21 Cdo 1059/2003 — Nejvyšší soud

21 Cdo 1059/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 2. 2004 Spisová značka:21 Cdo 1059/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:21.CDO.1059.2003.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 172 předpisu č. 65/1965Sb. § 65 odst. 3 předpisu č. 65/1965Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 21 Cdo 1059/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v právní věci žalobce Města R., zastoupeného advokátem, proti žalované Mgr. J. K., zastoupené advokátkou, o 388.004,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 3 C 579/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2003 č.j. 23 Co 473/2002-166, takto: Dovolání žalobce proti rozsudku krajského soudu, kterým byl změněn rozsudek okresního soudu tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 194.341,- Kč s příslušenstvím, se zamítá; ve výroku, kterým byl změněn rozsudek okresního soudu tak, že se zamítá žaloba o zaplacení další částky 146.663,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku o nákladech řízení se rozsudek krajského soudu zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se domáhal, aby mu žalovaná zaplatila 388.004,- Kč s 8% úrokem z částky 107.879,- Kč od 31. 7. 2000 do zaplacení, z částky 41.663,- Kč od 12. 9. 2000 do zaplacení, z částky 86.462,- Kč od 31. 10. 2000 do zaplacení, z částky 22.000,- Kč od 13. 11. 2000 do zaplacení, z částky 85.000,- Kč od 12. 12. 2000 do zaplacení, z částky 10.000,- Kč od 10. 1. 2001 do zaplacení, z částky 15.000,- Kč od 2. 4. 2001 do zaplacení a z částky 20.000,- Kč od 10. 7. 2001 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalovaná, která u něj pracovala jako tajemník městského úřadu, při výkonu této funkce „rozhodně porušila některé ustanovení zákoníku práce“ a v souvislosti s tím vznikla žalobci škoda. Při skončení pracovního poměru Ing. J. K. byla tomuto zaměstnanci neoprávněně vyplacena mzda za dobu výpovědní lhůty za měsíce květen, červen a červenec roku 2000 a s připočtením sociálního a zdravotního pojištění vznikla škoda ve výši 107.879,- Kč, Ing. I. D. byla neoprávněně vyplacena na odstupném částka 41.663,- Kč, protože její funkce vedoucí finančního odboru nebyla zrušena a její pracovní poměr tedy nebyl rozvázán dohodou v důsledku organizačních změn, Ing. I. Ž. byla při skončení pracovního poměru neoprávněně vyplacena mzda za dobu výpovědní lhůty za měsíce srpen, září a říjen roku 2000 a s připočtením sociálního a zdravotního pojištění vznikla škoda ve výši 86.462,- Kč, při jednání o skončení pracovního poměru s E. M. jí byla neoprávněně vyplacena částka 22.000,- Kč, H. B. byla neoprávněně vyplacena mzda - mimořádná odměna - v měsíci listopadu 2000 ve výši 85.000,- Kč „bez bližšího vysvětlení a zdůvodnění“, a v případě skončení pracovního poměru s Ing. V. M. mu bylo neoprávněně vyplaceno 25.000,- Kč. Za porušení „právních předpisů v oblasti pracovněprávní agendy“ v uvedených případech pak byla žalobci na základě rozhodnutí Úřadu práce v R. ze dne 16. 3. 2001 č.j. 598/T-Lu/2001/4 uložena pokuta ve výši 20.000,- Kč, kterou žalobce uhradil dne 10. 7. 2001. Protože žalovaná požadavek na úhradu škody jako „neakceptovatelný“ odmítla, požadoval po ní náhradu vzniklé škody, neboť byla „ve funkci, z jejíhož titulu byla odpovědná za pracovněprávní oblast žalobce“. Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 27. 6. 2002 č.j. 3 C 579/2001-130 žalované uložil, aby zaplatila žalobci 341.004,- Kč s 8% úrokem z částky 107.879,- Kč od 31. 7. 2001 do zaplacení, s 8% úrokem z částky 41.663,- Kč od 12. 9. 2000 do zaplacení, s 8% úrokem z částky 86.462,- Kč od 31. 10. 2000 do zaplacení, s 8% úrokem z částky 85.000,- Kč od 12. 12. 2000 do zaplacení a s 8% úrokem z částky 20.000,- Kč od 10. 7. 2001 do zaplacení, žalobu o 47.000,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení 53.365,- Kč k rukám advokáta. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že „byl prokázán nejen vznik škody, ale nýbrž i skutečnost, že škoda vznikla jako důsledek zaviněného jednání žalované, a to z nedbalosti, když jako tajemnice městského úřadu porušila pracovněprávní předpisy při ukončování pracovních poměrů zaměstnanců“. V případě skončení pracovního poměru s Ing. K. podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák.práce souhlasila s tím, aby po odvolání z funkce vedoucího živnostenského odboru nedocházel dále do zaměstnání a aby mu po dobu výpovědní lhůty byla vyplácena náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku v celkové výši 107.878,- Kč, v případě rozvázání pracovního poměru s Ing. I. D. dohodou bylo na příkaz žalované vyplaceno této zaměstnankyni odstupné ve výši 41.663,- Kč, i když důvodem skončení pracovního poměru nebyl důvod uvedený v ustanovení § 46 odst. 1 písm. c) zák.práce, neboť funkce vedoucího finančního odboru nebyla zrušena, při skončení pracovního poměru s H. B. dala žalovaná příkaz k vyplacení mimořádné odměny ve výši 85.000,- Kč, „aniž by její vyplacení zdůvodnila“, přestože tato zaměstnankyně svou pracovní činnost nezvládala a neuspokojivé pracovní výsledky žalovaná této zaměstnankyni vytýkala a v důsledku toho H. B. ukončila pracovní poměr dohodou podle ustanovení § 43 zák.práce. Pokutu ve výši 20.000,- Kč zaplatil žalobce Finančnímu úřadu v R. za porušení pracovněprávních předpisů zjištěných kontrolou pracovněprávní agendy žalobce, „jejíž vedení bylo v kompetenci žalované, a není pochyb, že jejich porušení žalovaná způsobila“. Protože „výše škody v případě zaměstnanců M. a M. byla určena usneseními městské rady a nikoliv jednání žalované, a protože v jejich případě bylo zastaveno řízení o jejich žalobě na neplatnost výpovědi“, soud považoval žalobu v této části vůči žalované za nedůvodnou. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 1. 2003 č.j. 23 Co 473/2002-166 rozsudek soudu prvního stupně „v napadeném vyhovujícím výroku“ změnil tak, že žalobu ohledně částky 341.004,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně a řízení odvolacího nepřiznává. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci „v daných případech vznikla škoda vynaložením částek, které by při volbě jiného postupu řešení pracovněprávních záležitostí vynaložit nemusel“, že „je nepochybné, že k porušení pracovněprávních předpisů v uvedených případech došlo“, a že „lze dozajista shledat i příčinnou souvislost mezi konkrétním jednáním žalované a vznikem škody“. Odvolací soud se však „neztotožnil“ se závěrem soudu prvního stupně o zavinění žalované v souvislosti s ukončováním pracovního poměru Ing. K. a Ing. Ž. Bylo-li žalované vytýkáno, že uvedeným zaměstnancům neměla být po dobu výpovědní doby vyplácena náhrada mzdy, neboť se nejednalo o překážku v práci na straně zaměstnavatele ve smyslu ustanovení § 130 zákoníku práce, „je třeba poukázat na to, že ke všem žalované vytýkaným jednáním došlo v roce 2000, tj. před novelou zákoníku práce provedenou zákonem č. 155/2000 Sb., kdy při výkladu ustanovení § 65 odst. 3 zák. práce „ani soudy na tuto problematiku nenazíraly jednotně“. Odvolací soud proto dovodil, že za těchto okolností „nelze žalované vytýkat zavinění spočívající v neznalosti judikatury, která není v právním řádu České republiky pramenem práva, nýbrž slouží zejména ke sjednocování výkladových problémů“. Obdobně je tomu v případě skončení pracovního poměru s Ing. D., který „zajisté nebyl plně v souladu s právními předpisy judikaturou“, avšak za situace, že žalovaná byla přesvědčena o tom, že Ing. D. by měla po odvolání z funkce po dobu výpovědní lhůty nárok na náhradu mzdy podle ustanovení § 130 zák. práce, bylo podle názoru odvolacího soudu skončení pracovního poměru dohodou s vyplacením odstupného řešením rychlejším a hospodárnějším. Skutečnost, že H. B. byla žalovanou přiznána mimořádná odměna „bez bližšího odůvodnění a vysvětlení“ byla sice podle názoru odvolacího soudu v rozporu s nařízením vlády č. 253/1992 Sb., avšak ani z tohoto předpisu nevyplýval závěr, že by „řádně ,neodůvodněná‘ odměna byla bez dalšího i ,nedůvodná‘, tj. vyplacená neprávem“; žalovaná podle zjištění odvolacího soudu v tomto případě nepostupovala svévolně, nýbrž v souladu s pokyny tehdejšího starosty H. Pokud jde o pokutu udělenou Úřadem práce v R. pro porušování pracovněprávních předpisů, lze sice podle názoru odvolacího soudu souhlasit s tím, že žalovaná, která z titulu své funkce vystupovala u žalobce vůči dalším zaměstnancům v postavení