20 Cdo 2450/2016 — Nejvyšší soud

20 Cdo 2450/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:12. 8. 2016 Spisová značka:20 Cdo 2450/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:20.CDO.2450.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Exekuce Výživné Dotčené předpisy:§ 26 odst. 1 zák. o rod. § 26 odst. 3 zák. o rod. § 99 zák. o rod. § 163 odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:27. 10. 2016 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 3.11.2016II.ÚS 3645/16JUDr. Ludvík Davidodmítnuto3.4.2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 2450/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D., a JUDr. Vladimíra Kůrky v exekuční věci oprávněného D. P., zastoupeného JUDr. Pavlou Promnou, advokátkou se sídlem v Havířově, Hlavní třída č. 442/65, proti povinnému J. P., zastoupenému Mgr. Ondřejem Holkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Čujkovova č. 1736/30, pro dlužné výživné 133 500 Kč a běžné výživné 1 500 Kč měsíčně, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 97 EXE 11814/2013, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. června 2015, č. j. 10 Co 145/2015-184, takto: Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. června 2015, č. j. 10 Co 145/2015-184, se ve výroku II., kterým bylo změněno usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 9. prosince 2014, č. j. 97 EXE 11814/2013-146, tak, že exekuce vedená na základě pověření Okresního soudu v Ostravě č. j. 97 EXE 11814/2013-31 ze dne 26. června 2013 se ve vztahu k vymáhání výživného za období od 1. listopadu 2005 do 31. srpna 2011 částečně zastavuje, ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Ostravě pověřením ze dne 26. června 2013, č. j. 97 EXE 11814/2013-31, pověřil provedením exekuce na majetek povinného na základě rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 19. října 2005, č. j. 14 Nc 240/2005-31, SV 135/2005 (exekuční titul), k vymožení dlužného výživného za dobu od 1. listopadu 2005 do 30. dubna 2013 ve výši 133 500 Kč a pro běžné výživné za dobu od 1. května 2013 do budoucna ve výši 1 500 Kč měsíčně splatné vždy do každého prvého dne v měsíci předem k rukám matky (tehdy nezletilého) oprávněného a nákladů exekuce, soudní exekutorku Mgr. Pavlu Fučíkovou, Exekutorský úřad Ostrava (dále jen „soudní exekutorka“). Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 9. prosince 2014, č. j. 97 EXE 11814/2014-146, zamítl návrhu povinného ze dne 2. srpna 2013, doručený soudní exekutorce dne 19. srpna 2013, ve znění jeho doplnění ze dne 26. srpna 2013, 10. září 2013 a 9. dubna 2014, na zastavení exekuce co do dlužného výživného za dobu od 1. listopadu 2005 do 30. dubna 2013 ve výši 133 500 Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 97 EXE 11814/2013. Uvedl, že dohoda povinného s matkou oprávněného o odlišné výši výživného, resp. o tom, že povinný nebude posílat výživné na oba své tehdy nezletilé syny, z nichž jedním je právě oprávněný, není relevantní. Jedná se toliko o dohodu mezi povinným a jedním ze zákonných zástupců oprávněného, která není podle § 97 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „ZoR“), přípustná, tj. je neplatná, a nemůže být proto důvodem pro zánik povinnosti povinného plnit vyživovací povinnost. Povinným tvrzený rozpor exekuce s dobrými mravy v exekuci neobstojí, protože dobré mravy představují kategorii hmotněprávní (§ 96 odst. 2 ZoR), která má své opodstatnění v nalézacím řízení, nikoliv v řízení exekučním. K odvolání povinného Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. června 2015, č. j. 10 Co 145/2015-184, usnesení okresního soudu v Ostravě ze dne 9. prosince 2014, č. j. 97 EXE 11814/2014-146, kterým byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce ve vztahu k vymáhání dlužného výživného pro oprávněného za období od 1. září 2011 do 30. dubna 2013 potvrdil, ve zbývající části toto usnesení změnil tak, že exekuce vedená na základě pověření Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. června 2013, č. j. 97 EXE 11814/2013-31, se ve vztahu k výživnému za období od 1. listopadu 2005 do 31. srpna 2011, částečně zastavuje. Dospěl k závěru, že je na místě odchýlit se od závěru obsaženého například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2011, sp. zn. 20 Cdo 5182/2009, ohledně uplatnění námitky dobrých mravů v exekučním řízení. Výživné pro oprávněného od 1. listopadu 2005 do 31. srpna 2011 bylo exekučním titulem stanoveno již dne 19. října 2005, exekuční návrh však byl podán až dne 8. dubna 2013, dohoda mezi povinným a matkou (jinak i zákonnou zástupkyní) tehdy nezletilého oprávněného tak byla realizovaná minimálně až do 31. srpna 2011, kdy se druhý syn povinného a matky oprávněného odstěhoval z domácnosti povinného k prarodičům a došlo ke zvýšení výživného pro oprávněného. Přestože dohoda mezi povinným a matkou oprávněného nemá oporu v zákoně, je s ohledem na výše uvedené podle názoru odvolacího soudu dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ve vztahu k výživnému za dobu od 1. listopadu 2005 do 31. srpna 2011, tj. za dobu, po kterou byla tato dohoda realizována. Odvolacímu soudu je známo, že k obdobným dohodám v praxi často dochází, protože rodičům ulehčují administrativu spojenou s úhradami výživného. V posuzované věci byla dohoda výsledkem situace, za níž každý z rodičů (povinný a matka oprávněného) pečoval o jednoho ze synů (oprávněného a bratra oprávněného). Výživné na oba syny bylo stanoveno ve stejné výši, proto se povinný s matkou oprávněného vzájemně dohodli na neplacení výživného. Tím, že každý z nich neplatil na druhého ze synů, měli k dispozici v podstatě stejné finanční prostředky, jako kdyby mezi nimi dohoda neexistovala, tj. jako kdyby druhý z rodičů výživné řádně platil. Za této situace je proto spravedlivé, aby byla exekuce zastavena, opačný postup by byl v rozporu s dobrými mravy, respektive by byl nemorálním a nedůvodným zneužíváním práva, kterému nelze poskytovat ochranu. Usnesení odvolacího soudu co do výroku II., jímž byla částečně zastavena exekuce pro dlužné výživné za období od 1. listopadu 2005 do 31. srpna 2011, napadl oprávněný dovoláním. Namítá, že ani realizace jinak neplatné dohody mezi povinným a matkou oprávněného nemůže ovlivnit nárok oprávněného na výživné ve výši stanovené exekučním titulem a odůvodnit tak zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe ohledně uplatnění námitky rozporu s dobrými mravy v exekučním řízení, z níž vyplývá, že tato námitka není přípustná v exekučním řízení a relevantní je toliko v nalézacím řízení. I přes znalost této judikatury však odvolací soud dospěl k závěru, podle kterého by bylo exekuční vymáhání výživného za období od 1. listopadu 2005 do 31. srpna 2011 za situace, kdy byl exekuční návrh podán až dne 8. dubna 2013, nemorální a nedůvodné. Oprávněný proto navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. června 2015, č. j. 10 Co 145/2015-184, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2016, sp. zn. 20 Cdo 380/2016), přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné. Předmětnou otázku je i v současné době nutné posuzovat podle zákona o rodině (srov. § 3028 odst. 2 OZ), neboť k dohodě, kterou podle povinného byla změněna výše výživného pro oprávněnou, došlo za účinnosti zákona o rodině, a podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013, přičemž relevantní ustanovení § 163 odst. 2 o. s. ř. bylo s účinností od 1. ledna 2014 zrušeno (nyní obdobně