20 Cdo 958/2005 — Nejvyšší soud

20 Cdo 958/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 11. 2005 Spisová značka:20 Cdo 958/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.958.2005.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 71 odst. 3 předpisu č. 71/1967Sb. § 238a odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb. § 130 odst. 1 písm. c) předpisu č. 120/2001Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 958/2005 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné T. a.s., proti povinné I. S., prodejem movitých věcí, pro 8.656,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 93 E 374/2000, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.2.2004, č.j. 10 Co 85/2004-19, takto: Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27.2.2004, č.j. 10 Co 85/2004-19 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně a návrh na nařízení výkonu vykonatelného rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR – Českého telekomunikačního úřadu č.j. 251473/99-6381-III ze dne 9.4.1999, kterým byla povinné uložena povinnost zaplatit dlužné telekomunikační úhrady v celkové výši 8.656,30 Kč s příslušenstvím, zamítl. Odvolací soud odkázal na § 71 odst. 3 zák. č. 71/1967 Sb., správního řádu, podle něhož rozhodnutí správního orgánu lze vykonat nejpozději do tří let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnosti; z uvedeného ustanovení je nutno vycházet při posuzování způsobilosti být podkladem výkonu všech rozhodnutí správních orgánů, pokud speciální úprava v jednotlivých odvětvích státní správy nestanovila pravidla odchylná. Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání. Je toho názoru, že rozhodná právní otázka není v soudní praxi jednoznačně vyřešena, neboť předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobných věcech se aplikací ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu při výkonu správního rozhodnutí přiznávajícího právo soukromé povahy výslovně nezabývala, a všeobecná soudní praxe zde není jednotná. Tím, že právo na zaplacení telekomunikačních úhrad je soukromým subjektivním právem, jež se spravuje obchodním hmotným právem, včetně jeho úpravy promlčení (§ 387 až 408 obch. zák.), nemůže podle názoru dovolatelky - v řízení o soudní výkon rozhodnutí - být aplikován § 71 odst. 3 správního řádu, jak uvažoval odvolací soud; účel tohoto ustanovení - uvádí se v dovolání - je totiž naplněn již samotnou použitelností institutu promlčení. Jinak by ostatně oprávněná nemohla vymoci své právo, ačkoli není ani promlčeným, resp. ani nezaniklo, neboť z § 71 odst. 3 správního řádu plyne jen to, že správní rozhodnutí po uplynutí stanovené doby nemůže být podkladem nuceného výkonu. Kritice právního názoru odvolacího soudu napomáhá podle dovolatelky i to, že v důsledku úpravy obsažené v části páté občanského soudního řádu by „nepochybně mohlo dojít k situaci, že správní rozhodnutí přiznávající určité soukromé právo by bylo možné vykonat pouze ve lhůtě dle ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu, zatímco zcela totožné soukromé právo, přiznané soudním rozhodnutím, by bylo možno vykonat v delší lhůtě dle pravidel obsažených v obchodním zákoníku“. Dovolání je v dané věci přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), jelikož směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí (§ 238a odst. 1 písm. c/, § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.). Existence vad vyjmenovaných v § 242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř. namítána nebyla a z obsahu spisu se nepodává; jinak platí (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), že dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak byl obsahově vymezen (zde důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovoláním je otevřena právní otázka, v jaké lhůtě lze v soudním řízení vykonat rozhodnutí vydané ve správním řízení, resp. zda se i v případech, kdy vykonávané správní rozhodnutí bylo vydáno ve věci povahy soukromoprávní (o nárocích soukromého, tj. občanského nebo obchodního práva), uplatní ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu, anebo (naopak) až důsledky soukromoprávního institutu promlčení. Nejvyšší soud (senát 20 Cdo) tuto otázku – v mnoha vydaných rozhodnutích – posuzoval ve shodě s právním názorem, který v dané věci vyjádřil odvolací soud, a v důsledku toho, pokládaje soudní praxi za usměrněnou a konstantní, dovolání oprávněné (směřující tím proti - typicky potvrzujícím - rozhodnutím, jež zásadní právní význam nemají) jakožto nepřípustná vícekrát odmítl (§ 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 a § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), vycházeje - především - z následujících úvah. Podle § 21 odst. 1 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění pozdějších předpisů (účinného do 30.6.2000), při rozhodování o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob podle tohoto zákona se postupuje podle obecných předpisů o správním řízení (podle poznámky pod čarou je tímto předpisem zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení). Podobně stanovilo ustanovení § 102 odst. 1 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů, ve znění účinném v době rozhodnutí odvolacího soudu. Vykonávané rozhodnutí Ministerstva dopravy a spojů ČR – Českého telekomunikačního úřadu je rozhodnutím předjímaným prve uvedeným předpisem, a bylo vydáno - podle něho - k tomu oprávněným orgánem. Jakožto správní rozhodnutí je způsobilým titulem nejen pro výkon rozhodnutí podle § 71 a násl. zákona č. 71/1967 Sb. (dále jen „správního řádu“), nýbrž i titulem soudního výkonu rozhodnutí podle § 274 písm. f/ o.s.ř. Podle § 71 odst. 3 správního řádu lze rozhodnutí vykonat nejpozději do tří let po uplynutí lhůty stanovené pro splnění uložené povinnosti. Že je toto ustanovení použitelné i v řízení o výkon rozhodnutí podle § 251 a násl. o.s.ř., bylo považováno za součást konstantní soudní praxe nejméně od publikace usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28.2.1972, sp. zn. 11 Co 84/72 (pod č. 19/1973) ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; zde byl vyjádřen právní názor, že rozhodnutí správního orgánu lze i soudním výkonem rozhodnutí vykonat jen ve lhůtě uvedené v ustanovení § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. Shodně se podává z rozhodnutí dalších, jmenovitě z rozsudku bývalého Nejvyššího soudu SSR z 30.11.1977, sp. zn. 2 Cz 151/77, uveřejněného ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 775, a ze dne 27.3.1987, sp. zn. 4 Cz 26/87, uveřejněného pod č. 6/1989 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i mnoha rozhodnutí nedávných, resp. současných (srov. kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu z 13.1.1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 21/1999, a usnesení z 28.7.1999, sp. zn. 20 Cdo 437/99, uveřejněné pod č. 11/2000 tamtéž). V odůvodnění usnesení ze dne 27.2.2003, sp. zn. 20 Cdo 984/2002, uveřejněného pod č. 44/2004 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že „důsledkem uplynutí lhůty stanovené v § 71 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. v průběhu exekučního řízení (ať již před soudem prvního stupně nebo soudem odvolacím) je … rozhodnutí, jímž se návrh na nařízení výkonu zamítá, nebo rozhodnutí, jímž se (již nařízený) výkon zastavuje (§ 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.)“. Uvedená doba stanovená k výkonu správního rozhodnutí je dobou, během níž musí být řízení o soudní výkon rozhodnutí nejen zahájeno, ale i skončeno. Názor, že je k dispozici „ústavně konformní“ výklad § 71 odst. 3 správního řádu, jímž by jeho použití bylo vyloučeno z řízení o soudní výkon rozhodnutí (a naopak vyhrazeno jen výkonu správnímu), uvádí se v rozhodnutích senátu 20 Cdo, neobstojí. Potřebu a důvod „ústavně konformního“ výkladu totiž - a bezpochyby - nelze založit na tom, zda soud v konkrétním případě postupoval (resp. bude postupovat) při provádění výkonu soustředěně (efektivně) či nikoli. Není ani důvod - z hlediska míry ochrany zájmu na faktickém vymožení správním rozhodnutím přiznaného plnění - rozlišovat mezi vymáháním podle občanského soudního řádu a podle řádu správního; ani ve správním výkonu nelze vyloučit, že nastanou (oprávněnému nepříznivé) důsledky úpravy podle § 71 odst. 3 správního řádu, pročež „ústavně konformnímu“ výkladu, jež má dovolatelka na mysli, by nemohlo odpovídat nic jiného, než toto ustanovení z užití vyloučit vůbec (pak ovšem již nejde o jeho „výklad