20 Cdo 180/2019 — Nejvyšší soud

20 Cdo 180/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 3. 2019 Spisová značka:20 Cdo 180/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.180.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Exekuce Dotčené předpisy:§ 143a odst. 4 předpisu č. 40/1964Sb. § 731 o. z. § 262b odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:20. 5. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 180/2019-251 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Pitambera s. r. o. se sídlem v Praze 1, Na Florenci č. 1332/23, identifikační číslo osoby 05569419, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská č. 60, proti povinnému J. H., narozenému dne XY, za účasti manželky povinného H. H., narozené dne XY, oba bytem bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská č. 5/49, pro 96 436,20 Kč, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 7 EXE 404/2016, o dovolání manželky povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. června 2018, č. j. 15 Co 180/2018-168, t a k t o: Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 22. června 2018, č. j. 15 Co 180/2018-168, a usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 19. března 2018, č. j. 7 EXE 404/2016-133, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Pelhřimově k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Pelhřimově usnesením ze dne 19. března 2018, č. j. 7 EXE 404/2016-133, zamítl návrh manželky povinného na částečné zastavení exekuce přikázáním pohledávky z účtu manželky povinného č. XY, vedeného u ING Bank N.V., prováděné na základě exekučního příkazu soudního exekutora JUDr. Ondřeje Mareše, LL.M., Exekutorský úřad Litoměřice (dále jen „soudní exekutor“), ze dne 21. června 2017, č. j. 124 EX 13772/16-99. Uvedl, že soudní exekutor postupoval v souladu s ustanovením § 42 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném od 1. července 2015 (dále jen „ex. řád“), tj. nepřihlédl ke smlouvě o zúžení společného jmění povinného a jeho manželky (dále též „Smlouva“), neboť tato Smlouva byla do Seznamu listin o manželském majetkovém režimu (dále též „Seznam“) zapsána až po vzniku dluhu, tedy dne 22. července 2016, a nebylo prokázáno, že by třetí osoby (oprávněná) byla s obsahem Smlouvy seznámena dříve ještě před tímto zápisem. Za situace, kdy oprávněná o Smlouvě nevěděla (opak nebyl prokázán), se ve smyslu ustanovení § 143a odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), nemůže povinný ani jeho manželka na smlouvu o zúžení společného jmění odvolávat. Soudní exekutor proto mohl k obsahu Smlouvy nepřihlížet a postihnout v exekuci vedené vůči povinnému pro dluh spadající do společného jmění i účet manželky povinného podle ustanovení § 42 odst. 4 ex řádu ve spojení s § 262b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. července 2015 (dále jen o. s. ř.). Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 22. června 2018, č. j. 15 Co 180/2018-168, usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 19. března 2018, č. j. 7 EXE 404/2016-133, potvrdil. Dospěl k závěru, že s ohledem na to, kdy byla exekuce zahájena, je na místě aplikovat exekuční řád a občanský soudní řád ve znění zákona č. 139/2015 Sb., účinného od 1. července 2015, konkrétně pak především ustanovení § 42 odst. 4 ex. řádu. Dovozuje, že závazek povinného vůči oprávněné nevznikl v roce 2006, jak se domnívá manželka povinného, tj. v době, kdy byl sice právní vztah mezi povinným a peněžním ústavem Citibank Europe plc, organizační složkou, se sídlem v Praze 13, Bucharova č. 2641/14, identifikační číslo osoby 28198131 (jako původní věřitelkou, dále jen „Citibank“) založen, nýbrž až v roce 2015, kdy došlo k zesplatnění úvěru v důsledku porušení smluvních podmínek ze strany povinného, které bylo věřitelkou povinnému oznámeno dopisem ze dne 29. června 2015. Závazek tedy nevznikl za účinnosti občanského zákoníku z roku 1964, ale za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). V souladu s ustanovením § 731 o. z. závazek povinného vznikl za trvání (byť v roce 2004 zúženého) společného jmění, a proto bylo možné v souladu s výše zmíněným § 42 odst. 4 ex. řádu pro jeho vymožení postihnout i majetek jsoucí ve společném jmění, tzn. účet manželky povinného. Důvod pro částečné zastavení by v tomto případě byl dán jen tehdy, pokud by se na účtu manželky povinného nacházely toliko výlučné prostředky manželky povinného podle ustanovení § 709 odst. 1 o. z. Usnesení odvolacího soudu napadla manželka povinného dovoláním, v němž předně uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je z pohledu posouzení okamžiku vzniku pohledávky povinného zcela nepředvídatelné. Soud se zabýval toliko okamžikem zveřejnění smlouvy o zúžení společného jmění do Seznamu, nikoliv okolnostmi, za nichž závazek povinného vznikl (v této souvislosti odkazuje na provedené důkazní prostředky), tj. vědomostí oprávněné o možném zúžení společného jmění a vědomostí manželky povinného o závazku povinného, čímž se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na kterou dovolatelka odkazuje. Dovolatelka upozorňuje, že v posuzované věci přitom bylo prokázáno, že o vzniku závazku mezi povinným a stávající oprávněnou nevěděla, neboť žije dlouhodobě v zahraničí a neudržuje s povinným společnou domácnost. Podle dovolatelky není na místě věc posuzovat podle zákona č. 139/2015 Sb., neboť dohoda o zúžení společného jmění byla mezi ní a povinným uzavřena už v roce 2004, závazek povinného poté vznikl v roce 2006, tzn. nikoliv až v roce 2015, jak tvrdí odvolací soud, tedy v okamžiku zesplatnění úvěru pro jeho neplacení ze strany povinného, ale v okamžiku, kdy povinný do takového závazku vstoupil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2016, sp. zn. 29 Cdo 2109/2012). V této souvislosti formuluje tři otázky k řešení 1) k jakému okamžiku nutno posuzovat vznik závazku (v posuzované věci závazek dlužníka vůči věřiteli na základě čerpání prostředků s využitím kreditní karty poskytnuté na základě smlouvy o vydání kreditní karty) z pohledu jeho následného exekučního postihu podle ustanovení § 42 ex. řádu ve spojení s § 262b o. s. ř. shodně ve znění účinném od 1. července 2015, 2) zda se na možnost postihu majetku vyloučeném ze společného jmění na základě smlouvy o zúžení společného jmění, která vznikla před účinností novely v podobě zákona č. 139/2015 Sb., a možnosti postihu majetku ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, který je ve výlučném vlastnictvím jen v důsledku takto uzavřené smlouvy o zúžení společného jmění, použije znění ustanovení § 42 ex. řádu před novelou v podobě zákona č. 139/2015 Sb. či ve znění této novely, 3) zda dosavadní judikatura k ustanovení § 42 ex. řádu ve spojení s ustanovení § 262b o. s. ř. a § 143a obč. zák. je použitelná i na nové znění ustanovení § 42 ex. řádu ve znění novely v podobě zákona č. 139/2015 Sb. Navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 22. června 2018, č. j. 15 Co 180/2018-168, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Pehlřimově ze dne 19. března 2018, č. j. 7 EXE 404/2016-133, zrušil a buď sám rozhodl tak, že exekuce se co do postižení účtu manželky povinného č. XY, vedeného u peněžního ústavu ING Bank N.V., nařízené exekučním příkazem soudního exekutora ze dne 21. června 2017, č. j. 124 EX 13772/16-99, zastavuje a manželce povinného se přiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím a dovolacím, nebo po zrušení obou rozhodnutí věc vrátil zpět k soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10 o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené usnesení závisí na vyřešení otázky procesního práva (k jakému okamžiku nutno posuzovat vznik závazku z pohledu jeho následného exekučního po