20 Cdo 746/2000 — Nejvyšší soud

20 Cdo 746/2000 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 11. 2001 Spisová značka:20 Cdo 746/2000 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.746.2000.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:předpisu č. 173/1990Sb. předpisu č. 232/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 746/2000 ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, Csc., a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobkyně S. ž. B., proti žalované T. j. S. M., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o navrácení majetkových práv, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 5 C 417/92, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16.12.1999, č.j. 28 Co 389/99 - 102, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu vycházející ze zákonů č. 173/1990 Sb. a 232/1991 Sb., jíž se žalobkyně domáhala uložení povinnosti žalované uzavřít s ní dohodu o navrácení majetkových práv k označeným nemovitostem, zamítl. Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyni k tomuto nároku nesvědčí aktivní legitimace, neboť neobnovil-li původní vlastník dotčených nemovitostí (T. j. S. v M.) svou činnost, mohla jej uplatnit pouze Č. (dříve Č.) obec s. Článek 10 odst. 4 stanov Č. o. s. sice stanovil, že v případě zániku některé její organizační složky dojde k přechodu jejího majetku na nejbližší vyšší organizační složku, jestliže však tato nevznikla, nemohla zaniknout a její majetek (který nadto vrácen nebyl) tudíž ani nemohl přejít na žalobkyni. Ohledně tvrzení, že nárok na navrácení majetkových práv žalobkyni postoupila Č. o. s. smlouvou ze dne 2.12.1991, odvolací soud uvedl, že nejde o pohledávku, vyplývající ze závazkového právního vztahu, ale o právo podat výzvu (k navrácení majetkových práv), jež svědčí taxativně vymezenému okruhu osob (oprávněných), a ty možnost převést je na jiný subjekt nemají. Na tomto základě odvolací soud dovodil, že byl-li nárok uplatněn pouze žalobkyní (doručení výzvy Č. o. s. žalované prokázáno nebylo), nebyl uplatněn řádně a včas, pročež právo na navrácení majetkových práv zaniklo. Jelikož právní účinky postoupení pohledávky nastávají podle § 65 obč. zák., v tehdy účinném znění, okamžikem vyrozumění dlužníka (povinné) o tomto úkonu, a jestliže žalobkyně o postoupení neinformovala (žalovaná se o něm dozvěděla až v průběhu soudního řízení), pak uplatnění nároku žalobkyní vůči žalované nebylo účinné, uzavřel odvolací soud, a „nezpůsobilo právní důsledky předpokládané zákonem“. Žalobkyně ve včasném dovolání (podaném pověřeným zaměstnancem s právnickým vzděláním) odvolacímu soudu především vytkla, že rozsudek - co do „informování žalované“ o postoupení restitučního nároku - vychází z nesprávného skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za nesprávný považuje závěr, že žalovaná se o postoupení dozvěděla až v průběhu řízení, neboť již výzva Č. o. s. ze dne 2.12.1991, doručená jí spolu s výzvou vlastní (z 9.12.1991), obsahuje „explicitně“ zmocnění ke všem jednáním, spojeným s uplatňováním daného nároku. Dovolatelka též namítla, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávně byla podle jejího názoru posouzena otázka aktivní legitimace (má-li svědčit jen zákonem vymezenému okruhu oprávněných osob), neboť jiný senát téhož odvolacího soudu „v identickém sporu“ restituční nárok přiznal. Neobstojí ani názor, míní dovolatelka, že restituční nárok nelze převést smlouvou o postoupení pohledávky za „analogického použití“ § 63 a násl. obč. zák., ve znění do 31.12.1991; vyplývá-li z rozsudku Vrchního soudu v Praze, č.j. 3 Cdo 287/93 - 73, že stanovy Č. o. s. mohou v případě, že nedošlo k obnovení s. t. j., vymezit okruh oprávněných osob od zákona odlišně, pak „plně koresponduje s logikou a smyslem navrácení majetkových práv“ i možnost, aby restituční nárok byl jinému postoupen smluvně. V důsledku toho podle dovolatelky neobstojí ani závěr, že restituční nárok byl prekludován, neboť její výzva z 9.12.1991 byla řádná a včasná. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/200 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 1.1.2001 - dále jen „o.s.ř.“). Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), jelikož směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Dovolací soud posuzuje z úřední povinnosti pouze vady vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. a jiné vady, pokud měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jinak je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Jelikož uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají, je předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti závěrů, k nimž dospěl odvolací soud při určení, kdo je v dané věci oprávněnou osobou. Podle ustanovení § 2 zákona č. 173/1990 Sb. ve znění zákona č. 247/1991 Sb. (dále jen zákona č. 173/1990 Sb.) platí, že majetková práva dobrovolných organizací, která jim byla odňata zákony č. 187/1949 Sb., č. 71/1952 Sb. a č. 68/1956 Sb. se navracejí dle stavu ke dni 31.3.1948 Č. o. s. a ostatním znovu vzniklým dobrovolným organizacím, které uplatní své nároky u právního nástupce organizace uvedené v § 2 zákona č. 68/1956 Sb. do 31.12.1991. Bližší úpravu podmínek a způsobu navracení těchto majetkových práv obsahuje zákon č. 232/1991 Sb. ve znění zákona č. 312/1991 Sb. (dále jen zákon č. 232/1991 Sb.), který shodně upravuje i osobu oprávněného a povinného subjektu (§ 1 odst. 2 a § 2 odst. 1). Zákon č. 173/1990 Sb. v ustanovení § 2, jakož i zákon č. 232/1991 Sb. v ustanovení § 1 odst. 2, tedy užívají pro osobu oprávněnou - mají-li jí být sokolské subjekty - označení „Č. o. s.“, jež se identifikuje s označením této právnické osoby jako celku (od účinnosti změn a doplňků stanov, přijatých 30. a 31.1.1993, se sdružení označuje „Č. o. s.“). Mimo jakoukoli pochybnost tedy je, že subjektem oprávněným podle citovaných ustanovení zákonů č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb. je Č. o. s. (sdružení). Jí v tomto postavení může konkurovat jen obnovená s. t. j. jakožto její kvalifikovaná organizační jednotka, a jestliže ta svoji existenci neobnovila, je oprávněnou osobou Č. o. s., sdružení. Tento právní názor vyslovil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30.9.1996, sp. zn. 3 Cdon 1100/96, uveřejněném pod č. 28/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i v mnoha rozhodnutích dalších, a nemá důvod se od něj odchýlit ani v posuzované věci. Shodně judikuje i soud Ústavní (viz kupř. odůvodnění nálezu ze dne 4.2.1998, sp. zn. II. 19/97). Že by obdobné postavení vůči majetku s. t. j. měla i ž., z citovaných ustanovení již dovodit nelze. Ž. může být oprávněnou osobou, půjde-li o navrácení majetkových práv, která právě jí k 31.3.1948 svědčila (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.7.1997, sp. zn. 3 Cdon 1333/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 68/1997); o takový případ však v dané věci nejde. Nemění na tom ničeho ani tzv. „zmocnění“, vystavené Č. o. s. pro s. ž. „v souladu se stanovami ČOS ke všem jednáním souvisejícím s uplatňováním nároku na navrácení majetkových práv“. To totiž logicky vystihuje, jak dovodil již Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 24.5.1995, sp. zn. 3 Cdo 287/93 (na který poukazuje dovolatelka), postavení právě Č. (Č.) o. s. (a nikoli župy) jako osoby oprávněné. Stejně tak nevýznamné je v těchto souvislostech ustanovení článku 10 odst. 4 tehdy účinných stanov Č. o. s., což Vrchní soud v Praze konstatoval rovněž, a shodně judikoval opakovaně i Nejvyšší soud (viz kupř. rozsudek ze dne 27.10.1999, sp. zn. 20 Cdo 1212/99). Ve vztahu k poměrům, založeným restitučním zákonem č. 87/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28.2.1997, sp. zn. 2 Cdon 1230/96, (uveřejně