20 Cdo 2666/2004 — Nejvyšší soud

20 Cdo 2666/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 7. 2005 Spisová značka:20 Cdo 2666/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.2666.2004.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 135 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 9 odst. 2 písm. c) předpisu č. 229/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 595/05 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 2666/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce A. p., zastoupeného advokátem, za účasti vedlejší účastnice Římskokatolické farnosti u kostela Narození Panny Marie P., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1/ T. W., 2/ P. P., 3/ H. K., 4/ P. J., 5/ J. V., zastoupeným advokátem, a 6/ R. V., o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 32 C 229/2000, o dovolání žalobce a vedlejší účastnice proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30.3.2004, č.j. 30 Co 41, 42/2004- 115, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem označených nemovitostí. Za rozhodující pokládal okolnost, že sporné pozemky byly vydány žalovaným na základě (dvou) rozhodnutí pozemkového úřadu podle § 9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o půdě“), a tato rozhodnutí mají povahu rozhodnutí správního orgánu učiněných ve správním řízení, jejichž účelem je též „vyřešit otázku vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti“. Ze správních aktů musí podle § 135 odst. 2 o.s.ř. soud vycházet, nejde-li o akty nicotné, a i u aktů věcně vadných či nezákonných naopak platí presumpce jejich správnosti; jelikož nicotnými nejsou, dospěl odvolací soud k závěru, že se tato rozhodnutí „stala nabývacím titulem, na jehož podkladě se žalovaní, resp. právní předchůdkyně pátého a šestého žalovaného, stali vlastníky sporných pozemků“. Již proto, uzavřel odvolací soud, nemůže vlastnické právo - oproti tomu - svědčit žalobci. Ve včasném dovolání žalobce (zastoupen advokátem) ohlásil dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř., a uvedl především, že rozhodnutí pozemkového úřadu jsou rozhodnutí nezákonná, „v rozporu s hmotným právem“. Již skutečnost, že odvolací soud rozhodl o jeho nároku na základě odlišné právní argumentace (pro soud prvního stupně bylo rozhodující, že nenabyl vlastnictví na základě původní trhové smlouvy proto, že dříve než se stala účinnou, přešlo vlastnictví na stát revizí první pozemkové reformy podle zákona č. 142/1947 Sb.) podle dovolatele dokládá, že jde o rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. zásadního významu. Z hlediska dovolatele „nejpodstatnější“ je, že „žaloba byla podávána jako určovací …o určení vlastnictví a nikoliv na určení neplatnosti správního aktu“; otázka určení vlastnictví je prý „základní a širší právní institut, než samotná nezákonnost správního aktu“, a totéž platí i o vztahu „dílčí nezákonnosti správního aktu“ k postupům porušujícím obecně uznávaná lidská práva a svobody a „majetková práva církve v rozhodném období“. Do tohoto širšího kontextu patří posouzení i dalších otázek (smlouvy trhové, dobrých mravů, uplatnění zákona o půdě vůbec, resp. že žalovaní neutrpěli žádnou újmu), které odvolací soud pominul, a neoprávněně zaměnil předmět požadovaného určení „za neplatnost správního aktu“. Tím pak byla podle dovolatele založena vada řízení, jelikož se soud v rozporu s ustanovením § 120 o.s.ř. „vůbec“ nezabýval okolnostmi rozhodnými pro posouzení otázky určení vlastnictví, ačkoli byly tvrzeny a k jejich průkazu i nabízeny důkazy. Také vedlejší účastnice na straně žalobce podala včasné dovolání, v němž stejně jako žalobce ohlásila oba dovolací důvody podle § 241a odst. 2 o.s.ř. Přípustnost dovolání je podle ní dána zásadním právním významem otázky „rozdílného přístupu obecných soudů k přezkumu správních aktů“; kritická rozhodnutí pozemkového úřadu by měla být kvalifikována jako nulitní proto, že účastníkem příslušných restitučních řízení nebyla, ačkoli jimi být měla, a obšírně v dovolání vyložila, proč tomu tak je. Má za to, že její postavení ve vztahu k uplatněnému nároku je srovnatelné s tím, jež si osvojil žalobce. Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu – k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem. Dovolací přezkum je tedy zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), mohou být – obdobně – významné jen za výjimečného předpokladu, že rovněž zahrnují podmínku sporu o právo (ve smyslu § 242 odst. 3 o.s.ř. se jinak mohou uplatnit až v případě, že dovolání je přípustné). O existenci (dovoláním otevřených) právních otázek, jejichž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), však zde zjevně nejde již proto, že odvolací soud ve vztahu k nim uplatnil názory, jež lze mít za standardní a v soudní praxi již ustálené, resp. dominantní. Odvolací soud - co do účinků rozhodnutí pozemkového úřadu - zjevně vycházel ze stanoviska občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR z 15.7.1993, sp. zn. Cpjn 50/93, uveřejněného pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (viz oddíl IV., bod 5), a jeho výkladu, použitého v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11.7.2000, sp. zn. 28 Cdo 1443/99, na který výslovně odkazoval, a z nějž rozhodné závěry také převzal. Ty korespondují též názorům, jež vtělil Nejvyšší soud do odůvodnění rozsudku ze dne 26.11.1997, sp. zn. 3 Cdon 1264/96, uveřejněného pod č. 17/1999 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž jsou rozhodnutí podle § 9 odst. 2 a podle § 9 odst. 4 zákona o půdě kladena na roveň coby tituly nabytí vlastnictví (rozhodnutím státního orgánu), stejně jako názorům vyjádřeným v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.3.1999, sp. zn. 20 Cdo 1783/98, uveřejněném pod č. 90/1999 v časopise Soudní judikatura, jestliže se zde uvádí, že „vlastnictví oprávněné osoby je … založeno nikoliv dohodou uzavřenou mezi oprávněnou a povinnou osobou, nýbrž pravomocným rozhodnutím vydaným ve správním řízení; nabytí vlastnického práva se spojuje s dnem právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody“. Ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 31.5.1999, sp. zn. 20 Cdo 1000/99, uveřejněném pod č. 19/2000 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a v mnoha rozhodnutích dalších. Také ohledně procesních důsledků rozhodnutí pozemkového úřadu, posuzovaných z hlediska ustanovení § 135 odst. 2 o.s.ř., uvažoval odvolací soud se shodě s odkazovaným rozsudkem ze dne 11.7.2000, sp. zn. 28 Cdo 1443/99. V něm Nejvyšší soud konstatoval, že „z rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. soud v občanském soudním řízení vychází podle ustanovení § 135 odst. 2, věta druhá, o.s.ř. Protože rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. je třeba chá