Z rozhodnutí: M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 29. března 1996, č.j. 18 Co 33/96-23, potvrdil rozsudek ze dne 6. října 1995, č.j. 15 C 42/95-11, kterým O b v o d n í s o u d pro Prahu 1 zamítl žalobu o zaplacení částky 180 000 Kč. Odvolací soud dovodil, že žalobce je osobou oprávněnou podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějšíc…
M ě s t s k ý s o u d v Praze rozsudkem ze dne 29. března 1996, č.j. 18 Co 33/96-23, potvrdil rozsudek ze dne 6. října 1995, č.j. 15 C 42/95-11, kterým O b v o d n í s o u d pro Prahu 1 zamítl žalobu o zaplacení částky 180 000 Kč. Odvolací soud dovodil, že žalobce je osobou oprávněnou podle ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen “zákon”) a splňuje - ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2 zákona - i podmínky pro poskytnutí paušální náhrady za uložený trest propadnutí majetku, jehož součástí nebyla nemovitost. Odvolací soud ovšem - shodně se soudem prvního stupně - dospěl k závěru, že žalobce nedodržel lhůtu stanovenou k uplatnění nároku v § 13 odst. 3 zákona. Poukázal na to, že žádosti žalobce z 10. října a 15. listopadu 1994 by byly opožděné, i kdyby počátek běhu lhůty byl určen dnem právní moci rozhodnutí o zrušení výroku o trestu propadnutí majetku (§ 20 odst. 3 zákona); poslední rehabilitační rozhodnutí totiž nabylo právní moci 8. července 1991. Lhůta určená v ustanovení § 13 odst. 3 zákona v době podání žádostí již uplynula a žalovaný se této skutečnosti výslovně dovolal; proto - uzavřel odvolací soud - nelze nárok přiznat, neboť nález Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. se běhu této lhůty nedotýká.
Výrokem rozsudku odvolací soud vyslovil, že je dovolání přípustné, pokládaje rozhodnutí za zásadně významné po právní stránce ve výkladu běhu lhůty k uplatnění nároku podle ustanovení § 13 odst. 2 zákona (ve vazbě na citovaný nález).
Žalobce (v zastoupení advokátkou) podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, namítaje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu - dále též jen “o.s.ř.”). Dovolatel nesouhlasí s podaným výkladem běhu lhůty k uplatnění nároku a uvádí, že dříve nárok uplatnit nemohl, neboť nebyl oprávněnou osobou - nesplňoval podmínku trvalého pobytu na území ČSFR. Restriktivní výklad nálezu Ústavního soudu ze dne 12. července 1994, č. 164/1994 Sb., uplatněný soudy obou stupňů, pokládá dovolatel za protiústavní (v rozporu s Listinou základních práv a svobod), neboť zakládá nerovnost mezi občany ČR podle toho, zda uplatňují nárok podle § 5 odst. 1 zákona nebo nárok podle § 13 odst. 2 zákona. Proto požaduje, aby napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření požaduje, aby dovolání bylo zamítnuto, když výklad podaný odvolacím soudem pokládá za správný.
Přípustnost dovolání byla založena výrokem potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu - podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. (odvolací soud v této souvislosti chybně cituje § 238 odst. 2 písm. a/ o.s.ř., tedy ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném toliko do 31. prosince 1995).
Vady řízení, ke kterým dovolací soud - ve shodě s ustanovením § 242 odst. 3 o.s.ř. - přihlíží z úřední povinnosti (vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o.s.ř., a u přípustného dovolání i tzv. “jiné vady” řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají, úkolem Nejvyššího soudu proto je vyslovit se k právnímu posouzení věci odvolacím soudem (§ 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.).
Námitkou nesprávnosti právního posouzení věci postihuje dovolatel řešení právě té otázky, pro niž odvolací soud dovolání připustil, totiž otázky běhu lhůty určené k uplatnění nároku na finanční náhradu v § 13 odst. 3 zákona.
Dovolání je důvodné.
N e j v y š š í s o u d proto rozsudek odvolacího soudu a spolu s ním též rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Z o d ů v o d n ě n í :
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Kritické ustanovení (§ 13 odst. 3 zákona) znělo ke dni, kdy o věci rozhodoval soud prvního stupně a odvolací soud, takto:
“Písemnou žádost o finanční náhradu je třeba podat u příslušného ústředního orgánu státní správy republiky nejpozději ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona nebo ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy právní moci nabyl rozsudek, kterým byl zamítnut návrh na vydání věci.”
Vzhledem k namítané neústavnosti omezení, jež pro dovolatele vyplývala (po účinnosti nálezu č. 164/1994 Sb.) z nezměněné dikce § 13 odst. 3 zákona, Nejvyšší soud dovolací řízení usnesením ze dne 29. května 1997 podle § 109 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přerušil a u Ústavního soudu podal návrh na zrušení části citovaného ustanovení ve slovech “...ode dne účinnosti tohoto zákona ...”; nálezem ze dne 3. června 1998, sp. zn. Pl. ÚS 24/97, uveřejněným pod č. 153/1998 Sb., účinným dnem 8. července 1998 (dále též jen “nález”), Ústavní soud ČR tomuto návrhu vyhověl.
Žalovaná v doplňujícím vyjádření cituje ustanovení § 71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (jež nesprávně označuje jako § 72 odst. 1) a upozorňuje, že napadený rozsudek nálezem č. 153/1998 Sb. zrušen nebyl a nelze jej (ve spojení s nálezem) zrušit ani na základě podaného dovolání. Rozsudek byl vydán v souladu s ustanovením § 154 odst. 1 o.s.ř. a tehdy platnou právní úpravou, přičemž nálezu nelze přičíst retroaktivitu, takže nemůže být uplatněn zpětně. Zájem na ochraně ústavních principů - zdůrazňuje žalovaná - je nyní zajištěn, jednoroční lhůta počíná běžet dnem vykonatelnosti nálezu a žalobce může nárok způsobem určeným v ustanovení § 13 odst. 3 zákona a § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 231/1991 Sb. uplatnit do 8. července 1999.
Dovoláním namítaná protiústavnost omezení, jež pro žalobcem tvrzený nárok vyplývalo v předchozích fázích řízení z ustanovení § 13 odst. 3 zákona, je pozitivně - pro Nejvyšší soud závazně - vyřešena nálezem č. 153/1998 Sb. Z okolnosti, že Ústavní soud pokládal za nezbytné odstranit příslušnou pasáž zákona o mimosoudních rehabilitacích, se odvíjí závěr, že diskrepanci, ke které u nároků podle zákona o mimosoudních rehabilitacích došlo účinností nálezu č. 164/1994 Sb. - co do možnosti oprávněných osob realizovat nároky podle § 5 zákona, ne však již nároky podle § 13 odst. 2 zákona - nebylo lze odstranit (jak požadoval dovolatel) pouhým výkladem § 13 zákona (v intencích nálezu č. 164/1994 Sb.). Za této situace je pro výsledek dovolacího řízení určující posouzení otázky, zda a jaké důsledky může Nejvyšší soud vyvodit z toho, že zákonné ustanovení (jeho odpovídající část), na kterém založil své právní závěry odvolací soud, bylo v průběhu dovolacího řízení zrušeno jako protiústavní.
Správnost výkladu, jenž dovolacímu soudu nabízí žalovaná, je tedy závislá na přesném určení účinků nálezu č. 153/1998 Sb. Mezi ustanovení, z nichž tyto účinky vyplývají, patří zejména § 71 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení ostatní pravomocná rozhodnutí (jiná, než rozsudek vydaný soudem v trestním řízení) vydaná na základě právního předpisu, který byl zrušen (v řízení podle části druhé hlavy druhé zákona), zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat. Podle odstavce třetího uvedené platí i v případech, kdy byly zrušeny části právních předpisů, popřípadě některá jejich ustanovení. Odstavec čtvrtý pak stanoví, že jinak práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena.
Nelze-li po zrušení (derogaci) příslušného ustanovení zákona vykonávat pravomocná soudní rozhodnutí vydaná na jeho základě, nemůže soud logicky poskytnout ochranu ani právu či právnímu vztahu podle tohoto ustanovení založenému; jeho rozhodnutí by totiž nemohlo být než nevykonatelné (státní mocí nevynutitelné). Soudní praxe je jednotná v tom, že ke zrušení ustanovení zákona, které mělo být ve věci použito, a které protiústavně postihovalo uplatněný nárok, Ústavním soudem přihlížejí soudy prvního stupně a soudy odvolací v nalézacím řízení bez dalšího, přičemž po derogaci takového ustanovení neberou zřetel na omezení či zvýhodnění, jež z něj do té doby plynula (s tou výjimkou, že nemohou zvrátit stav, kdy bylo plněno z právního vztahu založeného na posléze zrušeném ustanovení - srov. ustanovení § 71 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V dovolacím řízení však platí, že při posuzování věcné správnosti dovoláním napadeného pravomocného rozsudku odvolacího soudu nemůže dovolací soud přihlížet ke změnám v hmotněprávní úpravě, které nastaly po rozhodnutí odvolacího soudu (srov. též rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1994, sp. zn. 7 Cdo 81/93, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 1997, pod číslem 5). Tento závěr se (jak je patrno též z důvodů citovaného rozhodnutí) váže k účinku, který (ve shodě s právní teorií) vyvolává samotné zrušení právního předpisu, lhostejno, zda k němu došlo činností moci zákonodárné (