20 Cdo 3317/2025 — Nejvyšší soud

20 Cdo 3317/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 2. 2026 Spisová značka:20 Cdo 3317/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:20.CDO.3317.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Konkurs Exekuce Promlčení Dotčené předpisy:§ 45 odst. 2 předpisu č. 328/1991 Sb. § 110 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 3317/2025-1019 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné JUSTIKON s. r. o., se sídlem v Praze 7, Osadní č. 869/32, identifikační číslo osoby 64573192, zastoupené JUDr. Barborou Keindl Flakovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Švihance č. 8, proti povinnému K. B., zastoupenému Mgr. Janem Mauricem, advokátem se sídlem v Příbrami, T. G. Masaryka č. 142, pro 30 620 872,12 Kč, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 22 EXE 2391/2017, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. července 2025, č. j. 17 Co 286/2024-988, takto: Dovolání povinného se odmítá. Odůvodnění: Okresní soud v Příbrami (dále též jen „soud prvního stupně“) dne 10. října 2017, č. j. 22 EXE 2391/2017-15, nařídil exekuci proti povinnému podle výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek v konkurzním řízení vedeném Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 40 K 7/2006 (pořadové číslo přihlášky 4) ze dne 19. září 2017 k uspokojení pohledávky původního oprávněného P. W., (dále též jen „původní oprávněný“), ve výši 301 680,69 Kč (dále též jen „pohledávka 1“) a podle výpisu ze seznamu přihlášených pohledávek v konkurzním řízení vedeném Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 40 K 7/2006 (pořadové číslo přihlášky 5) ze dne 19. září 2017 k uspokojení pohledávky původního oprávněného ve výši 30 319 191,43 Kč (dále též jen „pohledávka 2“); jejím vedením pověřil soudní exekutorku JUDr. Evu Jablonskou, Exekutorský úřad Praha 6 (dále též jen „soudní exekutorka“). Soudní exekutorka usnesením ze dne 16. května 2022, č. j. 34 EX 2000/17-30, rozhodla o vstupu nynější oprávněné na místo původního oprávněného. Soud prvního stupně usnesením ze dne 13. září 2023, č. j. 22 EXE 2391/2017-188, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce ze dne 25. dubna 2023. K odvolání povinného Krajský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 20. listopadu 2023, č. j. 17 Co 245/2023–207, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně usnesením ze dne 2. května 2024, č. j. 22 EXE 2391/2017-368, opětovně rozhodl o návrhu povinného na zastavení exekuce ze dne 25. dubna 2023 tak, že výrokem I shora uvedenou exekuci co do částky 24 242 810,14 Kč zastavil a výrokem II zamítl návrh povinného na zastavení exekuce co do částky 6 378 061,98 Kč. V závěrech podstatných pro nyní projednávané dovolání uvedl, že pohledávka 2 byla založena dohodou mezi původním oprávněným a povinným o novaci a půjčce ze dne 8. dubna 2002 (dále též jen „dohoda o novaci a půjčce“). Rozhodující skutečností pro určení právního režimu této pohledávky je její hospodářský účel (kauza), čímž se rozumí bezprostřední hospodářský cíl, pro který pohledávka vznikla. Nezáleží přitom na motivu či pohnutce, jež vedla k uzavření smlouvy, pokud se motiv nestal součástí obsahu smlouvy. Kauzu je však nutno odlišit od právního důvodu (titulu) závazku, jímž je smlouva či jiná právní skutečnost, na základě které závazek vznikl a která zakládá práva a povinnosti stran (k tomu odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. července 2004, sp. zn. 32 Odo 626/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 33 Cdo 4434/2007). U pohledávky 2 shledal soud prvního stupně dvě odlišné kauzy. Účelem pohledávky s jistinou 18 761 823 Kč bylo nahradit původní pohledávku ve výši 37 523 646,75 Kč (vzniklou v souvislosti s investiční dohodou ze dne 30. srpna 1999, jejímž cílem bylo upravit právní vztah mezi investory při nákupu akcií společnosti Metrostav a. s.) vyplývající z náhrady škody způsobené zmařením sjednané investice novou pohledávkou v nižší výši s jiným datem splatnosti, nikoliv však změnit kauzu původní pohledávky. Tento vymáhaný závazek tak souvisí s úplatným nabytím cenných papírů a v souladu s § 261 odst. 3 písm. c) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 3. 2003, dále též jen „obch. zák.“, se řídí obch. zák. Nadto si strany užití obch. zák. písemně v investiční dohodě ujednaly. Na tom ničeho nemění fakt, že původní oprávněný pohledávku 2 přihlásil do konkursu „z titulu půjčky“, jelikož exekuční soud je vázán toliko skutkem vymezeným v přihlášce pohledávky. Pohledávka s jistinou 18 761 823 Kč se stala podle dohody o novaci a půjčce splatnou dne 31. 12. 2005 a nejpozději dne 31. 12. 2015 promlčela (§ 392 a 408 obch. zák.). Uvedené dopadá i na příslušenství této pohledávky a smluvní pokutu. Kauzou druhé části pohledávky 2 s jistinou ve výši 5 000 000 Kč byla půjčka, neboť si smluvní strany výslovně v dohodě o novaci a půjčce sjednaly, že původní oprávněný poskytuje peníze, které je povinný povinen vrátit, přičemž zde zároveň potvrdily, že povinný peníze přijal. Půjčka není smluvním typem v § 261 obch. zák. a její právní režim upravuje zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni 8. dubna 2002, dále též jen „obč. zák.“. V tomto rozsahu (včetně příslušenství a smluvní pokuty) k promlčení pohledávky nedošlo, jelikož desetiletá promlčecí doba počala běžet od právní moci usnesení o zrušení konkursu a v této lhůtě původní oprávněný podal exekuční návrh. Odvolací soud usnesením ze dne 29. července 2025, č. j. 17 Co 286/2024-988, změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku I tak, že částka, do níž se exekuce zastavuje, činí 27 771 124,06 Kč, ve výroku II tak, že částka, do níž se návrh na zastavení exekuce zamítá, činí 2 849 748,06 Kč; ve zbytku usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a soudní exekutorkou (výrok II). Mimo jiné vysvětlil, že seznam přihlášek nezakládá právní důvod vzniku pohledávky a jako exekuční titul má obdobnou povahu jako notářský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti. Proto platí (stejně jako u notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti), že nařídí-li soud podle seznamu přihlášených pohledávek exekuci, ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“. Odvolací soud tak považoval za správný postup soudu prvního stupně, který zkoumal vlastní existenci každé z vymáhaných pohledávek. Shodně jako soud prvního stupně uzavřel, že závazkový vztah mezi původním oprávněným a povinným založený investiční dohodou ze dne 30. srpna 1999 se řídil obchodněprávním režimem, nikoliv však jako tzv. absolutní obchod ve smyslu § 261 odst. 3 písm. c) obch. zák. (nešlo o úplatnou smlouvu týkající se cenných papírů, protože tu uzavřeli až dne 24. ledna 2000 s vlastníky akcií), nýbrž jako tzv. dohodový obchod ve smyslu § 262 odst. 1 obch. zák., tedy dva nepodnikatelé výslovně podřídili svůj právní vztah režimu obch. zák. Navazující příslib odškodnění obsahoval výslovný závazek povinného odškodnit dotčeného spoluinvestora (původního oprávněného) do výše 100 % jím skutečně vynaložených finančních prostředků, nikoliv pro případ ušlého zisku. Proto se odvolací soud zabýval tím, kolik peněžních prostředků původní oprávněný skutečně vynaložil a po provedeném dokazování uzavřel, že šlo o částku ve výši 3 000 000 Kč. Následně se zabýval vznesenou námitkou promlčení. První část pohledávky 2 (ve výši 3 000 000 Kč, které původní oprávněný skutečně vynaložil, a podílel se tak na neúspěšném obchodním záměru) shodně jako soud prvního stupně považoval za podřízenou obch. zák. (záměrem účastníků nebylo novací změnit právní režim původního závazku) a ke dni podání exekučního návrhu již promlčenou (včetně jejího příslušenství a smluvní pokuty). Odvolací soud rovněž souhlasil se soudem prvního stupně v tom, že na druhou část pohledávky 2 je třeba pohlížet jako na samostatný závazkový vztah (byť byl pojat do jednoho právního úkonu spolu s dohodou o novaci). Původní oprávněný s povinným uzavřeli smlouvu o půjčce a k předání peněz došlo téhož dne. Tento smluvní typ spadal mezi tzv. absolutní neobchody podle § 261 odst. 4 obch. zák., přičemž jej uzavřeli dvě fyzické osoby – nepodnikatelé, proto šlo o závazkový vztah podřízený obč. zák. Odvolací soud k tomu podotkl, že na určení právní režimu nemá vliv skutečnos