva na spravedlivý proces“ vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněných, včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko